Songy, které mi pomáhají vstát :)

Středa v 0:35 | Míša |  Muzika
Občas, ale fakt jen občas potřebuju trošku povzbudit. Před deseti lety jsem si ubalila trávu, nebo lupla nějaké éčko a byl klid. Dneska už to přece jen musím řešit trošku jinak :D většinou.. :D vtip. Drogy už neberu, když nepočítám gumový medvídky, coca colu a slané tyčinky. Takže to většinou řeším muzikou :) Existují songy, které mě prostě nakopnou a i když je mi fakt mizerně, tak mi vykouzlí úsměv na tváři.



Z těch novějších je to určitě Sima a její Dýchaj, protože z toho textu to na mě vyloženě řve. "Dýchaj, nikto z nás nie je dokonalý. S chybami to sme my, všetci sme originály. Z plných pľúc zakrič: "Som hrdá na to kým som!" To je prostě pecka.. a navíc ona je tak krásná! :)



Pak je tu léty prověřená Sara Bareilles a její Brave. To je pro mě už taková klasika :) "Můžeš být úžasný, můžeš proměnit slova ve zbraň nebo drogu, můžeš být vyvrženec nebo odveta nedostatku něčí lásky nebo můžeš začít mluvit, nic ti neublíží tak, jak to dokážou slova a dostanou se ti pod kůži, drží se uvnitř a mimo sluneční svit, občas vyhraje stín, ale já jsem zvědavá, co by se stalo, kdybys.. řekl, co chceš říct a nechal slova vypadnout. Upřímně, chci tě vidět statečného." Tahle písnička mě nad vodou drží už roky :)



Písničky od Jesseho Mccartneyho mi také dlouhé roky pomáhají přežívat. A i když je poslouchám jen zřídka, tak si pořád pamatuji všechny texty slovo od slova, protože byly doby, kdy u mě jely pořád, doslova pořád. "Protože žiješ a dýcháš, protože mi pomáháš věřit ve mě, když nikdo jiný nemůže pomoci. Protože žiješ... můj svět má dvakrát tolik hvězd na obloze."



Já jsem fakt strašně moc chtěla být rockerka, chlastat pivo, hrát na kytaru a objíždět punkové festivaly. No, na kytaru hraju, pivo si dám dvakrát ročně a zhruba jednou za rok se nechám překecat na rockovej fesťák, ze kterého mě tři dny bolí hlava. Prostě bohužel přišla doba Disney Channelu a na něm třeba Kouzelníci z Waverly. Jo, to byl seriál, na který jsem denně spěchala domů ze školy. Ale proč to říkám, bohužel mě neminula doba Seleny Gomez a ač mě její písničky až tak neberou, tak písnička Who says se mi nemilosrdně zaryla do paměti. "Udělal jsi mě nejistou, řekl jsi, že nejsem dost dobrá, ale kdo jsi, že soudíš, když jsi tvrdý jako diamant, jsem si jistá, že máš nějaké věci, které by jsi na sobě změnil, ale když to přijde ke mně, nechtěla bych být někým jiným!!"



Kapelu The Script miluju a mají hodně motivujících písniček. Tahle k nim až zas tolik nepatří, ale mě právě vždycky dokonale nakopne. "Četl jsi knížky. Díval se na seriály. Jaká je nejlepší cesta nikdo neví. Meditoval jsi, hypnotizoval. Cokoliv, abys na to přestal myslet. Ale nejde to, ne. Děláš všechny tyhle věci ze zoufalství. Procházíš si šesti stupni rozchodu. První, myslíš si, že nejhorší je zlomené srdce. Co tě zabije, bude druhá část. A třetí, když se svět rozdělí na dvě poloviny. A čtvrtý, budeš si myslet, že už jsi v pořádku. Pátý, když ji vidíš s někým jiným. A šestý, když si přiznáš, že jsi to tak trochu posral. Říkáš to svým přátelům, dokonce i cizincům. Komukoliv, kdo ti dá ruku kolem ramen. Tarrotové karty. Drahokamy a kameny. Věříš, že všechny tyhle sračky ti pomůžou zahojit tvou duši. Ale tak to není, ne. " Můžu klidně přiznat, že po jednom rozchodu u mě tahle písnička jela v jednom kuse tak určitě rok mého života a ta stádia opravdu probíhala, nejde to, že jsem to tak trochu posrala... :) Dneska už je líp :D



Za tohle mě asi někdo ukřižuje. Ale já miluju písničku Taková je láska má od Standy Hložka. Já vím, je šílená! Ukňouraná.. Ale prostě, vždycky, když mě bolelo srdíčko, nebo mi nebylo prostě dobře, tak jsem ji poslouchala a tak nějak mě uklidňovala. V podstatě mě jakoby ujišťovala v tom, že ta moje láska je prostě ta pravá a správná. A dodneška ji hrozně ráda poslouchám.. "Čím bych zůstal bez své lásky, být svou dívkou oklamán, čím bych zůstal bez nadsázky, žít zas sám. Taková je láska má."



A vedle nejrůznějších pecek jsou i takové písničky, které jsou v podstatě jednoduché. Na zahrání vám stačí kytara a trochu umět zpívat. Ok, to je asi velká nadsázka, ale nutno říct, že písničku umím velmi obstojně zahrát i zazpívat. Hořely, padaly hvězdy od Michala Šindeláře je písnička, která se se mnou veze už taky velmi dlouho a je to asi tutově doživotní stálice. "Tak tady ležím a loučím se s vinou, kterou nemá nikdo z nás. A věřím, že ty stíny v sebe splynou a všechno začne znovu zas. Přicházím do tmy. Tu noc hořely, padaly hvězdy a Ty jsi se bála, že nepřijde den, já věděl, že je to navždy a Ty, že vedle tebe jsem."



Já nedokážu přesně říct, kdy jsem poprvé zaregistrovala Phila Collinse. Tak nějak jsem vždycky věděla, že žije, že zpívá. Sem tam jsem asi něco slyšela. Ale mám pocit, že naprosto jsem mu propadla až když jsem viděla film Medvědí bratři a tam tuhle písničku. Z toho filmu vím úplný hovno, ale ten song mi změnil život. Tu písničku zazpívám i pozpátku a třeba o půlnoci, slyšela jsem ji milionkrát a přesto při posledním refrénu vždycky brečím. "Jsou tu věci, které se v životě naučíš a časem uvidíš, je to tam někde venku, všechno to čeká, jestli stále věříš, tak neutíkej, neschovávej se, bude to v pořádku, uvidíš, věř mi, budu tu na tebe dohlížet. Jen se podívej mýma očima, tam někde venku je lepší místo, jen se podívej mýma očima, všechno se mění. Jen se podívej mýma očima."



Písnička How Am I Suppose to live without you od Michaela Boltona je podle mě jedna z nejvíc depresivních písní vůbec. Ale kupodivu mě nakopávala k činům. Vždycky, když mi bylo nejhůř, tak jsem si ji pustila. Donutila mě vstát z postele, tancovat po bytě a z plných plic zpívat. A tak po třech čtyřech, ok, dvaceti, kolečkách jsem si utřela slzy a řekla si, že se nenechám zlomit a pomohlo mi to. Taky v tom hrál roli asi alkohol, ale prostě pomohlo mi to :D "Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít, teď, když jsem tě miloval tak dlouho, jak jen mám bez tebe žít, jak mám dál žít, když vše, pro co jsem žil, je pryč. Nepřišel jsem sem, abych plakal, nepřišel jsem, abych se zhroutil, můj sen se chýlí ke konci, a jak tě mám vinit když stavím svět kolem, naděje, že jednoho dne z nás budou víc než přátelé, a nechci znát tu cenu, kterou zaplatím za snění, když už teď je větší, než dokážu unést."



U tohohle songu řvu pořád. Nemůžu ho poslouchat nikde na veřejnosti. Chtěla bych, aby mi hrál jednou na svatbě na první tanec. Tam snad nebude vadit, když budu brečet :D Joe Cocker & Jennifer Warnes - Up Where We Belong "Kdo ví, co nám zítřek přinese, ve světě, jen pár srdcí přežije, vše co vím, je co mám cítit, když je to to pravé, udrží mě to naživu. Láska nás vynese, tam kam patříme, tam kde pláčou orli na špičkách hor, láska nás vynese, tam kam patříme, daleko od známého světa, kde vanou čisté větry. Čas plyne a není chvíle pro pláč. Život je můj a tvůj. Žijeme, dneškem."



Symphony od Clean Bandit je písnička, kterou když jsem poprvé slyšela, okamžitě jsem se zamilovala. Nejen, že je úžasně zahraná a perfektně zazpívaná, ale ještě ten text. Dokáže fakt parádně nakopnout. "Slýchala jsem symfonie, předtím jsem slyšela jen ticho, rapsódii pro tebe a mě a každá melodie je nadčasová. Život mi dával falešné naděje a pak jsi přišel ty a osvobodil mě. Sama jsem zpívala sólo, teď bez tebe nemůžu najít klíč. A teď tvá píseň hraje furt dokola a já tančím na tlukot tvého srdce a když jsi pryč, cítím se neúplná. Takže pokud chceš pravdu... chci být jen součástí tvé symfonie. Budeš mě pevně držet a nepustíš?"



Tenhle song mě nakopne zaručeně. Když jsem ospalá, znuděná, osamělá, smutná.. cokoliv! Stačí si pustit I really like you od Carly a klip s božským Tomem a je mi hnedka lépe :D :D Tady na textu vůbec nezáleží, tady je nakopávací ta písnička a klip sami o sobě :)



Když se stane něco blbýho, s někým se pohádám, nebo tak, vždycky si pustím tenhle song. Vyvolá ve mě pocit, že ať už se stalo nebo stane cokoliv, tak přijdou dny, kdy se tomu zasměju, s tím člověkeme si dáme panáka a budeme vzpomínat, jaký jsme byli idioti a budeme se tomu smát. Rudimental - These Days feat. Jess Glynne, Macklemore & Dan Caplen "Doufám, že si jednou společně sedneme a budeme se vzájemně smát těm dnům, těm dnům. Všechny naše problémy dáme k ledu a budeme si přát, abychom se mohli vrátit k těm dnům, těm dnům.."



Písnička Až mě zachráníš od Anny K ve mně vyvolává ten super pocit, že i kdyby na chleba nebylo, tak jednou se zjeví někdo, kdo mě prostě zachrání a já nebudu nikdy sama. Je mi při ní prostě dobře.



Jako, já mám oči. Sice jsem celkem slepá jak patrona, ale prostě moc dobře vidím, co teď vyrůstá za generaci a většinou fakt vůbec není o co stát. Ale já prostě vážně doufám, že za sto let ty lidi pořád budou umět zpívat a budou tančit na stolech! Do prdele, kde bych to byla, kdybych tomuhle nevěřila!! :) No nee.. tenhle song miluju :)



Když jsem tenhle článek začala sepisovat, tak jsem tak prostě projížděla svoje playlisty na youtube. Moc jsem nevěděla, které songy sem dám. Pár jich jasných sice bylo ale spíš jsem to tak projížděla a dívala se, co poslouchám nejvíc, co poslouchám, když potřebuju vzpruhu. Ale už od začátku jsem naprosto přesně věděla, kterým songem tenhle článek bude končit. Je to bez jakýchkoliv diskusí Keala Settle s písní This is me. Protože větší nakopávací pecka fakt na světě není. Ať už se budete cítit sebevíc méněcení, tak tohle vám vlije čerstvou krev do žil a budete se cítit jako obři :) Já, když si ji pustím, tak mám pocit, že zvládnu všechno. I to nemožné! "Tma mi není cizí, schovej se pryč, říkají, protože my nechceme tvé zlomené části, naučila jsem se být zahanbená kvůli mým jizvám, uteč, říkají, nikdo tě nebude mít rád takovou jaká jsi. Ale já je nenechám zlomit mě na prach, vím, že někde pro nás místo je.. neboť jsme nádherní. Když ty nejostřejší slova chtějí mě pořezat, pošlu na ně potopu, utopím je v ní. Já jsem statečná, jsem odolná. Jsem tím, kým jsem měla být, tohle jsem já. Dávejte pozor, protože přicházím, pochoduju v rytmu bubnů. Nebojím se být spatřená. Neomlouvám se, tohle jsem já!!!"

Samozřejmě, takových písní, které vás nějak nakopnou jsou stovky tisíc. Každému pomáhá něco jiného. Mně většinou tohle :) Plus chlast :D :D


 

2. prosince 2018

2. prosince 2018 v 0:35 | Míša |  Deník
Velmi rychle jsem umlčela každého, kdo mě chtěl nějakým způsobem vlastnit, ba dokonce ovládat. Nejsem ničí majetek. Nebo jsem si to aspoň myslela. Vždycky jsem tak nějak doufala, že jsem naprosto svá a rozhoduji se jen podle sebe, podle momentální situace, podle toho, co já chci. No. Bohužel poslední rok zjišťuji, že jsem otrokem své krční páteře. Jo.
Opět jsem doma na neschopence se skřípnutým nervem mezi krčními obratli, nebo tak něco. Což v reálu znamená, že nemůžete sedět, nemůžete ležet, blbě se dejchá, šíleným způsobem bolí hlava a do toho co minutu blijete. Prostě úžasnej stav, kterej chcete denně zažívat. Ptáte se, co se s tím dá dělat? Tak jakože opíchají vám krk, dají límec a dají prášky, boží prášky, které chvíli zabírají, uleví člověku, pak je vysadíte a jste zase v hajzlu. To je krátkodobá pomoc. Ta dlouhodobá je mnohem horší. Musím se totiž naučit držet tělo. Jo. Ve svých skoro třiceti letech se budu učit chodit, sedět, stát.. budu se učit držení těla a hlavně hlavy, kterou mám předsunutou a proto se mi tam skřípe ten nerv. Tak a teď vážně. Nemám páru co s tím budu dělat.. Jak se mám jako do hajzlu po třiceti letech přeučit držení těla? Nevím, zda si ten nahoře a nebo jen doktoři ze mě dělají prdel, ale já se moc nesměju.

Asi bych měla být naštvaná, že jsem doma, ale ani nejsem.. Dárky mám víceméně nakoupené. Vánoční úklid taky už proběhl. Všechno mám vyzdobené. Takže už jen napeču cukroví a ozdobím stromek a Vánoce mám z krku.. Pořád se nějak nemůžu Vánočně naladit. Letos je to nějaký divný celý. Asi protože já jsem nějaká celá divná. To pošta, ta to ze mě za ten rok, co jsem tady v pardubicích udělala.. Jsem z toho hrozně unavená po psychické stránce a vůbec nedokážu pochopit, že jsou ženské, co to dělají už dvacet let. Já jsem na poště tři roky a jsem úplně vyhořelá. Asi pro sebe chci něco lepšího. Nějaký lepší život.

Někdy, ale fakt jen někdy, nerozumím ani sama sobě.

20. listopadu 2018

20. listopadu 2018 v 23:26 | Míša |  Deník
Přeju si mít kouzelnou kouli. A nebo ještě lépe. Přeji si přečíst si svoji knihu osudu. Nebaví mě časem zjišťovat, co si pro mě osud připravil. Chci si to přečíst a smířit se s tím. Ale prostě to vědět. Třeba se na to připravit, co já vím, ale prostě netápat ve tmě, ale vědět to.

Hrozně mě štve, když se pro něco nadchnu, vložím do toho všechno, co můžu, od času, síly, energie až po peníze, prostě dám do toho opravdu všechno a ono to pak krachne. A najednou mám pocit, že jsem to všechno dělala úplně zbytečně. A kdybych to věděla dopředu, tak bych se na to vybodla, protože to nic nepřinese. Já vím, teď se ozve ten debilní hlásek, co furt řve, že to přinese zkušenosti, ponaučení a že i blbá zkušenost je prostě zkušenost, ale na tohle kašlu. Na tohle už ve svých 28 letech prostě nemám kurva čas! Já už mám být dospělá a mám dělat věci s rozmyslem a nemůžu se každej měsíc pro něco nadchnout a pak to opustit, protože to nevyšlo. Prostě na tohle už nemám. Nenávidím to. Nenávídím být dospělá. Každej po mně chce, abych dělala jen ta správná rozhodnutí. Mám číst správné knihy, poslouchat správnou muziku, dívat se na správné filmy a hlavně nemít idiotské koníčky. Zkuste někde ve společnosti dospělých lidí říct, že jste o víkendu koukali na Hotel Transylvánie, celej den jste strávili v posteli v pyžamu, nevařili jste nedělní oběd, ale objednali si pizzu a ve volných chvílích jste pařili The Sims 4, protože vyšel nový datadisk. Ty pohledy jsou k nezaplacení. Ale tak to prostě je. Já nechci být dospělá. Chci dělat všechno to, co mě baví. A to že jsem posedlá uklídem a doma to smrdí dezinfekcí ještě neznamená, že budu jen posedlá domácností a nebudu na nic jiného myslet. Naopak, mám v hlavě pořád spousty projektů, do kterých se chci pouštět, ale zároveň chci, aby vycházeli a aby mě dokázali uživit, protože na to bezcílné bloudění už fakt nemám energii.

Tématem tohoto týdne je Něco, co o mně nikdo neví. Vážně na to téma chci napsat článek, ale bojím se. Opravdu mám jít s kůží na trh? A je vůbec něco, co fakt nikdo neví? Chci říct, mám hodně tajemství. Od drogové minulosti, tancování v baru, přes znásilnění, rakovinu, sebepoškozování, záškoláctví, nevěru... ale každé to tajemství aspoň jeden člověk ví. Takže marně přemýšlím, zda je něco co opravdu nikdo neví. Někdy mám pocit, že ve skutečnosti nikdo neví, jaká doopravdy jsem. Já jsem hodně otevřená, hodně upřímná, ale zároveň dost věcí skrývám a tajím. Třeba v práci, asi skoro každý vám řekne, že jsem fajn holka, která vždy pomůže, vždy poradí, vyslechne, hodně toho ví, jsem hodná, milá.. ale občas, když už z dálky slyším Míšo, bych dotyčného nejradši neviděla. Kolikrát chci ten den jen nějak přežít a nemám náladu, nebo je mi blbě a stejně se přemůžu, ale to už nikdo nevidí. Nevidí pod tu moji skořápku. Nevidí skutečně mě.

V pátek mám narozeniny. V sobotu mám oslavu. Nejde mi o dárky, nikdy mi o ně nešlo. Já se jen těším, že se rodina sejde, posedíme, popovídáme si a bude to fajn. Dřív jsem si rodiny vůbec nevážila. Nic pro mě neznamenala. Byla jsem tak nastavená. U nás to tak prostě bylo. Znala jsem to od babiček a i doma to nebylo růžový, takže rodina pro mě byla nutné zlo. To se ale změnilo, když jsem poznala, že rodina může být i o něčem jiném a že může fungovat úplně jinak.

Člověk by takhle k večeru moc přemýšlet neměl. Přemýšlím akorát nad kravinami. Jakože třeba projíždím facebook a koukám se, jak žijí a jak se mají lidé, které jsem roky neviděla a přitom kdysi dávno bych pro ně umřela. Není to divný? Tenkrát bych do ohně pro ně skočila a dneska vůbec nevím jak žijí. Kamarádi, o kterých jsem myslela, že jsou navždy, tak jsou dneska jen známí lidé, které na ulici pozdravím, když je potkám. Upřímně by mě zajímalo, jestli takhle někdo z nich uvažuje o mně. Pochybuji. A o to víc mě sere, že se tím zaobírám! Zbytečně se trápím a jsem smutná a oni přitom si na mě ani nevzpomenou a s takovými já se zahazuji, byť jen v myšlenkách! Je to jen pár let, co jsem pro ně chystala velké oslavy, kupovala drahé dárky, vymýšlela nejrůznější věci... sere mě to..

Máma pořád říká, že jsem hodná až jsem hloupá. A je to pravda. Jsem normální kráva, která furt myslí na druhé. Můžu se přetrhnout, aby byli všichni spokojení. A kdo se stará o to, zda jsem spokojená já? Doma máme pořád uklizeno, lednička je furt plná, na záchodě je dostatek toaletního papíru, ručníky jsou furt voňavý a čistý, můžu se doslova přetrhnout, aby to tu bylo tiptop. Všem přeju k narozeninám, ke svátku, nakupuju dárky, připravuji oslavy. A kdo připraví tu moji? Já vole :D :D

No ne. Sorry, potřebovala jsem to tu vyblít. Ve finále to je tak, jak jsem si to nastavila. O domácnost se starám ráda. Taky ráda všechno možné chystám a připravuji. Takže je to vlastně cajk.

Pokud jsem tímto článkem někoho pohoršila, ba dokonce naštvala, tak se omlouvám. Mám vás všechny ráda. A to že už mám dneska nové kamarády a ty staré už ne, to je prostě koloběh života. Tak to prostě být mělo.

Mám vás ale pořád ráda a když nic jiného, tak vzpomínky mi v srdci zůstanou napořád..

M.
 


Téma týdne: "Úsměv"

3. listopadu 2018 v 22:13 | Míša |  Téma týdne
Smích? Přejde.

Úsměv, no, to je zas téma. Co vám mám jako povídat? Smát se umím. Umím se smát velmi hlasitě a velmi zvláštně. Mám takový ten nakažlivý smích. Jakože když se směju já, směje se celá hospoda a je úplně fuk, že nemají tušení čemu. Prostě když se směju já, smějí se všichni. Ale úsměv? Ten mám naprosto křivej. Neumím se smát. Když se na fotku snažím usmát, vždycky z toho vyjde taková děsivá grimasa. Každý fotograf skončí svoje snažení tím, že prohlásí, ať se raději nesměju, ať prostě jen stojím a čumím někam před sebe :D Nelžu. Chcete vidět takový pokus o úsměv?


Nekecala jsem, coo? Prostě mám křivej úsměv. A když se snažím jakože usmát a ukázat zuby, tak je to ještě příšernější :D :D

Tohle téma týdne bude stát asi pěkně za prd. Ale já prostě nevím o čem psát. Asi bych mohla vymyslet nějaké složité filozofické dílko o tom, jak miluji usmívající se lidi... a teď mě něco napadlo. Takový záblesk, myšlenka..

Vzpomněla jsem si na její úsměv. Malá roztomilá brunetka, kterou jsem nazývala nejlepší kamarádkou. Nejlepší přítelkyní. Mojí duševní sestrou. Ona byla tak krásná. A tak nádherně se usmívala. Když se usmála, tak byl svět najednou krásnější. Bylo úplně jedno v jaké jste byli náladě, nebo zda šel svět do sraček, prostě když se ona usmála, všechno bylo v naprostém pořádku. Nic vás netrápilo, nic nebolelo. Jen ten její úsměv jste vnímali. A vůbec nejkrásnější scéna byla, když se usmívala, tancovala v pyžamu po pokoji a do toho medovým hláskem zpívala nějaký aktuální hit. To bylo najednou na světě v pořádku úplně všechno. Prostě její úsměv bylo to nejkouzelnější, co jste kdy mohli vidět. Tak to bylo.

Můj úsměv není nijak zajímavý, ničím výjimečný. Snad jen, sice není jedinečný, ale není ani samozřejmostí. Protože úsměv nemám pro každého. Můj úsměv si musíš zasloužit. Je cenný. Falešné úsměvy nerozdávám a ty pravé zas tak často nevídám..

Ach jo, končím. Psát o úsměvu a poslouchat smutné songy, to fakt nejde. Někdy příště.. sorry..

Téma týdne: Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky"

25. října 2018 v 21:32 | Míša |  Téma týdne
Mám kouzelnou krabici. Tu krabici neotevírám. Neotevírám ji z důvodu, že se nechci patlat v minulosti, ale zároveň ty věci nedokážu vyhodit. Mám tam skoro všechno. Mám tam kamínek ve tvaru srdíčka, který mi tenkrát dal Kuba. Mám tam prstýnek, který mění barvu podle nálady, který mi daroval Matěj. Mám tam trsátko od Tomáše. Řetízek a náušnice od Lukáše. Gumičku od Dana. Mám tam pásky z důležitých zámků a také většinu milostných dopisů. V této krabici je pevně zavřený celý můj milostný život. A nejen to, jsou tam vzpomínky na Mallorcu, na tábory, na školu.. je tam všechno, co formovalo moji osobnost, ale zároveň to nechci mít na očích.

Jsem sběratel. Mám všechna přání, která jsem v životě dostala. Mám spoustu vstupenek na koncerty, muzikály, divadlo. Mám pocit, že tyhle věci jsem začala hromadit v momentě, kdy jsem začala zapomínat. Stávalo se mi, že jsem zapomněla pár věcí, jakože se vás někdo zeptá večer, co jste měli k snídani a vy nevíte. Prostě blbosti. Ale já pak začala zapomínat i na lidi, nebo věci, které jsem dělala či viděla. Třeba jsem byla v kině nebo divadle a já si to nepamatovala. A tak jsem si začala schovávat lístky a sem tam jsem si je prohlížela, jako bych se učila z paměti, na čem jsem byla. Takže v mém případě to nejsou maličkosti, které by vyvolávaly vzpomínky, já si ty vzpomínky připomínám, násilně je vyvolávám, abych je nezapomněla. U všeho mám napsaná data, s kým, kde, od koho.. všechno si píšu, abych na nic už nezapomněla.

Nejraději ze všeho si ale prohlížim alba s fotkami. Otevřu ho a vidím fotky z maturiťáku. Ježiš, tak ten se moc nepovedl. I když, tam jsem si asi uvědomila poprvé v životě, jak hodnej kluk byl spolužák Ondra. A jak se můj táta dokáže opít a chovat. A nutno říct, že zvracet v krásných a dlouhých šatech na zastávce MHD je taky super. Pokračuju dál, fotky ze zámku. Já a Janča, já a Máca a Nikča, já a Kuba, já a Fany a Evča.. bože, ty večery stály za to! A pokračuju dál, miliarda stránek fotek s Mončou. To ve mně vyvolá tolik vzpomínek, že nevím, zda brečet nebo se smát. A tak brečím a usmívám se. Ty všechny zážitky s ní. Tak dlouho mi byla jedinou oporou. Namátkou si vzpomenu na bowling, kdy její koule málem nedojela do cíle a je toho tolik dalšího.. Mám tady spoustu fotek s lidmi, které jsem roky neviděla, které si už moc ani nepamatuji. Už nevím jak zdraví, jak voní.. jsou to v podstatě už cizí lidi a přitom jsme se k sobě tulili, abychom se vyfotili. Je to zvláštní pocit. Úplně poslední fotka v albu je fotka, kde mi je asi 5 let a jsem tam s dědou. Stačila asi vteřina. A bulím. Já už nebrečím, já tu řvu. Vzpomínky jsou občas fakt zákeřné svinstvo

Kdo mě zná, tak ví, že mně stačí k vyvolání vzpomínek fakt málo. Stačí, abych třeba na ulici potkala jen někoho,kdo je někomu podobný a už to jede. A nebo v radiu uslyším písničku a je to. Stačí mi malinko, jen třeba záblesk něčeho povědomého. Já jsem typ člověka, co se v minulosti docela rád patlá, ale tak nějak zdravě. Ráda na to myslím, ráda vzpomínám, ale nežiju tím. Jdu dál dopředu a vytvářím nové vzpomínky. A sem tam i přepisuju. Měla jsem za to, že ploužák na Pendulum je vrchol mého života, no, musím přiznat, že už jsem to dávno přepsala něčím lepším :)

Momentálně jsme totiž přetočili další stránku a začínáme psát další vzpomínky. Prostě novou vzrušující kapitolu našeho života, která věřím přinese hodně nových vzpomínek :) A i když v budoucnu nebudou všechny úsměvné, tak já už teď vím, že na ně budu ráda vzpomínat a najdou se maličkosti, které mi to připomenou. A kdyby náhodou ne, tak mám deník a přečtu si to.

Takže opět se opakuju, vzpomínky jsou skvělý, boží, nejlepší.. a je dobré je mít a pamatovat si je. Ale nejde jimi žít. Musí se vytvářet neustále nové a nové..

A když nic jiného, tak si pustím Human od The Killers a zase popíjím s Vaškem čaj, je nám dobře a tlemíme se jak dva kokoti.. a to mi vždycky zlepší náladu :) Jací jsme byli kokoti a nic jsme neřešili :) Nic nebyl problém a tak by se mi to líbilo pořád. A když je vážně zle, tak si vzpomenu na dědu, představím si, co by mi asi řekl, aby mě postavil na nohy. A když je úplně nejhůř, tak si vzpomenu na nejhlubší dno, na kterém jsem kdy byla a připomenu si, jak strašně mi bylo a kde jsem kvůli tomu skončila a rychle se postavím zpět na nohy. Život je moc krátkej, aby člověku bylo zle.. tak ať je líp!

Téma týdne: "50 odstínů mne"

17. října 2018 v 23:36 | Míša |  Téma týdne
Já miluju témata týdne. Mám pocit, že jsem snad nikdy neměla problém něco napsat. Je to tím, že si přečtu nadpis a prostě vždycky mě něco hned napadne, tak to napíšu, mezitím mě napadne něco dalšího, tak pokračuji, atd. Dneska jsem přišla k pc a přečetla si nadpis, no, pár věcí mě napadlo, ale nebyla jsem pevně rozhodnutá o čem budu psát a napadlo mě, že si přečtu příspěvky jiných lidí. Po nějaké době jsem to vzdala a znechuceně vypnula. Fakt by mě zajímalo, jak dlouho někteří pisálci nad těmi články seděli. Jak dlouho to editovali a kolikrát proboha? Proč na to jdete tak ztěžka? To nebyly snad ani články, to byly nějaké prazvláštní studie. Strašně moc to šlo na sílu. Sem tam mi někdo řekne, že má rád moje psaní a já vždycky protestuju, že jsem hrozná, že psát neumím. Ale fakt sorry, teď to tu bude strašně smrdět, ale když jsem to četla, tak jsem měla pocit, že jsem úžásná. Jakože, byly tam úžasné články, zajímavé, zábavné.. ale některé.. potěš koště..

Já jsem prostě takový zvláštní pisálek. Nijak dlouho nadtím nepřemýšlím. Hážu rovnou svoje pocity. Co mě napadne, to napíšu. A nápadů mám hodně, plnou hlavu brouků. Píšu jak mi zobák narostl. A tím se dostáváme k tématu. Když jsem veselá, moje psaní je veselé, když jsem smutná, můžete nad mými články brečet. Z mých článků je opravdu vidět, že trpím všemi možnými odstíny. Nelze říct jaká jsem. To nedokážu ani já sama, natož kdokoliv jiný.

Například dneska jsem byla růžová. Krásně jsem se vyspala, do práce jsem šla plná elánu. Vzala jsem si oblíbený růžový koš, do kterého dávám poštu a všem kolem jsem zlepšovala den. Jenže odpoledne bylo hektické, moc lidí, nebyli ani moc příjemní. Takže moje barva se přes hnědou, šedou stala černou. A domů přišla temnota. Ale doma na mě čekala pizza, takže se zase vyjasnilo a můj odstín byl rázem žlutý. Chápete? Ne? Já taky ne, plácám pitomosti.

Když už jsme u těch odstínů mne, tak je vůbec nějaká barva, kterou jsem ve vlasech neměla? Cca ve 13 letech jsem se poprvé obarvila na mahagon, následovala rudá, hnědá, černá, modrá, fialová, zelená, žlutá, oranžová.. nelžu.. na všechno existují fotky, někdy bohužel. Velmi dlouho jsem zůstávala u růžové, tu barvu ve vlasech miluju, ale kdo ji měl, tak mi dá za pravdu, že udržet si ji je hrozně těžký. Věčně dobarvujete, všechno máte zaprasený a to nemluvím o dešti.. jak pršelo, tak jsem tričko mohla vyhodit.. Pak byla dlouhá etapa blond, kterou jsem občas vyměnila za světle hnědou..

A odstíny mojí duše? Co chcete proboha číst? Že jsem hysterka? Jsem. Jsem normální ženská. Dokážu se během vteřiny naštvat do nepříčetnosti a stejně tak dokážu roztomile vrnět jako kočička a být tou nejmilejší osobou na světě. Mám tolik tváří, tolik emocí je ve mně a nikdo dopředu neví, která přijde.

Na jednu stranu miluju svůj stereotypní život. Každý den chodit do práce, doma vařit, uklízet, navštěvovat rodinu a občas zajet na výlet. Hlavně nic, co by mě nějak rozhodilo nebo vykolejilo. A zároveň jsem milovala svoji rebelskou pubertu a dospívání. Tenkrát jsem měla těch tváří ještě mnohem víc, než mám dneska. Když si na to vzpomenu, tak vážně nechápu, že mě nikdo nezabil. Kdybyste se zeptali všech lidí, kteří mě znají nebo znali, každý z nich by vám moji osobu popsal úplně jinak. A rozhodně by se neshodli. Měli byste pocit, že každý mluví úplně o někom jiném. Jo, vážně, tak dobrá jsem byla. Tolik odstínů jsem měla, že byste nenašli dva lidi, kteří by mě popsali stejně. Hodně jsem přehrávala, hodně předstírala, bavila jsem se.

Dlouhou dobu jsem hledala odstín, který bych chtěla nosit. Hledala jsem se. Chci být milá? Chci být cílevědomá? Jaká teda chci být? No. Trvalo to fakt šíleně dlouho. A víte, co z toho všeho nakonec vzešlo? Jedna jediná myšlenka. Ale fakt strašně důležitá. Chci být blonďatá.

Téma týdne: "Brouci a jiná havěť"

10. října 2018 v 22:02 | Míša |  Téma týdne
"Vážně si myslíš, že jsi zajímavá? Co si o sobě proboha myslíš?", tak přesně touhle větou mi nasadil brouka do hlavy. A ne jen nějakého malinkatého broučka, ale brouka obřího jak kráva. Co se znám, a to se znám už skoro 28 let, jsem nikdy nebyla namyšlená. Ba naopak, vždycky jsem se spíš shazovala a ponižovala sama sebe. Nikdy jsem si moc nedovolila jít za tím, co jsem chtěla. Protože prostě dle mě samotné na to fakt nemám. A tak sedím na přepážce České pošty a snažím se tu práci fakt milovat. Jenže pak přijde spoluobčan tmavší pleti a pošle mě na férovku do prdele a udělá ze mě debila a pak tu práci miluj. Když ti takovýhle člověk nasadí brouka do hlavy. Já tuhle havěť fakt nemám ráda.

Odjakživa jsem takový boxovací pytel. Proč? Protože prostě můžou. Kdo by si nepraštil, když ví, že já se bránit nebudu. Bráním každého. Budeš urážet moji rodinu či kamarády a já se za ně budu rvát, klidně ti nadám do debilů, klidně ti urvu hlavu, fakt nepůjdu pro ránu daleko. Ale urážej mě a já svěsím hlavu a ještě ti uznám pravdu. A co víc, ještě budu mít tak dva tři roky brouka v hlavě, protože na tom, co jsi říkal fakt něco bylo a měla bych se nad sebou vážně zamyslet. Jo, vážně jsem tak pitomá. Fakt jo.

Občas přemýšlím nad tím, kdy se tohle stalo. Jestli jsem taková byla vždycky, nebo jestli se to někdy zlomilo. A asi jsem se tak narodila. Akorát.. akorát nic..

Bylo strašně těžký s někým být, když jsem si pokaždé říkala, proč se mnou proboha je?! Bylo i těžké mít kamarády, protože i u nich jsem přemýšlela proč se se mnou zahazují. A co hůř, já jsem takhle přemýšlela i u rodiny. Takže ve výsledku bylo lepší být sama. Jenže zkuste žít úplně sami. To prostě nefunguje. To je tak na to si vystřelit mozek z hlavy, což by sice zabilo těch milion brouků, co tam žilo, ale víte jak, sehnat zbraň není zas taková prdel, jak se může zdát. Vtip! Takže nakonec jsem si našla jak partnera, tak kamarády. Ale i teď občas přemýšlím a nemají to se mnou lehký. Ale díkybohu si nemusím na nic hrát, znají mě a proplesknou mě.

Takže brouci v mé hlavě pořád žijí a krmí se mými pochybnostmi. Krmí se mojí nízkou sebedůvěrou a vším, co mě děsí.. Ale.. znáte mě.. Už bylo něco, co bych nezvládla?? ;)

P.S. Brouky jakože brouky v lese atd. taky teda brutálně nenávidím. A nebo pavouky a podobnou havěť. Fakt to nesnáším, ale co o tom jako chcete psát?? :D :D

10. srpna 2018

10. srpna 2018 v 21:47 | Míša |  Deník
Za posledních pár let jsem se stala silnější. A teď nemyslím kila, myslím sílu sebe sama. Částečně za to může všechno to, co se stalo a velký podíl má také pošta. Ono pracovat s lidmi a ještě s lidmi, kteří chodí na poštu je fakt něco. V Přelouči jsem ještě tak nějak byla i lidská. Asi to bylo tím, že jsem nechodila moc na přepážku, byla jsem spíš v zázemí, mimo lidi. Ale tady v Pardubicích se ze mě stal stroj. Dneska mi sice jeden pán řekl, že mám dobré srdce, ale řekl mi to až potom, co jsme na sebe byli dost oškliví.

Já jsem vám tu původně chtěla napsat článek o tom, jak jsem cynická, jak jsem zlá, ale nemám na to už ani chuť. Nemám chuť vůbec na nic. Nejradši bych se opila, fakt šíleně moc, do bezvědomí. Chybí mi ty časy. Chybí mi minulost, kdy bylo všechno tak nějak lehčí. Být dospělá je šílená otrava. Mít zodpovědnost.. pche.. demence..

Nebaví mě to, nebaví mě tenhle život.

Jinak, psali jste mi jestli žiju, tak jo, žiju. Už mám po rehabilitacích, záda mě pořád bolí, hlava taky.. Mám i po vyšetření EMG, ruka funguje kupodivu prej dobře, takže žádná operace zatím nehrozí. Prostě mám černé na bílém, že všechny moje momentální problémy pochází z mojí krční páteře, mám v háji 5. až 8. obratel. No a neaktivní jsem protože pendluju sem tam.. ráno na rehabilitace, pak jedu nakoupit, pak domů a do práce.. sem tam ještě do nemocnice s maminou na kontroly atd.. Ona u nás totiž teď momentálně bydlí, zlámala si totiž nohu a doma nemá výtah, takže bydlí u nás a není schopná ničeho.. takže se o ni starám. Takže asi chápete, že člověk, který není málem schopnej se postarat o sebe, se najednou má starat o celou rodinu.. no prostě jsem úplně v háji.. síly fakt ubejvaj a já prostě pomalu končím..

Už nemůžu..

Téma týdne: " Být tebou"

29. června 2018 v 23:46 | Míša |  Téma týdne
"Já bych tak strašně moc chtěla být tebou. Ty máš tak super život." Tak přesně tuhle větu jsem už slyšela tolikrát, že to prostě nespočítám ani za sto let. Vůbec ty lidi nechápu. Proč by proboha někdo chtěl být mnou a žít můj život?

Lidi vidí jen to pozlátko. Nebo spíš viděli. Viděli značkové oblečení, každý měsíc nové vlasy, upravené nehty. Viděli fotky z výletů, viděli mě neustále na nějakých akcích a nikdy ode mě nikdo neslyšel tu proklatou větu: nemůžu, nemám peníze. A tohle jim prostě stačilo, aby hned chtěli žít můj život. Ale nikdo už neviděl to všechno, co se skrývalo za tím. Že jsem každé ráno mazala do školy, ze školy jsem běžela do práce, domů jsem jezdila v noci, po nocích se učila a barvila si vlasy a ráno zase znova. Peníze jsem si musela totiž vydělat a když jsem jich chtěla víc, musela jsem víc pracovat. V podstatě moc nechápu, že jsem to vůbec prežila, protože spánku jsem si několik let pořádně neužila a jela jsem fakt totálně na doraz.

Navíc všechny ty zdravotní problémy, co se mi za ty roky nahromadily. To bych fakt nepřála nikomu a vlastně ani teď si to nepřeju. Ty roky nezřízenosti mě doběhly a moje záda mi to náležitě oplácejí.

Takže ne, občas se pořád najde někdo, kdo prohlásí, že na co si stěžuju, že mám super život a že by ho chtěl a já to stále nechápu.

Sama, když někoho poslouchám si říkám, že bych chtěla jeho život. A pak se vduchu usměju a říkám si, že on by si určitě myslel to samé, co já. Pro by proboha někdo chtěl být mnou??

Takže tak, nechci být tebou. Chci být sebou, i s tím vším, co to obnášelo, obnáší a ještě obnášet bude. Chci být maximálně sebou!

A tak ještě jedna malá rada nakonec, být tebou, nebuď debil ;)

1. června 2018

1. června 2018 v 6:52 | Míša |  Deník
Už tři dny jsem nespala. Divím se, že vůbec ještě funguju.. noo.. i když, slovo funguju je asi dost silné. Už víc jak dva týdny jsem doma na neschopence, takže nějaké fungování není zrovna na programu dne. Za tu dobu jsem akorát párkrát umyla nádobí a dvakrát jsem vyprala, což mě vyčerpalo natolik, že jsem se z toho dva dny dostávála. Takže víceméně buď ležím v posteli a čumím na telku, nebo ležím v posteli a čtu si a nebo sedím u počítače. Takže to, že jsem tři dny nespala není zatím taková hrůza. Každopádně, vypadám strašně. Jsem celá taková oteklá, jsem bledá, mám rudý a oteklý oči.. prostě bych mohla klidně jít ven a strašit malé děti. Asi se ptáte proč nespím. Co mě trápí? Zřejmě to bude duch minulosti. Já popravdě nevím. Ale těch pár dní předtím, když jsem ještě spala, se mi zdály hrozně divné sny. V podstatě jsem se dívala na film o mně, o všem, co jsem doteď prožila a to hlavně to špatné. Bylo to tak strašný, že od té doby nespím a fakt mám sakra problém usnout. Jen co třeba trošku zaberu, okamžitě se vzbudím a to takovým tím infarktovým probuzením, kdy vystřelím, srdce mi příšerně buší, jsem celá zpocená a klepu se. Není mi vůbec dobře. A mám šílenej strach, co bude dál.

Víte, kdo mě znáte, nebo čtete, nebo tak něco, tak víte, že jsem dříve docházela k psychiatričce a brala jsem antidepresiva. Mimo jiné jsem nejdelší dobu hlavně brala prášky, které mi pomáhaly spát. Jakoby uklidňovaly mozek, aby se prostě zklidnil a dovolil mi v klidu spát a nic neřešit. Po cca roce jsme dávky snižovaly, až jsem je přestala potřebovat. A teď jsem už tak dva roky úplně bez léků a začínám mít pocit, že se to všechno vrací. Že ty děsy jsou zpátky a já vůbec nevím proč. Protože, tak jasně, mám práci, která je stresující, ale není to nic tak strašnýho, ale jinak? Jinak je prostě všechno v pohodě. Jako jo, teď jsem trochu ve stresu, protože mě v srpnu nebo v září čeká operace a do té doby musím nějak fungovat, protože do té doby mi nikdo nepomůže, tak mám trochu strach, jak to přežiju.. ale na druhou stranu, jsme s doktorkou domluvené, že když to prostě nepůjde, když to nebudu zvládat, tak mě nechá doma na neschopence, takže taková pomyslná berlička. Jasně, na druhou stranu jsem typ člověka, co se nevzdává a je mi proti srsti, že bych já něco nezvládla.. ale víte jak.. asi nevíte.. protože já taky nevím..

Vylejvám si tu srdce a vůbec nevím jestli to dává smysl. Prosím, omluvte styl psaní, omluvte chyby, nesmysly, omluvte všechno.. Tři dny jsem nespala! Jsem ráda, že sedím.

Přiznám se, že už dlouho jsem neměla strach. Už dlouho nebyl součástí mého života a teď tu zase je a já vůbec nevím, co s tím.. Mám teď hodně nových přátel, skvělých přátel, ale z téhle stránky mě ještě neznají a já mám strach se jim s touhle stránkou mého já otevřít.

Život nám nakládá nejrůznější zkoušky a my je prostě musíme zvládat. Ale co když už to nejde? Musí to jít. Musíme si pomáhat.. společně, společně to zvládneme.. hlavně člověk nesmí být sám.. Lituju všechny ty lidičky, kteří se s čímkoliv musí vypořádávat sami.. Já to znám, není horší pocit, než naprostá samota.. Tenkrát jsem to zažila, tenkrát, když jsem kvůli němu opustila všechny kamarády, rodinu a všichni na mě byli naštvaní a pak mě opustil on.. zůstala jsem sama, nejšílenější období... Vlastně, dodneška nechápu, že jsem se mu za to nepomstila :D :D Díkybohu, tenhle pocit jsem od té doby už ani jednou nezažila a doufám, že nezažiju..

Mám vás ráda...
Pro dnešek asi stačí ;)
M.

Téma týdne: "Princ na bílém koni"

3. května 2018 v 20:00 | Míša |  Téma týdne
"Neboj se Michalko, i pro tebe si jednou ten princ přijede, odveze si tě a pak budeš hrozně moc šťastná". Někdy mám pocit, že tomu děda vážně věřil. Jsem pevně přesvědčená, že pro mě chtěl jen to nejlepší. Jen toho nejlepšího, protože i já jsem byla ta nejlepší. Děda viděl věci trošku jinak.

Když mi bylo patnáct, chtěla jsem kluka, se kterým bude sranda, bude drsnej, hezkej, milej. V osmnácti jsem chtěla, aby se mnou chodil po barech, byl vtipnej, okouzlující a kámošky mi ho záviděli. Ve dvaceti jsem si přála, aby měl práci a byl samostatný. V pětadvaceti jsem si už jen přála, abych nemusela živit celou domácnost.

No jo, tenkrát jsem fakt čekala na prince na bílém koni. No, nakonec si pro mě přijel v zelenkavém fordu a jezdíme v něm dodnes. V podstatě toho svého prince miluju, koneckonců spolu máme hypotéku na dva melouny.

Priority se mění. A vlastně, co s takovým princem? Myslíte, že dokáže rozdělat oheň, nebo postavit verandu? Pche.. nechám si toho svého kluka z vesnice. On je vlastně zlatej a když nic jiného, tak je fakt hodnej na děti ;)

Kašlete na prince, jsou k ničemu.

Poetika - Za oponou

15. března 2018 v 22:16 |  Muzika

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Možná jsi jediná, která chápe co si nosím
Ty roky práce, všechny ty probdělý noci
Nemusím mluvit, stačí jenom jeden pohled
Poznáš co se kolem děje, vidíme si to na očích
I když bloudím v záři světel v hlavě pořád hraje klavír
Zatřásli jsme světem, všem co proti nám se staví
Můžu rozdávat svůj úsměv klidně na všechny ty strany
Všechno je tak jako má být jenom díky tobě Hany
Vím, že nic není jistý, neberu svět samozřejmě
Asi může to být lepší až se ztratí stíny ve mně
Až když každou volnou chvíli budu dávat jenom nám dvoum
Za to že to chápeš, jsem každej ten den vděčnej
A věř mi
I kdyby tu bylo tisíc, co dali by mi všechno jenom pro jednu noc ve dvou
Až zas budu padat dolů, všech těch tisíc rychle zmizí
A jen ty jediná budeš znovu zase stoupat se mnou

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Není moc těch, kterým svěřil bych svůj život
Není jich tolik, kolik kterým tolik věřím
Kdybych měl ze všech těch lidí vybrat jenom jedno jméno
Které kdyby šlo o všechno postavil bych ke svým dveřím
Vím, že zvolil bych si tebe a ty by jsi se mnou byla
I když bude to to poslední, co ze mě lidem vrátí
Jsi víc než si myslíš, než možná by jsi chtěla
S tebou zastavím i čas, přesto že se druhým krátí
Štěstí je zvláštní, každý má milion přání
Milion věcí, které chtěl by jednou mít
A i když básník ponoří se do svých básní
Vše o čem pak píše, můžu s tebou snít
A taky vím, že až ty světla zhasnou
Až hudba dohraje pár závěrečných tónů
Opona spadne a ty všechny hlasy zmizí
Po vší té slávě se zas vrátím k tobě domů

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Můžu padat, můžu vstát
Stoupat výš i bloudit tmou
Jsi můj maják v srdci
Na pořád

V jeho světle mířím za tebou

Raego Feat. Patricie - Blíž

15. března 2018 v 22:13 |  Muzika

Nezapomínám, nezapomínám ..

Já vim, že to bolí, těžko se ty rány hojí,
když musíš ohněm projít a s úsměvem tenhle závod dojít.
Někdy jsi vůbec ráda, že ještě stojíš,
všude tolik mlhy, ani nevíš, čim to chodíš.
A brodíš se, honíš se pro víc,
že zapomínáš ten život vůbec prožít.
Na otázku, kam tě ta cesta má donýst,
ty říkáš, kdo ví, já vim, že se bojíš,
ale tyhlety rána přináší o důvod víc dávat,
i přes zákaz, ukaž jim záda, začni máchat svý pádla,
já jsem tvůj král, ty jsi má první dáma.
Bůh mě stvořil, abych naučil tě zvládat,
jak nechat zlý věci za náma,
jak skákat, když stojí před náma.
I kdyby mi měli mý nohy zlámat,
nenechám tě samotnou mít jedinou závrať.
Nedokážu tě vidět to vzdávat,
taky mám strach, my zvládneme ten nátlak.
Tohle je má hra, připrav se na návrat.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

Nikdo není jako ty,
všechny ty holky byly jen jako by
každá šla po mý kapse,
chtěly bejt jenom na koni.
Ale ty jsi voják, co umí bejt na poli.
Tvoje hodnost zastíní všechny majory,
věř mi, my dáme ty změny,
neznám člověka, co je víc ready, než jsme my.
Oni chtěli nás dělit, ale nerozdělily nás ani stěny tvý cely,
my chceme svět měnit, s důkazem ženy,
co má vyšší kredit, teď nemůžeš slevit.
Ale jednou jsi nahoře, jednou zas dole,
nevzdávej boj, když jsi v posledním kole.
Tohle neni náš konec, jenom další role,
my vyjdeme ten kopec i když bude to bolet,
tohle je náš protest.
Budu čekat třeba i sto let.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

Já vím, že něco musí odejít,
aby začlo to, co stát se má,
ale přál bych si koupit třeba jenom kousky
vzpomínání na nás

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,

nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

15. března 2018

15. března 2018 v 22:12 | Míša |  Deník
Nedávno jsem ho potkala. No potkala. Prostě stál u nás na poště a koukal na mě. Nedýchala jsem. Srdce se mi zastavilo. Schovala jsem se. Prostě jsem zdrhla jako malá holka. Nebyla jsem schopná mu říct ani ahoj. Působil na mě jak kryptonit, jako by mě totálně oslabil. Chtěl, abychom byli kamarádi, ale já nemůžu. Nemůžu s ním jen tak kamarádit. Milovala jsem ho, byla jsem ochotná mu obětovat úplně všechno, celý můj život, dokonce i vztah a on mi ublížil, tak jak já mám být schopná se s ním kamarádit? Já mu pomohla, když on to nejvíc potřeboval, když nikoho neměl a v momentě, kdy to bylo pro něj dobrý a on měl zase všechno a všechny, tak jsem už nebyla dost dobrá. Bylo to asi popvé a naposledy, co se mnou někdo takhle vyběhnul a nejhorší na tom bylo, že mi sakra dlouho trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Jakou dobu jsem ho ještě omlouvala, že to nedělá schválně, že mě má rád, jen to prostě nevychází, a přitom už v té době si se mnou hrál. By mě zpětně zajímalo, jestli nás takových kravek bylo víc, nebo jen já?

Uplynulo hodně času a já už samozřejmě vím, jak pitomá jsem byla a kde přesně jsem udělala chybu a ejhle, i po té době jsem v prdeli, když ho vidím. Jak řekla moje kolegyně: "no joo.. když on je táák pěknej..". To sice není omluva, ale on je fakt pěknej, vysokej, sportovní vypracovaná postava.. prostě jak z katalogu. Ty vole, Michalo, a hlavně, on měl červený auto!

Tak tolik k mému ex milostnému životu. Minulý víkend jsem byla na sushi kurzu. My jako doma sushi děláme a je to dobrý, akorát to většinou to sushi moc nepřipomíná. Já jako umím uvařit perfektně tu rýži, dokážu ji skvěle dochutit, to jsem fakt už vymakala. Umím koupit lososa, tuňáka, krabí tyčinky, avokádo i okurku a že to jsou sakra velký prachy za to. Taky už dokážu poznat kvalitní řasy, chápeš, musí být platinový, nebo zlatý.. všechny ty další barvy už jsou méně kvalitní. Taky doma máme bezva sójovku a wasabi. Ale tím to sakra končí. Mám tu podložku, položím řasu, dám rejži, na to třeba lososa, zabalim a hovno. Rozsype se to, takže z toho něco vytvořím a žerem to prostě lžičkou!! Je to dobrý, v puse se to smíchá úplně stejně, jen to prostě vypadá děsně. Takže proto kurz sushi. Jako dobrý, paní mi to ukázala, poradila, moc šikovná, fakt jí to šlo. A já? Já to pořád žeru lžičkou, protože moje ruce jsou asi levý, nebo fakt nevím. Podívala jsem se, jak to dělá profík a já to dál prostě neumím :D :D Ale mám na to certifikát, kdyby vás to zajímalo.

Jinak v práci děs. Minulý týden v pátek jsem práci opouštěla s řevem, že končím, že v pondělí už nepřijdu, že tohle nemám zapotřebí a nasraná jsem byla takovým způsobem, že jsem fakt přemýšlela, že tu výpověď doma napíšu. Protože chyby dělá každý a dost často se najde někdo, kdo to za vás dá do pořádku, ale prostě abych tam ze sebe dělala kreténa, napravovala průsery a pak mi to ještě bylo vytčeno, to je moc i na mě. Prostě já tam vyřeším deset průserů za jiné lidi, pak dám sama něco do blbý krabice a hned největší průser... no ne, to nemá cenu ani psát, to byste museli vidět a zažít. Jen prostě, nespravedlnost je všude a vždycky to odnesou ti hodní a poctiví. Fakt je jediný štěstí, že jsem tady poznala pár naprosto skvělých lidí, kvůli kterým tam každý den chodím. Já tady ty lidi miluju.

Doma dobrý. Tím, že jsem hodně v práci a Ondra mi konečně dal telku do ložnice k posteli, tak máme doma dokonale uklizeno, protože já jsem buď v práci, nebo v posteli, takže nemám šanci udělat bordel. Teda až na tu postel. Ta už vypadá opět jako v Přelouči, plná jídla, zasraná od čokolády.. Jinak doma dobrý. Furt teda nemáme skříně, čekáme až mi skončí stavebko, takže je to takové náročnější. My jako skříně máme, ale půjčené a malé. Já se těším, až budu mít ode zdi ke zdi a až do stropu, tam se mi prostě všechno vejde :) Teď to mám všechno hrozně nahečmané a furt něco hledám. No a nevím jestli jsem vám to už psala, ale miluju svůj stůl. Mám fakt obří stůl. Mám na něm svůj obří monitor, notebook, kosmetiku a ještě se vejdu s omalovánkami a pastelkami, takže ho prostě miluju. A no je bílej! A taky svoji komodu miluju. Je velká, má 5 šuplíků a je plná kosmetiky. Pořád se chystám, že zase rozjedu blog s kosmetikou, dokonce jsem si koupila takový pěkný osvětlený fotokoutek, abych mohla fotit kdykoliv během dne, ale já na to prostě nemám čas. Takže zatím to skladuji a chystám se na to.

Já vlastně na počítač už moc nechodím. Jen vždycky postahuju filmy, seriály a zas to vypínám. Radši jdu s holkami na víno (já cider). Nebo prostě dělám cokoliv jiného, než sedět u pc.

Musím přiznat, že vlastně svůj život miluju. V téhle podobě, v jaké teď je, ho prostě fakt miluju :) Jsem spokojená i sama se sebou. Váhu si celkem držím, už nejsem vyzáblá, ale řekla bych, že mi to sluší, mám prsa (fakt!) a i zadek. Zpětně musím přiznat, že přibrat pár kilo mi prospělo. Taky se mi moc líbí moje vlasy,tak akorát dlouhé, pěkný střih (od opravdového kadeřníka) a krásně chladně blond (moje práce). Prostě mě baví takhle žít.

Jo vole, jsem spokojená a ty mi to nezkazíš.

Mám vás ráda!
M.

Téma týdne: "Život ve vzpomínkách"

15. března 2018 v 21:47 | Míša |  Téma týdne
Vzpomínáš si, jaký to bylo... Přijde mi, čím dál tím víc, že hrozně moc žiju v minulosti. Spousta mých vět začíná slovy: vzpomínáš si.. a to přece nemůže být dobře. Jenomže, co jsem nastoupila do poslední práce, tak v podstatě se celý můj život odehrává tam. Nějak nestíhám tvořit nové vzpomínky a proto žiju v těch starých.

Tak jo, celkem kecám. Je pravda, že pošta mě zaměstnává fakt na plnej úvazek. Zdrhla jsem z Přelouče, protože tam na mě přesouvali strašně moc práce a to takovým stylem, že jsem měla fakt i třikrát více práce, než někteří jiní a to mi samozřejmě vadilo, protože světe div se, já mám fakt i osobní život. A tak jsem šla do Pardubic s tím, že tu budu částečně hrát blbku. No a světe div se, já jsem zas v té samé pozici. Jen slyším Míííšo.. tak už se mi ježí vlasy na hlavě, protože všichni se vším chodí za mnou a mě to štve, protože plat máme stejnej a já mám zase mnohonásobně víc práce a starostí a tím i nervů.

Ha, o čem jsme to mluvili? Jo o životě ve vzpomínkách.

Mám babičku. Je jí 80 let a já ji měla hrozně ráda. Jenže ona se změnila. Nemapatuje si nic dobrého. Ať pro ni uděláte cokoliv hezkého, ona vám odvětí, jak jste jí kdysi před deseti lety udělali něco špatného. Nepamatuje si prostě vůbec nic pěkného, ale kde jakou šílenou sračku, co jste před milionem let provedli má dokonale zapsanou v paměti. Přinesete jí 5 housek, ona jich chtěla šest, jste blbej, stejně jako před patnácti lety, když se jelo na chatu a vy jste zapomněli doma termosku s čajem. Je to neúnosný a bohužel to nejsou jen tak ledajaký prkotiny, jako termoska. Ona vám vmete chladně do tváře i fakt hnusný a vážný věci. A že mi toho má docela dost říct díky mému problematickému dospívání. Takže žiju ve vzpomínkách, vzpomínám na svoji milovanou babičku, která mě měla ráda, vždycky doma měla nanuky a brala mě na chatu, kde na mě byla fakt moc hodná.

Taky ráda vzpomínám na doby, kdy jsme byli rodina. Měla jsem mamku, měla jsem taťku a jezdili jsme na výlety, nebo doma koukali na telku.

Často se vracím ve vzpomínkách na doby, kdy jsem chodila na střední školu. Ráno jsem potkala na chodbě Monču a celej den jsme se smály. Školu jsem nenáviděla, ale kvůli Míše, Romaně a Monče jsem všechny ty roky nějak přežila.

A když na poště poučuju a zaučuju nové lidi, tak ráda vzpomínám, jak Jana s Ivou zaučovaly mě, jak jsem neznala rozdíl mezi složenkami a jak jsem byla úplně pitomá a neschopná uzvednout lehkej balík.

A občas si vzpomenu i na Zámek a na všechny ty skvělý lidi, no a i na ty méně skvělý. Na jednu stranu mě dost mrzí, že tohle už nikdy nezažiju. Ty propařený noci a ráno mi vůbec nebylo zle. Všechny ty drinky, panáky, objímání, doteky, polibky a i ten sex byl úplně jinej. Bylo to hodně bouřlivý, ale naprosto skvělý! Dneska bych s cizím týpkem do parku na procházku totálně vožralá už prostě nešla :D ale tenkrát?! Pche.. denní chleba.

Mít skvělý vzpomínky je pro život hodně důležitý. Na smrtelný posteli je na prd vzpomínat na to, jak jste byli doma a četli si knížku, a třebaže byla boží! Není mi ani třicet, ale mám bezvadný vzpomínky. Měla jsem skvělý dětství, plný zážitků,výletů, plný prostě všeho. Měla jsem skvělý dospívání, bouřlivý, ale plný bezvadných vzpomínek, za který se fakt nemusím stydět. Mám sakra na co vzpomínat. Ale teď by to chtělo to budovat dál. Jasně, za deset let můžu vzpomínat, že jsme koupili byt, že jsme ho celý předělali a že jsme byli na dovolené na Mallorce a wellness pobytu a taky v ZOO a v kině a na sushi kurzu a blablabla.. ale chtěla bych asi víc..

Táákže, mít vzpomínky je skvělý, ale nemůžete v nich žít věčně.. chce to jít ven a tvořit další a další vzpomínky.. aby bylo zas na co vzpomínat.. takže šup ven a tvořit, tvořit a tvořit.. Já jdu spát, ráno jdu do práce a potkám zase nové lidi, někoho potěším, někoho naseru, ale budu mít zase na co vzpomínat.

Vzpomínky

21. února 2018 v 18:14 | Míša |  Muzika
Jsou písničky, které jsem dříve milovala, opravdu hrozně moc, ale mám je spojené s určitými věcmi, a přes to prostě vlak nejede, takže uplynulo pár let a já ty písničky za celé ty roky neslyšela. Nebo slyšela, na chvíli třeba, někde v rádiu, a s očima plnými slz se na patě otočila a zdrhala pryč. Tyhle songy mi prostě vybaví ty situace a co hůř, vybaví mi ty lidi. A to prostě nejde. Jsou prostě lidé, které jsem vymazala a nejen, že s nimi nemám žádný kontakt, ale já na ně prostě nechci ani myslet. O to hůř snáším, že se mi o nich v noci zdá :D Nedávno se mi ve snu sešli asi čtyři ex a nebylo to pěkný posezení :D :D Probudila jsem se totálně propocená a uklidnila se až v momentě, když jsem uviděla spícího Ondru :D

No, ale.. pak jsou tu písničky, které mám taky vryté do paměti a spojené s určitými věcmi a ty mi kupodivu nevadí, na ty vzpomínám ráda.


Třeba jako Human, to tenkrát nějak vyšlo a hrálo to úplně všude, byla toho plná televize, jo fakt, to jsme tenkrát pouštěli klipy v telce jako kulisu. A on ke mně přijel na návštěvu. Seděli jsme tenkrát ještě v maminčině bytě a pili čaj, nekecám, pili jsme černý čaj a rozmlouvali o životě. A já z něj byla tak nervózní, že jsem se asi třikrát polila a v podstatě jsem všechen ten čaj vybryndala na zem. Vždycky když Human slyším, tak si na to vzpomenu.


Zbyněk Drda, dneska po něm neštěkne asi ani pes, ale když náhodou někdy slyším jeho písničky, jako vlastně teď před pár dny zcela náhodou, tak si vzpomenu jak jsme byli na jeho koncertě a jsem zase mladinká a je to zase úplně fajn.


U této písničky jsem zpátky na obchodce, ještě nemůžu pít alkohol, mám růžový vlasy, jsem drzá a profesoři mě nesnáší. No ale hlavně, jsem šíleně zamilovaná do dredaře, který na školní akademii vystupuje a tancuje a zpívá na tuhle písničku a já ho prostě šíleně miluju. A ne, byl starší a fakt mě nechtěl :D :D


Jsem opět dítě základní školou povinné a možná ještě i chodím do školky a Smokie u nás hraje pořád. Mamka s taťkou se mají rádi a všichni pohupujeme hlavou ze strany na stranu a je nám prostě fajn.


Tahle písnička šla ruku v ruce s každým mým rozchodem, takže ji vlastně mám spojenou úplně se všema a asi proto ji mám pořád ráda :D :D Kdyby byla jen u někoho, tak bych ji nenáviděla, ale takhle ji prostě můžu pořád milovat :)


Tahle písnička, tak ta ke mně prostě taky patří. Mám ji společnou se strašnou spoustou věcí a lidí, protože prostě, když si jsem něčím jistá, tak se mi tam hodí a já jsem si byla hodněkrát jistá. David to prostě vystihl. Během jejího hraní se mi v hlavě promítne dlouhý film, který to všechno obsahuje a je to naštěstí celkem pěkný film.


Už ani nevím jaký se tenkrát psal rok, ale je to už dlouho.. párkrát nějaká ta hvězda spadla a umřela, ale neshořela, nikdy neshořela úplně..


To jsme tenkrát byli v kině, netuším na čem, jen vím, že po skončení mi zbyla v hlavě melodie, k melodii se přidaly další melodie a v mém srdci se rozhořel oheň s názvem Phil Collins a ten oheň tam hoří dodnes.


Vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest chodit s pár umělci, tak mě tahle písnička fakt neminula, ale vzpomínám na to taky v dobrém. Na oba ty kluky mám jen krásné vzpomínky :)


Tak tohle je jednozačně jedna z největších srdcovek, do dneška si vybavím ten pocit, když jsem viděla svůj první muzikál v životě a to My Fair Lady a moje srdce muzikálům propadlo :) :) A já si tohle zpívala ještě týdny potom.. a vlastně až do dneška! :D

A takhle bychom tady mohli být až do rána.. těch písniček je tolik.. tak třeba zase příště ;)

8. prosince 2017

8. prosince 2017 v 23:16 | Míša |  Deník
Lidi okolo mě si musí myslet, že jsem se úplně zbláznila. Je mi 27 let a ven nevyjdu bez Vánočních ponožek, trička, svetru, čepice.. Doma nám hrají Vánoční písničky a všude je Vánoční výzdoba. Možná jsem to trochu přehnala, ale tyhle Vánoce jsou pro mě děsně důležitý. Jsou totiž naše první. Chápejte, s Ondrou to budou už naše čtvrtý nebo pátý Vánoce (teď fakt nemám kapacitu na to to počítat), ale pokaždé jsme někde byli. Buď u mojí mamky, nebo u jeho rodičů. Prostě vždycky nám ty Vánoce někdo naservíroval až pod nos. Letos je to opravdu naše. Museli jsme si koupit stromek, ozdoby. Musím napéct, navařit. Prostě jsou to fakt jen naše Vánoce. A já se na to hrozně těším. Za dárky jsem jako každý rok utratila už dvě výplaty a obávám se, že jsem opět neskončila.. Já prostě miluju dávat dárky, fakt to miluju a nedokážu koupit jeden či dva dárky, mám pro každého ikeáckou tašku. Jsem magor, fakt mi není líto ty ušetřené peníze utratit, však na dárky šetřím každý rok už od léta..

Takže u nás doma to teď jede velmi vánočně..

Jinak se mám docela dobře. Je mi celkem fajn. Síly mě neopouští, cítím se fakt docela dobře. V práci to taky jde, i když si všude můžete přečíst, že to pošta těžce nedává.. My, jako ukládací pošta to prostě odnášíme, protože jsme ten poslední článek, na který tam lidi řvou.. Ale celkem jsem už zvyklá. Když si vzpomenu, jaký jsem byla uzlíček nervů, když se na mě řvalo a teď.. no.. řekněme, že pošta je fakt nejlepší praxe na světě. Nedávno se mě někdo ptal, zda mi chybí účetnictví. Upřímně, vůbec mi nechybí. Pošta mě sice sere, ta práce je děsně na hovno, ale účetnictví bylo horší. Víte jak je super, když všechno vyjde a vy tolika lidem uděláte radost? Když mi tam babičky děkují za důchody, nebo za těch pár blbostí, co si tam koupí.. Je to děsně super. A když si mladej kluk přijde pro balík a vy mu řeknete, že tam má dva a on na celou poštu zahlásí: Vy jste fakt nejlepší na světě! To člověku tak moc zvedne náladu, že nic víc na světě není. A ještě ke všemu tu mám ten nejlepší kolektiv. Víte, já do té práce fakt chodím ráda a těším se tam.

Takže, co mi chybí ke štěstí? Momentálně zdraví, to by mohlo fungovat o něco víc, protože jestli to takhle půjde dál a nic se nezlepší, tak není sebemenší naděje na vlastní potomky a na adopci taky nemám nárok... poškozenýmu zboží dítě nikdo nedá. Na druhou stranu, pořád si nejsem jistá, že děti vůbec chci..

Tak nic, jdu spát.. zítra jdu do práce a pak opět na celé odpolko do Prahy, ták, vejletit, nakupovat, nasát atmosféru, užít si.. protože to já teď dělám.. užívám si každej moment.

Mějte se príma!
Míša

29. října 2017

29. října 2017 v 1:40 | Míša |  Deník
Přijde mi úplně šílený, že už příští rok to bude deset let od té šílené tragédie... ZDE ...

Tu holku jsem šíleně moc zbožňovala, byla neuvěřitelným světlem v mém životě. Ten text, který jsem tenkrát napsala, ten pořád platí. Jen uběhlo strašně moc let, jinak se nic nezměnilo..

Ona... protože se uměla smát... byla barevná... a milovala bublifuk... neměla potuchy, že existují i špatné věci a nevnímala, že je na světě zlo... až do toho osudného dne... v ten den svět přišel o jednu z nejlepších duší... Chtěla umět létat... věřila, že víly existují... když na ně nebudete věřit, tak nějaká víla zemře... věřím, že letěla... a odletěla do lepších míst... směje se na nás s bublifukem v ruce a chrání nás od všeho zlého... Zanechala tu moc lidí... moc lidí, kterým se stýská... Na světě je hodně špatných lidí, lidí, kteří by si zasloužili zlo.. Ona neměla odejít, ona rozhodně ne!

Cítím se hrozně. Na malou chvíli jsem na ni zapomněla. Dobře, na dlouhou chvíli. Už tak rok jsem si na ni ani nevzpomněla. Až jsem viděla takový pěkný obrázek s vílou a vzpomněla jsem si na ni. A cítím se hrozně, protože na malou chvilku jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.. Verunka.. tak krásné jméno a já ho na maličkou chvilku zapomněla. Co to se mnou je? Jak jsem mohla?? Cítím se hrozně.. je mi ze sebe samotné normálně zle.

Zapomínám na lidi, které jsem milovala? Stane se to i s jinými? Nechci na nikoho zapomenout.. Já vím, že občas zapomínám. Vím, že si nemůžu vzpomenout na jméno, na zážitky, někdy i na city.. ale vždycky si nakonec vzpomenu.. Co když to ale jednou už nepřijde? Co když zapomenu úplně? Bude ze mě pak lepší člověk? Budu žít lepší život? Na odpovědi na tyhle otázky ještě nejsem připravená.. ještě je moc brzo.. Ještě si chci pamatovat, ještě to pořád chci být já! Na zapomínání je ještě čas, v téhle fázi ještě nejsem..

Moje nemoc postupuje velmi rychle a nikdo neví kdy to udeří naplno a trvale, ale prostě ještě ne, ještě ten čas nepřišel.. sakra slyšíš! ještě nejsem v téhle fázi, ještě mám čas.. Takže hej ty tam nahoře, ještě mám čas..

Sním či bdím, něco mezi tím.
V hlavě svár a žár, kterej neuhasím.
Chci v dálkách plout, poznat každej kout,
ale nech mě se ještě jednou nadechnout.


Takže jsme si porozuměli, jo? Ještě dýchám, ještě mám času dost. Takže žádný zapomínání.. Pamatuju si vás všechny a někteří ještě zaplatíte ;)

Miluju vás a pamatuju si všechno..
Míša

Téma týdne: "Mám tě ráda, ale..."

20. října 2017 v 21:15 | Míša |  Téma týdne
Mám tě ráda, ale.. to prostě nestačí. Tuhle větu jsem za svůj život řekla tolikrát, že to nespočítám ani na všech prstech, ani na těch půjčených od všech sousedů v paneláku. Nejsem na to ani v nejmenším pyšná. Chlapy jsem balila jak na běžícím pásu a stejně tak rychle jsem je opouštěla. Jako kdyby to byla soutěž a já musela za každou cenu vyhrát.

Co si tak vzpomínám, tak při vyslovování této věty jsem nikdy nic necítila. Prostě to byla výmluva. Víš, fakt tě mám ráda, seš hrozně fajn, mám tě opravdu moc ráda, ale jen láska prostě nestačí, víš, já potřebuju víc. A vždycky jsem našla něco, co se mi hodilo. Když bydlel u rodičů, tak jsem potřebovala chlapa na vlastních nohou. Když neměl práci, potřebovala jsem zajištěného. No, vždycky se něco našlo. Když nic jiného, tak nebyl rodinný typ a nebo naopak byl a to já nechtěla.

Až pak, potkala jsem chlapa, ten měl všechno. Měl všechno, co jsem od chlapa chtěla. Býval by mě dokázal udělat šťastnou, mohl být tím pravým, jenže já nebyla připravená. Hrozně mě vyděsilo, co mezi námi bylo. Nechci říct, že jsem byla dítě, to nebyla, byla jsem jistojistě dospělá, ale ještě jsem nemohla mít stálý vztah, nebo snad přemýšlet nad rodinou, společným životem... A tehdy přišla ta věta.. Víš, já tě moc miluju, opravdu že jo, ale láska prostě nestačí.. a naprosté ticho. Nepřišla žádná výmluva, protože žádná neexistovala. Zakončila jsem to tím, že tohle prostě nestačí a tím jsem utnula všechno. Opět, nechci říkat, že jsem tenkrát o všechno přišla, ale vlastně přišla. Přišla jsem o všechno dobré, protože pak přišly roky smutku a pláče, bože, byly to hodiny a hodiny pláče. Tolikrát jsem držela v ruce mobil a chtěla to vrátit. Ani nespočítám, kolikrát jsem stála před jejich domem. Kolikrát jsem schválně šla nebo jela tam, kde by mohl být. Všechny ty roky bez něj byly šílené. Šíleně prázdné. Ani nedokážu říct, co jsem v té době dělala. Já jen chodila do práce, nebo ležela doma v posteli a brečela. A když jsem ho náhodou potkala? Vyschlo mi v puse, rozklepala se mi kolena a dělala jsem, jak moc jsem nad věcí, jak moc je mi všechno kolem něj totálně u prdele. A přitom jsem mu jen chtěla skočit kolem krku a prosit ho, aby mě už nikdy neopouštěl. Jo, teď to vidím. Byla jsem dítě.

Ono na tom nakonec bude něco pravdy, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co chcete slyšet, pravda je, že ty zlé roky prostě jednoho dne skončily a zase přišlo něco dobrého. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí. Měla jsem opravdu hroznou práci, kde se po mně šéfová vozila nehorázným způsobem za fakt malej peníz. A tak jsem dala výpověď a byla jsem z toho částečně v šoku, tak jsem se jela s přáteli opít a můj mozek byl moc zaměstnaný tou blbou prací, že nemohl myslet na něj a na chvíli zapomněl a dal šanci někomu novému. Seděli jsme u stejného stolu, skoro naproti sobě. Pozorovala jsem ho. Byl tak veselý, šťastný, měl tolik energie, vduchu jsem si říkala, že něco takového bych potřebovala, aspoň na jednu noc. Jo, měl být románek na jednu noc, byla jsem odhodlaná si ho vzít domů, na noc, na sex, na vypnutí.. A tak jsme se zapovídali, bylo to super, nosil mi panáky, já byla najednou taky veselá. Z hodiny byly dvě, tři, čtyři, půlka noci.. a bylo to fajn. Pak jsem si odskočila a když jsem se vrátila, líbal se tam s mojí dobrou kamarádkou. Tak jo, otočila jsem se a odjela domů s pocitem, že mi aspoň zlepšil náladu. Ráno jsem se probrala s šílenou kocovinou a ještě něčím.. touhou zjistit víc, poznat ho. Pátrala jsem, hledala, našla, napsala.. a od toho dne jsem myslela jen na něj, na nikoho jiného. Z toho prvního večera bylo první rande, pak další, a za měsíc jsme byli oficiálně spolu, za pár měsíců jsme spolu začali žít a byl z toho opravdový vztah. Už žádné chození, tohle byl fakt vztah. Všechno jsme řešili spolu, vařili jsme spolu, měli společné peníze, budili jsme se vedle sebe, koupili si první auto... Ten původní škůdce, co zaměstnával můj mozek předtím se dlouho neobjevil, až po nějaké době se mi zase vrátil do života a já hloupá uvěřila, že by se mohlo něco změnit. Ale my spolu jsme se nikam neposunuli, nevyvynuli, zase spolu jsme byly opět ty dvě děti, co se nedokázaly zžít. A tak mi zlomil srdce ještě jednou a taky naposledy.

A dneska? Sedím ve svém krásném novém bytě, který miluju. Probouzím se vedle chlapa, který je pro mě vším a já vážně, ale opravdu vážně doufám, že už nikdy nebudu muset vyslovit tu prokletou větu... Víš, mám tě ráda, ale...

Téma týdne: "Motivace"

22. září 2017 v 19:14 | Míša |  Téma týdne
Mojí největší motivací je bezpochyby moje dítě. Mrzí mě, že jsem takhle neuvažovala už dřív. Teď než něco napíšu, nebo dám na facebook, tak přemýšlím, co by si o mně pomyslelo moje dítě. Za žádnou cenu nedopustím, aby se moje dítě mělo za mě stydět. Chci, aby bylo rádo, že se narodilo mně. Chci, aby bylo šťastné, že já jsem jeho matka. Tohle mě hodně nutí, chovat se správně, dělat dobrá rozhodnutí, hnát se za lepší pozicí v práci atd.. Podle mě není silnější motivace, než to, aby vás vaše okolí bralo, aby klidně závidělo. Ať mi klidně závidí, když bude co.

Snažím se žít především tak, abych se nemusela stydět sama za sebe. Plus se teda snažím, aby se nemuseli stydět ani moji nejbližší. Moje dítě bude mít tu nejlepší mamku na světě, to je moje motivace. A kdybych náhodou dítě nikdy neměla, tak aspoň budu vědět, že jsem se v životě vždycky zachovala jak nejlépe to šlo.

Další články


Kam dál