Poetika - Za oponou

15. března 2018 v 22:16 |  Muzika

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Možná jsi jediná, která chápe co si nosím
Ty roky práce, všechny ty probdělý noci
Nemusím mluvit, stačí jenom jeden pohled
Poznáš co se kolem děje, vidíme si to na očích
I když bloudím v záři světel v hlavě pořád hraje klavír
Zatřásli jsme světem, všem co proti nám se staví
Můžu rozdávat svůj úsměv klidně na všechny ty strany
Všechno je tak jako má být jenom díky tobě Hany
Vím, že nic není jistý, neberu svět samozřejmě
Asi může to být lepší až se ztratí stíny ve mně
Až když každou volnou chvíli budu dávat jenom nám dvoum
Za to že to chápeš, jsem každej ten den vděčnej
A věř mi
I kdyby tu bylo tisíc, co dali by mi všechno jenom pro jednu noc ve dvou
Až zas budu padat dolů, všech těch tisíc rychle zmizí
A jen ty jediná budeš znovu zase stoupat se mnou

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Není moc těch, kterým svěřil bych svůj život
Není jich tolik, kolik kterým tolik věřím
Kdybych měl ze všech těch lidí vybrat jenom jedno jméno
Které kdyby šlo o všechno postavil bych ke svým dveřím
Vím, že zvolil bych si tebe a ty by jsi se mnou byla
I když bude to to poslední, co ze mě lidem vrátí
Jsi víc než si myslíš, než možná by jsi chtěla
S tebou zastavím i čas, přesto že se druhým krátí
Štěstí je zvláštní, každý má milion přání
Milion věcí, které chtěl by jednou mít
A i když básník ponoří se do svých básní
Vše o čem pak píše, můžu s tebou snít
A taky vím, že až ty světla zhasnou
Až hudba dohraje pár závěrečných tónů
Opona spadne a ty všechny hlasy zmizí
Po vší té slávě se zas vrátím k tobě domů

Dozní tóny, zhasne sál
Dávno spíš, když bloudím tmou
I když mám tu svou pouť
Nejdu sám
Jedu dál tam domů za tebou

Můžu padat, můžu vstát
Stoupat výš i bloudit tmou
Jsi můj maják v srdci
Na pořád

V jeho světle mířím za tebou
 

Raego Feat. Patricie - Blíž

15. března 2018 v 22:13 |  Muzika

Nezapomínám, nezapomínám ..

Já vim, že to bolí, těžko se ty rány hojí,
když musíš ohněm projít a s úsměvem tenhle závod dojít.
Někdy jsi vůbec ráda, že ještě stojíš,
všude tolik mlhy, ani nevíš, čim to chodíš.
A brodíš se, honíš se pro víc,
že zapomínáš ten život vůbec prožít.
Na otázku, kam tě ta cesta má donýst,
ty říkáš, kdo ví, já vim, že se bojíš,
ale tyhlety rána přináší o důvod víc dávat,
i přes zákaz, ukaž jim záda, začni máchat svý pádla,
já jsem tvůj král, ty jsi má první dáma.
Bůh mě stvořil, abych naučil tě zvládat,
jak nechat zlý věci za náma,
jak skákat, když stojí před náma.
I kdyby mi měli mý nohy zlámat,
nenechám tě samotnou mít jedinou závrať.
Nedokážu tě vidět to vzdávat,
taky mám strach, my zvládneme ten nátlak.
Tohle je má hra, připrav se na návrat.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

Nikdo není jako ty,
všechny ty holky byly jen jako by
každá šla po mý kapse,
chtěly bejt jenom na koni.
Ale ty jsi voják, co umí bejt na poli.
Tvoje hodnost zastíní všechny majory,
věř mi, my dáme ty změny,
neznám člověka, co je víc ready, než jsme my.
Oni chtěli nás dělit, ale nerozdělily nás ani stěny tvý cely,
my chceme svět měnit, s důkazem ženy,
co má vyšší kredit, teď nemůžeš slevit.
Ale jednou jsi nahoře, jednou zas dole,
nevzdávej boj, když jsi v posledním kole.
Tohle neni náš konec, jenom další role,
my vyjdeme ten kopec i když bude to bolet,
tohle je náš protest.
Budu čekat třeba i sto let.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

Já vím, že něco musí odejít,
aby začlo to, co stát se má,
ale přál bych si koupit třeba jenom kousky
vzpomínání na nás

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,
nemůžu říct, že mi to neschází.

Nezapomínám na nás dva,
na to, kým jsme byli dřív,
na první zásah,
jaký to bylo být ti blíž.
I když vím, že se to nevrátí,

nemůžu říct, že mi to neschází, být ti blíž.

15. března 2018

15. března 2018 v 22:12 | Míša |  Deník
Nedávno jsem ho potkala. No potkala. Prostě stál u nás na poště a koukal na mě. Nedýchala jsem. Srdce se mi zastavilo. Schovala jsem se. Prostě jsem zdrhla jako malá holka. Nebyla jsem schopná mu říct ani ahoj. Působil na mě jak kryptonit, jako by mě totálně oslabil. Chtěl, abychom byli kamarádi, ale já nemůžu. Nemůžu s ním jen tak kamarádit. Milovala jsem ho, byla jsem ochotná mu obětovat úplně všechno, celý můj život, dokonce i vztah a on mi ublížil, tak jak já mám být schopná se s ním kamarádit? Já mu pomohla, když on to nejvíc potřeboval, když nikoho neměl a v momentě, kdy to bylo pro něj dobrý a on měl zase všechno a všechny, tak jsem už nebyla dost dobrá. Bylo to asi popvé a naposledy, co se mnou někdo takhle vyběhnul a nejhorší na tom bylo, že mi sakra dlouho trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Jakou dobu jsem ho ještě omlouvala, že to nedělá schválně, že mě má rád, jen to prostě nevychází, a přitom už v té době si se mnou hrál. By mě zpětně zajímalo, jestli nás takových kravek bylo víc, nebo jen já?

Uplynulo hodně času a já už samozřejmě vím, jak pitomá jsem byla a kde přesně jsem udělala chybu a ejhle, i po té době jsem v prdeli, když ho vidím. Jak řekla moje kolegyně: "no joo.. když on je táák pěknej..". To sice není omluva, ale on je fakt pěknej, vysokej, sportovní vypracovaná postava.. prostě jak z katalogu. Ty vole, Michalo, a hlavně, on měl červený auto!

Tak tolik k mému ex milostnému životu. Minulý víkend jsem byla na sushi kurzu. My jako doma sushi děláme a je to dobrý, akorát to většinou to sushi moc nepřipomíná. Já jako umím uvařit perfektně tu rýži, dokážu ji skvěle dochutit, to jsem fakt už vymakala. Umím koupit lososa, tuňáka, krabí tyčinky, avokádo i okurku a že to jsou sakra velký prachy za to. Taky už dokážu poznat kvalitní řasy, chápeš, musí být platinový, nebo zlatý.. všechny ty další barvy už jsou méně kvalitní. Taky doma máme bezva sójovku a wasabi. Ale tím to sakra končí. Mám tu podložku, položím řasu, dám rejži, na to třeba lososa, zabalim a hovno. Rozsype se to, takže z toho něco vytvořím a žerem to prostě lžičkou!! Je to dobrý, v puse se to smíchá úplně stejně, jen to prostě vypadá děsně. Takže proto kurz sushi. Jako dobrý, paní mi to ukázala, poradila, moc šikovná, fakt jí to šlo. A já? Já to pořád žeru lžičkou, protože moje ruce jsou asi levý, nebo fakt nevím. Podívala jsem se, jak to dělá profík a já to dál prostě neumím :D :D Ale mám na to certifikát, kdyby vás to zajímalo.

Jinak v práci děs. Minulý týden v pátek jsem práci opouštěla s řevem, že končím, že v pondělí už nepřijdu, že tohle nemám zapotřebí a nasraná jsem byla takovým způsobem, že jsem fakt přemýšlela, že tu výpověď doma napíšu. Protože chyby dělá každý a dost často se najde někdo, kdo to za vás dá do pořádku, ale prostě abych tam ze sebe dělala kreténa, napravovala průsery a pak mi to ještě bylo vytčeno, to je moc i na mě. Prostě já tam vyřeším deset průserů za jiné lidi, pak dám sama něco do blbý krabice a hned největší průser... no ne, to nemá cenu ani psát, to byste museli vidět a zažít. Jen prostě, nespravedlnost je všude a vždycky to odnesou ti hodní a poctiví. Fakt je jediný štěstí, že jsem tady poznala pár naprosto skvělých lidí, kvůli kterým tam každý den chodím. Já tady ty lidi miluju.

Doma dobrý. Tím, že jsem hodně v práci a Ondra mi konečně dal telku do ložnice k posteli, tak máme doma dokonale uklizeno, protože já jsem buď v práci, nebo v posteli, takže nemám šanci udělat bordel. Teda až na tu postel. Ta už vypadá opět jako v Přelouči, plná jídla, zasraná od čokolády.. Jinak doma dobrý. Furt teda nemáme skříně, čekáme až mi skončí stavebko, takže je to takové náročnější. My jako skříně máme, ale půjčené a malé. Já se těším, až budu mít ode zdi ke zdi a až do stropu, tam se mi prostě všechno vejde :) Teď to mám všechno hrozně nahečmané a furt něco hledám. No a nevím jestli jsem vám to už psala, ale miluju svůj stůl. Mám fakt obří stůl. Mám na něm svůj obří monitor, notebook, kosmetiku a ještě se vejdu s omalovánkami a pastelkami, takže ho prostě miluju. A no je bílej! A taky svoji komodu miluju. Je velká, má 5 šuplíků a je plná kosmetiky. Pořád se chystám, že zase rozjedu blog s kosmetikou, dokonce jsem si koupila takový pěkný osvětlený fotokoutek, abych mohla fotit kdykoliv během dne, ale já na to prostě nemám čas. Takže zatím to skladuji a chystám se na to.

Já vlastně na počítač už moc nechodím. Jen vždycky postahuju filmy, seriály a zas to vypínám. Radši jdu s holkami na víno (já cider). Nebo prostě dělám cokoliv jiného, než sedět u pc.

Musím přiznat, že vlastně svůj život miluju. V téhle podobě, v jaké teď je, ho prostě fakt miluju :) Jsem spokojená i sama se sebou. Váhu si celkem držím, už nejsem vyzáblá, ale řekla bych, že mi to sluší, mám prsa (fakt!) a i zadek. Zpětně musím přiznat, že přibrat pár kilo mi prospělo. Taky se mi moc líbí moje vlasy,tak akorát dlouhé, pěkný střih (od opravdového kadeřníka) a krásně chladně blond (moje práce). Prostě mě baví takhle žít.

Jo vole, jsem spokojená a ty mi to nezkazíš.

Mám vás ráda!
M.
 


Téma týdne: "Život ve vzpomínkách"

15. března 2018 v 21:47 | Míša |  Téma týdne
Vzpomínáš si, jaký to bylo... Přijde mi, čím dál tím víc, že hrozně moc žiju v minulosti. Spousta mých vět začíná slovy: vzpomínáš si.. a to přece nemůže být dobře. Jenomže, co jsem nastoupila do poslední práce, tak v podstatě se celý můj život odehrává tam. Nějak nestíhám tvořit nové vzpomínky a proto žiju v těch starých.

Tak jo, celkem kecám. Je pravda, že pošta mě zaměstnává fakt na plnej úvazek. Zdrhla jsem z Přelouče, protože tam na mě přesouvali strašně moc práce a to takovým stylem, že jsem měla fakt i třikrát více práce, než někteří jiní a to mi samozřejmě vadilo, protože světe div se, já mám fakt i osobní život. A tak jsem šla do Pardubic s tím, že tu budu částečně hrát blbku. No a světe div se, já jsem zas v té samé pozici. Jen slyším Míííšo.. tak už se mi ježí vlasy na hlavě, protože všichni se vším chodí za mnou a mě to štve, protože plat máme stejnej a já mám zase mnohonásobně víc práce a starostí a tím i nervů.

Ha, o čem jsme to mluvili? Jo o životě ve vzpomínkách.

Mám babičku. Je jí 80 let a já ji měla hrozně ráda. Jenže ona se změnila. Nemapatuje si nic dobrého. Ať pro ni uděláte cokoliv hezkého, ona vám odvětí, jak jste jí kdysi před deseti lety udělali něco špatného. Nepamatuje si prostě vůbec nic pěkného, ale kde jakou šílenou sračku, co jste před milionem let provedli má dokonale zapsanou v paměti. Přinesete jí 5 housek, ona jich chtěla šest, jste blbej, stejně jako před patnácti lety, když se jelo na chatu a vy jste zapomněli doma termosku s čajem. Je to neúnosný a bohužel to nejsou jen tak ledajaký prkotiny, jako termoska. Ona vám vmete chladně do tváře i fakt hnusný a vážný věci. A že mi toho má docela dost říct díky mému problematickému dospívání. Takže žiju ve vzpomínkách, vzpomínám na svoji milovanou babičku, která mě měla ráda, vždycky doma měla nanuky a brala mě na chatu, kde na mě byla fakt moc hodná.

Taky ráda vzpomínám na doby, kdy jsme byli rodina. Měla jsem mamku, měla jsem taťku a jezdili jsme na výlety, nebo doma koukali na telku.

Často se vracím ve vzpomínkách na doby, kdy jsem chodila na střední školu. Ráno jsem potkala na chodbě Monču a celej den jsme se smály. Školu jsem nenáviděla, ale kvůli Míše, Romaně a Monče jsem všechny ty roky nějak přežila.

A když na poště poučuju a zaučuju nové lidi, tak ráda vzpomínám, jak Jana s Ivou zaučovaly mě, jak jsem neznala rozdíl mezi složenkami a jak jsem byla úplně pitomá a neschopná uzvednout lehkej balík.

A občas si vzpomenu i na Zámek a na všechny ty skvělý lidi, no a i na ty méně skvělý. Na jednu stranu mě dost mrzí, že tohle už nikdy nezažiju. Ty propařený noci a ráno mi vůbec nebylo zle. Všechny ty drinky, panáky, objímání, doteky, polibky a i ten sex byl úplně jinej. Bylo to hodně bouřlivý, ale naprosto skvělý! Dneska bych s cizím týpkem do parku na procházku totálně vožralá už prostě nešla :D ale tenkrát?! Pche.. denní chleba.

Mít skvělý vzpomínky je pro život hodně důležitý. Na smrtelný posteli je na prd vzpomínat na to, jak jste byli doma a četli si knížku, a třebaže byla boží! Není mi ani třicet, ale mám bezvadný vzpomínky. Měla jsem skvělý dětství, plný zážitků,výletů, plný prostě všeho. Měla jsem skvělý dospívání, bouřlivý, ale plný bezvadných vzpomínek, za který se fakt nemusím stydět. Mám sakra na co vzpomínat. Ale teď by to chtělo to budovat dál. Jasně, za deset let můžu vzpomínat, že jsme koupili byt, že jsme ho celý předělali a že jsme byli na dovolené na Mallorce a wellness pobytu a taky v ZOO a v kině a na sushi kurzu a blablabla.. ale chtěla bych asi víc..

Táákže, mít vzpomínky je skvělý, ale nemůžete v nich žít věčně.. chce to jít ven a tvořit další a další vzpomínky.. aby bylo zas na co vzpomínat.. takže šup ven a tvořit, tvořit a tvořit.. Já jdu spát, ráno jdu do práce a potkám zase nové lidi, někoho potěším, někoho naseru, ale budu mít zase na co vzpomínat.

Vzpomínky

21. února 2018 v 18:14 | Míša |  Muzika
Jsou písničky, které jsem dříve milovala, opravdu hrozně moc, ale mám je spojené s určitými věcmi, a přes to prostě vlak nejede, takže uplynulo pár let a já ty písničky za celé ty roky neslyšela. Nebo slyšela, na chvíli třeba, někde v rádiu, a s očima plnými slz se na patě otočila a zdrhala pryč. Tyhle songy mi prostě vybaví ty situace a co hůř, vybaví mi ty lidi. A to prostě nejde. Jsou prostě lidé, které jsem vymazala a nejen, že s nimi nemám žádný kontakt, ale já na ně prostě nechci ani myslet. O to hůř snáším, že se mi o nich v noci zdá :D Nedávno se mi ve snu sešli asi čtyři ex a nebylo to pěkný posezení :D :D Probudila jsem se totálně propocená a uklidnila se až v momentě, když jsem uviděla spícího Ondru :D

No, ale.. pak jsou tu písničky, které mám taky vryté do paměti a spojené s určitými věcmi a ty mi kupodivu nevadí, na ty vzpomínám ráda.


Třeba jako Human, to tenkrát nějak vyšlo a hrálo to úplně všude, byla toho plná televize, jo fakt, to jsme tenkrát pouštěli klipy v telce jako kulisu. A on ke mně přijel na návštěvu. Seděli jsme tenkrát ještě v maminčině bytě a pili čaj, nekecám, pili jsme černý čaj a rozmlouvali o životě. A já z něj byla tak nervózní, že jsem se asi třikrát polila a v podstatě jsem všechen ten čaj vybryndala na zem. Vždycky když Human slyším, tak si na to vzpomenu.


Zbyněk Drda, dneska po něm neštěkne asi ani pes, ale když náhodou někdy slyším jeho písničky, jako vlastně teď před pár dny zcela náhodou, tak si vzpomenu jak jsme byli na jeho koncertě a jsem zase mladinká a je to zase úplně fajn.


U této písničky jsem zpátky na obchodce, ještě nemůžu pít alkohol, mám růžový vlasy, jsem drzá a profesoři mě nesnáší. No ale hlavně, jsem šíleně zamilovaná do dredaře, který na školní akademii vystupuje a tancuje a zpívá na tuhle písničku a já ho prostě šíleně miluju. A ne, byl starší a fakt mě nechtěl :D :D


Jsem opět dítě základní školou povinné a možná ještě i chodím do školky a Smokie u nás hraje pořád. Mamka s taťkou se mají rádi a všichni pohupujeme hlavou ze strany na stranu a je nám prostě fajn.


Tahle písnička šla ruku v ruce s každým mým rozchodem, takže ji vlastně mám spojenou úplně se všema a asi proto ji mám pořád ráda :D :D Kdyby byla jen u někoho, tak bych ji nenáviděla, ale takhle ji prostě můžu pořád milovat :)


Tahle písnička, tak ta ke mně prostě taky patří. Mám ji společnou se strašnou spoustou věcí a lidí, protože prostě, když si jsem něčím jistá, tak se mi tam hodí a já jsem si byla hodněkrát jistá. David to prostě vystihl. Během jejího hraní se mi v hlavě promítne dlouhý film, který to všechno obsahuje a je to naštěstí celkem pěkný film.


Už ani nevím jaký se tenkrát psal rok, ale je to už dlouho.. párkrát nějaká ta hvězda spadla a umřela, ale neshořela, nikdy neshořela úplně..


To jsme tenkrát byli v kině, netuším na čem, jen vím, že po skončení mi zbyla v hlavě melodie, k melodii se přidaly další melodie a v mém srdci se rozhořel oheň s názvem Phil Collins a ten oheň tam hoří dodnes.


Vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest chodit s pár umělci, tak mě tahle písnička fakt neminula, ale vzpomínám na to taky v dobrém. Na oba ty kluky mám jen krásné vzpomínky :)


Tak tohle je jednozačně jedna z největších srdcovek, do dneška si vybavím ten pocit, když jsem viděla svůj první muzikál v životě a to My Fair Lady a moje srdce muzikálům propadlo :) :) A já si tohle zpívala ještě týdny potom.. a vlastně až do dneška! :D

A takhle bychom tady mohli být až do rána.. těch písniček je tolik.. tak třeba zase příště ;)

8. prosince 2017

8. prosince 2017 v 23:16 | Míša |  Deník
Lidi okolo mě si musí myslet, že jsem se úplně zbláznila. Je mi 27 let a ven nevyjdu bez Vánočních ponožek, trička, svetru, čepice.. Doma nám hrají Vánoční písničky a všude je Vánoční výzdoba. Možná jsem to trochu přehnala, ale tyhle Vánoce jsou pro mě děsně důležitý. Jsou totiž naše první. Chápejte, s Ondrou to budou už naše čtvrtý nebo pátý Vánoce (teď fakt nemám kapacitu na to to počítat), ale pokaždé jsme někde byli. Buď u mojí mamky, nebo u jeho rodičů. Prostě vždycky nám ty Vánoce někdo naservíroval až pod nos. Letos je to opravdu naše. Museli jsme si koupit stromek, ozdoby. Musím napéct, navařit. Prostě jsou to fakt jen naše Vánoce. A já se na to hrozně těším. Za dárky jsem jako každý rok utratila už dvě výplaty a obávám se, že jsem opět neskončila.. Já prostě miluju dávat dárky, fakt to miluju a nedokážu koupit jeden či dva dárky, mám pro každého ikeáckou tašku. Jsem magor, fakt mi není líto ty ušetřené peníze utratit, však na dárky šetřím každý rok už od léta..

Takže u nás doma to teď jede velmi vánočně..

Jinak se mám docela dobře. Je mi celkem fajn. Síly mě neopouští, cítím se fakt docela dobře. V práci to taky jde, i když si všude můžete přečíst, že to pošta těžce nedává.. My, jako ukládací pošta to prostě odnášíme, protože jsme ten poslední článek, na který tam lidi řvou.. Ale celkem jsem už zvyklá. Když si vzpomenu, jaký jsem byla uzlíček nervů, když se na mě řvalo a teď.. no.. řekněme, že pošta je fakt nejlepší praxe na světě. Nedávno se mě někdo ptal, zda mi chybí účetnictví. Upřímně, vůbec mi nechybí. Pošta mě sice sere, ta práce je děsně na hovno, ale účetnictví bylo horší. Víte jak je super, když všechno vyjde a vy tolika lidem uděláte radost? Když mi tam babičky děkují za důchody, nebo za těch pár blbostí, co si tam koupí.. Je to děsně super. A když si mladej kluk přijde pro balík a vy mu řeknete, že tam má dva a on na celou poštu zahlásí: Vy jste fakt nejlepší na světě! To člověku tak moc zvedne náladu, že nic víc na světě není. A ještě ke všemu tu mám ten nejlepší kolektiv. Víte, já do té práce fakt chodím ráda a těším se tam.

Takže, co mi chybí ke štěstí? Momentálně zdraví, to by mohlo fungovat o něco víc, protože jestli to takhle půjde dál a nic se nezlepší, tak není sebemenší naděje na vlastní potomky a na adopci taky nemám nárok... poškozenýmu zboží dítě nikdo nedá. Na druhou stranu, pořád si nejsem jistá, že děti vůbec chci..

Tak nic, jdu spát.. zítra jdu do práce a pak opět na celé odpolko do Prahy, ták, vejletit, nakupovat, nasát atmosféru, užít si.. protože to já teď dělám.. užívám si každej moment.

Mějte se príma!
Míša

29. října 2017

29. října 2017 v 1:40 | Míša |  Deník
Přijde mi úplně šílený, že už příští rok to bude deset let od té šílené tragédie... ZDE ...

Tu holku jsem šíleně moc zbožňovala, byla neuvěřitelným světlem v mém životě. Ten text, který jsem tenkrát napsala, ten pořád platí. Jen uběhlo strašně moc let, jinak se nic nezměnilo..

Ona... protože se uměla smát... byla barevná... a milovala bublifuk... neměla potuchy, že existují i špatné věci a nevnímala, že je na světě zlo... až do toho osudného dne... v ten den svět přišel o jednu z nejlepších duší... Chtěla umět létat... věřila, že víly existují... když na ně nebudete věřit, tak nějaká víla zemře... věřím, že letěla... a odletěla do lepších míst... směje se na nás s bublifukem v ruce a chrání nás od všeho zlého... Zanechala tu moc lidí... moc lidí, kterým se stýská... Na světě je hodně špatných lidí, lidí, kteří by si zasloužili zlo.. Ona neměla odejít, ona rozhodně ne!

Cítím se hrozně. Na malou chvíli jsem na ni zapomněla. Dobře, na dlouhou chvíli. Už tak rok jsem si na ni ani nevzpomněla. Až jsem viděla takový pěkný obrázek s vílou a vzpomněla jsem si na ni. A cítím se hrozně, protože na malou chvilku jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.. Verunka.. tak krásné jméno a já ho na maličkou chvilku zapomněla. Co to se mnou je? Jak jsem mohla?? Cítím se hrozně.. je mi ze sebe samotné normálně zle.

Zapomínám na lidi, které jsem milovala? Stane se to i s jinými? Nechci na nikoho zapomenout.. Já vím, že občas zapomínám. Vím, že si nemůžu vzpomenout na jméno, na zážitky, někdy i na city.. ale vždycky si nakonec vzpomenu.. Co když to ale jednou už nepřijde? Co když zapomenu úplně? Bude ze mě pak lepší člověk? Budu žít lepší život? Na odpovědi na tyhle otázky ještě nejsem připravená.. ještě je moc brzo.. Ještě si chci pamatovat, ještě to pořád chci být já! Na zapomínání je ještě čas, v téhle fázi ještě nejsem..

Moje nemoc postupuje velmi rychle a nikdo neví kdy to udeří naplno a trvale, ale prostě ještě ne, ještě ten čas nepřišel.. sakra slyšíš! ještě nejsem v téhle fázi, ještě mám čas.. Takže hej ty tam nahoře, ještě mám čas..

Sním či bdím, něco mezi tím.
V hlavě svár a žár, kterej neuhasím.
Chci v dálkách plout, poznat každej kout,
ale nech mě se ještě jednou nadechnout.


Takže jsme si porozuměli, jo? Ještě dýchám, ještě mám času dost. Takže žádný zapomínání.. Pamatuju si vás všechny a někteří ještě zaplatíte ;)

Miluju vás a pamatuju si všechno..
Míša

Téma týdne: "Mám tě ráda, ale..."

20. října 2017 v 21:15 | Míša |  Téma týdne
Mám tě ráda, ale.. to prostě nestačí. Tuhle větu jsem za svůj život řekla tolikrát, že to nespočítám ani na všech prstech, ani na těch půjčených od všech sousedů v paneláku. Nejsem na to ani v nejmenším pyšná. Chlapy jsem balila jak na běžícím pásu a stejně tak rychle jsem je opouštěla. Jako kdyby to byla soutěž a já musela za každou cenu vyhrát.

Co si tak vzpomínám, tak při vyslovování této věty jsem nikdy nic necítila. Prostě to byla výmluva. Víš, fakt tě mám ráda, seš hrozně fajn, mám tě opravdu moc ráda, ale jen láska prostě nestačí, víš, já potřebuju víc. A vždycky jsem našla něco, co se mi hodilo. Když bydlel u rodičů, tak jsem potřebovala chlapa na vlastních nohou. Když neměl práci, potřebovala jsem zajištěného. No, vždycky se něco našlo. Když nic jiného, tak nebyl rodinný typ a nebo naopak byl a to já nechtěla.

Až pak, potkala jsem chlapa, ten měl všechno. Měl všechno, co jsem od chlapa chtěla. Býval by mě dokázal udělat šťastnou, mohl být tím pravým, jenže já nebyla připravená. Hrozně mě vyděsilo, co mezi námi bylo. Nechci říct, že jsem byla dítě, to nebyla, byla jsem jistojistě dospělá, ale ještě jsem nemohla mít stálý vztah, nebo snad přemýšlet nad rodinou, společným životem... A tehdy přišla ta věta.. Víš, já tě moc miluju, opravdu že jo, ale láska prostě nestačí.. a naprosté ticho. Nepřišla žádná výmluva, protože žádná neexistovala. Zakončila jsem to tím, že tohle prostě nestačí a tím jsem utnula všechno. Opět, nechci říkat, že jsem tenkrát o všechno přišla, ale vlastně přišla. Přišla jsem o všechno dobré, protože pak přišly roky smutku a pláče, bože, byly to hodiny a hodiny pláče. Tolikrát jsem držela v ruce mobil a chtěla to vrátit. Ani nespočítám, kolikrát jsem stála před jejich domem. Kolikrát jsem schválně šla nebo jela tam, kde by mohl být. Všechny ty roky bez něj byly šílené. Šíleně prázdné. Ani nedokážu říct, co jsem v té době dělala. Já jen chodila do práce, nebo ležela doma v posteli a brečela. A když jsem ho náhodou potkala? Vyschlo mi v puse, rozklepala se mi kolena a dělala jsem, jak moc jsem nad věcí, jak moc je mi všechno kolem něj totálně u prdele. A přitom jsem mu jen chtěla skočit kolem krku a prosit ho, aby mě už nikdy neopouštěl. Jo, teď to vidím. Byla jsem dítě.

Ono na tom nakonec bude něco pravdy, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co chcete slyšet, pravda je, že ty zlé roky prostě jednoho dne skončily a zase přišlo něco dobrého. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí. Měla jsem opravdu hroznou práci, kde se po mně šéfová vozila nehorázným způsobem za fakt malej peníz. A tak jsem dala výpověď a byla jsem z toho částečně v šoku, tak jsem se jela s přáteli opít a můj mozek byl moc zaměstnaný tou blbou prací, že nemohl myslet na něj a na chvíli zapomněl a dal šanci někomu novému. Seděli jsme u stejného stolu, skoro naproti sobě. Pozorovala jsem ho. Byl tak veselý, šťastný, měl tolik energie, vduchu jsem si říkala, že něco takového bych potřebovala, aspoň na jednu noc. Jo, měl být románek na jednu noc, byla jsem odhodlaná si ho vzít domů, na noc, na sex, na vypnutí.. A tak jsme se zapovídali, bylo to super, nosil mi panáky, já byla najednou taky veselá. Z hodiny byly dvě, tři, čtyři, půlka noci.. a bylo to fajn. Pak jsem si odskočila a když jsem se vrátila, líbal se tam s mojí dobrou kamarádkou. Tak jo, otočila jsem se a odjela domů s pocitem, že mi aspoň zlepšil náladu. Ráno jsem se probrala s šílenou kocovinou a ještě něčím.. touhou zjistit víc, poznat ho. Pátrala jsem, hledala, našla, napsala.. a od toho dne jsem myslela jen na něj, na nikoho jiného. Z toho prvního večera bylo první rande, pak další, a za měsíc jsme byli oficiálně spolu, za pár měsíců jsme spolu začali žít a byl z toho opravdový vztah. Už žádné chození, tohle byl fakt vztah. Všechno jsme řešili spolu, vařili jsme spolu, měli společné peníze, budili jsme se vedle sebe, koupili si první auto... Ten původní škůdce, co zaměstnával můj mozek předtím se dlouho neobjevil, až po nějaké době se mi zase vrátil do života a já hloupá uvěřila, že by se mohlo něco změnit. Ale my spolu jsme se nikam neposunuli, nevyvynuli, zase spolu jsme byly opět ty dvě děti, co se nedokázaly zžít. A tak mi zlomil srdce ještě jednou a taky naposledy.

A dneska? Sedím ve svém krásném novém bytě, který miluju. Probouzím se vedle chlapa, který je pro mě vším a já vážně, ale opravdu vážně doufám, že už nikdy nebudu muset vyslovit tu prokletou větu... Víš, mám tě ráda, ale...

Téma týdne: "Motivace"

22. září 2017 v 19:14 | Míša |  Téma týdne
Mojí největší motivací je bezpochyby moje dítě. Mrzí mě, že jsem takhle neuvažovala už dřív. Teď než něco napíšu, nebo dám na facebook, tak přemýšlím, co by si o mně pomyslelo moje dítě. Za žádnou cenu nedopustím, aby se moje dítě mělo za mě stydět. Chci, aby bylo rádo, že se narodilo mně. Chci, aby bylo šťastné, že já jsem jeho matka. Tohle mě hodně nutí, chovat se správně, dělat dobrá rozhodnutí, hnát se za lepší pozicí v práci atd.. Podle mě není silnější motivace, než to, aby vás vaše okolí bralo, aby klidně závidělo. Ať mi klidně závidí, když bude co.

Snažím se žít především tak, abych se nemusela stydět sama za sebe. Plus se teda snažím, aby se nemuseli stydět ani moji nejbližší. Moje dítě bude mít tu nejlepší mamku na světě, to je moje motivace. A kdybych náhodou dítě nikdy neměla, tak aspoň budu vědět, že jsem se v životě vždycky zachovala jak nejlépe to šlo.

22. září 2017

22. září 2017 v 18:59 | Míša |  Deník
Když jsem tenkrát opustila Přelouč a šla do Prahy, byla to totální katastrofa. Takže, když jsem se pak vrátila zpět, Přelouč jsem milovala a řekla jsem si, že ji nikdy neopustím. Bylo to moje město. Když člověk potřeboval, dojel si do Pardubic autem. Vlastně to byly jediné cesty autem, které jsem víceméně podnikala. Nepočítám, že jednou za měsíc jsem si zajela do Prahy. Teď, když žiju v Pardubicích autem vlastně už vůbec nejezdím. Všude si dojedu MHD nebo dojdu pěšky. Je to tady jednodušší, než sedat do auta. Ale o tomhle jsem snad ani psát nechtěla. Já vám prostě jen potřebuju napsat, jak je to hrozně divný, že už nežiju v Přelouči. Prostě pořád mám takovou nějakou tendenci jít na vlak a jet domů. Přitom jsem už doma tady. Mám tady všechny svoje věci a miluju náš byt. Bože náš byt je tak krásnej! Mám všechno o čem jsem vždycky snila. Mám nádhernou koupelnu, kterou jsem si fakt vysnila a kuchyň, ta je naprosto pecková. Miluju naši obří ledničku, miluju, že je plná jídla, který miluju. Strašně zbožnuju naši velkou televizi a obrovskej gauč a jídelní stůl a konferenční a taky můj obří psací stůl. Si možná něco kompenzuju :D ale máme doma fakt všechno obří :D :D Kromě záchodu, ten mi zas připadá nějakej mrňavej oproti tomu, co byl v Přelouči :D :D Ale jinak jsem všechno chtěla velký :) Peněz to stálo tři prdele, zadlužení jsme na třicet let, na dvacet, když to dobře půjde. Ale stálo to za to. Jsem teď fakt šťastná.

Já jsem vlastně narozdíl od Ondry musela změnit celý svůj život. Ondra se jen přestěhoval. Ale mě to stálo dosavadní domov, musela jsem změnit práci a to všechno najednou. Hrozně jsem se toho bála. Jak jsem dřív trpěla depresemi a úzkostmi a léčila se na psychiatrii, tak jsem se hrozně bála, aby se to nevrátilo, protože já nemám ráda změny a tady se změnilo úplně všechno, ale musím říct, že jsem to zvládla naprosto jedničkově. V práci jsem si už zvykla, mám ty lidi hrozně ráda, na to, že je neznám ani měsíc, tak jsou naprosto skvělí. Možná i lepší než byli v Přelouči. Nechci to zakřiknout, ale jsem fakt šťastná.

Takže oficiálně, žiju v Pardubicích, mám tady práci, mám tady kamarády. Tohle je teď můj domov. Do budoucna bych ještě pár věcí chtěla vylepšit, ale netlačím na pilu, není to nic, co by hořelo a bez čeho by nešlo žít.

Zítra jedu na houby. To je jediné, co teď potřebuju mnohem víc, vypadnout z města a vyvětrat si hlavu. Díkybohu za naši chatu!

Miluju vás.
Míša

23. srpna 2017

23. srpna 2017 v 16:37 | Míša |  Deník
Tak co se od posledně změnilo. Fíha, kde sakra začít.

No ne, nedávno jsem se naskytla rozhovoru, kde se páry předháněly, kdo kde byl na dovolené. A dostala jsem se do situace, kdy padly všechny oči na mě a někdo pronesl: "Jéé.. ty chudinko a vy jste nikde nebyli? To ti musí být líto, že na to nemáte penízky". Nutno říct, že dotyčná měla včera pohřeb. Tak jo, kecám, neměla, ale vmetla jsem jí do ksichtu, že jsme sice nikde nebyli, ale máme kuchyň, dveře, garnyže, komplet nový nábytek a čistý byt a nutno říct, že nás to stálo přes dvěstě litrů, které jsme si našetřili, tak kdo nemá penízky, ty hérečko. Fuj. To jsem si ulevila.

Takže k věci. Jsem introvert jako prase, každej to ví. A miluju stereotyp. V určitých věcech. Jako například práce, bydlení atd.. A já se jakože rozhodla, že během jediného týdne změním bydliště a práci. Ouu jéé.. Každej komu to řeknu a zná mě, na mě čumí jak tele na nová vrata. Prostě to nejsem vůbec já. To není nic pro mě. Posraná až za ušima jsem už teď. Já příští čtvrtek v práci praštím tužkou, předám vše co mám a už se nevrátím. V pátek nastoupím do nové práce a v sobotu budeme stěhovat poslední věci a už se do Přelouče nevrátím. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla z Přelouče vypadnout, na druhou stranu to pro mě byl domov posledních 26 let a bylo to moje útočiště. Teď přijdu o svoje zázemí a o svůj "klid". V práci už jsem taky byla někdo. Na vyšší pozici, zaučovala jsem mladší a rozdávala rady. Teď to zase budu já, v té pozici mladší a to se mi sakra nelíbí. Svůj post jsem budovala přes rok a teď musím zase začít odznova.. Takže tak, to jen abyste věděli, že se rozhodně nenudím..

Miluju vás.

21. srpna 2017

21. srpna 2017 v 23:22 | Míša |  Deník
Miluju tě, zakřičela jsem kamsi do tmy. A pak přišlo neuvěřitelně hlasité ticho. To ticho řvalo a rvalo mi uši. Po tváři mi stékaly slzy a já věděla, že je konec. Stála jsem tam ještě dobrých pět minut a čekala na zázrak. Ale nestalo se nic. Vůbec nic. Pomalu jsem odcházela kamsi do tmy. Ta tma mě bude provázet nejspíš celý život. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, natož pak pod nohy. A jelikož jsem neměla sílu ani na zvedaní nohou, logicky jsem zakopla o první kořen stromu, který jsem na cestě potkala. Skácela jsem se k zemi. Nic mě nebolelo, takže zřejmě nic zlomeného nehrozilo. Vybuchla jsem v obrovský smích. Válela jsem se tam na zemi, v blátě a špíně a nahlas se smála. Přišla jsem o životní lásku a já se tam válela a smála se. Přetočila jsem se na záda a pozorovala hvězdy. Bylo to tam. K tomuhle momentu jsem přesně směřovala. Už tenkrát jsem brečela, že umřela hvězda. A tady to bylo. Ležela jsem tam, opět zlomená a pozorovala hvězdy. Bylo to tam, přesně v tenhle moment se ta jedna hvězda opět zrodila. Na žádné zlomení není čas. Život je tak strašně krátkej, že na žádné trápení není čas. A tak jsem přestala plakat a začala se usmívat. Zrodila se nová hvězda. Nový člověk. Nová etapa. Říkej si tomu jak chceš, ale mě nezlomíš. Už ne.

Miluju tě, zašeptala jsem do ticha a slova směřovala sama sobě. Miluju tě a vždycky milovat budu. I kdyby nic nebylo, já budu a budu pořád sama sebou.

Milujte se, život je hrozně krátkej.

8. ledna 2017

9. ledna 2017 v 0:05 | Míša |  Deník


Mám nějakou takovou nostalgickou náladu. A vlastně mám pořádnou depresi. O to je to horší. Mám nostalgickou náladu a depresi v jednom! Do prdele.

Víte, já jsem bývala jako Louisa, opravdu jo. Byla jsem za všech okolnosti optimistická. A neměla jsem s ní jen stejné povahové rysy, bůh je mi svědkem, já jsem bývala i tak barevná a praštěná jako ona! Ba dokonce, já jsem to dotáhla ještě víc k dokonalosti svými růžovými vlasy. Byla jsem tak veselá a plná života. Jenže pak jsem udělala asi tak tunu špatných rozhodnutí. Vybrala jsem si špatnou školu, pak špatnou práci, neprávného partnera. Vyvrcholilo to tím, když jsem se přestěhovala do Prahy a myslela jsem si, že mě tam čeká štěstí. Ale tam mě to všechno naopak doběhlo, ta samotna a bezcennost. Když jsem se pak z Prahy vrátila, už nic nebylo jako dřív. Já už nebyla já. Momentálně už nejsem ani trochu tím člověkem, kterým jsem bývala a kterého jsem zbožňovala. Chodím jako robot do práce, kde dělám a říkám jen to, co je správné. Dělám každý den to samé. Jsem obyčejná a tuctová holka. Nijak nevyčnívám. I když se o to snažím. Sem tam v zrcadle vidím náznak té staré holky. Občas se tam mihne a mám z toho radost. Snažím se ji pouštět zpět do svého života, protože ji tady prostě chci mít. Chci zpátky trošku té ztřeštěnosti a řekla bych, že u nás v práci by se taky hodila. Máme jen jeden život a je šílená škoda ho promrhat. Louisa se nečekaně stala minulý rok mojí nejoblíbenější filmovou postavou a já ji chci ve svém životě.

Ruku na srdce, vy byste nechtěli mít po svém boku člověka, jakým je Louisa? Nechtěli byste, když vám je nejhůř, aby přišel někdo jako je ona a trošku vás rozveselil? Já myslím, že by každý měl někoho takového ve svém životě mít, a nebo ještě lépe, mít kousek Louisy v sobě :) Já v sobě chci mít velký kus Louisy, a nebo stáré Míši, to je vlastně šumák :)

Halsey - Colors

8. ledna 2017 v 23:26 |  Muzika


Mladší bráška Ti to nikdy neřekne, ale má Tě moc rád
Řekl si, že tvoje mamka se usmívá jenom, když jde v televizi její oblíbený pořad
Šťastný si jedině, když je tvoje zoufalá hlavička omámená drogama
Doufám, že to vydržíš alespoň do dne, kdy Ti bude 28

Kapeš jako vycházející slunce nasáknutý světlem
Přelejváš se jako přetékající dřez
Každej roh máš natrhlej, ale i tak si mistrovský dílo
A já se protrhávám napovrch skrze stránky a inkoust

Všechno je modrý
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
Sám ani neví, co to vlastně znamená
A je modrej
Je modrej

Ráno si byl jenom vzpomínkou,
Když světlo prosvitlo žaluziemi
Jediné co vím je, že víru cítím pouze v ty chvíle, kdy jsme spolu v posteli
Řekl si, že Ti to Bůh nikdy neodpustí
Dokud Ti to neodpustí kamarádi
A já se stále probouzím každé ráno, ale už ne s tebou

Kapeš jako vycházející slunce nasáknuté světlem
Přeléváš se jako přetékající dřez
Jsi natržený v každém rohu, ale i tak si mistrovské dílo
A já se protrhávám napovrch skrze stránky a inkoust

Všechno je modré
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
A ani neví, co to vlastně znamená
A je modrej
Je modrej

Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý

Byl si rudej a já se Ti líbila, protože jsem byla modrá
Dotknul ses mě a zničehonic se ze mě stalo šeříkový nebe
A v tu chvíli jsi se rozhodnul, že fialová Ti nesedí

Všechno je modrý
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
A ani neví, co to vlastně znamená
A je modrý
Je modrý

Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý

Marek Ztracený - Vlastní svět

8. ledna 2017 v 23:18 |  Muzika

Nelíbí se mi svět, jak je teď právě,
tak si tvořím vlastní ve své hlavě,
a je tam chvíli teplo a chvíli zima
a kdo jak vypadá nikoho nezajímá,
nelíbí se mi svět jak si právě stojí,
tak si tvořím vlastní ve svém pokoji,
všechno má smysl a je tak blízko,
žárovka je slunce a nebe tak nízko

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Nelíbí se mi svět, jak se právě chová,
tak si tvořím v hlavě vlastního boha,
piju s ním pivo a rozebírám ženy
prej jsou ve finále všechny stejně stejný
Nelíbí se mi svět jak se právě třese,
tak si tvořím vlastní na nové adrese
Nebudou tam kati ani šibenice,
ani mříže v oknech věznice

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Nelíbí se mi svět na hraně,
tak si tvořím vlastní ve své vaně,
mezi mýdlem a pěnou plavu,
na druhou stranu k tobě do přístavu.
Nelíbí se mi svět jak se mění
jenže žádnej jinej tady není,
nelíbí se mi svět jak je teď právě,
tak si tvořím vlastní ve své hlavě.

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.

Jediný důvod proč se vracím jsme my

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"

8. ledna 2017 v 23:03 | Míša |  Téma týdne
Slyšíš ten zvuk? To umírá hvězda.
Nejdřív jen strašně dlouho brečela, ale nikdo to neslyšel. Protože byla až moc hrdá, nechtěla, aby to někdo věděl, a proto plakala velmi tiše. Když už to jen byť trošku vypadalo, že si někdo všimne, nasadila ten nejoslnivější úsměv a prohlásila, že jen špatně spala, jinak je všechno v nejlepším pořádku. A všichni jí věřili. Byla tak přesvědčivá, že kolikrát přesvědčila i sama sebe, že je vše v pořádku. A tak plakala, plakala a plakala. Až nakonec upadla na samé dno.

Tak už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Takhle umírá hvězda, která byla dřív nejšťastnější na světě! Neznala jsem optimistější hvězdu. Ona se tak krásně smála a tak často! Kdykoliv někdo potřeboval rozveselit, měl jistotu, že když přijde ona, bude všechno lepší. Dokázala potěšit, dokázala zlepšit náladu, dokázala každému rázně vysvětlit, že nic není tak hrozné. Ona prostě na všem našla pozitivum. V jejím podání se i smrt zdála být něčím lepším, než čím ve skutečnosti je. Ona byla prostě jedinečná.

Jenže to by nesměla potkat jeho. V tu chvíli získala do života třetího osudového muže. Měla svého milovaného dědu, svého tátu a pak přišel ještě on. Měla své tři muže, které nade vše milovala. Ten třetí jí měl dát budoucnost, měl jí dát život, jistotu, pochopení.

Všechno bylo krásné. Všechno bylo růžové, její vlasy, nehty, tváře, život. Doslova vše bylo růžové. Než přišlo to osudové datum. Den, který strávila s mužem svého života, se svou životní láskou. Protože si ho vybrala, vybrala si ho na úkor jiného milovaného muže, který ležel v nemocnici, a ten tam ten den zemřel, zemřel sám. Umíral zatímco ona se usmívala. A v ten den ztratila oba své milované muže. Ten jeden zemřel a na toho druhého se už nemohla ani podívat, protože mu to vyčítala. A o toho třetího přišla jen pár let později.

Tak a teď? Už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Ale ona nezemřela. Jen pomalu umírá a stále se usmívá, aby nikdo neviděl a necítil její bolest. Aby nikdo netušil, jak vnitřně trpí, aby náhodou někomu nebyla na obtíž, aby náhodou někdo nevěděl, že i ona je jenom člověk a ne ten stroj, kterým se snaží být.

Ten zvuk je slyšet z mnoha míst, z mnoha lidí, jen se musíte víc dívat, opravdu dívat! Víc vnímat, ne jen hloupě procházet a přehlížet. Ten zvuk řve na každém rohu a tolik bolí.

Jo, už ho slyším.
A co s tím uděláš?
Nic, co by? Jak zachráníš umírající hvězdu?

23. listopadu 2016

23. listopadu 2016 v 17:19 | Míša |  Deník
Ex partneři, to je prostě kapitola sama o sobě. Já tak hrozně moc závidím lidem, kteří když se s někým rozejdou, už si na něj nikdy nevzpomenou, natož aby se k někomu takovému ještě někdy vraceli! Já se celý život topím v tomhle začarovaném kruhu. Vždycky jsem si myslela, že jednou s někým z nich nakonec skončím. Chápejte, všichni byli tak skvělí! Ti kluci byli opravdu úžasní. Skoro vždycky jsem si vybrala dobře, jen to prostě nebyli kluci pro mě. Oni by mi snesli modré z nebe a mně to bylo jedno. A v tom byl trošku ten základní problém. Strašně se za to nenávidím, že jsem jim tolik ubližovala. Mohla jsem být tak skvělá holka a místo toho jsem ze sebe udělala totálního debila. Všechny omluvy světa by nestačily, abych odčinila co jsem způsobila. Dost mě mrzí, že některé ty kluky jen občas vidím na facebooku, sem tam jim prolítnu profil, fotky, jen abych viděla, že jsou šťastní a že jsem se na nich nijak nepodepsala. Ač to tak asi nevypadá, já jim přeju všechno štěstí světa! Nezlobím se na nikoho z nich, že se mnou nechtějí být v kontaktu, chápu to, jen bych si to občas přála, protože to byli strašně moc dobří přátelé a já bych chtěla vědět jak se mají, co dělají, co plánují. Tolik bych si přála, abych mohli říct, že jsme přátelé. Že z lásky, která mezi námi někdy byla se stalo opravdové přátelství! Jsem naivní.




Ti chlapi mi změnili život. Někdo mi ublížil, někdo mě naučil milovat, ale všichni do jednoho mě posunuli někam dál. Všichni mi pomohli se nakonec stát člověkem, kterým jsem dnes a za kterého, světe div se, se vůbec nestydím. Jsem na sebe tak moc pyšná. Jo, já vím, samochvála, to je strašnej smrad. Ale vy kdo mě znáte, vy prostě víte jakej jsem byla fracek. Jak jsem byla nepoužitelná. Všechno mi bylo jedno, nic jsem neřešila, něco zas až moc. A dneska?? Mám stabilní práci, ve které jsem se opravdu našla a ve které jsem dobrá a bože, dokonce i uznávaná!! Mám pojištění, jo, jsem pojištěná! Já sama, dokonce i majetek, což vede k tomu, ty vole, já mám majetek! Na příštích dvacet jsem zadlužená hypotékou, mám vlastní byt! Máme auto, chatu. Mám spořící účet! A hlavně, mám rodinu a budoucnost. Nikdy jsem se necítila tak dospěle, jako se cítím právě teď. Až mě to děsí, ale tak nějak dobře.




Jinak je to tak nějak tak. Dneska mám narozeniny. Venku je podzim. Už cítím zimu, no jo, prostě jí cítím. Vánoce jsem před dveřmi a já nemám jediný dárek. Víte, já jsem vám jen chtěla říct, že se mám docela dobře. Vůbec netuším, kam mě život dál požene, co se dál stane, co ještě zažiju, ale momentálně se mám dobře. Tak už se nebojte, všechno bude dobrý, já to nikdy nevzdám, ať se stane cokoliv, nikdy to nevzdám.




Mám vás ráda!
Míša

3. listopadu 2016

3. listopadu 2016 v 17:39 | Míša |  Deník
Vždycky jsem věděla, že jsem prostě trochu jiná, než všechny ostatní holky. Byla jsem ta divná, ta okolo které se všechno točilo, a přitom, já tak strašně nenávidím pozornost. Vždycky jsem byla pozorovatel. Strašně mě baví pozorovat a poslouchat lidi. Jsem prostě kývací typ. Určitě každý z vás někoho takového ve svém okolí má. Prostě člověka, kterému závidíte jeho společenský život a on po něm přitom netouží. Ale dost už o mně, o tomhle jsem se vůbec bavit nechtěla :D

Jakože hej, budou Vánoce! Fakt jo, zase po roce, budou Vánoce!! Já se těším, strašně moc. Jednak mám Vánoce ráda a hlavně, letos si naježím boží dárek. Víte jak, co si letos s mužem nadělíte? Tak různě, maličkosti, ponožky.. nebo třeba byt! :D Jo jo, my si s mužem nadělili byt. Momentálně vyřizujeme hypotéku, takže to tak pěkně na ty Vánoce vyjde. Budeme předělávat a budeme si to dělat prostě přesně podle sebe, rozumějte, přesně podle mě :D Konečně jsem spokojená. Protože tomuhle kroku předcházelo hrozně moc věcí. Například i stavba domu, který jsme ani jeden nechtěl. To byl neuvěřitelně unáhlený krok, který jsme nepromysleli, prostě jsme zbrkle jednali, hlavně rychle rychle. Tohle jsme opravdu probrali ze všech směrů, dohodli jsme dokonalé financování a všechno. Přijdu si kurevsky moc dospělá!! :D Kupuju vlastní byt, mám na krku hypotéku, mám spořící účet, jsem pojištěná a mám stavební spoření! :D No a do toho všeho jsem pořád šíleně nedospělá a dětinská!

Tak a teď z toho druhého směru, už nemám milence. Ach jo.. Tohle je kapitola sama o soběHolt se nevyplácí se zamilovat do svého milence, to fakt nee. Na druhou stranu je to asi dobře, protože jsem byla rozhodnutá se všeho vzdát a tím pádem bych teď neměla vůbec nic. Mohla bych se těšit na dalších pár let studií a bydlení v dětském pokoji a dotování chlapa. Brrr.. to nee.. Jsem ráda, že mám, co mám. A hlavně, že se mám na co těšit :D

A děti? Ale jděte.. toho už taky bylo dost. Pořídím si francouzského buldočka a budu hrdou matkou malého psa! No ne, já bych dítě chtěla, už pomerně delší dobu, ale není na to ten správnej čas. A hlavně, pořád není jistota, že se to povede a já už žádné potraty nepřežiju, po prvním jsem zralá na to to vzdát. Takže tak.


Jsem vás po delší době chtěla informovat, že jako ještě žiju! :D

Mějte se krásně!
Mám vás ráda!
Míša

17. června 2016 aneb Michalka zase píše

17. června 2016 v 22:40 | Míša |  Deník
Absolutně nikdy nepochopím, proč mi nejvíc motají hlavu ti kluci, kteří o mě vlastně vůbec nestojí. Jakoby jen měli potřebu mě prostě trápit. Jakože vážně, to je furt samé ťuťuňuňu, och jak jsi úžasná, co já bych dal za holku jako jsi ty, bum prásk, blížíme se do cíle a najednou no víš, ono by to asi prostě neklapalo. Tak jako co to má být? Mimochodem, jsem naprosto střízlivá, no fakt, dneska dělám totiž střízlivého řidiče, to znamená, že jezdím po okrese a postupně rozvážím všechny ožralé členy této naší malé domácnosti a snažím se je v pořádku dostat do pelechu. Věřte mi, jsem mnohem radši v té druhé pozici, tohle se bez alkoholu zvládá fakt blbě :D

No ne, nechci znít jako pesimista, fakt ne. Ale prostě mě to štve. Ten kluk je tak fajn, tolik by nám to slušelo. Už to i vypadalo, že to bude úplně bombový, já byla tak šťastná a pak bum. Prostě ze dne na den konec. Dobrý no. Totální ignorace. Prostě jsem ho zavrhla a ukončila veškerý kontakt, protože mě to prostě bolelo! Bylo to těžký, hrozně moc, ale těžší by bylo se vídat a psát si a dělat jakoby nic, jakože jsem děsně velcí kamarádi a přitom tě blbečku miluji.. No jo, takže konec. A on vám po několika týdnech jen tak napíše a je to tu zas. Totálně se mi motá hlava, totálně bezvětří, prostě nevím. A do toho všeho mizerná práce s mizernými lidmi. A aby toho nebylo málo, tak za necelý měsíc zkoušky, které jdu dělat už potřetí, protože jsem prostě huba mluvivka a neumím být ticho a jsem prostě svá, chápete, prostě si na mě zkoušející zasedl, protože nejsem ubohá šedá myš, ale mám prostě svoje názory, což on nedokáže pochopit, protože v životě žádný názor neměl a tak vlastně netuší, jak je to děsně super, takže to zřejmě neudělám, ani kdybych chtěla.

Takže jo! Daří se mi príma príma prímově, nic mi neschází a všechno je děsně fajn!

Ale přece jen, ty vole, lidi, to se slušně říct nedá! Kdo jste četl moje hřebíky do rakve, tak jako, tak deset minut od vydání toho článku mi došlo, že to takhle dál nejde a já od té doby neměla ani lok coly! A víte co to je pro člověka, který denně dával dva litry s přehledem?! Ten tekutý cukr mi sakra chybí. Musím říct, že jsem od té doby mnohem méně unavená, a paradoxně mám víc energie, ale jakoby mému tělu něco chybělo. No uvidíme jak dlouho to vydržím. Každopádně mám doma pět balíků coca-col a pokud už to fakt nebudu pít, tak netuším, co s tím :D Darovat mi to přijde blbé, když je to takový hnus :D

Tenhle článek je takový zvláštní. Většinou si hodně rozmýšlím co napíšu a pak to píšu poměrně dlouho, pak si to znovu čtu a upravuji, co jsem napsala. Tohle číst prostě znova nehodlám a vydám to tak, jak to píšu. Těžko říct, jestli to vůbec bude dávat smysl. Ale asi u mě zase nastávají ty chvíle, kdy se prostě potřebuju vyblít a já už se nedokážu vyblít jen tak někde do šuplíku, prostě to musím ventilovat ven a doufat, že mě třeba někdo pochopí, že třeba jednou najdu nějakou spřízněnou duši, která mi porozumí a před kterou se nebudu muset cítit jako debil. Chtěla bych najít člověka, a nemyslím tím jen partneta, ale i kamaráda, před kterým budu moct být sama sebou. Protože já se už přetvařuji tak strašně často, že občas zapomínám, kdo jsem vlastně já sama. A to mě mrzí, že jsem taková společenská, komunikativní, ale prostě nemám kamarády. Mívala jsem jich dost, ale někdo se oženil, někdo šel do světa, na vysoké si našli nové kamarády a na tu starou prostě zapomněli. Jednou za rok si vyměníme sms na Vánoce a Nový rok a tím to hasne. V podstatě do kina nebo na kafe chodím sama, protože to tak prostě je. Je to smutný, hodně smutný. A když už jsem obklopena lidmi, mám pocit, že to stejně nejsou přátelé, ale jen vyžírky, vrhači nožů do zad a přizdisráči.

Ale už jsem zas jinde, než chci být! Chci být optimistka, fakt že jo. Takže znova, je to príma, príma prímový! :D

No ne, mohlo by být hůř, mnohem hůř! Jsem zdravá a to se počítá ;)

Mějte se krásně! A krásnou dobrou noc.. a zítra na mě myslete, budu sekat na chatě trávu, což je činnost, kterou ze srdce nenávidím.. protože nemanipuluji já se sekačkou, nýbrž ona se mnou! Má mě holka prostě na háku.. :D

Téma týdne: "Hřebík do rakve"

14. června 2016 v 15:31 | Míša |  Téma týdne
To už bude poslední, slibuji.
Pro mě je symbolem takového hřebíku do rakve tato věta. Kuřák opakuje, že tohle je poslední cigareta, alkoholik to samé řekne o panáku, obezní člověk o kousku dortu, gambler o vhozené minci do automatu, shopaholic o naposledy koupeném kousku oblečení, kosmetiky, elektorniky.. Každá tato poslední věc je obvykle jen další hřebík do rakve a jednou se ta rakev uzavře a už nebude cesty ven.

Zkusím popsat mé hřebíky dnešního dne:
1. hřebík - vstala jsem a zapomněla jsem si vzít prášek, který mě udržuje na živu
2. hřebík - posnídala jsem sklenici coca-coly a sladký perníček
3. hřebík - do práce jsem jela autem, místo toho abych šla ten kousek pěšky a měla aspoň náznak sportu
4. hřebík - cestou z práce jsem nakoupila bílé pečivo a obyčejný chleba
5. hřebík - k obědu jsem si udělala čočkovou polévku s fazolemi (vznikla kaše) a zalila jsem to litrem octa (miluju to!)
6. hřebík - celý den průběžně popíjím coca-colu
7. hřebík - chtěla jsem si zacvičit, ale jsem moc unavená, tak se s brambůrkami svalím do postele a kouknu na telku
8. hřebík - tak kolem té deváté se vyvalím z postele a ulovím aspoň kus čokolády, nebo rovnou druhou večeři

Možná jsem i na něco zapomněla. Je teda pravda, že ne každý den je stejný. Mám díkybohu aspoň pohyb v práci a sem tam se opravdu donutím sportovat. Nehrnu se do toho tolik, protože prostě nemusím. Neříkám, že by se nedalo nic vylepšit, ale dokud budu mít BMI 19, tak se prostě nebudu vzrušovat. Každopádně všechno tohle nezdravé, co děláme, jsou jen další pomyslné hřebíky do rakve. Na druhou stranu, jaký smysl má život prožít tím, že si budeme celou dobu něco upírat? Nic lepšího tyhle lidi nikde nečeká. Celý život jedli kameny, sportovali jak blázni 12 hodin denně, nedali si cigaretku, panáčka, nešli s přáteli do hospody.. a nakonec umřou úplně stejně jako ti, co si dopřávají. Asi prostě nevidím smysl v tom si neustále něco odpírat. Chápu, že dámy chtějí být hubené a tak si nedají dortík, ale tak si dám proboha dortík a druhý den se prostě donutím a budu cvičit déle. Ale jako..

Prostě a jednoduše, moje hřebíky do rakve jsou ve skutečnosti to, proč mě baví žít život. Tyhle neřesti jsou to z čeho mám jako člověk radost. A už proto si je nehodlám upírat.

O to víc si je budu užívat, protože si je užívám i za ty, kterým se ta rakev už bohužel uzavřela.

A jestli jednou bude nějaký hřebík poslední, tak aspoň budu mít pocit, že jsem žila spokojený život. Houk, domluvila jsem.

Další články


Kam dál