Téma týdne: "Mám tě ráda, ale..."

Včera v 21:15 | Míša |  Téma týdne
Mám tě ráda, ale.. to prostě nestačí. Tuhle větu jsem za svůj život řekla tolikrát, že to nespočítám ani na všech prstech, ani na těch půjčených od všech sousedů v paneláku. Nejsem na to ani v nejmenším pyšná. Chlapy jsem balila jak na běžícím pásu a stejně tak rychle jsem je opouštěla. Jako kdyby to byla soutěž a já musela za každou cenu vyhrát.

Co si tak vzpomínám, tak při vyslovování této věty jsem nikdy nic necítila. Prostě to byla výmluva. Víš, fakt tě mám ráda, seš hrozně fajn, mám tě opravdu moc ráda, ale jen láska prostě nestačí, víš, já potřebuju víc. A vždycky jsem našla něco, co se mi hodilo. Když bydlel u rodičů, tak jsem potřebovala chlapa na vlastních nohou. Když neměl práci, potřebovala jsem zajištěného. No, vždycky se něco našlo. Když nic jiného, tak nebyl rodinný typ a nebo naopak byl a to já nechtěla.

Až pak, potkala jsem chlapa, ten měl všechno. Měl všechno, co jsem od chlapa chtěla. Býval by mě dokázal udělat šťastnou, mohl být tím pravým, jenže já nebyla připravená. Hrozně mě vyděsilo, co mezi námi bylo. Nechci říct, že jsem byla dítě, to nebyla, byla jsem jistojistě dospělá, ale ještě jsem nemohla mít stálý vztah, nebo snad přemýšlet nad rodinou, společným životem... A tehdy přišla ta věta.. Víš, já tě moc miluju, opravdu že jo, ale láska prostě nestačí.. a naprosté ticho. Nepřišla žádná výmluva, protože žádná neexistovala. Zakončila jsem to tím, že tohle prostě nestačí a tím jsem utnula všechno. Opět, nechci říkat, že jsem tenkrát o všechno přišla, ale vlastně přišla. Přišla jsem o všechno dobré, protože pak přišly roky smutku a pláče, bože, byly to hodiny a hodiny pláče. Tolikrát jsem držela v ruce mobil a chtěla to vrátit. Ani nespočítám, kolikrát jsem stála před jejich domem. Kolikrát jsem schválně šla nebo jela tam, kde by mohl být. Všechny ty roky bez něj byly šílené. Šíleně prázdné. Ani nedokážu říct, co jsem v té době dělala. Já jen chodila do práce, nebo ležela doma v posteli a brečela. A když jsem ho náhodou potkala? Vyschlo mi v puse, rozklepala se mi kolena a dělala jsem, jak moc jsem nad věcí, jak moc je mi všechno kolem něj totálně u prdele. A přitom jsem mu jen chtěla skočit kolem krku a prosit ho, aby mě už nikdy neopouštěl. Jo, teď to vidím. Byla jsem dítě.

Ono na tom nakonec bude něco pravdy, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co chcete slyšet, pravda je, že ty zlé roky prostě jednoho dne skončily a zase přišlo něco dobrého. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí. Měla jsem opravdu hroznou práci, kde se po mně šéfová vozila nehorázným způsobem za fakt malej peníz. A tak jsem dala výpověď a byla jsem z toho částečně v šoku, tak jsem se jela s přáteli opít a můj mozek byl moc zaměstnaný tou blbou prací, že nemohl myslet na něj a na chvíli zapomněl a dal šanci někomu novému. Seděli jsme u stejného stolu, skoro naproti sobě. Pozorovala jsem ho. Byl tak veselý, šťastný, měl tolik energie, vduchu jsem si říkala, že něco takového bych potřebovala, aspoň na jednu noc. Jo, měl být románek na jednu noc, byla jsem odhodlaná si ho vzít domů, na noc, na sex, na vypnutí.. A tak jsme se zapovídali, bylo to super, nosil mi panáky, já byla najednou taky veselá. Z hodiny byly dvě, tři, čtyři, půlka noci.. a bylo to fajn. Pak jsem si odskočila a když jsem se vrátila, líbal se tam s mojí dobrou kamarádkou. Tak jo, otočila jsem se a odjela domů s pocitem, že mi aspoň zlepšil náladu. Ráno jsem se probrala s šílenou kocovinou a ještě něčím.. touhou zjistit víc, poznat ho. Pátrala jsem, hledala, našla, napsala.. a od toho dne jsem myslela jen na něj, na nikoho jiného. Z toho prvního večera bylo první rande, pak další, a za měsíc jsme byli oficiálně spolu, za pár měsíců jsme spolu začali žít a byl z toho opravdový vztah. Už žádné chození, tohle byl fakt vztah. Všechno jsme řešili spolu, vařili jsme spolu, měli společné peníze, budili jsme se vedle sebe, koupili si první auto... Ten původní škůdce, co zaměstnával můj mozek předtím se dlouho neobjevil, až po nějaké době se mi zase vrátil do života a já hloupá uvěřila, že by se mohlo něco změnit. Ale my spolu jsme se nikam neposunuli, nevyvynuli, zase spolu jsme byly opět ty dvě děti, co se nedokázaly zžít. A tak mi zlomil srdce ještě jednou a taky naposledy.

A dneska? Sedím ve svém krásném novém bytě, který miluju. Probouzím se vedle chlapa, který je pro mě vším a já vážně, ale opravdu vážně doufám, že už nikdy nebudu muset vyslovit tu prokletou větu... Víš, mám tě ráda, ale...
 

Téma týdne: "Motivace"

22. září 2017 v 19:14 | Míša |  Téma týdne
Mojí největší motivací je bezpochyby moje dítě. Mrzí mě, že jsem takhle neuvažovala už dřív. Teď než něco napíšu, nebo dám na facebook, tak přemýšlím, co by si o mně pomyslelo moje dítě. Za žádnou cenu nedopustím, aby se moje dítě mělo za mě stydět. Chci, aby bylo rádo, že se narodilo mně. Chci, aby bylo šťastné, že já jsem jeho matka. Tohle mě hodně nutí, chovat se správně, dělat dobrá rozhodnutí, hnát se za lepší pozicí v práci atd.. Podle mě není silnější motivace, než to, aby vás vaše okolí bralo, aby klidně závidělo. Ať mi klidně závidí, když bude co.

Snažím se žít především tak, abych se nemusela stydět sama za sebe. Plus se teda snažím, aby se nemuseli stydět ani moji nejbližší. Moje dítě bude mít tu nejlepší mamku na světě, to je moje motivace. A kdybych náhodou dítě nikdy neměla, tak aspoň budu vědět, že jsem se v životě vždycky zachovala jak nejlépe to šlo.

22. září 2017

22. září 2017 v 18:59 | Míša |  Deník
Když jsem tenkrát opustila Přelouč a šla do Prahy, byla to totální katastrofa. Takže, když jsem se pak vrátila zpět, Přelouč jsem milovala a řekla jsem si, že ji nikdy neopustím. Bylo to moje město. Když člověk potřeboval, dojel si do Pardubic autem. Vlastně to byly jediné cesty autem, které jsem víceméně podnikala. Nepočítám, že jednou za měsíc jsem si zajela do Prahy. Teď, když žiju v Pardubicích autem vlastně už vůbec nejezdím. Všude si dojedu MHD nebo dojdu pěšky. Je to tady jednodušší, než sedat do auta. Ale o tomhle jsem snad ani psát nechtěla. Já vám prostě jen potřebuju napsat, jak je to hrozně divný, že už nežiju v Přelouči. Prostě pořád mám takovou nějakou tendenci jít na vlak a jet domů. Přitom jsem už doma tady. Mám tady všechny svoje věci a miluju náš byt. Bože náš byt je tak krásnej! Mám všechno o čem jsem vždycky snila. Mám nádhernou koupelnu, kterou jsem si fakt vysnila a kuchyň, ta je naprosto pecková. Miluju naši obří ledničku, miluju, že je plná jídla, který miluju. Strašně zbožnuju naši velkou televizi a obrovskej gauč a jídelní stůl a konferenční a taky můj obří psací stůl. Si možná něco kompenzuju :D ale máme doma fakt všechno obří :D :D Kromě záchodu, ten mi zas připadá nějakej mrňavej oproti tomu, co byl v Přelouči :D :D Ale jinak jsem všechno chtěla velký :) Peněz to stálo tři prdele, zadlužení jsme na třicet let, na dvacet, když to dobře půjde. Ale stálo to za to. Jsem teď fakt šťastná.

Já jsem vlastně narozdíl od Ondry musela změnit celý svůj život. Ondra se jen přestěhoval. Ale mě to stálo dosavadní domov, musela jsem změnit práci a to všechno najednou. Hrozně jsem se toho bála. Jak jsem dřív trpěla depresemi a úzkostmi a léčila se na psychiatrii, tak jsem se hrozně bála, aby se to nevrátilo, protože já nemám ráda změny a tady se změnilo úplně všechno, ale musím říct, že jsem to zvládla naprosto jedničkově. V práci jsem si už zvykla, mám ty lidi hrozně ráda, na to, že je neznám ani měsíc, tak jsou naprosto skvělí. Možná i lepší než byli v Přelouči. Nechci to zakřiknout, ale jsem fakt šťastná.

Takže oficiálně, žiju v Pardubicích, mám tady práci, mám tady kamarády. Tohle je teď můj domov. Do budoucna bych ještě pár věcí chtěla vylepšit, ale netlačím na pilu, není to nic, co by hořelo a bez čeho by nešlo žít.

Zítra jedu na houby. To je jediné, co teď potřebuju mnohem víc, vypadnout z města a vyvětrat si hlavu. Díkybohu za naši chatu!

Miluju vás.
Míša
 


23. srpna 2017

23. srpna 2017 v 16:37 | Míša |  Deník
Tak co se od posledně změnilo. Fíha, kde sakra začít.

No ne, nedávno jsem se naskytla rozhovoru, kde se páry předháněly, kdo kde byl na dovolené. A dostala jsem se do situace, kdy padly všechny oči na mě a někdo pronesl: "Jéé.. ty chudinko a vy jste nikde nebyli? To ti musí být líto, že na to nemáte penízky". Nutno říct, že dotyčná měla včera pohřeb. Tak jo, kecám, neměla, ale vmetla jsem jí do ksichtu, že jsme sice nikde nebyli, ale máme kuchyň, dveře, garnyže, komplet nový nábytek a čistý byt a nutno říct, že nás to stálo přes dvěstě litrů, které jsme si našetřili, tak kdo nemá penízky, ty hérečko. Fuj. To jsem si ulevila.

Takže k věci. Jsem introvert jako prase, každej to ví. A miluju stereotyp. V určitých věcech. Jako například práce, bydlení atd.. A já se jakože rozhodla, že během jediného týdne změním bydliště a práci. Ouu jéé.. Každej komu to řeknu a zná mě, na mě čumí jak tele na nová vrata. Prostě to nejsem vůbec já. To není nic pro mě. Posraná až za ušima jsem už teď. Já příští čtvrtek v práci praštím tužkou, předám vše co mám a už se nevrátím. V pátek nastoupím do nové práce a v sobotu budeme stěhovat poslední věci a už se do Přelouče nevrátím. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla z Přelouče vypadnout, na druhou stranu to pro mě byl domov posledních 26 let a bylo to moje útočiště. Teď přijdu o svoje zázemí a o svůj "klid". V práci už jsem taky byla někdo. Na vyšší pozici, zaučovala jsem mladší a rozdávala rady. Teď to zase budu já, v té pozici mladší a to se mi sakra nelíbí. Svůj post jsem budovala přes rok a teď musím zase začít odznova.. Takže tak, to jen abyste věděli, že se rozhodně nenudím..

Miluju vás.

21. srpna 2017

21. srpna 2017 v 23:22 | Míša |  Deník
Miluju tě, zakřičela jsem kamsi do tmy. A pak přišlo neuvěřitelně hlasité ticho. To ticho řvalo a rvalo mi uši. Po tváři mi stékaly slzy a já věděla, že je konec. Stála jsem tam ještě dobrých pět minut a čekala na zázrak. Ale nestalo se nic. Vůbec nic. Pomalu jsem odcházela kamsi do tmy. Ta tma mě bude provázet nejspíš celý život. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, natož pak pod nohy. A jelikož jsem neměla sílu ani na zvedaní nohou, logicky jsem zakopla o první kořen stromu, který jsem na cestě potkala. Skácela jsem se k zemi. Nic mě nebolelo, takže zřejmě nic zlomeného nehrozilo. Vybuchla jsem v obrovský smích. Válela jsem se tam na zemi, v blátě a špíně a nahlas se smála. Přišla jsem o životní lásku a já se tam válela a smála se. Přetočila jsem se na záda a pozorovala hvězdy. Bylo to tam. K tomuhle momentu jsem přesně směřovala. Už tenkrát jsem brečela, že umřela hvězda. A tady to bylo. Ležela jsem tam, opět zlomená a pozorovala hvězdy. Bylo to tam, přesně v tenhle moment se ta jedna hvězda opět zrodila. Na žádné zlomení není čas. Život je tak strašně krátkej, že na žádné trápení není čas. A tak jsem přestala plakat a začala se usmívat. Zrodila se nová hvězda. Nový člověk. Nová etapa. Říkej si tomu jak chceš, ale mě nezlomíš. Už ne.

Miluju tě, zašeptala jsem do ticha a slova směřovala sama sobě. Miluju tě a vždycky milovat budu. I kdyby nic nebylo, já budu a budu pořád sama sebou.

Milujte se, život je hrozně krátkej.

8. ledna 2017

9. ledna 2017 v 0:05 | Míša |  Deník


Mám nějakou takovou nostalgickou náladu. A vlastně mám pořádnou depresi. O to je to horší. Mám nostalgickou náladu a depresi v jednom! Do prdele.

Víte, já jsem bývala jako Louisa, opravdu jo. Byla jsem za všech okolnosti optimistická. A neměla jsem s ní jen stejné povahové rysy, bůh je mi svědkem, já jsem bývala i tak barevná a praštěná jako ona! Ba dokonce, já jsem to dotáhla ještě víc k dokonalosti svými růžovými vlasy. Byla jsem tak veselá a plná života. Jenže pak jsem udělala asi tak tunu špatných rozhodnutí. Vybrala jsem si špatnou školu, pak špatnou práci, neprávného partnera. Vyvrcholilo to tím, když jsem se přestěhovala do Prahy a myslela jsem si, že mě tam čeká štěstí. Ale tam mě to všechno naopak doběhlo, ta samotna a bezcennost. Když jsem se pak z Prahy vrátila, už nic nebylo jako dřív. Já už nebyla já. Momentálně už nejsem ani trochu tím člověkem, kterým jsem bývala a kterého jsem zbožňovala. Chodím jako robot do práce, kde dělám a říkám jen to, co je správné. Dělám každý den to samé. Jsem obyčejná a tuctová holka. Nijak nevyčnívám. I když se o to snažím. Sem tam v zrcadle vidím náznak té staré holky. Občas se tam mihne a mám z toho radost. Snažím se ji pouštět zpět do svého života, protože ji tady prostě chci mít. Chci zpátky trošku té ztřeštěnosti a řekla bych, že u nás v práci by se taky hodila. Máme jen jeden život a je šílená škoda ho promrhat. Louisa se nečekaně stala minulý rok mojí nejoblíbenější filmovou postavou a já ji chci ve svém životě.

Ruku na srdce, vy byste nechtěli mít po svém boku člověka, jakým je Louisa? Nechtěli byste, když vám je nejhůř, aby přišel někdo jako je ona a trošku vás rozveselil? Já myslím, že by každý měl někoho takového ve svém životě mít, a nebo ještě lépe, mít kousek Louisy v sobě :) Já v sobě chci mít velký kus Louisy, a nebo stáré Míši, to je vlastně šumák :)

Halsey - Colors

8. ledna 2017 v 23:26 |  Muzika


Mladší bráška Ti to nikdy neřekne, ale má Tě moc rád
Řekl si, že tvoje mamka se usmívá jenom, když jde v televizi její oblíbený pořad
Šťastný si jedině, když je tvoje zoufalá hlavička omámená drogama
Doufám, že to vydržíš alespoň do dne, kdy Ti bude 28

Kapeš jako vycházející slunce nasáknutý světlem
Přelejváš se jako přetékající dřez
Každej roh máš natrhlej, ale i tak si mistrovský dílo
A já se protrhávám napovrch skrze stránky a inkoust

Všechno je modrý
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
Sám ani neví, co to vlastně znamená
A je modrej
Je modrej

Ráno si byl jenom vzpomínkou,
Když světlo prosvitlo žaluziemi
Jediné co vím je, že víru cítím pouze v ty chvíle, kdy jsme spolu v posteli
Řekl si, že Ti to Bůh nikdy neodpustí
Dokud Ti to neodpustí kamarádi
A já se stále probouzím každé ráno, ale už ne s tebou

Kapeš jako vycházející slunce nasáknuté světlem
Přeléváš se jako přetékající dřez
Jsi natržený v každém rohu, ale i tak si mistrovské dílo
A já se protrhávám napovrch skrze stránky a inkoust

Všechno je modré
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
A ani neví, co to vlastně znamená
A je modrej
Je modrej

Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý

Byl si rudej a já se Ti líbila, protože jsem byla modrá
Dotknul ses mě a zničehonic se ze mě stalo šeříkový nebe
A v tu chvíli jsi se rozhodnul, že fialová Ti nesedí

Všechno je modrý
Jeho prášky, jeho ruce i džíny
A teď jsem pokrytá barvama
Praskám ve švech
A je tam modrá
Je tam modrá

Všechno je šedý
Jeho vlasy, jeho kouř, i sny
A teď mu chybí barvy
A ani neví, co to vlastně znamená
A je modrý
Je modrý

Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý
Všechno je modrý

Marek Ztracený - Vlastní svět

8. ledna 2017 v 23:18 |  Muzika

Nelíbí se mi svět, jak je teď právě,
tak si tvořím vlastní ve své hlavě,
a je tam chvíli teplo a chvíli zima
a kdo jak vypadá nikoho nezajímá,
nelíbí se mi svět jak si právě stojí,
tak si tvořím vlastní ve svém pokoji,
všechno má smysl a je tak blízko,
žárovka je slunce a nebe tak nízko

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Nelíbí se mi svět, jak se právě chová,
tak si tvořím v hlavě vlastního boha,
piju s ním pivo a rozebírám ženy
prej jsou ve finále všechny stejně stejný
Nelíbí se mi svět jak se právě třese,
tak si tvořím vlastní na nové adrese
Nebudou tam kati ani šibenice,
ani mříže v oknech věznice

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Nelíbí se mi svět na hraně,
tak si tvořím vlastní ve své vaně,
mezi mýdlem a pěnou plavu,
na druhou stranu k tobě do přístavu.
Nelíbí se mi svět jak se mění
jenže žádnej jinej tady není,
nelíbí se mi svět jak je teď právě,
tak si tvořím vlastní ve své hlavě.

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my

Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.
Jediný důvod proč se vracím jsme my,
taháš mě zpátky k zemi.
Jediný důvod proč se vracím jsi ty,
vracíš mě zpátky do reality.

Jediný důvod proč se vracím jsme my

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"

8. ledna 2017 v 23:03 | Míša |  Téma týdne
Slyšíš ten zvuk? To umírá hvězda.
Nejdřív jen strašně dlouho brečela, ale nikdo to neslyšel. Protože byla až moc hrdá, nechtěla, aby to někdo věděl, a proto plakala velmi tiše. Když už to jen byť trošku vypadalo, že si někdo všimne, nasadila ten nejoslnivější úsměv a prohlásila, že jen špatně spala, jinak je všechno v nejlepším pořádku. A všichni jí věřili. Byla tak přesvědčivá, že kolikrát přesvědčila i sama sebe, že je vše v pořádku. A tak plakala, plakala a plakala. Až nakonec upadla na samé dno.

Tak už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Takhle umírá hvězda, která byla dřív nejšťastnější na světě! Neznala jsem optimistější hvězdu. Ona se tak krásně smála a tak často! Kdykoliv někdo potřeboval rozveselit, měl jistotu, že když přijde ona, bude všechno lepší. Dokázala potěšit, dokázala zlepšit náladu, dokázala každému rázně vysvětlit, že nic není tak hrozné. Ona prostě na všem našla pozitivum. V jejím podání se i smrt zdála být něčím lepším, než čím ve skutečnosti je. Ona byla prostě jedinečná.

Jenže to by nesměla potkat jeho. V tu chvíli získala do života třetího osudového muže. Měla svého milovaného dědu, svého tátu a pak přišel ještě on. Měla své tři muže, které nade vše milovala. Ten třetí jí měl dát budoucnost, měl jí dát život, jistotu, pochopení.

Všechno bylo krásné. Všechno bylo růžové, její vlasy, nehty, tváře, život. Doslova vše bylo růžové. Než přišlo to osudové datum. Den, který strávila s mužem svého života, se svou životní láskou. Protože si ho vybrala, vybrala si ho na úkor jiného milovaného muže, který ležel v nemocnici, a ten tam ten den zemřel, zemřel sám. Umíral zatímco ona se usmívala. A v ten den ztratila oba své milované muže. Ten jeden zemřel a na toho druhého se už nemohla ani podívat, protože mu to vyčítala. A o toho třetího přišla jen pár let později.

Tak a teď? Už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Ale ona nezemřela. Jen pomalu umírá a stále se usmívá, aby nikdo neviděl a necítil její bolest. Aby nikdo netušil, jak vnitřně trpí, aby náhodou někomu nebyla na obtíž, aby náhodou někdo nevěděl, že i ona je jenom člověk a ne ten stroj, kterým se snaží být.

Ten zvuk je slyšet z mnoha míst, z mnoha lidí, jen se musíte víc dívat, opravdu dívat! Víc vnímat, ne jen hloupě procházet a přehlížet. Ten zvuk řve na každém rohu a tolik bolí.

Jo, už ho slyším.
A co s tím uděláš?
Nic, co by? Jak zachráníš umírající hvězdu?

23. listopadu 2016

23. listopadu 2016 v 17:19 | Míša |  Deník
Ex partneři, to je prostě kapitola sama o sobě. Já tak hrozně moc závidím lidem, kteří když se s někým rozejdou, už si na něj nikdy nevzpomenou, natož aby se k někomu takovému ještě někdy vraceli! Já se celý život topím v tomhle začarovaném kruhu. Vždycky jsem si myslela, že jednou s někým z nich nakonec skončím. Chápejte, všichni byli tak skvělí! Ti kluci byli opravdu úžasní. Skoro vždycky jsem si vybrala dobře, jen to prostě nebyli kluci pro mě. Oni by mi snesli modré z nebe a mně to bylo jedno. A v tom byl trošku ten základní problém. Strašně se za to nenávidím, že jsem jim tolik ubližovala. Mohla jsem být tak skvělá holka a místo toho jsem ze sebe udělala totálního debila. Všechny omluvy světa by nestačily, abych odčinila co jsem způsobila. Dost mě mrzí, že některé ty kluky jen občas vidím na facebooku, sem tam jim prolítnu profil, fotky, jen abych viděla, že jsou šťastní a že jsem se na nich nijak nepodepsala. Ač to tak asi nevypadá, já jim přeju všechno štěstí světa! Nezlobím se na nikoho z nich, že se mnou nechtějí být v kontaktu, chápu to, jen bych si to občas přála, protože to byli strašně moc dobří přátelé a já bych chtěla vědět jak se mají, co dělají, co plánují. Tolik bych si přála, abych mohli říct, že jsme přátelé. Že z lásky, která mezi námi někdy byla se stalo opravdové přátelství! Jsem naivní.




Ti chlapi mi změnili život. Někdo mi ublížil, někdo mě naučil milovat, ale všichni do jednoho mě posunuli někam dál. Všichni mi pomohli se nakonec stát člověkem, kterým jsem dnes a za kterého, světe div se, se vůbec nestydím. Jsem na sebe tak moc pyšná. Jo, já vím, samochvála, to je strašnej smrad. Ale vy kdo mě znáte, vy prostě víte jakej jsem byla fracek. Jak jsem byla nepoužitelná. Všechno mi bylo jedno, nic jsem neřešila, něco zas až moc. A dneska?? Mám stabilní práci, ve které jsem se opravdu našla a ve které jsem dobrá a bože, dokonce i uznávaná!! Mám pojištění, jo, jsem pojištěná! Já sama, dokonce i majetek, což vede k tomu, ty vole, já mám majetek! Na příštích dvacet jsem zadlužená hypotékou, mám vlastní byt! Máme auto, chatu. Mám spořící účet! A hlavně, mám rodinu a budoucnost. Nikdy jsem se necítila tak dospěle, jako se cítím právě teď. Až mě to děsí, ale tak nějak dobře.




Jinak je to tak nějak tak. Dneska mám narozeniny. Venku je podzim. Už cítím zimu, no jo, prostě jí cítím. Vánoce jsem před dveřmi a já nemám jediný dárek. Víte, já jsem vám jen chtěla říct, že se mám docela dobře. Vůbec netuším, kam mě život dál požene, co se dál stane, co ještě zažiju, ale momentálně se mám dobře. Tak už se nebojte, všechno bude dobrý, já to nikdy nevzdám, ať se stane cokoliv, nikdy to nevzdám.




Mám vás ráda!
Míša

3. listopadu 2016

3. listopadu 2016 v 17:39 | Míša |  Deník
Vždycky jsem věděla, že jsem prostě trochu jiná, než všechny ostatní holky. Byla jsem ta divná, ta okolo které se všechno točilo, a přitom, já tak strašně nenávidím pozornost. Vždycky jsem byla pozorovatel. Strašně mě baví pozorovat a poslouchat lidi. Jsem prostě kývací typ. Určitě každý z vás někoho takového ve svém okolí má. Prostě člověka, kterému závidíte jeho společenský život a on po něm přitom netouží. Ale dost už o mně, o tomhle jsem se vůbec bavit nechtěla :D

Jakože hej, budou Vánoce! Fakt jo, zase po roce, budou Vánoce!! Já se těším, strašně moc. Jednak mám Vánoce ráda a hlavně, letos si naježím boží dárek. Víte jak, co si letos s mužem nadělíte? Tak různě, maličkosti, ponožky.. nebo třeba byt! :D Jo jo, my si s mužem nadělili byt. Momentálně vyřizujeme hypotéku, takže to tak pěkně na ty Vánoce vyjde. Budeme předělávat a budeme si to dělat prostě přesně podle sebe, rozumějte, přesně podle mě :D Konečně jsem spokojená. Protože tomuhle kroku předcházelo hrozně moc věcí. Například i stavba domu, který jsme ani jeden nechtěl. To byl neuvěřitelně unáhlený krok, který jsme nepromysleli, prostě jsme zbrkle jednali, hlavně rychle rychle. Tohle jsme opravdu probrali ze všech směrů, dohodli jsme dokonalé financování a všechno. Přijdu si kurevsky moc dospělá!! :D Kupuju vlastní byt, mám na krku hypotéku, mám spořící účet, jsem pojištěná a mám stavební spoření! :D No a do toho všeho jsem pořád šíleně nedospělá a dětinská!

Tak a teď z toho druhého směru, už nemám milence. Ach jo.. Tohle je kapitola sama o soběHolt se nevyplácí se zamilovat do svého milence, to fakt nee. Na druhou stranu je to asi dobře, protože jsem byla rozhodnutá se všeho vzdát a tím pádem bych teď neměla vůbec nic. Mohla bych se těšit na dalších pár let studií a bydlení v dětském pokoji a dotování chlapa. Brrr.. to nee.. Jsem ráda, že mám, co mám. A hlavně, že se mám na co těšit :D

A děti? Ale jděte.. toho už taky bylo dost. Pořídím si francouzského buldočka a budu hrdou matkou malého psa! No ne, já bych dítě chtěla, už pomerně delší dobu, ale není na to ten správnej čas. A hlavně, pořád není jistota, že se to povede a já už žádné potraty nepřežiju, po prvním jsem zralá na to to vzdát. Takže tak.


Jsem vás po delší době chtěla informovat, že jako ještě žiju! :D

Mějte se krásně!
Mám vás ráda!
Míša

17. června 2016 aneb Michalka zase píše

17. června 2016 v 22:40 | Míša |  Deník
Absolutně nikdy nepochopím, proč mi nejvíc motají hlavu ti kluci, kteří o mě vlastně vůbec nestojí. Jakoby jen měli potřebu mě prostě trápit. Jakože vážně, to je furt samé ťuťuňuňu, och jak jsi úžasná, co já bych dal za holku jako jsi ty, bum prásk, blížíme se do cíle a najednou no víš, ono by to asi prostě neklapalo. Tak jako co to má být? Mimochodem, jsem naprosto střízlivá, no fakt, dneska dělám totiž střízlivého řidiče, to znamená, že jezdím po okrese a postupně rozvážím všechny ožralé členy této naší malé domácnosti a snažím se je v pořádku dostat do pelechu. Věřte mi, jsem mnohem radši v té druhé pozici, tohle se bez alkoholu zvládá fakt blbě :D

No ne, nechci znít jako pesimista, fakt ne. Ale prostě mě to štve. Ten kluk je tak fajn, tolik by nám to slušelo. Už to i vypadalo, že to bude úplně bombový, já byla tak šťastná a pak bum. Prostě ze dne na den konec. Dobrý no. Totální ignorace. Prostě jsem ho zavrhla a ukončila veškerý kontakt, protože mě to prostě bolelo! Bylo to těžký, hrozně moc, ale těžší by bylo se vídat a psát si a dělat jakoby nic, jakože jsem děsně velcí kamarádi a přitom tě blbečku miluji.. No jo, takže konec. A on vám po několika týdnech jen tak napíše a je to tu zas. Totálně se mi motá hlava, totálně bezvětří, prostě nevím. A do toho všeho mizerná práce s mizernými lidmi. A aby toho nebylo málo, tak za necelý měsíc zkoušky, které jdu dělat už potřetí, protože jsem prostě huba mluvivka a neumím být ticho a jsem prostě svá, chápete, prostě si na mě zkoušející zasedl, protože nejsem ubohá šedá myš, ale mám prostě svoje názory, což on nedokáže pochopit, protože v životě žádný názor neměl a tak vlastně netuší, jak je to děsně super, takže to zřejmě neudělám, ani kdybych chtěla.

Takže jo! Daří se mi príma príma prímově, nic mi neschází a všechno je děsně fajn!

Ale přece jen, ty vole, lidi, to se slušně říct nedá! Kdo jste četl moje hřebíky do rakve, tak jako, tak deset minut od vydání toho článku mi došlo, že to takhle dál nejde a já od té doby neměla ani lok coly! A víte co to je pro člověka, který denně dával dva litry s přehledem?! Ten tekutý cukr mi sakra chybí. Musím říct, že jsem od té doby mnohem méně unavená, a paradoxně mám víc energie, ale jakoby mému tělu něco chybělo. No uvidíme jak dlouho to vydržím. Každopádně mám doma pět balíků coca-col a pokud už to fakt nebudu pít, tak netuším, co s tím :D Darovat mi to přijde blbé, když je to takový hnus :D

Tenhle článek je takový zvláštní. Většinou si hodně rozmýšlím co napíšu a pak to píšu poměrně dlouho, pak si to znovu čtu a upravuji, co jsem napsala. Tohle číst prostě znova nehodlám a vydám to tak, jak to píšu. Těžko říct, jestli to vůbec bude dávat smysl. Ale asi u mě zase nastávají ty chvíle, kdy se prostě potřebuju vyblít a já už se nedokážu vyblít jen tak někde do šuplíku, prostě to musím ventilovat ven a doufat, že mě třeba někdo pochopí, že třeba jednou najdu nějakou spřízněnou duši, která mi porozumí a před kterou se nebudu muset cítit jako debil. Chtěla bych najít člověka, a nemyslím tím jen partneta, ale i kamaráda, před kterým budu moct být sama sebou. Protože já se už přetvařuji tak strašně často, že občas zapomínám, kdo jsem vlastně já sama. A to mě mrzí, že jsem taková společenská, komunikativní, ale prostě nemám kamarády. Mívala jsem jich dost, ale někdo se oženil, někdo šel do světa, na vysoké si našli nové kamarády a na tu starou prostě zapomněli. Jednou za rok si vyměníme sms na Vánoce a Nový rok a tím to hasne. V podstatě do kina nebo na kafe chodím sama, protože to tak prostě je. Je to smutný, hodně smutný. A když už jsem obklopena lidmi, mám pocit, že to stejně nejsou přátelé, ale jen vyžírky, vrhači nožů do zad a přizdisráči.

Ale už jsem zas jinde, než chci být! Chci být optimistka, fakt že jo. Takže znova, je to príma, príma prímový! :D

No ne, mohlo by být hůř, mnohem hůř! Jsem zdravá a to se počítá ;)

Mějte se krásně! A krásnou dobrou noc.. a zítra na mě myslete, budu sekat na chatě trávu, což je činnost, kterou ze srdce nenávidím.. protože nemanipuluji já se sekačkou, nýbrž ona se mnou! Má mě holka prostě na háku.. :D

Téma týdne: "Hřebík do rakve"

14. června 2016 v 15:31 | Míša |  Téma týdne
To už bude poslední, slibuji.
Pro mě je symbolem takového hřebíku do rakve tato věta. Kuřák opakuje, že tohle je poslední cigareta, alkoholik to samé řekne o panáku, obezní člověk o kousku dortu, gambler o vhozené minci do automatu, shopaholic o naposledy koupeném kousku oblečení, kosmetiky, elektorniky.. Každá tato poslední věc je obvykle jen další hřebík do rakve a jednou se ta rakev uzavře a už nebude cesty ven.

Zkusím popsat mé hřebíky dnešního dne:
1. hřebík - vstala jsem a zapomněla jsem si vzít prášek, který mě udržuje na živu
2. hřebík - posnídala jsem sklenici coca-coly a sladký perníček
3. hřebík - do práce jsem jela autem, místo toho abych šla ten kousek pěšky a měla aspoň náznak sportu
4. hřebík - cestou z práce jsem nakoupila bílé pečivo a obyčejný chleba
5. hřebík - k obědu jsem si udělala čočkovou polévku s fazolemi (vznikla kaše) a zalila jsem to litrem octa (miluju to!)
6. hřebík - celý den průběžně popíjím coca-colu
7. hřebík - chtěla jsem si zacvičit, ale jsem moc unavená, tak se s brambůrkami svalím do postele a kouknu na telku
8. hřebík - tak kolem té deváté se vyvalím z postele a ulovím aspoň kus čokolády, nebo rovnou druhou večeři

Možná jsem i na něco zapomněla. Je teda pravda, že ne každý den je stejný. Mám díkybohu aspoň pohyb v práci a sem tam se opravdu donutím sportovat. Nehrnu se do toho tolik, protože prostě nemusím. Neříkám, že by se nedalo nic vylepšit, ale dokud budu mít BMI 19, tak se prostě nebudu vzrušovat. Každopádně všechno tohle nezdravé, co děláme, jsou jen další pomyslné hřebíky do rakve. Na druhou stranu, jaký smysl má život prožít tím, že si budeme celou dobu něco upírat? Nic lepšího tyhle lidi nikde nečeká. Celý život jedli kameny, sportovali jak blázni 12 hodin denně, nedali si cigaretku, panáčka, nešli s přáteli do hospody.. a nakonec umřou úplně stejně jako ti, co si dopřávají. Asi prostě nevidím smysl v tom si neustále něco odpírat. Chápu, že dámy chtějí být hubené a tak si nedají dortík, ale tak si dám proboha dortík a druhý den se prostě donutím a budu cvičit déle. Ale jako..

Prostě a jednoduše, moje hřebíky do rakve jsou ve skutečnosti to, proč mě baví žít život. Tyhle neřesti jsou to z čeho mám jako člověk radost. A už proto si je nehodlám upírat.

O to víc si je budu užívat, protože si je užívám i za ty, kterým se ta rakev už bohužel uzavřela.

A jestli jednou bude nějaký hřebík poslední, tak aspoň budu mít pocit, že jsem žila spokojený život. Houk, domluvila jsem.

Téma týdne: "Spokojený život"

5. června 2016 v 16:31 | Míša |  Téma týdne
Mým největším životním přáním je mít spokojený život. Samozřejmě, chtěla bych být slavná, bohatá, volná... ale to jsou taková ta přání, která ve skutečnosti by můj život šťastným vůbec neudělala. Jediné, co má váhu je přání mít spokojený život. Mít šťastnou rodinu, mít velkou rodinu, mít v ní oporu. Chodit do práce, která mě baví a naplňuje a vracet se domů s dostatkem peněz, abych udělala šťastné ty, kteří jsou na mě závislí. Chtěla bych pejska, který bude vrtět ocáskem, když přijdu domů, protože mě opravdu rád vidí.

Chtěla bych opravdovou lásku. Žádné, že jsme si prostě zvykli. Ale opravdu opravdovou lásku, že bez toho druhého nemůžu dýchat.

Spokojený život je hrozně šikorý pojem, protože pro každého to znamená něco úplně jiného. Nemocný vám řekne, že chce být zdravý, chudý chce být hohatý, bohatý chce pravé přátelství... Bohužel žijeme v době, kdy je málokdo opravdu spokojený, protože nikdo nemá všechno a stěžovat si je mnohem jednodušší. Samozřejmě doba jako taková za to nemůže, za vším hledej lidi. Je to pouze a jedine lidská omezenost, co nás drží daleko od pocitu, být opravdu šťastný. A už jsem opět u toho, stěžuji si.

Nemám pravé přátelé, nemám pravou lásku, mám práci, která mě sere a nebaví, mám ale kde bydlet a co jíst. Rozhodně nemám spokojený život a je to moje vina, nikoho jiného, jen moje. Stačilo by zvednout zadek a něco s tím udělat, ale na to jsem moc líná, radši si vezmu z mrazáku zmrzku a pustím si seriál a čumím na spokojené životy v televizi a když se tam náhodou objeví někdo, kdo spokojený život nemá, tak si libuji, že v tom nejsem sama! :)

Berte to s rezervou, vždycky může být hůř a pokud chcete, aby bylo líp, tak to máte ve svých rukou ;)

Téma týdne: "Cena našich životu"

16. února 2016 v 18:16 | Míša |  Téma týdne
Kdo jsme, abychom určovali čí život má jakou cenu? Tohle by si snad mohl dovolit bůh, a i jemu bych k tomu něco řekla. Nikdo nemá tohle právo. Nikdo vám nesmí říkat, že jste bezcenní, nebo že máte menší cenu, než někdo jiný.

Pseudo fanoušci pseudo celebrit by pro ně skákali pod auta, před kulky, do ledového oceánu plného žraloků. Proč? Protože mají pocit, že oni mají pro lidstvo velkou cenu. Nemají. Aha, a kdo jsem, že si můžu dovolit tohle říct? Sakra. Začarovaný kruh.

Hodně dlouhou dobu jsem si myslela, že můj život je bezcenný. Že jsem úplně k ničemu, totálně nepotřebná. A dlouhou dobu jsem si budovala důvěru v sebe sama. Pro lidstvo jako takové mám hodně malý význam, téměř nulový, abych byla upřímná. Lidstvu jsem nijak nepomohla, nedokázala jsem nic, aby o mně na druhé straně zeměkoule věděli. Ale pro spoustu lidí však důležitá jsem. Moje vědomosti, moje nadání, i moje zájmy. Ráda bych si myslela, že svému okolí pomáhám objevovat nové věci, že pomáhám rozvíjet jejich vědomosti. Snažím se neustrnout. Chci se pořád rozvíjet, chci se pořád učit nové věci, nové informace. Zemřela bych, kdybych měla ustrnout v jednom bodě a už dál nic nedělat, jen se věnovat tomu, co už vím. Brr.. moje noční můra! Ráda bych si myslela, že jednou ještě něco dokážu. Něco, čím mnohonásobně zvýším svoji cenu.

Kromě toho, když nějaké dvě slepice, které moc dobře věděly do čeho jdou, mají cenu 145 milionů, tak proč bych sakra nemohla mít takovou cenu i já? ;) Myslete na to. A nikdy si nenechte nikým nakukat, že jste bezcenní. A když už by jste někdy byli napochybách, zavolejte mamce, babičce, a zeptejte se jich. Uvidíte, co vám poví. A pak z té odpovědi hodně dlouho čerpejte sílu ;)

Alan Rickman

31. ledna 2016 v 0:23 | Míša |  Osobnosti
14. ledna 2016 zemřel britský herec Alan Rickman. A svět truchlil. I já truchlila. Kdekdo by mohl namítnout, že jsem ho neznala, tak proč kvůli němu brečím?! A máte pravdu. Pana Alana Rickmana jsem opravdu neznala. Nikdy jsem se s ním nesetkala, nikdy jsem s ním nemluvila, ani nepila čaj. Ale znala jsem jiné muže, např. Severuse Snapea, Hanse Grubera, Harryho (Láska nebeská), plukovníka Brandona, šerifa z Nottinghamu.. a další jména.




Vezmu si na paškál třeba Severuse Snapea. Vyrostli jsme spolu. Dobře, já vyrostla, on jen stárl. Od prvního momentu jsem mu propadla. Těm temným očím. Chvilku jsem ho nenáviděla, což mi jistojistě odpustil, pak jsem ho totiž opět milovala. A nakonec jsem ho ztratila. Jak já tenkrát plakala. Ten příběh, to jeho navždy. Jeho smrt pro mě byla peklem. A nakonec jsem byla donucela dospět. Byly to kouzelné roky, během kterých z 12leté slečny vyrostla dospělá žena.




A teď jsem ho ztratila znova. A je to úplně stejné jako tenkrát. Stejně bolestivé. Takže, máte pravdu. Alana Rickmana jsem neznala, a truchlit za něj má právo jeho rodina, jeho přátelé. Ale já truchlím za ty ostatní chlápky, protože ty jsem znala a ty s panem Rickmanem zemřeli také. A nejvíc ze všeho truchlím za všechny ty ostatní chápky, za ty, kteří už ani nevzniknou a přitom mohli být na plátně tak skvělí.




Takže tak. Je mi to strašně moc líto. Upřímnou soustrast všem.



________________________________________________________________________________________________

Alan Rickman celým jménem Alan Sidney Patrick Rickman (21. února 1946, Hammersmith, Londýn, Anglie, Spojené království - 14. ledna 2016 Londýn) byl britský herec. Proslavil se zejména postavou Severuse Snapa ve filmovém zpracování románové septalogie Harry Potter od J.K.Rowlingové.

Alan Rickman se narodil 21. února 1946 v Hammersmithu v Londýně Bernardu Rickmanovi a Margaret Rickmanové, kteří pracovali v dělnictví, byli to labouristé. Když Rickmanovi v osmi letech zemřel otec na nádorové onemocnění, jeho matka se o něj společně se třemi sourozenci musela starat sama na předměstském sídlišti, kam se přestěhovala kvůli práci. Rickmanovi se zde nelíbilo a tak byl rád, že získal stipendium na Latymerovu střední školu v západním Londýně, kde začal se svou divadelní kariérou. Během dospívání si přál stát se umělcem-grafikem, proto vystudoval design na Royal Academy of Art a tři roky na to pracoval jako grafik ve společnosti Soho, kde se také seznámil s Rimou Hortonovou, jeho celoživotní partnerkou. Od roku 1977 spolu žili v londýnském Notting Hillu. Manžeství uzavřeli až po mnohaletém soužití, v roce 2012.[1] Jeho žena byla v letech 1986-2006 radní londýnského obvodu Kensington a Chelsea za labouristickou stranu, kromě toho vyučovala ekonomii na Kingston University.

Ve svých 26 letech se rozhodl pro hereckou kariéru, a tak po získání stipendia začal studovat na Královské akademii dramatických umění (Royal Academy of Dramatic Art). Školu navštěvoval dva roky, od roku 1972 a získal hned několik cen. V následující etapě svého života účinkoval v divadlech, rozhlase i televizi. Krátce působil i v Národním divadle. V následujícím období se stal členem Královské shakespearovské společnosti, v jejíž inscenaci zaujal rolí vikomta Valmonta. V téže roli se objevil i na Broadwayi, zde byl za svůj výkon nominován na cenu Tony (1987). Jeho rolí v divadle si všiml producent akčních filmů Joel Silver, který mu nabídl roli v připravovaném filmu Smrtonosná past (Die Hard). Jeho ztvárnění role padoucha Hanse Grubera bylo úspěšné a vyrovnalo se hlavnímu hrdinovi, kterého ztvárnil Bruce Willis. Po tomto úspěchu dostal další filmové nabídky, které odmítl a vrátil se do Londýna, aby mohl hrát v divadle. Přesto se k natáčení filmů vracel.

V roce 1995 se umístil na 34. místě v anketě o 100 nejpřitažlivějších mužů ve filmové historii magazínu Empira a roku 1997 získal 59. místo ve stejné anketě téhož časopisu. Hrál mnoho zajímavých a oblíbených rolí (například profesora lektvarů Severuse Snapea v kouzelnické sáze Harry Potter), hlavní role z mnoha ztvárněných postav byla jen jedna a to postava Franze Antona Mesmera, nazývaného také otec hypnotizmu, ve filmu Mesmer (1994). S úmyslem zahrát roli co nejlépe, provedl společně s režisérem Rogerem Spottiswoodem několik změn ve scénáři. To se ale hlavním investorům nelíbilo natolik, že odmítli projekt financovat. Vše odůvodnili tím, že s vyzněním celého díla a především hlavní postavy nesouhlasí. Spor skončil u soudu a přesto, že nakonec peníze byly zajištěny a film byl natočen, do kin se nedostal a skončil jen na videokazetách. Tato nepříjemnost byla pro něho zklamáním. V roce 1997 se rozhodl zkusit filmovou režii. Za snímek Zimní host obdržel mnoho cen a na mnoho byl i nominován.

Dne 14. ledna 2016 oznámila Rickmanova rodina, že zemřel na rakovinu, kterou poslední rok života trpěl.

Lucy Hale - Lie a Little Better

20. ledna 2016 v 23:10 | Míša |  Muzika


Zrovna jsem minula svůj východ
Včera v noci jsem ztratila svoje klíče
Tápala jsem po slovech
A v těchto dnech se necítím ani trochu sama sebou

Byla bych lhářkou, kdybych řekla, že jsem v pohodě
ale nemůžu si pomoct být upřímná
a vím že teď není vhodná doba
Protože

Pravda je, že se rozpadám na kusy
Vždy, když jsi okolo
problém je v tom, že mi pravda vyklouzává


Zdá se, že nedokážu ukrýt to, co cítím
Nemůžu uvěřit, tomu co říkám nahlas.
Pravda je, že už není cesty zpět
Hádám, že jsem se měla naučit trochu lépe lhát

Snažila jsem se skrýt
tohle vylité srdce
Naschvál jsem hrála nezájem, ale
myslím, že mi začínáš rozumět

Pravda je, že se rozpadám na kusy
Vždy, když si okolo
problém je v tom, že mi pravda vyklouzává

Zdá se, že nedokážu ukrýt to, co cítím
Nemůžu uvěřit, tomu co říkám nahlas.
Pravda je, že už není cesty zpět
Hádám, že jsem se měla naučit trochu lépe lhát

Prohrávám tenhle boj
s každým slovem, které řeknu
Škoda, že jsem neměla lepší lekci
nevzdávat se sama sebe
protože

Pravda je, že se rozpadám na kusy
Vždy, když si okolo
problém je v tom, že mi pravda vyklouzává

Zdá se, že nedokážu ukrýt to, co cítím
Nemůžu uvěřit, tomu co říkám nahlas.
Pravda je, že už není cesty zpět
Hádám, že jsem se měla naučit trochu lépe lhát


Téma týdne: "Největší chyby"

19. ledna 2016 v 21:49 | Míša |  Téma týdne
Celý den přemýšlím, co byla moje největší chyba. A moje myšlení se stále stáčí k mým ex partnerům. Nějak si nemůžu vybavit nic jiného. Celkem směšné.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo 18. června. Ve škole se už neučilo. Byl krásný den, venku svítilo sluníčko. Už týden jsem měla dědečka v nemocnici. Každý den jsem za ním chodila. Milovala jsem ho. Ten den jsem za ním ale nešla. Už od rána jsem se culila, jako měsíček na hnoji. Byla jsem nadšená a trošku nervózní. Hned po škole jsem měla rande. Strašně důležité rande. Toho chlapce jsem milovala. Procházeli jsme se po městě. Líbali se po každých třech krocích. V obchoďáku jsme si v elektru vybírali televize do každého pokoje v našem snovém a zřejmě obřím budoucím domě. Byl to tak nádherný den! Domů jsem odjížděla autobusem, na uších jsem měla sluchátka a usmívala jsem se. Já se tak strašně moc usmívala. A byla jsem tolik šťastná. Když jsem došla domů, máma seděla na gauči. Ubrečená. Bylo mi to jasný. Dědeček umřel. Umřel sám. Nikdo ho nepřišel navštívit, nikdo tam s ním nebyl. Všichni měli moc práce a já? Já měla rande a usmívala jsem se! On umíral a já se usmívala!

Byl to jeden šťastný den obyčejné puberťačky, ale změnil mi život. S tím klukem jsem týdny, možná měsíce nepromluvila. Bylo o tolik snažší to vyčítat jemu, než sama sobě. Mám pocit, že od toho dne jsem si nikdy už žádné rande tak neužila, už nikdy jsem si nedovolila se tak smát a být šťastná.

Zdá se vám to ubohé? Ale tohle já považuji za svou největší chybu. Ne to, že jsem šla na rande, že jsem nenavštívila dědu, ani to, že jsem byla tak šťastná. Ale to, že jsem si už takový pocit nikdy nedovolila zažít.

____________


Mohla bych dál pokračovat tím, že jsem udělala chybu s výběrem školy, později i práce. Že jsem si zcela určitě několikrát vybrala dosti špatné kamarády. Nebo že jsem hodně pila, brala drogy a prokouřila si plíce. Málo jsem se učila, mohla jsem tomu dát víc. Mohla jsem být hodnější a poslušnější dcera. Mohla bych tu sedět týden a vyjmenovávat všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Ale nakonec, je to dobře, víte. Protože všechny tyhle chyby mě dostaly přesně tam, kde dneska jsem. Formulovaly ze mě člověka, kterým jsem. A já bych řekla, že to nakonec dopadlo poměrně dobře.

____________

Moje největší chyba?
  1. Nejsem šťastná a netuším co dělat, abych šťastná byla.
  2. Miluju ho.

Taylor Swift - We Are Never Ever Getting Back Together

5. ledna 2016 v 23:31 | Míša |  Muzika

Pamatuji si,když jsme se rozešli poprvé.
řekla jsem: "Je to tu, mám toho dost."
Neviděli jsme se měsíc
když jsi řekl, že potřebuješ prostor....cože?
Pak jsi opět přišel a říkal:
"Zlato chybíš mi, slibuji že se změním.
Věř mi."
Pamatuješ, jak to vydrželo jeden den?
Řekla jsem, že tě nenávidím, rozešli jsme se,
zavolal jsi... miluji tě.
Ooh, minulou noc jsme to zase odvolali, ale ooh - tentokrát ti říkám, ti říkám...

Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Promlouváš o tom se svými kamarády, s mými kamarády, se mnou.
Ale my už se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy
nedáme dohromady.

Jako vůbec.

Opravdu mi bude chybět jak ses hádal
a já do toho spadla, křičela jsem, že já mám pravdu
a ty ses někam uklidil a zklidnil mysl
s nějakou indickou nahrávkou, která je lepší než moje.
Ooh, zase jsi mi v noci volal, ale ooh - tentokrát ti říkám, ti říkám...

Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Promlouváš o tom se svými kamarády, s mými kamarády, se mnou.
Ale my už se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy
nedáme dohromady.

Byla myslívala jsem si, že my budeme navždy
a říkávala jsem: "Nikdy neříkej nikdy..."

...Takže mi zavolal a prej: "Pořád tě miluju,"
a já... Vždyť tohle je vyčerpávající.
Víš, my už se nikdy nedáme dohromady.
Jako vůbec.

Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Už se nikdy, nikdy, NIKDY nedáme dohromady.
Promlouváš o tom se svými kamarády, s mými kamarády, se mnou.
Ale my už se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy
nedáme dohromady.

My, ooh ... už se nikdy nedáme dohromady.
My, ooh... už se nikdy nedáme dohromady.
Promlouváš o tom se svými kamarády, s mými kamarády, se mnou.
Ale my už se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy
nedáme dohromady.

Písně, co mění svět

1. prosince 2015 v 23:31 | Míša |  Muzika
Každý má rád muziku, každý si rád něco poslechne. A spousta lidí má, nebo měla sen muziku dělat, ať už hrát, zpívat, skládat, ale něco s muzikou. Důvodem, proč jsem muziku vždy chtěla dělat já je to, že si myslím, že muzika dokáže měnit životy lidí a svět vůbec. Dokážete si vybavit nějaký text či melodii, u které se vždy zamyslíte a máte ze sebe dobrý, nebo naopak špatný pocit? Připomíná vám nějaký song vaši lásku, šťastnou i zklamanou? Já osobně znám hodně textů díky kterým si uvědomím, že takhle už dál nee, že to jde, musí jít i lépe, a to je ten důvod, proč chci dělat muziku.






Další články


Kam dál