Leden 2014

Téma týdny: "Zima"

31. ledna 2014 v 17:34 | Míša |  Téma týdne
Jůů… Ziminka, všude je bělounko, horké sladké kakavíčko u krbu, teplé bačkůrky a hlavně dárečky na Vánoce!

Tak jo. Už jsem se uklidnila a dospěla. Zima. Když se na to slovo dívám, vidím dva způsoby, jak si ho vysvětlit. Jedním je jedno ze čtyř ročních období. A druhým je prostě hnusná, vlezlá zima, kdy se třesete po celém těle, necítíte prsty na nohou ani rukou a klepou se vám rty a samozřejmě máte totálně vysušenou pokožku!
Ten druhý význam je tak ohavný, že jen zmínka o něm mě stála mnoho sil. Takže volím význam číslo 1!

Když jsem byla malá a mladší, byla zima vůbec tím nejlepším ročním obdobím, pro mě. Nevím přesně kdy nastal ten zlom a já zimu začala nenávidět. Tenkrát jsem se na ni těšila. Bylo to jediné období, kdy jsem měla neustále dobrou náladu a úsměv na tváři. Zima se mi líbila. Byla tak krásná. A bavilo mě jezdit na hory, sjíždět na lyžích kopce. Milovala jsem Vánoce. Zdobení stromečku, pečení cukroví, dávání dárečků, rodinnou atmosféru. Nevím, kdy se to zlomilo. Teď pro mě zima znamená břečku na chodnících a silnicích a neustále zdrhající nos. Jako by ze mě zima vysávala život. Čím je delší, tím je to únavnější. Nechce se mi vstávat, nechce se mi nikam chodit. Nejraději bych jen ležela zalezlá pod peřinou a počkala bych, až zima přejde.

Pod sněhovou peřinou,
tam malá víla spí.
S tváří svojí nevinnou,
sen svůj si sní.

Pod sněhovou peřinou,
Potichoučku dřímá.
Až závěje pominou,
její příběh začíná.

Až očka svá otevře,
nadechne se.
Malým krůčkem započne,
vydechne.

Po zimě se probudí.
A tehdy se odhalí.
Les ji ochrání.

Tolik zim ještě prožije,
celý les ožije,
až oči otevře.
a něžně se usměje,

Zima je krásná. Sněhem obalené stromy. Krásná krajina. Sáňkování, lyžování. Psi válející se ve sněhu. Děti hrající si. Teplé kakao někde u krbu. A samozřejmě Vánoce!

Ale zima? Nemám ji ráda, ne, nemám.

Sexualita

25. ledna 2014 v 15:00 | Míša |  Články
Sexuální vztah je především vztah mezi dvěma jedinci. Dříve se dala sexualita považovat za vztah mezi mužem a ženou, dnes je možností vícero.

Heterosexualita
Tradiční vztah je ovšem stále ten mezi mužem a ženou. Jde o jejich souhru, o to chtít být spolu, vycházet spolu, tolerovat se. V takovém vztahu je opravdu důležité, aby se partneři vzájemně poznávali, aby si rozuměli, měli případně stejné zájmy, nebo naopak tolerovali zájmy toho druhého. Důležitá je samozřejmě i sexuální souhra. Když vám to v posteli neklape, můžete se milovat sebevíc, ale časem stejně jeden či druhý odejde. Na druhou stranu, když je sex to jediné, co vám jde, vyvolá to stejný problém. Jeden či druhý se časem porozhlédne po někom, kdo se k němu hodí lépe. Je důležité o všem mluvit a pracovat na tom. Vztah je něco velmi křehkého, co se snadno rozbije.

Bisexualita je vztah, kdy má člověk touhu po opačném i stejném pohlaví. I když se o tom moc nemluví, v dnešní době je tato sexualita velmi rozšířená, především mezi ženami. Stále více žen vyhledává sex s jinými ženami, mnohým jde jen o ten pocit vyzkoušet si to, jiným se to zalíbí. Není na tom vůbec nic špatného a není sebemenší důvod se za to stydět! Hlavním symbolem bisexuální komunity je vlajka hrdosti bisexuálů či též vlajka bisexuální hrdosti. Poprvé byla představena v prosinci 1998 a sestává ze tří barevných horizontálních pruhů. Horní pruh v purpurové barvě, tvořící asi dvě pětiny vlajky, odkazuje k homosexualitě. Spodní stejně široký pruh v barvě královské modři odkazuje k heterosexualitě. A prostřední levandulový kruh, tvořící zbývající pětinu vlajky, odkazuje k bisexualitě. Kromě těchto symbolů existuje Bisexuální den hrdosti (oficiálně Celebrate Bisexuality Day), který připadá na 23. září. Poprvé byl slaven v roce 1999 a jeho ustavení bylo reakcí na častou marginalizaci bisexuální komunity a orientace.

Homosexualita je vztah mezi jedincem a osobou stejného pohlaví (dva muži, dvě ženy).
Muž je označován jako gay, žena lesba.
Na to, v jaké žijeme době, se stále najdou jedinci, jenž považují homosexualitu za něco nenormálního, dokonce za něco, co by se mělo léčit! Vždy, když tyto nározy slyším, říkám si, že léčit by se měli oni. Občas poslouchám názory typu: hele ty buzny, to je nechutný, a podobně. Tak předně, je to normální. Stejně jako vy nebo já máme právo se zamilovat, tak má právo se zamilovat kdokoliv. Ať už miluje stejné nebo opačné pohlaví. Láska si nevybírá, srdce se prostě zamiluje a je fuk do koho. Přijde mi nenormální, že to dneska ještě někdo vůbec řeší. Že homosexuálové nejsou záměrně vpouštěni do některých podniků, jsou uráženi a podobně. Vadí mi to. Opravdu mi to vadí. Možná za sto let bude všechno jinak.

A na závěr, jistě vás zajímá moje orientace ;) Jsem šťastně zadaná, mojí drahou polovičkou je muž ;) Avšak, mým životem prošlo i pár velkých lásek v podobě žen ;) Jsem bisexuální. Ráda se dívám po mužích i ženách a opravdu to nerozlišuji. Když se zamiluju, tak jsem zamilovaná a je mi jedno jakého pohlaví ta osoba je. Nicméně, setkala jsem se s nevolí, i ve svém nejbližším okolí. Ne každý je ochotný to tolerovat, bohužel. Jak jsem řekla, možná za sto let..

Téma týdne: "Láska"

20. ledna 2014 v 22:24 | Míša |  Téma týdne
Láska. To je takové vděčné téma. Snad každý k němu má co říct.
Kdo nepoznal lásku, jakoby nikdy nežil. Kdo nebyl zklamán.
Někteří lidé lásku dělí na dva druhy: šťastná a nešťastná. Ale podle mě je láska pouze šťastná. Když vztah, zamilovanost, nebo říkejte tomu jak chcete, dojde do bodu, kdy už to není šťastné, tak už to prostě není láska. Chápu, že mnozí se mnou nemusí souhlasit, ale právě od toho je to můj názor ;)

Láska mi mnohokrát změnila život. Totálně ho obrátila naruby. Změnila moji osobnost. S každou novou láskou kus mě zemře a kus se zrodí. Kvůli lásce děláme pitomosti, skáčeme z mostu, nosíme květiny a uklízíme pokoj.

Kvůli lásce raději sáhneme po čistém tričku, než-li tom dva dny starém. Kvůli lásce se holíme a chodíme do kina. Kvůli lásce také vaříme a zapalujeme svíčky. A nesmím zapomenout na společné koupele, samozřejmě kvůli lásce.
Dobře, někdy to může být i kvůli sexu.

Já moc ráda říkám, že jsem v lásce totálně ztracená. Prožila jsem jí už tolik a stále se v ní nedokážu orientovat. I po 23letech zkušeností mi dokáže pěkně nakopat zadek.

Láska je mateřská. Matka svoje dítě nadevšechno na světě miluje. Nebo by alespoň měla.
Láska je i otcovská. Tatínek miluje svoji malou princeznu nebo nadaného fotbalistu. A svoje dítě miluje i když holčička kope do míče a chlapeček češe barbínám vlásky.
Nemluvě o lásce od babičky a dědy. Ti vnoučátko zbožňují za každých okolností!
Láska přátel vždy zahřeje u srdíčka. Není nic lepšího, než po hrozném dnu zapadnout s přáteli k jednomu stolu a klábosit a bavit se.
A samozřejmě láska od partnera. Narodili jsme se, abychom našli svoji druhou polovičku a zestárli s ní. Není hezčí pocit, než když vás ten druhý bezmezně miluje. Jedno objetí a mám pocit, že mi patří celý svět.
Láska od vlastních dětí. Je to nepopsatelné, když vám dítě poprvé ručičkou stiskne prst a upře na vás ten nevinný kukuč. Víte, že ho do konce života budete hlídat a strážit a především milovat!
A v neposlední řadě láska domácích mazlíčků. Jsou na nás závislí, staráme se o ně, krmíme je a když je sem tam pohladíme, jsme pro ně něco jako bozi.
Láska je jako úsměv, rozdáváme je, protože chceme, protože tím děláme svůj svět krásnější, stejně tak jako svět těch, kterým lásku dáváme. A když se někdy spálíme, je potřeba znovu vstát a dál se snažit.

Já lásku rozděluji mezi spoustu lidí. Kus patří samozřejmě mojí mamince, která mi dala život. Mým babičkám, které mě zbožňují a rozmazlují a já jim jsem za to moc vděčná. Velký kus dostává můj přítel, bez kterého si neumím svůj život představit. Moji přátelé, kteří jsou pro mě strašně moc důležití. A samozřejmě moje morče!
Lásku cítím i k lidem, kteří už tu bohužel s námi nejsou, ale miluji je a milovat budu do konce svých dní!

Láska je pro mě obrovský cit, který dávám najevo všemožnými skutky. Láska jsou pro mě ale i maličkosti. Když přijedu na chatu, když přijdu na rozkvetlou louku, nebo když jdu lesem.. láska je všude okolo.

Láska nic nestojí, o to víc se vám ale vrátí, když ji někomu věnujete.

"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto,
jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme."
Romain Rolland

Deprese

18. ledna 2014 v 15:00 | Míša |  Články
Předně bych chtěla říct, že tento článek bude částečně informativní, ale především bude psán z mých vlastních zkušeností. Takže tady to máte, z první ruky. Žádné bludy, žádné výmysly, jen má čistá zkušenost. Dále bych chtěla říct, že to, že jsem takhle deprese prožívala já, neznamená, že je tak prožívá každý. Deprese je individuální nemoc. Stejně tak předepsaná léčba. Tak, dobrý? Můžeme.

Deprese je velmi závažný a život ohrožující stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je však silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.

V psychiatrických diagnostických a statistických manuálech je deprese uvedena jako duševní porucha mezi poruchami nálady (afektivními poruchami), a to především jako jedna z fází bipolární afektivní poruchy. Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná jako psychoafektivní porucha nebo maniodepresivní psychóza čicyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje nadměrnými změnami nálad, vitality, psychických funkcí a někdy i omezuje schopnost celkového "přirozeného" fungování.
Typická deprese podle klasifikace MKN-10 trvá v průměru kolem 6 měsíců, u mladších osob zřídka déle než rok, avšak v mnohých ohledech jsou průběh, příznaky a dynamika projevů individuální.

V nedávné minulosti bylo obvyklé dělit deprese podle příčiny vzniku na:
  • endogenní - příčina je v poruše chemie mozku (pravděpodobně nervovým přenašečem dopaminem)
  • reaktivní - reakce na nějakou stresovou událost
  • organické - při organickém poškození mozku (např. úrazy, nádory), krvácení, endokrinní poruchy, poruchy jater či slinivky břišní (např. cukrovka),
  • farmakologické - způsobená některými léky či přípravky (např. hormonální antikoncepcí).
V současnosti se od dělení na endogenní a reaktivní upustilo, téměř vždy lze nalézt souhru vnitřních dispozic a vnějších faktorů. Pokud se jedná o přímou reakci na událost nebo životní situaci (úmrtí blízké osoby, rozchod, ztráta zaměstnání), místo o depresi se někdy hovoří o poruše přizpůsobení, diagnostická kritéria však přesné rozlišení neumožňují.

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení - například ztrácí zájem o své koníčky, záliby a sex. Dále dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé - třeba i skoro celý den. Člověk například nemůže dlouho usnout a jde spát až v 6 hodin ráno. I když dotyčný spí 12 hodin, nenačerpá energii, ale naopak cítí slabost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou, někdy pro ně i samotné pokrmy ztrácejí chuť. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní přibírají. Tyto poruchy stravování se mohou střídat - určitou dobu jí člověk hodně, jindy málo. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohou soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Nemají z aktivity tak velký prožitek jako dříve. Charakteristická je i ztráta energie. Dotyčný cítí, jako by v celém těle žádnou neměl, cítí se velmi slabý. Nemá sílu udělat i tu nejméně náročnou činnost. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívají silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5-15 % nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Deprese se také může projevovat poruchami paměti, kdy nemocný budí dojem dementního člověka.

Dalšími konkrétními projevy životu nebezpečné deprese jsou například:
  • Nemocný má hlad /žízeň/, a není schopen si namazat ani chleba či podat/napít se pití (i když je má vedle sebe).
  • Většinou polehává, popř. se zabývá pasivní činností: sledováním televize apod.
  • Přestávají ho bavit činnosti, o které se dříve zajímal.
  • Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nemocný nezvládá umýt ani ruce.
  • Uvnitř celého těla cítí nepopsatelný stav. Pocity v mozku pacienti charakterizují slovy: čepice na mozku, mravenčení mozku, tlak v hlavě, svírání hlavy. Na jednu stranu možná výstižná přirovnání, když se vezme v potaz, jak je mozek křehký. Na druhou stranu pro toho, kdo deprese nezažil, příliš slabá.
  • Někomu se stává, že "ztuhne". Nemůže pohnout ani malíčkem, otočit hlavou ani mluvit. Když se ho někdo jiný snaží rozhýbat, má pocit, jako by jeho kosti byly ze dřeva. Tento stav může trvat 20 minut nebo třeba i hodinu. Tento druh deprese se nazývá "zpomalená deprese".
  • Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí tkví v tom, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní člověk má radost (úměrně tomu, v jakém stavu je), že se mu něco podařilo, i když třeba "jen" uvařit čaj. Není líný, ale nemůže nic dělat - i když chce nebo se o to snaží.
  • Nemocní těžko přijímají negativní informace, a to i takové, které se jich přímo netýkají. Není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii.
  • Často bývá nemocnému ráno hůře a večer lépe.
  • Sebeobviňování.
  • Člověk v depresi nezvládá někoho "dlouho" poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech - jeho mozek toho není schopen.
  • Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.
  • Je nervózní, chová se podrážděně, agresivně, může i "vybouchnout".
  • Nedokáže říct nahlas druhým, co chce či potřebuje - je to pro něho velmi náročné.
  • Může se vyskytnout i sebepoškozování, například na hřbetě ruky. Když si člověk ublíží, cítí, že se mu částečně ulevilo, ale tento pocit nemá dlouhé trvání.

Mýty a pověry

Děti depresí netrpí
Tento názor přetrvával do sedmdesátých let minulého století. Deprese u dětí mívají i další příznaky, které se u dospělých nevyskytují. Depresí onemocní jedno z třiatřiceti dětí a jeden z osmi dospívajících (podle údajů National Institute of Mental Health). U depresivních dětí je větší pravděpodobnost spáchání sebevraždy než u dospělých.
Depku má občas každý
Depka a deprese jsou dvě rozdílné věci. Tzv. depka je krátkodobá špatná nálada (např. po hádce s partnerem), kdežto deprese je dlouhodobý stav.
Ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně
Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese. Sebevraždu spáchá 10-15 % nemocných. A tato "výhrůžka" může být voláním o pomoc. 93 % sebevrahů se někomu o svém záměru zmínilo. Proto by se tato slova měla brát vážně a nemocný by se měl dostat do péče odborníka.
Sebevraždy jsou pokaždé způsobeny depresí
Depresí trpí dva ze tří sebevrahů. Sebevražda může být způsobena i požitím omamných látek (alkohol, drogy).


Trocha teorie ještě nikoho nezabila. Podívejte, tohle pro mě není lehké téma. Není to rozhodně diskuse k sobotnímu pivu. Málo kdo o mně ví, že trpím depresemi. Každý z nás někdy použil větu "Mám depku". Ale prosím vás, to nemá s depresí vůbec nic společného. Deprese je nemoc, normální regulérní nemoc, kterou vám musí diagnostikovat lékař a popřídě nasadit léky.
S depresí jsem se setkala poprvé ve 14ti letech. Myslela jsem si tenkrát, že mi u nohou leží celý svět. Měla jsem velké plány. Končila jsem základní školu. Měla jsem vybranou střední školu, dokonce i vysokou. Měla jsem nalinkovaný celý život. Vedle sebe jsem měla přítele, kterého mi záviděla celá škola. Měla jsem skvělou rodinu. Odjakživa se mi všechno dařilo a když nedařilo, víc jsem zabrala a šlo to. Byla jsem zvyklá dosáhnout všeho, co jsem chtěla. Ale nebylo to tak, že bych si jen ukázala a vše dostala. Byla jsem zvyklá makat, dřít, bojovat. O to víc jsem na všechno byla pyšná. A pak najednou bum. Byl konec. Rozvedli se mi rodiče, rozkmotřila se mi rodina, onemocněla jsem, nešlo mi to ve škole a rozešla jsem se s přítelem. Bylo toho na mě moc. Začala jsem pít, kouřit, brát drogy. Všechno mi bylo jedno. A tenkrát přišla deprese. Začala jsem se řezat, protože jsem nevěděla jak z toho ven. Neuměla jsem si poradit. V mojí hlavě se odehrávalo takové drama, se kterým jsem si absolutně nevěděla rady. Chtěla jsem umřít. A nebyla to jen tak nějaká fráze. Já jsem opravdu chtěla umřít.
Nechtělo se mi nic. Přestala jsem chodit do školy, mezi lidi. Ležela jsem doma v posteli. Nejedla jsem třeba několik dní. Pak jsem se najedla a hned jsem to musela vrátit. Moje tělo se mnou nespolupracovalo, šlo proti mně. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem uznala, že mám problém a že potřebuji pomoct. Téměř dva roky jsem válčila sama, než jsem si nechala pomoci. Zpětně nechápu, jak jsem to mohla přežít. Nechápu, že to se mnou všichni vydrželi. Každopádně, obrátila jsem se na lékařskou pomoc. Ze začátku jsem jen chodila na sezení a mluvila, mluvila a mluvila. Později bohužel bylo nevyhnutelné nasadit léky. Chtěla jsem bojovat, byla jsem odhodlaná bojovat, ale chyběly mi síly. Potřebovala jsem nakopnout. Poprvé jsem se setkala s léky Belaspon a Lexaurin. Belaspon jsem měla na spaní a uklidnění. Lexaurin byl na uklidnění přes den. Vždy, když jsem začala pociťovat tíseň, tak jsem si zobla a za chvilku jsem byla v klidu. Nutno říct, že tyto prášky se mnou jsou až do dnes. A upřímně pochybuji, že se bez nich někdy naučím žít. Je mnoho věcí, co mě naprosto rozhodí. Pro někoho maličkosti. Ale já bych bez Lexaurinu nezvládla testy ve škole, maturitu, pohovory, ale i obyčejné setkání s příbuznými přítele. Někdy jsem si musela prášek vzít i před setkání s vlastní rodinou či přáteli. Nedokážu to ovládat. Někdy to na mě prostě padne i když jdu jen nakoupit. A to si neumíte představit ten stres, udělá se vám zle od žaludku, polije vás horko, ale ruce máte polité studeným potem, celá se rozklepu, nemůžu mluvit, dýchat. Je to jako byste najednou vypnuli a jen se díváte, víc udělat nemůžete. Jsou dny, kdy nedokážu vylézt z postele. Ani na záchod. Prostě jen ležím a koukám do stropu. Když jsem poprvé odcházela od doktora, řekl mi, že se nemám bát, že věří, že maximálně do roka to spolu zvládneme a mně bude fajn. Pěkně prosím, dnes je to 7 let co k němu chodím. Není to ani jeho vina, ani moje. Během té doby se přihodilo tolik stresujících věcí, které nikdo nemohl předvídat, že je to prostě nejspíš v pořádku. Dobré je, že se snažím, že dělám všechno, co je v mých silách, abych se alespoň přiblížila tomu normálnímu životu.

Důležité je to nevzdat. Bojovat do posledního výdechu. Deprese je nemoc a jako většina nemocí, dá se zvládnout. Člověk ale musí chtít. Samo se to nevyřeší. Naopak, když to necháte být, bude to horší a horší a věřte mi, následky neléčené deprese jsou obrovské! A ponesete si je po zbytek života. A to nikdo nechce. Každý chce žít šťastně až navěky. I já.

Hodně sil všem! Držím vám pěsti.

17. ledna 2014

17. ledna 2014 v 13:47 | Míša |  Deník
Mám pocit, že můj život za nic nestojí. Totálně jsem selhala. Kdybych mohla vrátit čas, vrátila bych se do doby, kdy mi bylo 14 let a tu mladou holku bych profackovala, aby se vzpamatovala.

Měla jsem nalinkovaný život. Měla jsem svoji vysněnou budoucnost, reálnou budoucnost. Měla jsem šanci si splnit tolik snů a nedokázala jsem vůbec nic. Dneska tu sedím a nemám nic. Jo, někdo mi mohl odporovat, mám za sebou pár úspěchů a vím, že někteří by za to dali kus života, ale mně to nestačí. Ne, není to namyšlenost, není to nosánek nahoru, ale chci od života víc. Nějakou jistotu.

Tak dva roky se hodně změnilo. Přišla jsem o iluze, o tátu, o chlapa, kterého jsem milovala a přišla jsem o pár skvělých přátel, kteří mi dodávali energii do žil. Jo, pořád mi chybí.

Přijde mi hrozně těžké ráno vstát, dýchat, žít. Nemám chuť v tomhle pokračovat. Zase to na mě padá a jestli se hodně rychle něco nezmění, tak nevím jak to bude dál. Nemám o tom s kým mluvit. Nemám to komu říct. Přijdu si zase tak hrozně sama, zavřená doma, zírající do zdi. Přijde mi, že jsem zpátky v těch dobách, kdy jsem žila jen pro sobotní večery.. Jen tehdy můžu vypadnout, být mezi kamarády, užít si večer a vypnout.

Doufala jsem, že tohle životní období bude dávno za mnou, ale zase jsem se mýlila, jako vždy. A je to ještě těžší. Protože teď už nejsem sama. Jsme na to dva. Oba cítíme tu bolest, oba to prožíváme. Už neničím jen sebe, ničím nás oba, náš společný život. Z čehož mám pochopitelně ještě horší stavy.

Nechci se opakovat, ale minulost mě vždy dožene... a tak to znovu zmíním a zdá se ne naposledy... Bylo by lepší, kdybych tam tenkrát umřela..


Téma týdne: "Noc"

17. ledna 2014 v 13:35 | Míša |  Téma týdne
Začíná noc. Drž hubu.

Noc je pro mě den. Že to nechápete? Jsem noční tvor, tzv. sova. Já přes den neexistuju. Přes den jsem neschopná, unavená, ale v noci, v noci ožívám. Naprosto by mi vyhovovalo ve dne spát a v noci žít.

Je to jako kdyby na mě měsíc působil. Na Clarka Kenta působilo Slunce. Když na něj svítilo, dávalo mu sílu, uzdravovalo ho.. dostal z něj vše, co potřeboval k životu. Takhle na mě působí měsíc. Je mou inspirací. Stačí se na něj podívat a vím, že všechno je dobré, že všechno bude dobré! Většinu toho, co jsem napsala, jsem napsala v noci. A nejlépe k ránu.. kolem té čtvrté a páté.. když se noc schyluje ke svému konci.

Nejtěžší chvíle nastává před úsvitem.

Víte, mě noci nikdy neděsily. Naopak. Jako malá jsem jako správná masochistka v noci chodila brouzdat po lese. Nikdy jsem se nebála. Občas jsem měla pocit, že mám snad noční vidění. Protože když se mnou někdo šel, nic neviděl. A já? Přišlo mi to stejné, jako kdyby byl den. Bát se tmy mi přišlo absolutně zbytečné. Stačilo se rozkoukat a nepropadat panice. Zlověstné zvuky se přece ozývají i ve dne. Nemusím asi říkat, že na stezce odvahy mě každý chtěl do týmu :) Byla jsem tím pověstná.

Ve dne přežívám, v noci žiji. Je tomu tak stále. Jsou věci, ze kterých prostě nevyrostete.

A stejně jako učili mě, že na noci není čeho se bát, tak to naučím svoje děti. A budu se modlit, aby v noci neviděli bubáky, ale naopak se noci a tmě smáli. A budu se modlit, aby z nich ale nebyli sovy :D

16. ledna 2014

16. ledna 2014 v 14:14 | Míša |  Deník
Ahoj, ahoj, ahoj :)

Rozhodla jsem se, že napíšu pár článků, převážně na témata, o kterých si myslím, že se málo mluví, málo ví atd.. a já o nich prostě chci psát ;) Můžete se těšit na témata typu: antikoncepce, sexualita, alkoholismus, obezita...
Chtěla bych to udělat tak, že každý týden vyjde jeden článek.. a postupně uvidíme jaký to bude mít ohlas ;)

Téma týdne: "Psychologie"

10. ledna 2014 v 9:05 | Míša |  Téma týdne
Psychologie. Že něco takového existuje se dozvíme už na základní škole. Na střední škole nám poví základní definici, nějaké ty pojmy, historii.. Na vysoké škole zjistíme, že nám vlastně nic podstatného řečeno nebylo a že vůbec nevíme, co to psychologie je, ale doufáme, že po skončení školy budeme minimálně experti. Načež, když máme štěstí, a seženeme práci, jako nějaký ten psycholog, zjistíme, že vlastně nevíme vůbec nic. Můžete se se mnou hádat, že se pletu. Ale je to fakt. Zkuste si přečíst pár publikací na toto téma, každá je jiná.

Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí (souhrnně označované jako psychika) a snaží se jej popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, prostřednictvím psychoterapie jich lze navíc využít i k léčebným účelům.

Podívejte, já tu nebudu vypisovat, co to psychologie je, protože to si můžete najít na internetu sami. (Zabralo mi to cca 5 vteřin, takže věřím, že to zvládnete i vy ;)). Ale, jak pomohla psychologie mně. Psal se rok... ha.. nevím, je to dávno. Prostě jsem byla v háji. Abyste chápali, já jsem byla odmalička vychovávána jako něco víc. Byla jsem talentovaná, všestranně zaměřená, měla jsem nalinkovanou budoucnost. Jenže pak se to zvrtlo. Něco se prostě stalo a mě to vykolejilo z těch mých kolejí. Nečekala jsem to a potřebovala jsem pomoct. Pomoc psychologa mi přišla jako dobré řešení. Přišla jsem tam, posadila se do měkkého křela a spustila. Jenže, tady právě nastává ten problém, o kterém chci od samého začátku mluvit. On je totiž psycholog a psycholog. Někdo, kdo vás poslouchá, pomůže, poradí a pak někdo, kdo jen inkasuje peníze. Ono je prostě hrozně super studovat školu, dostat diplom, nechat si udělat nějaký ten certifikát. Ale pokud je to o tom, že máte v hlavě nabiflované definice a pojmy, tak je to prostě o ničem. Tohle musíte mít v krvi. Musíte chtít lidi poslouchat, dokázat se vžít do jejich kůže a nějak objektivně jim dokázat poradit a pomoci.

Ne, nemám vystudovanou školu, pokud se na to ptáte ;) Ano, chtěla jsem jít psychologii studovat, stejně jako politologii, filozofii, český jazyk, žurnalistiku, sociologii, ekonomii.. a další obory :D Proč jsem ji studovat nešla? To bylo jednoduché, v době, kdy jsem odesílala přihlášky na školu, jsem měla svých problémů až nad hlavu a představa, že bych v budoucnu měla každý den jít do práce a řešit problémy cizích lidí, mě k smrti vyděsila. Ano, bavilo by mě to. Ano, ráda poslouchám, když mi lidi svěřují problémy a miluju jim pomáhat, ale dělat to každý den.. nezvládla bych to. Skončilo by to tím, že bych sama docházela k psychologovi, nakonec bych skončila u psychiatra, zobala bych růžové prášečky a nakonec bych s tím musela skončit. Takže tak.

Ale nakonec bych chtěla říct, že psychologie je dle mě vůbec nejúžasnější věda a obdivuji každého, kdo se v ní skutečně vyzná! Takže studujte, učte se, poslouchejte, co vám lidi okolo vás říkají a snažte se jim pomáhat, protože chcete, a ne protože z toho něco třeba kápne.. ;) Tak bych nazvala recept na částečné štěstí a spokojenost v životě ;)

Mějte se a u příštího tématu týdne zdar ;)

Téma týdne: "Inspirace"

3. ledna 2014 v 21:59 | Míša |  Téma týdne
Inspirace. Tohle slovo moc pěkně zní. Vyslovte ho nahlas. Zkuste to!
Inspirace. Pro každého je inpirací něco jiného. Pro mě je to deka v rozkvetlé trávě, vůně papíru a obyčejné propisky. Inspirací je pro mě láska, přátelství, ale i nenávist a zloba. Dívám se kolem sebe, pozoruji okolní dění, pozoruji chování lidí a snažím se odhadnout o čem přemýšlí, co řeší a potom o tom píši.
Pro mě osobně je inspirací opravdu hodně věcí, prakticky všechno na světě. Pro někoho je to ale třeba jen jedna věc, jedna činnost. Znám lidi, kteří píší jen v určitých situacích, například když prší, protože déšť jim přináší inspiraci.

Nakonec bych vám chtěla ukázat snad už jen tohle:


3. ledna 2014

3. ledna 2014 v 21:47 | Míša |  Deník
Psát blog bylo vždy něco, co mě moc bavilo, a nejen bavilo, ale hlavně naplňovalo, uklidňovali a ač to lidi nechápali, pro mě to byla prostě součást života, součást mě samotné.
Nemusíte to číst, nemusí vás to bavit, nemusí vás to zajímat, ale já to dělám ráda a dělám to protože to já chci.
Nikdo s vás nemá žádné právo mi říkat, co je správné a co bych měla dělat nebo nedělat.
Život je o tom, že ho žijete, že ho s někým sdílíte. A já ho chci sdílet s celým internetovým světem. A co má být? Jsem to já a takovou mě buď musíte mít rádi, nebo ne. :)

Já vás pořád miluju a nepřestanu.
XOXO ;)