Deprese

18. ledna 2014 v 15:00 | Míša |  Články
Předně bych chtěla říct, že tento článek bude částečně informativní, ale především bude psán z mých vlastních zkušeností. Takže tady to máte, z první ruky. Žádné bludy, žádné výmysly, jen má čistá zkušenost. Dále bych chtěla říct, že to, že jsem takhle deprese prožívala já, neznamená, že je tak prožívá každý. Deprese je individuální nemoc. Stejně tak předepsaná léčba. Tak, dobrý? Můžeme.

Deprese je velmi závažný a život ohrožující stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je však silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.

V psychiatrických diagnostických a statistických manuálech je deprese uvedena jako duševní porucha mezi poruchami nálady (afektivními poruchami), a to především jako jedna z fází bipolární afektivní poruchy. Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná jako psychoafektivní porucha nebo maniodepresivní psychóza čicyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje nadměrnými změnami nálad, vitality, psychických funkcí a někdy i omezuje schopnost celkového "přirozeného" fungování.
Typická deprese podle klasifikace MKN-10 trvá v průměru kolem 6 měsíců, u mladších osob zřídka déle než rok, avšak v mnohých ohledech jsou průběh, příznaky a dynamika projevů individuální.

V nedávné minulosti bylo obvyklé dělit deprese podle příčiny vzniku na:
  • endogenní - příčina je v poruše chemie mozku (pravděpodobně nervovým přenašečem dopaminem)
  • reaktivní - reakce na nějakou stresovou událost
  • organické - při organickém poškození mozku (např. úrazy, nádory), krvácení, endokrinní poruchy, poruchy jater či slinivky břišní (např. cukrovka),
  • farmakologické - způsobená některými léky či přípravky (např. hormonální antikoncepcí).
V současnosti se od dělení na endogenní a reaktivní upustilo, téměř vždy lze nalézt souhru vnitřních dispozic a vnějších faktorů. Pokud se jedná o přímou reakci na událost nebo životní situaci (úmrtí blízké osoby, rozchod, ztráta zaměstnání), místo o depresi se někdy hovoří o poruše přizpůsobení, diagnostická kritéria však přesné rozlišení neumožňují.

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení - například ztrácí zájem o své koníčky, záliby a sex. Dále dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé - třeba i skoro celý den. Člověk například nemůže dlouho usnout a jde spát až v 6 hodin ráno. I když dotyčný spí 12 hodin, nenačerpá energii, ale naopak cítí slabost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou, někdy pro ně i samotné pokrmy ztrácejí chuť. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní přibírají. Tyto poruchy stravování se mohou střídat - určitou dobu jí člověk hodně, jindy málo. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohou soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Nemají z aktivity tak velký prožitek jako dříve. Charakteristická je i ztráta energie. Dotyčný cítí, jako by v celém těle žádnou neměl, cítí se velmi slabý. Nemá sílu udělat i tu nejméně náročnou činnost. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívají silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5-15 % nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Deprese se také může projevovat poruchami paměti, kdy nemocný budí dojem dementního člověka.

Dalšími konkrétními projevy životu nebezpečné deprese jsou například:
  • Nemocný má hlad /žízeň/, a není schopen si namazat ani chleba či podat/napít se pití (i když je má vedle sebe).
  • Většinou polehává, popř. se zabývá pasivní činností: sledováním televize apod.
  • Přestávají ho bavit činnosti, o které se dříve zajímal.
  • Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nemocný nezvládá umýt ani ruce.
  • Uvnitř celého těla cítí nepopsatelný stav. Pocity v mozku pacienti charakterizují slovy: čepice na mozku, mravenčení mozku, tlak v hlavě, svírání hlavy. Na jednu stranu možná výstižná přirovnání, když se vezme v potaz, jak je mozek křehký. Na druhou stranu pro toho, kdo deprese nezažil, příliš slabá.
  • Někomu se stává, že "ztuhne". Nemůže pohnout ani malíčkem, otočit hlavou ani mluvit. Když se ho někdo jiný snaží rozhýbat, má pocit, jako by jeho kosti byly ze dřeva. Tento stav může trvat 20 minut nebo třeba i hodinu. Tento druh deprese se nazývá "zpomalená deprese".
  • Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí tkví v tom, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní člověk má radost (úměrně tomu, v jakém stavu je), že se mu něco podařilo, i když třeba "jen" uvařit čaj. Není líný, ale nemůže nic dělat - i když chce nebo se o to snaží.
  • Nemocní těžko přijímají negativní informace, a to i takové, které se jich přímo netýkají. Není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii.
  • Často bývá nemocnému ráno hůře a večer lépe.
  • Sebeobviňování.
  • Člověk v depresi nezvládá někoho "dlouho" poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech - jeho mozek toho není schopen.
  • Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.
  • Je nervózní, chová se podrážděně, agresivně, může i "vybouchnout".
  • Nedokáže říct nahlas druhým, co chce či potřebuje - je to pro něho velmi náročné.
  • Může se vyskytnout i sebepoškozování, například na hřbetě ruky. Když si člověk ublíží, cítí, že se mu částečně ulevilo, ale tento pocit nemá dlouhé trvání.

Mýty a pověry

Děti depresí netrpí
Tento názor přetrvával do sedmdesátých let minulého století. Deprese u dětí mívají i další příznaky, které se u dospělých nevyskytují. Depresí onemocní jedno z třiatřiceti dětí a jeden z osmi dospívajících (podle údajů National Institute of Mental Health). U depresivních dětí je větší pravděpodobnost spáchání sebevraždy než u dospělých.
Depku má občas každý
Depka a deprese jsou dvě rozdílné věci. Tzv. depka je krátkodobá špatná nálada (např. po hádce s partnerem), kdežto deprese je dlouhodobý stav.
Ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně
Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese. Sebevraždu spáchá 10-15 % nemocných. A tato "výhrůžka" může být voláním o pomoc. 93 % sebevrahů se někomu o svém záměru zmínilo. Proto by se tato slova měla brát vážně a nemocný by se měl dostat do péče odborníka.
Sebevraždy jsou pokaždé způsobeny depresí
Depresí trpí dva ze tří sebevrahů. Sebevražda může být způsobena i požitím omamných látek (alkohol, drogy).


Trocha teorie ještě nikoho nezabila. Podívejte, tohle pro mě není lehké téma. Není to rozhodně diskuse k sobotnímu pivu. Málo kdo o mně ví, že trpím depresemi. Každý z nás někdy použil větu "Mám depku". Ale prosím vás, to nemá s depresí vůbec nic společného. Deprese je nemoc, normální regulérní nemoc, kterou vám musí diagnostikovat lékař a popřídě nasadit léky.
S depresí jsem se setkala poprvé ve 14ti letech. Myslela jsem si tenkrát, že mi u nohou leží celý svět. Měla jsem velké plány. Končila jsem základní školu. Měla jsem vybranou střední školu, dokonce i vysokou. Měla jsem nalinkovaný celý život. Vedle sebe jsem měla přítele, kterého mi záviděla celá škola. Měla jsem skvělou rodinu. Odjakživa se mi všechno dařilo a když nedařilo, víc jsem zabrala a šlo to. Byla jsem zvyklá dosáhnout všeho, co jsem chtěla. Ale nebylo to tak, že bych si jen ukázala a vše dostala. Byla jsem zvyklá makat, dřít, bojovat. O to víc jsem na všechno byla pyšná. A pak najednou bum. Byl konec. Rozvedli se mi rodiče, rozkmotřila se mi rodina, onemocněla jsem, nešlo mi to ve škole a rozešla jsem se s přítelem. Bylo toho na mě moc. Začala jsem pít, kouřit, brát drogy. Všechno mi bylo jedno. A tenkrát přišla deprese. Začala jsem se řezat, protože jsem nevěděla jak z toho ven. Neuměla jsem si poradit. V mojí hlavě se odehrávalo takové drama, se kterým jsem si absolutně nevěděla rady. Chtěla jsem umřít. A nebyla to jen tak nějaká fráze. Já jsem opravdu chtěla umřít.
Nechtělo se mi nic. Přestala jsem chodit do školy, mezi lidi. Ležela jsem doma v posteli. Nejedla jsem třeba několik dní. Pak jsem se najedla a hned jsem to musela vrátit. Moje tělo se mnou nespolupracovalo, šlo proti mně. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem uznala, že mám problém a že potřebuji pomoct. Téměř dva roky jsem válčila sama, než jsem si nechala pomoci. Zpětně nechápu, jak jsem to mohla přežít. Nechápu, že to se mnou všichni vydrželi. Každopádně, obrátila jsem se na lékařskou pomoc. Ze začátku jsem jen chodila na sezení a mluvila, mluvila a mluvila. Později bohužel bylo nevyhnutelné nasadit léky. Chtěla jsem bojovat, byla jsem odhodlaná bojovat, ale chyběly mi síly. Potřebovala jsem nakopnout. Poprvé jsem se setkala s léky Belaspon a Lexaurin. Belaspon jsem měla na spaní a uklidnění. Lexaurin byl na uklidnění přes den. Vždy, když jsem začala pociťovat tíseň, tak jsem si zobla a za chvilku jsem byla v klidu. Nutno říct, že tyto prášky se mnou jsou až do dnes. A upřímně pochybuji, že se bez nich někdy naučím žít. Je mnoho věcí, co mě naprosto rozhodí. Pro někoho maličkosti. Ale já bych bez Lexaurinu nezvládla testy ve škole, maturitu, pohovory, ale i obyčejné setkání s příbuznými přítele. Někdy jsem si musela prášek vzít i před setkání s vlastní rodinou či přáteli. Nedokážu to ovládat. Někdy to na mě prostě padne i když jdu jen nakoupit. A to si neumíte představit ten stres, udělá se vám zle od žaludku, polije vás horko, ale ruce máte polité studeným potem, celá se rozklepu, nemůžu mluvit, dýchat. Je to jako byste najednou vypnuli a jen se díváte, víc udělat nemůžete. Jsou dny, kdy nedokážu vylézt z postele. Ani na záchod. Prostě jen ležím a koukám do stropu. Když jsem poprvé odcházela od doktora, řekl mi, že se nemám bát, že věří, že maximálně do roka to spolu zvládneme a mně bude fajn. Pěkně prosím, dnes je to 7 let co k němu chodím. Není to ani jeho vina, ani moje. Během té doby se přihodilo tolik stresujících věcí, které nikdo nemohl předvídat, že je to prostě nejspíš v pořádku. Dobré je, že se snažím, že dělám všechno, co je v mých silách, abych se alespoň přiblížila tomu normálnímu životu.

Důležité je to nevzdat. Bojovat do posledního výdechu. Deprese je nemoc a jako většina nemocí, dá se zvládnout. Člověk ale musí chtít. Samo se to nevyřeší. Naopak, když to necháte být, bude to horší a horší a věřte mi, následky neléčené deprese jsou obrovské! A ponesete si je po zbytek života. A to nikdo nechce. Každý chce žít šťastně až navěky. I já.

Hodně sil všem! Držím vám pěsti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama