Téma týdne: "Stáří"

14. února 2014 v 17:00 | Míša |  Téma týdne
Živě si pamatuji, když jsem ještě sem tam hlídávala děti, jak se mě jeden chlapec zeptal, kolik mi je, takové malé nevinné dítko, já bezostyšně odpověděla, že mi bude 20 let, a on na mě upřel svoje modrá kukadla a vybafl: "Téda, ty seš ale stará". Tenkrát jsem se nejdřív zarazila a pak jsem se neuvěřitelně smála. Já a stará? Vždyť jsem měla celý život před sebou!

Pořád si nepřijdu stará. Je mi 23 let. Jsem zadaná, s přítelem spolu žijeme, kupujeme auto, plánujeme budoucnost.. Okey, ale už to zní víc staře! V těch 19ti letech mě zajímalo abych měla na nové hadříky, abych šla dál studovat a mohla pařit.. atd.. Nějak extra jsem nepřemýšlela nad budoucností, nezajímalo mě stavební spoření. Nesháněla jsem auto, abych mohla jezdit na nákupy pro rodinu. Bylo mi jedno, jestli dokážu uvařit oběd pro pět lidí. Domů jsem si chodila, kdy jsem chtěla, klidně jsem přespávala po kamarádech a nikoho to nezajímalo. Teď jsem starší, mám větší zodpovědnost. Už nejsem sama, jsme dva. A třeba budeme tři. Všechno je těžší, složitější, člověk musí víc uvažovat co může a co by neměl.

Pro mě stáří nejde nutně ruku v ruce s věkem. Stáří je podle mě moudrost, zkušenosti, taková ta vyrovnanost v životě. Stáří je pro mě člověk, který ví co chce a jde si za tím. Musí se starat sám o sebe, popřípadě o další lidi. Rozhodně si pod tím nepředstavím studenta, který žije doma u rodičů či na koleji, žije z peněz rodičů a dny tráví sezením na přednáškách, nad učením nebo nad pivem. Teprve až člověka život donutí se starat, postarat se sám o sebe, tak získá takovou tu moudrost, zkušenosti..

Ale stejně, když jsem si přečetla nadpis Stáří, první se mi vybavil můj děda. Nejdřív jsem celý článek chtěla sepsat o něm, protože on si zaslouží být v každém mém článku. Můj děda byl vůbec nejchytřejší a nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala. Hrál si se mnou, učil mě, půjčoval mi knihy, vyprávěl mi úžasné příběhy. Měl mě tak moc rád. Pomáhal mi, radil mi. Když umřel, hodně dlouho jsem plakala. Bylo mi teprve 16 let, nebyla jsem na to připravená. A moc mě mrzí, že moji mladší bratranci dědu takhle nepoznali. Znali ho, ale nepoznali. Pro ně to byl člověk, který postavil naši chatu a žil s babičkou. Nestihli si od něj půjčovat knihy, neposlouchali jeho příběhy. Vždy když si na něj vzpomenu, cítím hrozné prázdno a smutek, ale zároveň hrdost, že se podílel na mé výchově, že ze mě udělal lepšího člověka, podržel mě, když se všechno okolo mě hroutilo. Byl tu pro mě. A to mu nikdy nezapomenu.

Staří lidé nám mohou dát moudrost a znalosti, které nám mnohdy chybí. Naučte se vařit jako vaše babička a poslouchejte vašeho dědečka. Až tady nebudou, už nebude nikdo, kdo jejich roli zastane. Přijde o mnohdy zajímavé věci. Takže takové to stáří = fuj, rychle zapomeňte a vymažte ze svého života! Jinak skutečně o hodně přijdete a až si to uvědomíte, už bude pozdě.

Mějte se fajn! ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 14. února 2014 v 19:40 | Reagovat

Čím jsem staří, tím mi přijde, že stárnu rychleji...:)Moc krásný článek

2 Cynická pesimistka Cynická pesimistka | E-mail | 16. února 2014 v 16:50 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama