Březen 2015

23. března 2015

23. března 2015 v 17:07 | Míša |  Deník
Jít na vysokou školu pro mě bylo stejně samozřejmé, jako to, že budu dýchat a jíst. Nebyla jsem úplně normální dítě, vzhledem k tomu, že jsem už v první třídě měla vybranou jak střední, tak i vysokou školu, soudím, že jsem byla trošku zvláštní. Nejdřív se mi všichni smáli, ale po nějaké době usoudili, že to není nějaký rozmar malého dítěte, ale že to mám vážně promyšlené, vím oč jde a začali mě brát vážně. Co si pamatuji, tak mě od té doby všichni podporovali, a nebylo to takové to, že vám maminka říká, že opravdu krásně zpíváte a stanete se zpěvačkou, kdepak, podporovala mě nejen rodina ale i učitelé ve škole. Musím přiznat, že mě brali trošku jinak, měli ke mně maličko odlišný přístup, než k ostatním dětem. Věnovali se mi tam, kde jsem to potřebovala, věděli, jaký obor chci studovat a tak mi občas podstrčili jiné učivo, něco, co se mi mohlo hodit a podobně. Taky se mi líbilo, že ke mně měli víc dospělácký přístup. Samozřejmě, byla jsem dítě, ale jednali se mnou jako s dospělou.

Samozřejmě, jak už to tak bývá, všechno se začalo srát. Prošla jsem si věcmi, se kterými jsem si neuměla poradit a srazilo mě to na dno. Střední školu jsem nakonec dodělala jinou, než na jakou jsem původně nastoupila a od sedmi let měla v plánu ji dodělat. Když jsem držela v ruce maturitní vysvědčení, bylo mi jasné, že na vysokou nepůjdu. Nastoupila jsem do práce a začala vydělávat peníze. A tenkrát se objevilo "až to půjde, vysokou si dálkově udělám". Nutno říct, že už si to říkám pátým rokem a zatím to stále nejde. Ať už šlo o finanční potíže či zdravotní, vždycky se objevilo něco, co mě donutilo moje rozhodnutí o rok posunout. Já moc dobře vím, že by se to nějak zvládlo a že někdo opravdu cílevědomý by to zvládnul, ale já to prostě odkládám, až k tomu opravdu budu mít dobré podmínky. Mám strach, že když bych se přihlásila na školu za těchto podmínek, stejně bych ji nedodělala.

Ovšem, stále jsem odhodlaná si ten pitomej titul prostě jednou udělat. Stále je to pro mě osobně hodně důležité. Vím, že nikdo v mém okolí nikdy nepochyboval o tom, že vysokou školu udělám a já sobě i jim chci dokázat, že jsem ta holka, kterou ve mně celý život viděli. A i když jsem je nakonec asi nejspíš zklamala, tak jim to všem jednou vynahradím. Je mi 24 let a pořád ještě jsem neřekla všechno, co mám na srdci, ještě jsem všechno neukázala, mám v rukávu pár es. Pořád cítím v kostech, že můj život teprve začíná. Že jsem si odbyla to základní a teď mě čeká ta fajnová část, kdy nebudu jen přežívat, ale začnu konečně pořádně žít a život si užívat plnými doušky.

Ok, jsem možná naivní snílek, ale co má být?! Mám si jako říkat, že mám všechno hezký za sebou a před sebou jen roky dřiny v práci a pak smrt?! No to ani náhodou, den kdy se ze mě stane takhle smýšlející člověk si to radši půjdu hodit. Protože o čem ten život pak je?! To ke mně prostě nesedí.

Život mi naložil bedra celkem těžká závaží. Z mého pohledu jsem hodně silná, už mě jen tak něco nezlomí. Vytrpěla jsem si toho dost, abych věděla, co je v životě důležité, čí řeči si můžu brát k srdci a čí naopak vůbec. Stojím si za svým, a nehodlám polevovat. Pracuji na 110 % a s prací musím být především spokojená já! Nechci hodit do práce, odsedět si svých 8 hodin a jednou za měsíc nastavit ruku pro peníze. Jsem ten typ člověka, kterého musí bavit všechno co dělá. A když už mě něco nebaví, tak hledám pozitiva, díky kterým si můžu říct, že mě to prostě baví! Tím chci i říct, že se chci obklopit lidmi, které mám ráda, kteří mají rádi mě a neztrácet čas s idioty. Pořád platí, že důležité je mít ráda sebe sama a neshazovat se. Pokud se sami nepřijmete, jak vás může přijmout okolí?!

Mám vás ráda!
M.

20. března 2015

20. března 2015 v 15:46 | Míša |  Deník
Stalo se vám někdy, že jste byli opravdu hodně moc šťastní, i když jste neměli být šťastní ani trošku?
Nastíním vám situaci. Představte si, že jste nervobě labilní a velmi citliví, dobrý, máte? Zrovna měníte práci a nastupujete na pozici, o které nevíte absolutně nic. Netušíte, co vás s nástupem čeká. Tím, že měníte práci jste ve velmi tíživé finanční situaci, prostě peníze nemáte a ještě minimálně do května mít nebudete a musíte si půjčovat od maminky, abyste se vůbec dostali do práce. A do toho všeho ještě musíte dělat řidičák, i přesto, že se za volantem necítíte vůbec dobře a v autě se prostě dost hodně bojíte. Prostě ukázková situace, ve které byste se měli hroutit, mělo by vám být zle, měli byste u svojí doktorky na psychiatrii hodiny a hodiny brečet. Ale vám je přitom úplně krásně a cítíte se za několik let úplně nejlépe!

Divný?! U normálních lidí asi ne, ovšem u mě je to sakra divný jev. Vůbec si nepamatuju, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná. To snad ještě žil děda a byli jsme na chatě a bylo mi tak šest let. Sakra dlouhá doba.

Abych to neprotahovala. Nové práce se vůbec neděsím, naopak, je to pro mě výzva a nesmírně se na to těším! Já prostě věřím, že mě to bude bavit, navíc ve skvělém kolektivu, takže to už je poloviční úspěch! Řidičák si holt udělat musím, budu ho potřebovat jak k tomu, abych se dostala do práce, tak i k práci. Navíc se mi bude hodit. Už mě vytáčí, jak jsem furt na někoho odkázaná a i když volné auto stojí u baráku, tak prostě musím furt někoho prosit, aby se mnou někam jel, kam potřebuju. Takhle už žádné prošení nebude, prostě sednu do auta a pojedu si kam budu chtít :) Navíc, i když máme momentálně na tři lidi dvě auta, tak se těším, že si pořídím nějaké svoje :) Chtěla bych nějaké maličké autíčko :) tak akorát pro mě. A co bylo to další?! No vidíte, už ani nevím, co mě před dvěma odstavci tak stresovalo. A o tom to prostě je. Venku je hezky, mám puštěnou muziku, dobře jsem se naobědvala, mám uklizeno, na balkoně mi schne vyprané prádlo a prostě je mi fajn. Život je hrozně krátký na to, aby se člověk pořád kvůli něčemu stresoval. A k čemu to nakonec je?! K ničemu! Jak nejde o život, jde o hovno. Musím se naučit spoustu věcí nebrat tak vážně a nedělat si kvůli tomu takové starosti. Já žiju v příšerném stresu, tlak mám tak vysoký, že když se naštvu, hrozí mi kolaps, a nakonec vůbec nevím proč! Jako by se tím něco vyřešilo. Naopak, musím se uklidnit, zachovat si chladnou hlavu a všechno si to vyřešit. A tím začínám právě dnes. Dnes, kdy píšu tento článek. Zítra jdu do autoškoly a za týden do práce. Jsou to tři kroky, kterými začínám budovat znovu svůj spokojený život. Jasan! Tak mě v tom zkuste podpořit a ne schazovat. Možná s některými věcmi nesouhlasíte, ale zkuste se zamyslet. Nejsme všichni stejní a každý můžeme udělat něco víc pro náš spokojený život. Takže respekujte moje kroky a zkuste se zamyslet nad těmi svými! Můžete začít blbostmi, například si ukliďte pokoj, zapalte vonnou svíčku, ustelte si postel, nebo si namalujte obrázek a někam si ho vystavte, nebo si třeba vytrhejte obočí do nějakého pěkného tvaru, prostě můžete začít úplnými blbostmi a stupňovat to, až se nakonec dopracujete k tomu, že budete také šťastní. Protože nic jiného v životě nemá větší smysl. Pamatujte, žijeme jen jednou, tak si to zkuste užít a prožít šťastní.

A nezapomeňte si užít první jarní den! Venku je krásně!

Mám vás ráda.
M.

Dárce

17. března 2015 v 15:17 | Míša |  Filmy
Sci-Fi / Drama
USA, 2014, 97 min


Jonas (Brenton Thwaites) vyrůstá v idylickém světě, kde existuje pouze štěstí. Lidé neznají utrpení, války, násilí, strach ani bolest. Základem světa je jednotvárnost: stejné domovy, stejné oblečení, stejné rodiny. Na okraji společenství žije jediný držitel a strážce všech pravdivých vzpomínek lidstva - Dárce (Jeff Bridges). Jeho prostřednictvím Jonas získává to, co nikdo jiný nesmí vědět - pravdu o skutečném životě a zkušenosti předchozích generací. Jonas začíná chápat, že jeho společenství žije v iluzi dostatku a bezpečí za cenu naprosté absence citů a možnosti volby. Lidé necítí emoce, lásku, vášeň, přátelství, nevnímají barvy. Pocit harmonie je vytvářen uměle. Jonas objevuje nejtemnější stránku utopického světa. Všichni ve společenství jsou pomocí každodenních injekcí zbavováni veškerých špatných vzpomínek a zážitků. Jejich svět je podvod, denně placený smrtí nepohodlných lidí, ve prospěch řízené existence. Tváří v tvář této skutečnosti, Jonas již nedokáže žít jako dřív. Čelí obtížnému rozhodnutí nejen o jeho vlastním životě, ale o budoucnosti celého světa...

Můj názor:

Krásné. Občas mě napadne myšlenka, jak by byl svět krásný, kdybychom byli všichni stejní, všichni striktně dodržovali zákony a nebyl mezi námi prostě žádný rozdíl, žádná nenávist, závist a podobně. Ale ono by to až tak fajn nebylo, že? Krásný film, plný krásných záblesků toho proč je tak krásné žít a všechno cítit a prožívat. Jen si kladu dost zásadní otázku pro můj život, je má láska pocit či emoce?








Soudce

17. března 2015 v 15:08 | Míša |  Filmy
drama
USA, 2014, 141 min


Robert Downey Jr. hraje ve filmu právníka Hanka Palmera, který se z velkoměsta vrací domů, kde prožil dětství a kde je jeho odcizený otec, maloměstský soudce (Duvall), podezřelý ze spáchání vraždy. Palmer se rozhodne zjistit pravdu a v průběhu pátrání obnovuje spojení s rodinou, od které před lety odešel.

Můj názor:

Pro mě osobně velmi silné drama. Asi za to může fakt, že také se svým otcem nevycházím a hledala jsem u něj uznání, kterého se mi nedostalo. Takže to celé chápu, tato rodinná situace je celkem běžná a zde je ještě obohacena o strhující soudní případ. Film si mě získal hned v úvodu a až do konce mě nenechal vydechnout, nebo si snad dokonce přát konec. Opravdu dobře odvedená práce plus skvělé herecké obsazení. Ještě menší detail, moc se mi líbila ta "hluchá" místa, kdy nás nenutili poslouchat nudné vysvětlování a i přesto jsme pochopili co mělo být vyřčeno, to na mě zapůsobilo.











Teorie všeho

17. března 2015 v 14:59 | Míša |  Filmy
Životopisný / Romantický / Drama
Velká Británie, 2014, 123 min

Teorie všeho vypráví výjimečný a neuvěřitelný životní příběh Stephena Hawkinga, který na svém velmi nemocném těle nosí jednu z nejchytřejších hlav, jakou kdy lidstvo poznalo. Byť by vám hravě vysvětlil nesrozumitelné zákonitosti fungování vesmíru, sám možná nechápe, jak je možné, že jeho vlastní život zachránila tak neobyčejná věc, jakou je láska. Příběh začíná v roce 1963, kdy má jednadvacetiletý Stephen Hawking, student kosmologie na Cambridge, našlápnuto ke skvělé budoucnosti. Spolužáci i profesoři ho naprosto zbožňují, stejně jako krásná Jane, která na téže škole studuje umění. On na oplátku zbožňuje ji. Když však v osobním i profesním životě stane na pomyslném vrcholu, zažije nemilosrdný pád. Doslova. Lékařské vyšetření po jednom z mnoha jeho "nešikovných" škobrtnutí vyřkne drsnou diagnózu - neléčitelné postupné ochrnutí nervového systému, které do dvou let ukončí smrt. Jenže Jane a Stephen se osudu vzepřou. Vezmou se a snaží se žít normální život. On si nemoc nepřipouští a dodělává si doktorát. Ona ho všemožně podporuje, často až za hranici sebeobětování. Čím víc se blíží předpokládaný konec, tím hektičtěji se oba snaží společně žít.

Eddie Redmayne získal za hlavní roli v roce 2015 Oscara.

Můj názor:

Výjimečný film, stejně jako sám pan Hawking. Dávali mu dva roky života, ale on to nevzdal, nejspíš by to bez Jane nezvládl, to ona mu vlila nejvíc energie do žil, když to nejvíc potřeboval. Ale o tom život je, dokazovat nemožné, bořit hranice! Pár minut po závěrečných titulcích mám pocit, že zvládnu cokoliv, že bych se neměla smířit s tím kam mě okolí šponuje, ale měla bych všem dokázat že mám mnohem navíc. Takže děkuji vám pane Hawkingu, minimálně mně jste inspiroval a sklidil jste můj nekonečný respekt a obdiv.






Hunger Games: Síla vzdoru 1. část

17. března 2015 v 14:50 | Míša |  Filmy
Dobrodružný / Drama / Sci-Fi / Thriller
USA, 2014, 125 min


Katniss Everdeenová prožívá nejtěžší období svého života. Ačkoli z Her čtvrtstoletí jakžtakž vyvázla se zdravou kůží a máma se sestrou jsou v bezpečí, její starosti ještě neskončily. Capitol srovnal se zemí Dvanáctý obvod, zahynuly tisíce lidí a Katniss pronásleduje pocit viny. Navíc Peeta Mellark, její partner z Her, zůstal v rukou nepřátel. Na čelo odboje se postavil Třináctý obvod, i když jen donedávna se o jeho existenci téměř nic nevědělo. Válka přináší oběti na obou stranách, rozdíly mezi dobrem a zlem se stále více stírají. Vítězství se sice přiklání na stranu rebelů, ale konec je stále v nedohlednu. Krveprolití může zastavit pouze Katniss. Pokud chce zachránit Peetu, zabránit dalšímu maření životů, porazit Sídlo a nenáviděného prezidenta Snowa, musí se znovu chopit symbolu Reprodrozda. Opět zjišťuje, že o svém osudu nerozhoduje sama, ale do jisté míry se stává nástrojem v mocenském souboji. A stále nevyřešila dilema, kterému ze dvou nejbližších přátel patří její city ...

Můj názor:

Musím přiznat, že jsem byla docela zklamaná. Minulé díly se mi líbily, byly napínavé, nechyběla v nich akce, napětí, ovšem u 1. části síly vzdoru mi tohle chybělo. Přišlo mi to spíš jako informativní díl, jakože nějaké shrnutí situace. Nejvíc se mi líbila poslední scéna, pohled na Peetu. Musím taky ale přiznat, že mi to aspoň částečně vynahrazoval Liam Hemsworth, na kterého se prostě moc ráda koukám. Jinak se dle mě jedná o hodně průměrný film, budiž jim odpuštěno, že má Hunger Games vícero dílů, a proto si to mohou dovolit a jistě mi to druhou částí vynahradí ;)













Alexander and the Terrible, Horrible, No Good, Very Bad Day

17. března 2015 v 14:41 | Míša |  Filmy
Komedie / Rodinný
USA, 2014, 81 min


Alexandr se jednoho dne ráno probere a ve vlasech má žvýkačku. A jak jeho den postupuje, všechno začíná být horší a horší...

Můj názor:

Jsem zmatkář, stresař, nešika, smolař a v životě jsem zažila spousty špatných dnů, takže já jsem se královsky bavila :D Sice jsem se polila a zaskočila mi brambůrka, ale co, hlavně že jsem u toho měla ty správné lidi. Jako nečekejte bůhví jaký hit, ale za ztrátu času bych to určitě neoznačila ;)










Zůstaň se mnou

17. března 2015 v 14:28 | Míša |  Filmy
Drama
USA, 2014, 106 min


Sedmnáctiletá Mia má všechno, o čem kdy snila - úžasnou rodinu, milujícího přítele a právě ji přijali na prestižní hudební školu. Stojí však před vážným životním rozhodnutím - bude následovat svůj sen o kariéře violoncellistky nebo dá přednost své lásce a zůstane s milovaným Adamem? V jedno zimní ráno se však všechno změní - Mia ztratí milované rodiče i bratra. Najednou vidí samu sebe, jak leží na nemocniční posteli napojena na přístroje a před očima se jí odvíjí celý život. Vidí všechny své blízké a hlavně Adama, prosícího, aby se vrátila k němu. Včera řešila svou budoucnost, dnes stojí před jedinou osudovou otázkou: Zůstanu?

Můj názor:

Jak dokáže vteřina změnit člověku celý život, je to prosté. V podstatě dost krutý a zároveň krásný film. Ukáže vám jak je krásné mít rodinu, která vás miluje a podporuje, kamarády, partnera, prostě všechny ty úžasné věci, který každý chce. Krutý je, když vám valnou většinu pak ve vteřině sebere. V podstatě se jedná o hodně předvídatelný snímek, ale vtáhne vás, zapůsobí na srdce i mysl.






Kód Enigmy

17. března 2015 v 14:21 | Míša |  Filmy
Válečný / Životopisný / Thriller / Drama
Velká Británie / USA, 2014, 114 min


V zimě roku 1952 britská policie dostala hlášení o vloupání do domu profesora matematiky a kryptoanalytika Alana Turinga (Benedict Cumberbatch). Namísto pachatele tohoto zločinu však v poutech odvedli samotného Turinga, který byl obviněn ze sexuálních přestupků a čekal ho zničující soudní proces. Téměř nikdo ze zúčastněných nevěděl, že jde o válečného hrdinu, který se spolu s týmem podílel na prolomení kódu legendárního německého šifrovacího stroje Enigma. The Imitation Game vypráví příběh matematického génia, který díky svému úžasnému talentu pomohl zkrátit 2. světovou válku a zachránil tak tisíce lidských životů.

Můj názor:

Filmy, které jsem v roce 2014 viděla a líbily se mi, bych spočítala na prstech jedné ruky. Za to rok 2015 mi teda zatím dost slušně nakládá. Kód enigmy, teda, prostě wow! Dvě hodiny nevěřícně zírate a prostě nevíte, obzvlášť pokud jste jako já tímto tématem prakticky nepolíbení. Takže nejenom, že jsem se dozvěděla zas jednou něco nového a zajímavého, ale dozvěděla jsem se to formou skvělých hereckých výkonů, a to už se vyplatí. Ne, dost keců, je to skvělý film a i když žánr není třeba váš oblíbený, můj také ne, tak stojí za to obětovat ty dvě hodiny a na film se podívat.








Padesát odstínů šedi

17. března 2015 v 14:13 | Míša |  Filmy
Drama / Romantický
USA, 2015, 124 min


Studentka literatury Anastasia (Dakota Johnson) je podle vlastních slov nezajímavá a nudná "šedá myš" s nízkým sebevědomím, pravý opak tajemného podnikatele Christiana Greye (Jamie Dornan), kterého přišla vyzpovídat pro článek do studentského časopisu. Přestože se ji Grey svým chladným a odměřeným chováním snaží odradit, má ho plnou hlavu, což ještě prohloubí jejich opakovaná pracovní setkání. Bez ohledu na to, že ji varuje, jak je komplikovaný a ve zlověstných náznacích mluví o svém specifickém vkusu, není Anastasia jeho přitažlivosti schopná odolat. Ani Grey však není vůči téhle plaché dívce imunní a postupně ji začne otevírat dveře do své třinácté komnaty. Pokud do nich Anastasia vstoupí, pozná pravého Christiana Greye. Na posteli určené jen pro vyvolené zároveň pozná pravou Anastasii - své touhy, své vášně, svou živočišnost. Až z toho jde strach.

Můj názor:

Ze svého vlastního přesvědčení jsem se na film dívat nechtěla. Bytostně nesnáším tyhle velké hity, kdy celý svět šílí a každý to nutně musí vidět. No, nakonec jsem se přidala k davu a na film se koukla. A musím říct, že díky mému skepticismu jsem nakonec byla mile překvapená a film se mi docela i líbil! Nejde vůbec o intimní scény, spíš mě zaujala ta chemie mezi postavami, ta jejich změna. Ač měli oba své zásady, tak nakonec oba polevili a zjistili, že jsou pro sebe tak důležití, že změna za to stojí. No, uvidíme kam to bude dál směřovat. Knihy jsem nečetla.