Červen 2015

23. června 2015

23. června 2015 v 13:15 | Míša |  Deník
Ze všeho nejvíc nenávidím takovou tu hranou lítost, kdy mě po rameni poplácávají lidé a říkají, jak je to hrozně nefér, jak je to příšerné, přejí mi, abych se držela, říkají, že to zmáknu a že si vůbec neumí představit, co by dělali oni. V takové chvíli mám chuť křičet, že přece jim se nic nestalo, tak ať si to nechají! Ať mě nelitují, když o pět minut později se opět vrací ke svým pohodovým životům. Pokud máme být kamarádi, tak mě nelitujte, chovejte se úplně normálně, jinak prostě nevidím důvod, proč udržovat nějaké vztahy a můžete směle táhnout do prdele.

Za poslední týden jsem si opět ověřila, že nemám věřit lidem, že si už nesmím nechat mazat med kolem pusy, že nejdůležitější jsem prostě já, musím se starat opravdu jen sama o sebe a ne o jiné, protože se mi to vymstí. O mě se taky nikdo nepostará, tak proč já bych o jiné měla?!

Důlěžité je se zvednout, nezůstat na zemi. Znovu se vrhnout do boje. Jen mě mrzí, že s každou takovou další zkušeností se ze mě stává čím dál tím víc zlejší člověk. Víc přestávám lidem věřit, pomáhat, starat se. Jsem zase o chlup průbojnější a hlavně upřímnější. Neberu si servítky, naopak všechno říkám na rovinu, což prostě není vždycky zrovna prima nápad. Každopádně, já už lhát prostě nebudu. Budu si říkat věci na rovinu. Chci na sebe být pyšná.

Před nějakými třemi měsíci jsem opustila komplet svůj život, jaký jsem znala. Změnila jsem všechno. Teď jsem sama, šťastná, spokojená, trochu pomlácená, ale je to opět nový začátek, zase mi to dá něco nového. Rozhodně si nemůžu stěžovat, že by můj život byl jakýmkoliv způsobem stereotypní, protože to opravdu není. Těším se na nové zážitky, těším se, co mi život zase přinese. A tak by to mělo být. Takže vstávám ze země, zvedám hlavu nahoru a hodlám čelit všem výzvám, které se přede mě postaví.

Takže tak, miluju vás lidi!
Míša

6. června 2015

6. června 2015 v 23:15 | Míša |  Deník
Nedávno se mě moje doktorka, psychiatrička, ptala, co bych udělala kdyby mi zazvonil u dveří s kyticí růží a přál si moje odpuštění. Bez rozmyslu jsem odpověděla, že bych se s ním vyspala. Nejdřív na mě tak koukala, pak se začala smát a ptala se proč. Opět bez rozmyslu jsem odpověděla, že proto, aby věděl o co přišel, aby věděl, co už v životě nebude mít a aby žil s pocitem, že přesně tohle bude někdo mít celý život vedle sebe, načež bych ho bez milosti vykopala a už v životě mu neotevřela ani dveře, natož srdce. Čekala jsem, že mě odsoudí a na místě mi potvrdí, že jsem magor. Ona mi ale řekla, že to je v podstatě první rozumný názor, který jsem jí řekla a že bych se divila, kolik ženských přemýšlí úplně stejně. Je to prostě normální obrana a chování nás děvčat.

Nevím jak to máte vy, ale v mém životě je většina mužských kokotů. Já taky nejsem úplně normální, viz moje psychiatrička, ale co se týče vztahů, jo dobře, jsem výbušná, jsem panovačná a sem tam musí být všechno tak, jak chci já, ale dokážu upřímně milovat, nepodvést, a jsem naplno oddaná. Nevěřím tomu, že by se jakýkoliv chlap se mnou měl špatně. Vždycky ho stavím na první místo. Každej má uklizeno, vypráno, navařeno, prostě nedokážu pochopit, proč si toho chlap nemůže aspoň trošku vážit, proč to nedokáže ocenit.

Já vlastně chlapa až tak nepotřebuju. No jo, ten sex, to je tak jediné. Ale jinak, jsem naprosto soběstačná. Nikdy si mě žádný chlap nevydržoval, takže kvůli penězům ho fakt nepotřebuju. Když se doma něco posere, dokážu opravit téměř všechno, i když jsem chlapa měla, tak jsem si údržbu bytu musela dělat sama, páč to buď neuměli, nebo se jim jen nechtělo. Takže já fakt nevím, na co chlapa? Na to sdílení pocitů? Hmm.. tak takového jsem stejně nikdy neměla. Žádnej mě nevnímal, nikdy. Mám trošku složitější myšlenkové pochody a nikdy nikdo si neudělal ten čas, aby se mě aspoň snažil pochopit, proč taky?! Hlavně že měli doma klid a bylo o ně postaráno.

Pardon, nějak nemám náladu dál pokračovat. Moje malé nebohé srdíčko je asi pořád až moc zraněné a já nedokážu psát dál.

Mám vás ráda a jednou tohle všechno určitě dopíšu a důstojně uzavřu, však já to ani jinak neumím ;)
M.


Těžko jsem tomu věřil
když jsem dnes uslyšel tu zprávu
Musel jsem jít přímo za tebou, abys mi to potvrdila
Říkali, že odcházíš
Že tě někdo uchvátil
A z tvého výrazu vidím, že je to pravda
Tak vyprávěj, řekni mi o svých plánech
Pak pověz mi ještě jednu věc, než odejdu

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít
když vše, pro co jsem žil, je pryč

Nepřišel jsem sem, abych plakal
Nepřišel jsem, abych se zhroutil
Můj sen se chýlí ke konci
A jak tě mám vinit
když stavím svět kolem
naděje, že jednoho dne z nás budou víc než přátelé
A nechci znát tu cenu, kterou zaplatím za snění,
když už teď je větší, než dokážu unést

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít
když vše, pro co jsem žil, je pryč

Nechci čelit ceně, kterou zaplatím za snění
Teď, když se tvůj sen splnil

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít

když vše, pro co jsem žil, je pryč

Téma týdne: "Jeden den v cizím těle"

6. června 2015 v 23:03 | Míša |  Téma týdne
Přála bych si strávit jeden den v cizím těle. Nejlépe, aby to byl někdo, kdo hodně trpí. Možná bych si pak konečně začala vážit toho, co mám.

Není to tak, že bych byla úplná mrcha a vůbec ničeho si nevážila. Kdepak, jsem moc ráda, že jsem dospěla do tohoto bodu. Jsem hodně moc vděčná za svoji rodinu, svoji práci a za všechny ty bezva věci, které mi byly umožněny. Také jsem moc vděčná za všechna místa, na která jsem se mohla podívat. O tom prostě žádná! Ale pak jsou tu ty momenty, kdy se strašně sobecky lituju, je mi líto, že nemám tohle a nemůžu mít tamhleto. Obzvlášť mě štve, že skoro všude musím vlakem, protože prostě nemám auto. A to vám teda povím, v tomhle směru se umím litovat naprosto perfektně. A hrozně mě to štve! Ale i přesto se toho neumím vzdát. Je to takový zapeklitý, začarovaný kruh.

Chtěla bych jeden den strávit v těle nějakého boháče. Chtěla bych poznat ten pocit, když člověk může mít všechno, co chce. Chtěla bych si vytřít zadek pětitisícovkou :D Nemyslím si, že takoví lidé jsou opravdu šťastní a mají 100 % pravé přátele. Jsem přesvědčena o tom, že bych toho za jeden den měla dost a ještě ráda bych se vrátila k tomu svému. Ale jistota je jistota.

Chtěla bych jeden den strávit v těle nějakého člověka úplně na dně. Chtěla bych mít prázdnou peněženku, mít hlad, nemím kde složit hlavu, žádnou rodinu a ani přátele. Chtěla bych se potácet městem a nemít žádné plány. Tady jsem si naprosto jistá, že bych se ráda vrátila do svého těla.

Řekla bych, že si žiju takový ten zlatý střed, a proto bych chtěla poznat paradoxně naprosté extrémy. Jde mi především o jejich mysl, protože když to vezmu kolem a kolem, zažila jsem bohatství i naprosté dno, ale pořád jsem to byla já, s mojí myslí, a proto to nedokážu posoudit objektivně, protože jsem zažila příliš mnoho. Proto bych chtěla jejich mysl, jak to oni berou, co by chtěli, po čem touží. Protože ať už jsem byla bohatá, nebo chudá, toužila jsem vždy jen po jediné věci, žít tak, abych to jednou mohla někomu vyprávět tak, jak to skutečně bylo, a nemusela se za to stydět.

Nakonec, znám spoustu lidí, co by na jeden den chtěli být v mém těle. A musím se tomu smát. Proč? Asi budu znít hodně namyšleně, ale drtivá většina, by prstíkem hrabala, aby se o půl dne dřív mohla vrátit do svého těla.

Takže vlastně, opět jsem dospěla k názoru, že do cizího těla nechci, protože je mi naprosto dobře v mém šťastném, pracovitém a spokojeném těle. A tak to má být. Je úplně u prdele, co si o vás myslí jiní, záleží jen na tom, jak se cítite vy. Bude to nakonec jen vaše svědomí, kterému se budete muset zodpovídat.