Září 2015

5. září 2015

5. září 2015 v 1:36 | Míša |  Deník
Je pátek večer, jsem sama doma, mám před sebou nalitou skleničku dobrého pití, nožky z okna a koukám na hvězdy. Už mi chybí jen ta cigaretka, už nekouřím, ale že bych si z nostalgie zapálila? Přemítám o životě, co jsem dokázala, co jsem chtěla dokázat, co do budoucna a tak. Mám pocit, že za poslední rok se toho změnilo nějak strašně moc. Ráda bych si namluvila, že jsem pořád stejná, ale bohužel tomu tak není. Ta moje změna je nejspíš to nejhorší, co se mi kdy mohlo stát a co se stalo. Snažím se přijít na to, kdy jsem připustila, aby se můj život stal tak strašně nudný a stereotypní?! Vlastně... není nudný, celkem nedávno jsem si dovolila takové poblouznění smyslů. Cítila jsem se strašně dobře, když jsem dělala zakázané věci. Víte, to o tom zakázaném ovoci... :D Bylo to strašně fajn, bylo to tak dobré, že se mi po tom až stýská. Je to takové moje malé tajemství, na které budu ráda vzpomínat. Beru to tak, že jsem si dovolila naposledy vykolejit. Poté jsem si totiž nakázala, že nadále budu už jen ta hodná a správná holka, která se za všech okolností rozhoduje správně. Ale tajně doufám, že mi ještě někdy takové vykolejení bude umožněno :) Já se vždycky sama sebe ptám, co by na to řekl děda, a podle toho se rozhoduji. V mnoha těch situacích by mě chlapácky poplácal po rameni a řekl by: jo holka, jdi do toho! Na starosti mám času dost, měla bych si užívat a prožívat dokud to jde. Až přijde manželství a děti, už to takové nebude, budu tu pro tu rodinu, protože taková já prostě jsem, rodinný typ, takže dokud tu rodinu nemám, chtěla bych žít pro jiné věci, pro ty zábavné a úžasné věci!

Teď mě třeba nehorázně rozesmála rtěnka ve stojanu na tužky, prostě jsem ji tam asi bezmyšlenkovitě strčila, když jsem uklízela stůl, vypadá tam tak směsně. Když ji teď hned nevyndám, určitě na ni zapomenu a zítra ji budu hledat a budu běhat po bytě a nadávat, že mi prostě ty rtěnky někdo krade, a pak se začnu hrozně smát, protože si vzpomenu, že ji mám ve stojánku na tužky. Je to maličkost, a nejspíš si ťukáte na čelo, ale to je právě ono! Ty maličkosti, které dělají svět hezkým. Proboha živého, pokud toto bude největší problém z celého mého dne, tak nejsem já to šťastný člověk?!

Víte, jsem za hodně moc věcí moc vděčná, ale mám pocit, že to ne často dávám najevo. Momentálně jsem moc vděčná lidem okolo mě, že mě donutili konečně udělat řidičák. Je to taková úleva, moct si kamkoliv dojet. Často nám auto stojí před domem a já někam potřebovala, musela jsem furt někoho prosit, aby mě odvezl, teď prostě když se jim nechce, sednu do auta a jedu. Ta volnost, ty možnosti! Je to paráda! A pak jsem samozřejmě vděčná za rodinu, za tu vlastní i tu nevlastní. Hodně lidí momentálně považuji za rodinu, i když s nimi pokrevně nijak spřízněna nejsem, ale miluji je nade vše a jsem moc ráda, že jsem o ně nepřišla, stačilo tak málo! A pak takové ty blbosti, jakože jsem vděčná za to, že mám kde bydlet, kde spát, co jíst... :D :)

Proč to ale píšu?! Jen jsem chtěla, abyste věděli, že žiju, že se mám dobře, že jsem šťastná a že nelituji žádného zakopnutí ;)

Mám vás ráda.
Míša