Srpen 2017

23. srpna 2017

23. srpna 2017 v 16:37 | Míša |  Deník
Tak co se od posledně změnilo. Fíha, kde sakra začít.

No ne, nedávno jsem se naskytla rozhovoru, kde se páry předháněly, kdo kde byl na dovolené. A dostala jsem se do situace, kdy padly všechny oči na mě a někdo pronesl: "Jéé.. ty chudinko a vy jste nikde nebyli? To ti musí být líto, že na to nemáte penízky". Nutno říct, že dotyčná měla včera pohřeb. Tak jo, kecám, neměla, ale vmetla jsem jí do ksichtu, že jsme sice nikde nebyli, ale máme kuchyň, dveře, garnyže, komplet nový nábytek a čistý byt a nutno říct, že nás to stálo přes dvěstě litrů, které jsme si našetřili, tak kdo nemá penízky, ty hérečko. Fuj. To jsem si ulevila.

Takže k věci. Jsem introvert jako prase, každej to ví. A miluju stereotyp. V určitých věcech. Jako například práce, bydlení atd.. A já se jakože rozhodla, že během jediného týdne změním bydliště a práci. Ouu jéé.. Každej komu to řeknu a zná mě, na mě čumí jak tele na nová vrata. Prostě to nejsem vůbec já. To není nic pro mě. Posraná až za ušima jsem už teď. Já příští čtvrtek v práci praštím tužkou, předám vše co mám a už se nevrátím. V pátek nastoupím do nové práce a v sobotu budeme stěhovat poslední věci a už se do Přelouče nevrátím. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla z Přelouče vypadnout, na druhou stranu to pro mě byl domov posledních 26 let a bylo to moje útočiště. Teď přijdu o svoje zázemí a o svůj "klid". V práci už jsem taky byla někdo. Na vyšší pozici, zaučovala jsem mladší a rozdávala rady. Teď to zase budu já, v té pozici mladší a to se mi sakra nelíbí. Svůj post jsem budovala přes rok a teď musím zase začít odznova.. Takže tak, to jen abyste věděli, že se rozhodně nenudím..

Miluju vás.

21. srpna 2017

21. srpna 2017 v 23:22 | Míša |  Deník
Miluju tě, zakřičela jsem kamsi do tmy. A pak přišlo neuvěřitelně hlasité ticho. To ticho řvalo a rvalo mi uši. Po tváři mi stékaly slzy a já věděla, že je konec. Stála jsem tam ještě dobrých pět minut a čekala na zázrak. Ale nestalo se nic. Vůbec nic. Pomalu jsem odcházela kamsi do tmy. Ta tma mě bude provázet nejspíš celý život. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, natož pak pod nohy. A jelikož jsem neměla sílu ani na zvedaní nohou, logicky jsem zakopla o první kořen stromu, který jsem na cestě potkala. Skácela jsem se k zemi. Nic mě nebolelo, takže zřejmě nic zlomeného nehrozilo. Vybuchla jsem v obrovský smích. Válela jsem se tam na zemi, v blátě a špíně a nahlas se smála. Přišla jsem o životní lásku a já se tam válela a smála se. Přetočila jsem se na záda a pozorovala hvězdy. Bylo to tam. K tomuhle momentu jsem přesně směřovala. Už tenkrát jsem brečela, že umřela hvězda. A tady to bylo. Ležela jsem tam, opět zlomená a pozorovala hvězdy. Bylo to tam, přesně v tenhle moment se ta jedna hvězda opět zrodila. Na žádné zlomení není čas. Život je tak strašně krátkej, že na žádné trápení není čas. A tak jsem přestala plakat a začala se usmívat. Zrodila se nová hvězda. Nový člověk. Nová etapa. Říkej si tomu jak chceš, ale mě nezlomíš. Už ne.

Miluju tě, zašeptala jsem do ticha a slova směřovala sama sobě. Miluju tě a vždycky milovat budu. I kdyby nic nebylo, já budu a budu pořád sama sebou.

Milujte se, život je hrozně krátkej.