Září 2017

Téma týdne: "Motivace"

22. září 2017 v 19:14 | Míša |  Téma týdne
Mojí největší motivací je bezpochyby moje dítě. Mrzí mě, že jsem takhle neuvažovala už dřív. Teď než něco napíšu, nebo dám na facebook, tak přemýšlím, co by si o mně pomyslelo moje dítě. Za žádnou cenu nedopustím, aby se moje dítě mělo za mě stydět. Chci, aby bylo rádo, že se narodilo mně. Chci, aby bylo šťastné, že já jsem jeho matka. Tohle mě hodně nutí, chovat se správně, dělat dobrá rozhodnutí, hnát se za lepší pozicí v práci atd.. Podle mě není silnější motivace, než to, aby vás vaše okolí bralo, aby klidně závidělo. Ať mi klidně závidí, když bude co.

Snažím se žít především tak, abych se nemusela stydět sama za sebe. Plus se teda snažím, aby se nemuseli stydět ani moji nejbližší. Moje dítě bude mít tu nejlepší mamku na světě, to je moje motivace. A kdybych náhodou dítě nikdy neměla, tak aspoň budu vědět, že jsem se v životě vždycky zachovala jak nejlépe to šlo.

22. září 2017

22. září 2017 v 18:59 | Míša |  Deník
Když jsem tenkrát opustila Přelouč a šla do Prahy, byla to totální katastrofa. Takže, když jsem se pak vrátila zpět, Přelouč jsem milovala a řekla jsem si, že ji nikdy neopustím. Bylo to moje město. Když člověk potřeboval, dojel si do Pardubic autem. Vlastně to byly jediné cesty autem, které jsem víceméně podnikala. Nepočítám, že jednou za měsíc jsem si zajela do Prahy. Teď, když žiju v Pardubicích autem vlastně už vůbec nejezdím. Všude si dojedu MHD nebo dojdu pěšky. Je to tady jednodušší, než sedat do auta. Ale o tomhle jsem snad ani psát nechtěla. Já vám prostě jen potřebuju napsat, jak je to hrozně divný, že už nežiju v Přelouči. Prostě pořád mám takovou nějakou tendenci jít na vlak a jet domů. Přitom jsem už doma tady. Mám tady všechny svoje věci a miluju náš byt. Bože náš byt je tak krásnej! Mám všechno o čem jsem vždycky snila. Mám nádhernou koupelnu, kterou jsem si fakt vysnila a kuchyň, ta je naprosto pecková. Miluju naši obří ledničku, miluju, že je plná jídla, který miluju. Strašně zbožnuju naši velkou televizi a obrovskej gauč a jídelní stůl a konferenční a taky můj obří psací stůl. Si možná něco kompenzuju :D ale máme doma fakt všechno obří :D :D Kromě záchodu, ten mi zas připadá nějakej mrňavej oproti tomu, co byl v Přelouči :D :D Ale jinak jsem všechno chtěla velký :) Peněz to stálo tři prdele, zadlužení jsme na třicet let, na dvacet, když to dobře půjde. Ale stálo to za to. Jsem teď fakt šťastná.

Já jsem vlastně narozdíl od Ondry musela změnit celý svůj život. Ondra se jen přestěhoval. Ale mě to stálo dosavadní domov, musela jsem změnit práci a to všechno najednou. Hrozně jsem se toho bála. Jak jsem dřív trpěla depresemi a úzkostmi a léčila se na psychiatrii, tak jsem se hrozně bála, aby se to nevrátilo, protože já nemám ráda změny a tady se změnilo úplně všechno, ale musím říct, že jsem to zvládla naprosto jedničkově. V práci jsem si už zvykla, mám ty lidi hrozně ráda, na to, že je neznám ani měsíc, tak jsou naprosto skvělí. Možná i lepší než byli v Přelouči. Nechci to zakřiknout, ale jsem fakt šťastná.

Takže oficiálně, žiju v Pardubicích, mám tady práci, mám tady kamarády. Tohle je teď můj domov. Do budoucna bych ještě pár věcí chtěla vylepšit, ale netlačím na pilu, není to nic, co by hořelo a bez čeho by nešlo žít.

Zítra jedu na houby. To je jediné, co teď potřebuju mnohem víc, vypadnout z města a vyvětrat si hlavu. Díkybohu za naši chatu!

Miluju vás.
Míša