Říjen 2017

29. října 2017

29. října 2017 v 1:40 | Míša |  Deník
Přijde mi úplně šílený, že už příští rok to bude deset let od té šílené tragédie... ZDE ...

Tu holku jsem šíleně moc zbožňovala, byla neuvěřitelným světlem v mém životě. Ten text, který jsem tenkrát napsala, ten pořád platí. Jen uběhlo strašně moc let, jinak se nic nezměnilo..

Ona... protože se uměla smát... byla barevná... a milovala bublifuk... neměla potuchy, že existují i špatné věci a nevnímala, že je na světě zlo... až do toho osudného dne... v ten den svět přišel o jednu z nejlepších duší... Chtěla umět létat... věřila, že víly existují... když na ně nebudete věřit, tak nějaká víla zemře... věřím, že letěla... a odletěla do lepších míst... směje se na nás s bublifukem v ruce a chrání nás od všeho zlého... Zanechala tu moc lidí... moc lidí, kterým se stýská... Na světě je hodně špatných lidí, lidí, kteří by si zasloužili zlo.. Ona neměla odejít, ona rozhodně ne!

Cítím se hrozně. Na malou chvíli jsem na ni zapomněla. Dobře, na dlouhou chvíli. Už tak rok jsem si na ni ani nevzpomněla. Až jsem viděla takový pěkný obrázek s vílou a vzpomněla jsem si na ni. A cítím se hrozně, protože na malou chvilku jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.. Verunka.. tak krásné jméno a já ho na maličkou chvilku zapomněla. Co to se mnou je? Jak jsem mohla?? Cítím se hrozně.. je mi ze sebe samotné normálně zle.

Zapomínám na lidi, které jsem milovala? Stane se to i s jinými? Nechci na nikoho zapomenout.. Já vím, že občas zapomínám. Vím, že si nemůžu vzpomenout na jméno, na zážitky, někdy i na city.. ale vždycky si nakonec vzpomenu.. Co když to ale jednou už nepřijde? Co když zapomenu úplně? Bude ze mě pak lepší člověk? Budu žít lepší život? Na odpovědi na tyhle otázky ještě nejsem připravená.. ještě je moc brzo.. Ještě si chci pamatovat, ještě to pořád chci být já! Na zapomínání je ještě čas, v téhle fázi ještě nejsem..

Moje nemoc postupuje velmi rychle a nikdo neví kdy to udeří naplno a trvale, ale prostě ještě ne, ještě ten čas nepřišel.. sakra slyšíš! ještě nejsem v téhle fázi, ještě mám čas.. Takže hej ty tam nahoře, ještě mám čas..

Sním či bdím, něco mezi tím.
V hlavě svár a žár, kterej neuhasím.
Chci v dálkách plout, poznat každej kout,
ale nech mě se ještě jednou nadechnout.


Takže jsme si porozuměli, jo? Ještě dýchám, ještě mám času dost. Takže žádný zapomínání.. Pamatuju si vás všechny a někteří ještě zaplatíte ;)

Miluju vás a pamatuju si všechno..
Míša

Téma týdne: "Mám tě ráda, ale..."

20. října 2017 v 21:15 | Míša |  Téma týdne
Mám tě ráda, ale.. to prostě nestačí. Tuhle větu jsem za svůj život řekla tolikrát, že to nespočítám ani na všech prstech, ani na těch půjčených od všech sousedů v paneláku. Nejsem na to ani v nejmenším pyšná. Chlapy jsem balila jak na běžícím pásu a stejně tak rychle jsem je opouštěla. Jako kdyby to byla soutěž a já musela za každou cenu vyhrát.

Co si tak vzpomínám, tak při vyslovování této věty jsem nikdy nic necítila. Prostě to byla výmluva. Víš, fakt tě mám ráda, seš hrozně fajn, mám tě opravdu moc ráda, ale jen láska prostě nestačí, víš, já potřebuju víc. A vždycky jsem našla něco, co se mi hodilo. Když bydlel u rodičů, tak jsem potřebovala chlapa na vlastních nohou. Když neměl práci, potřebovala jsem zajištěného. No, vždycky se něco našlo. Když nic jiného, tak nebyl rodinný typ a nebo naopak byl a to já nechtěla.

Až pak, potkala jsem chlapa, ten měl všechno. Měl všechno, co jsem od chlapa chtěla. Býval by mě dokázal udělat šťastnou, mohl být tím pravým, jenže já nebyla připravená. Hrozně mě vyděsilo, co mezi námi bylo. Nechci říct, že jsem byla dítě, to nebyla, byla jsem jistojistě dospělá, ale ještě jsem nemohla mít stálý vztah, nebo snad přemýšlet nad rodinou, společným životem... A tehdy přišla ta věta.. Víš, já tě moc miluju, opravdu že jo, ale láska prostě nestačí.. a naprosté ticho. Nepřišla žádná výmluva, protože žádná neexistovala. Zakončila jsem to tím, že tohle prostě nestačí a tím jsem utnula všechno. Opět, nechci říkat, že jsem tenkrát o všechno přišla, ale vlastně přišla. Přišla jsem o všechno dobré, protože pak přišly roky smutku a pláče, bože, byly to hodiny a hodiny pláče. Tolikrát jsem držela v ruce mobil a chtěla to vrátit. Ani nespočítám, kolikrát jsem stála před jejich domem. Kolikrát jsem schválně šla nebo jela tam, kde by mohl být. Všechny ty roky bez něj byly šílené. Šíleně prázdné. Ani nedokážu říct, co jsem v té době dělala. Já jen chodila do práce, nebo ležela doma v posteli a brečela. A když jsem ho náhodou potkala? Vyschlo mi v puse, rozklepala se mi kolena a dělala jsem, jak moc jsem nad věcí, jak moc je mi všechno kolem něj totálně u prdele. A přitom jsem mu jen chtěla skočit kolem krku a prosit ho, aby mě už nikdy neopouštěl. Jo, teď to vidím. Byla jsem dítě.

Ono na tom nakonec bude něco pravdy, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co chcete slyšet, pravda je, že ty zlé roky prostě jednoho dne skončily a zase přišlo něco dobrého. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí. Měla jsem opravdu hroznou práci, kde se po mně šéfová vozila nehorázným způsobem za fakt malej peníz. A tak jsem dala výpověď a byla jsem z toho částečně v šoku, tak jsem se jela s přáteli opít a můj mozek byl moc zaměstnaný tou blbou prací, že nemohl myslet na něj a na chvíli zapomněl a dal šanci někomu novému. Seděli jsme u stejného stolu, skoro naproti sobě. Pozorovala jsem ho. Byl tak veselý, šťastný, měl tolik energie, vduchu jsem si říkala, že něco takového bych potřebovala, aspoň na jednu noc. Jo, měl být románek na jednu noc, byla jsem odhodlaná si ho vzít domů, na noc, na sex, na vypnutí.. A tak jsme se zapovídali, bylo to super, nosil mi panáky, já byla najednou taky veselá. Z hodiny byly dvě, tři, čtyři, půlka noci.. a bylo to fajn. Pak jsem si odskočila a když jsem se vrátila, líbal se tam s mojí dobrou kamarádkou. Tak jo, otočila jsem se a odjela domů s pocitem, že mi aspoň zlepšil náladu. Ráno jsem se probrala s šílenou kocovinou a ještě něčím.. touhou zjistit víc, poznat ho. Pátrala jsem, hledala, našla, napsala.. a od toho dne jsem myslela jen na něj, na nikoho jiného. Z toho prvního večera bylo první rande, pak další, a za měsíc jsme byli oficiálně spolu, za pár měsíců jsme spolu začali žít a byl z toho opravdový vztah. Už žádné chození, tohle byl fakt vztah. Všechno jsme řešili spolu, vařili jsme spolu, měli společné peníze, budili jsme se vedle sebe, koupili si první auto... Ten původní škůdce, co zaměstnával můj mozek předtím se dlouho neobjevil, až po nějaké době se mi zase vrátil do života a já hloupá uvěřila, že by se mohlo něco změnit. Ale my spolu jsme se nikam neposunuli, nevyvynuli, zase spolu jsme byly opět ty dvě děti, co se nedokázaly zžít. A tak mi zlomil srdce ještě jednou a taky naposledy.

A dneska? Sedím ve svém krásném novém bytě, který miluju. Probouzím se vedle chlapa, který je pro mě vším a já vážně, ale opravdu vážně doufám, že už nikdy nebudu muset vyslovit tu prokletou větu... Víš, mám tě ráda, ale...