1. června 2018

1. června 2018 v 6:52 | Míša |  Deník
Už tři dny jsem nespala. Divím se, že vůbec ještě funguju.. noo.. i když, slovo funguju je asi dost silné. Už víc jak dva týdny jsem doma na neschopence, takže nějaké fungování není zrovna na programu dne. Za tu dobu jsem akorát párkrát umyla nádobí a dvakrát jsem vyprala, což mě vyčerpalo natolik, že jsem se z toho dva dny dostávála. Takže víceméně buď ležím v posteli a čumím na telku, nebo ležím v posteli a čtu si a nebo sedím u počítače. Takže to, že jsem tři dny nespala není zatím taková hrůza. Každopádně, vypadám strašně. Jsem celá taková oteklá, jsem bledá, mám rudý a oteklý oči.. prostě bych mohla klidně jít ven a strašit malé děti. Asi se ptáte proč nespím. Co mě trápí? Zřejmě to bude duch minulosti. Já popravdě nevím. Ale těch pár dní předtím, když jsem ještě spala, se mi zdály hrozně divné sny. V podstatě jsem se dívala na film o mně, o všem, co jsem doteď prožila a to hlavně to špatné. Bylo to tak strašný, že od té doby nespím a fakt mám sakra problém usnout. Jen co třeba trošku zaberu, okamžitě se vzbudím a to takovým tím infarktovým probuzením, kdy vystřelím, srdce mi příšerně buší, jsem celá zpocená a klepu se. Není mi vůbec dobře. A mám šílenej strach, co bude dál.

Víte, kdo mě znáte, nebo čtete, nebo tak něco, tak víte, že jsem dříve docházela k psychiatričce a brala jsem antidepresiva. Mimo jiné jsem nejdelší dobu hlavně brala prášky, které mi pomáhaly spát. Jakoby uklidňovaly mozek, aby se prostě zklidnil a dovolil mi v klidu spát a nic neřešit. Po cca roce jsme dávky snižovaly, až jsem je přestala potřebovat. A teď jsem už tak dva roky úplně bez léků a začínám mít pocit, že se to všechno vrací. Že ty děsy jsou zpátky a já vůbec nevím proč. Protože, tak jasně, mám práci, která je stresující, ale není to nic tak strašnýho, ale jinak? Jinak je prostě všechno v pohodě. Jako jo, teď jsem trochu ve stresu, protože mě v srpnu nebo v září čeká operace a do té doby musím nějak fungovat, protože do té doby mi nikdo nepomůže, tak mám trochu strach, jak to přežiju.. ale na druhou stranu, jsme s doktorkou domluvené, že když to prostě nepůjde, když to nebudu zvládat, tak mě nechá doma na neschopence, takže taková pomyslná berlička. Jasně, na druhou stranu jsem typ člověka, co se nevzdává a je mi proti srsti, že bych já něco nezvládla.. ale víte jak.. asi nevíte.. protože já taky nevím..

Vylejvám si tu srdce a vůbec nevím jestli to dává smysl. Prosím, omluvte styl psaní, omluvte chyby, nesmysly, omluvte všechno.. Tři dny jsem nespala! Jsem ráda, že sedím.

Přiznám se, že už dlouho jsem neměla strach. Už dlouho nebyl součástí mého života a teď tu zase je a já vůbec nevím, co s tím.. Mám teď hodně nových přátel, skvělých přátel, ale z téhle stránky mě ještě neznají a já mám strach se jim s touhle stránkou mého já otevřít.

Život nám nakládá nejrůznější zkoušky a my je prostě musíme zvládat. Ale co když už to nejde? Musí to jít. Musíme si pomáhat.. společně, společně to zvládneme.. hlavně člověk nesmí být sám.. Lituju všechny ty lidičky, kteří se s čímkoliv musí vypořádávat sami.. Já to znám, není horší pocit, než naprostá samota.. Tenkrát jsem to zažila, tenkrát, když jsem kvůli němu opustila všechny kamarády, rodinu a všichni na mě byli naštvaní a pak mě opustil on.. zůstala jsem sama, nejšílenější období... Vlastně, dodneška nechápu, že jsem se mu za to nepomstila :D :D Díkybohu, tenhle pocit jsem od té doby už ani jednou nezažila a doufám, že nezažiju..

Mám vás ráda...
Pro dnešek asi stačí ;)
M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 30. června 2018 v 0:02 | Reagovat

Milá jmenovkyně,
měsíc uplynul od tohoto článku, doufám, že jsi už v pohodě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama