Listopad 2018

20. listopadu 2018

20. listopadu 2018 v 23:26 | Míša |  Deník
Přeju si mít kouzelnou kouli. A nebo ještě lépe. Přeji si přečíst si svoji knihu osudu. Nebaví mě časem zjišťovat, co si pro mě osud připravil. Chci si to přečíst a smířit se s tím. Ale prostě to vědět. Třeba se na to připravit, co já vím, ale prostě netápat ve tmě, ale vědět to.

Hrozně mě štve, když se pro něco nadchnu, vložím do toho všechno, co můžu, od času, síly, energie až po peníze, prostě dám do toho opravdu všechno a ono to pak krachne. A najednou mám pocit, že jsem to všechno dělala úplně zbytečně. A kdybych to věděla dopředu, tak bych se na to vybodla, protože to nic nepřinese. Já vím, teď se ozve ten debilní hlásek, co furt řve, že to přinese zkušenosti, ponaučení a že i blbá zkušenost je prostě zkušenost, ale na tohle kašlu. Na tohle už ve svých 28 letech prostě nemám kurva čas! Já už mám být dospělá a mám dělat věci s rozmyslem a nemůžu se každej měsíc pro něco nadchnout a pak to opustit, protože to nevyšlo. Prostě na tohle už nemám. Nenávidím to. Nenávídím být dospělá. Každej po mně chce, abych dělala jen ta správná rozhodnutí. Mám číst správné knihy, poslouchat správnou muziku, dívat se na správné filmy a hlavně nemít idiotské koníčky. Zkuste někde ve společnosti dospělých lidí říct, že jste o víkendu koukali na Hotel Transylvánie, celej den jste strávili v posteli v pyžamu, nevařili jste nedělní oběd, ale objednali si pizzu a ve volných chvílích jste pařili The Sims 4, protože vyšel nový datadisk. Ty pohledy jsou k nezaplacení. Ale tak to prostě je. Já nechci být dospělá. Chci dělat všechno to, co mě baví. A to že jsem posedlá uklídem a doma to smrdí dezinfekcí ještě neznamená, že budu jen posedlá domácností a nebudu na nic jiného myslet. Naopak, mám v hlavě pořád spousty projektů, do kterých se chci pouštět, ale zároveň chci, aby vycházeli a aby mě dokázali uživit, protože na to bezcílné bloudění už fakt nemám energii.

Tématem tohoto týdne je Něco, co o mně nikdo neví. Vážně na to téma chci napsat článek, ale bojím se. Opravdu mám jít s kůží na trh? A je vůbec něco, co fakt nikdo neví? Chci říct, mám hodně tajemství. Od drogové minulosti, tancování v baru, přes znásilnění, rakovinu, sebepoškozování, záškoláctví, nevěru... ale každé to tajemství aspoň jeden člověk ví. Takže marně přemýšlím, zda je něco co opravdu nikdo neví. Někdy mám pocit, že ve skutečnosti nikdo neví, jaká doopravdy jsem. Já jsem hodně otevřená, hodně upřímná, ale zároveň dost věcí skrývám a tajím. Třeba v práci, asi skoro každý vám řekne, že jsem fajn holka, která vždy pomůže, vždy poradí, vyslechne, hodně toho ví, jsem hodná, milá.. ale občas, když už z dálky slyším Míšo, bych dotyčného nejradši neviděla. Kolikrát chci ten den jen nějak přežít a nemám náladu, nebo je mi blbě a stejně se přemůžu, ale to už nikdo nevidí. Nevidí pod tu moji skořápku. Nevidí skutečně mě.

V pátek mám narozeniny. V sobotu mám oslavu. Nejde mi o dárky, nikdy mi o ně nešlo. Já se jen těším, že se rodina sejde, posedíme, popovídáme si a bude to fajn. Dřív jsem si rodiny vůbec nevážila. Nic pro mě neznamenala. Byla jsem tak nastavená. U nás to tak prostě bylo. Znala jsem to od babiček a i doma to nebylo růžový, takže rodina pro mě byla nutné zlo. To se ale změnilo, když jsem poznala, že rodina může být i o něčem jiném a že může fungovat úplně jinak.

Člověk by takhle k večeru moc přemýšlet neměl. Přemýšlím akorát nad kravinami. Jakože třeba projíždím facebook a koukám se, jak žijí a jak se mají lidé, které jsem roky neviděla a přitom kdysi dávno bych pro ně umřela. Není to divný? Tenkrát bych do ohně pro ně skočila a dneska vůbec nevím jak žijí. Kamarádi, o kterých jsem myslela, že jsou navždy, tak jsou dneska jen známí lidé, které na ulici pozdravím, když je potkám. Upřímně by mě zajímalo, jestli takhle někdo z nich uvažuje o mně. Pochybuji. A o to víc mě sere, že se tím zaobírám! Zbytečně se trápím a jsem smutná a oni přitom si na mě ani nevzpomenou a s takovými já se zahazuji, byť jen v myšlenkách! Je to jen pár let, co jsem pro ně chystala velké oslavy, kupovala drahé dárky, vymýšlela nejrůznější věci... sere mě to..

Máma pořád říká, že jsem hodná až jsem hloupá. A je to pravda. Jsem normální kráva, která furt myslí na druhé. Můžu se přetrhnout, aby byli všichni spokojení. A kdo se stará o to, zda jsem spokojená já? Doma máme pořád uklizeno, lednička je furt plná, na záchodě je dostatek toaletního papíru, ručníky jsou furt voňavý a čistý, můžu se doslova přetrhnout, aby to tu bylo tiptop. Všem přeju k narozeninám, ke svátku, nakupuju dárky, připravuji oslavy. A kdo připraví tu moji? Já vole :D :D

No ne. Sorry, potřebovala jsem to tu vyblít. Ve finále to je tak, jak jsem si to nastavila. O domácnost se starám ráda. Taky ráda všechno možné chystám a připravuji. Takže je to vlastně cajk.

Pokud jsem tímto článkem někoho pohoršila, ba dokonce naštvala, tak se omlouvám. Mám vás všechny ráda. A to že už mám dneska nové kamarády a ty staré už ne, to je prostě koloběh života. Tak to prostě být mělo.

Mám vás ale pořád ráda a když nic jiného, tak vzpomínky mi v srdci zůstanou napořád..

M.

Téma týdne: "Úsměv"

3. listopadu 2018 v 22:13 | Míša |  Téma týdne
Smích? Přejde.

Úsměv, no, to je zas téma. Co vám mám jako povídat? Smát se umím. Umím se smát velmi hlasitě a velmi zvláštně. Mám takový ten nakažlivý smích. Jakože když se směju já, směje se celá hospoda a je úplně fuk, že nemají tušení čemu. Prostě když se směju já, smějí se všichni. Ale úsměv? Ten mám naprosto křivej. Neumím se smát. Když se na fotku snažím usmát, vždycky z toho vyjde taková děsivá grimasa. Každý fotograf skončí svoje snažení tím, že prohlásí, ať se raději nesměju, ať prostě jen stojím a čumím někam před sebe :D Nelžu. Chcete vidět takový pokus o úsměv?


Nekecala jsem, coo? Prostě mám křivej úsměv. A když se snažím jakože usmát a ukázat zuby, tak je to ještě příšernější :D :D

Tohle téma týdne bude stát asi pěkně za prd. Ale já prostě nevím o čem psát. Asi bych mohla vymyslet nějaké složité filozofické dílko o tom, jak miluji usmívající se lidi... a teď mě něco napadlo. Takový záblesk, myšlenka..

Vzpomněla jsem si na její úsměv. Malá roztomilá brunetka, kterou jsem nazývala nejlepší kamarádkou. Nejlepší přítelkyní. Mojí duševní sestrou. Ona byla tak krásná. A tak nádherně se usmívala. Když se usmála, tak byl svět najednou krásnější. Bylo úplně jedno v jaké jste byli náladě, nebo zda šel svět do sraček, prostě když se ona usmála, všechno bylo v naprostém pořádku. Nic vás netrápilo, nic nebolelo. Jen ten její úsměv jste vnímali. A vůbec nejkrásnější scéna byla, když se usmívala, tancovala v pyžamu po pokoji a do toho medovým hláskem zpívala nějaký aktuální hit. To bylo najednou na světě v pořádku úplně všechno. Prostě její úsměv bylo to nejkouzelnější, co jste kdy mohli vidět. Tak to bylo.

Můj úsměv není nijak zajímavý, ničím výjimečný. Snad jen, sice není jedinečný, ale není ani samozřejmostí. Protože úsměv nemám pro každého. Můj úsměv si musíš zasloužit. Je cenný. Falešné úsměvy nerozdávám a ty pravé zas tak často nevídám..

Ach jo, končím. Psát o úsměvu a poslouchat smutné songy, to fakt nejde. Někdy příště.. sorry..