Články

Proč u mužů vítězí zlé ženy?

30. srpna 2014 v 14:00 | Míša
Jejich tajné zbraně jsou odhaleny!

Neposlušné holky měly před těmi hodnými vždy navrch. V čem spočívá jejich kouzlo? Teď se od nich můžeme pár fint naučit.


Muži vědí, na čem s ní jsou

Semetriky mají otěže v rukou hned ze začátku vztahu. Nešetří ani scénami a ultimáty. Jenže pánové, když jsou zamilovaní, to neřeší. Hysterky si taktéž neberou servítky a dávají hlasitě najevo svůj nesouhlas. Jejich chování a reakce se nemění ani po čase, a to mužům vyhovuje. Už předem vědí, co je ve které situaci čeká. A tak si najdou metodu, jak na to reagovat, a nemusejí zvládat nic překvapivého.

Citové vydírání

"Potřebuji tě, bez tebe to nezvládnu!" Tato slova často v kombinaci s výhružným tónem naoko signalizují ženinu zranitelnost a závislost na muži. A pánové rádi o své vyvolené pečují a starají se. Ovšem v ten moment také vstupují do bludného kruhu - žena si je obmotává a jim to (nic netušícím) imponuje.


Zlá holka ví přesně, co chce

Muži mají rádi věci jasné a přímé. Netíží je tak pochybnosti a zbytečné úvahy. A hysterka si o ně od plic řekne. Muž to chápe tak, že jasně sděluje fakta, tudíž nemusí hledat skrytý význam jejích slov.

Semetrika nepožaduje rozhodnutí ani řešení

Zpravidla mužům natvrdo sděluje, co má udělat, a jemu tak odpadne starost s rozhodováním. Zkrátka to udělá, a má klid. Takové ženy rády rozhodují a málokdy je jim něco jedno. Mužům naopak dost věcí jedno je a neradi rozhodují. Dokonalá rovnováha, no ne? Semetriky umějí také dobře zamaskovat, kdo s nápadem (příkazem) přišel. Podá to takovým způsobem, že má muž nakonec pocit, že mu pomáhá v jeho vlastním těžkém rozhodování. Ani ho nenapadne, že ve vztahu nemá žádné rozhodovací právo.


Ona je tak vášnivá

Ženy-semetriky jsou výbušné a temperamentní. A to muže přitahuje. Chtějí takovou mít, připadá jim sexy. Stinné stránky po čase objeví také, ale vypadá to, že raději budou mít horkokrevnou ženušku než unylou vílu. Temperament se totiž promítne do více oblastí. Nejen do hádek, ale také do ložnice. S takovými dámami se pánové holt nenudí.

Zůstat, nebo odejít?

23. srpna 2014 v 14:00 | Míša

Pár (nesmyslných) důvodů, proč s ním chtě nechtě zůstat, se vždycky najde. I když jste nešťastná.


Všichni okolo jsou zadaní

Být jako jediná z kamarádek single pro vás není přijatelné? Jak ale chcete objevit toho pravého, když nejste schopná pustit staré záležitosti k vodě? Zamyslete se, co všechno jste vztahu obětovala, a pusťte se do nových zážitků a věcí. Zorganizujte si svůj volný čas, a život vás bude zase více těšit. Při nových aktivitách se mnohdy i vztahy navazují lépe!

Dobří muži jsou všichni zadaní

Svobodných, krásných i chytrých mužů je na této planetě spousta. A my máme navíc možnost si vybírat. Stačí jen sundat černé skeptické brýle a podívat se pravdě do očí. Podnikejte výlety, choďte na nová místa, seznamujte se s kamarády kamarádek... Nevzdávejte se! Jak by to pak na světě vypadalo, kdybychom se všichni tvářili zatrpkle?


Už jsme spolu dlouho

Zvyk je železná košile, v tomto případě také velmi těžká. Prožili jste spolu spoustu hezkého a to vám už nikdo nevezme. Je ale čas myslet také na sebe. Skousnete i nadále fakt, že vášeň je z vašeho vztahu pryč, smyslné pohledy a roztomilá překvapení také? Pokud vás stereotyp pohltil natolik, že z něj už ani nenacházíte východisko, jistou směrovkou je pak na čas se oddělit anebo se rozloučit úplně a zůstat alespoň přáteli.

Neumím se seznamovat

Výmluvy, že si nikdy nikoho nenajdete, protože nevíte, jak ho 'sbalit', jsou směšné. Vždyť se přece nemusíte ani tolik snažit. Stačí být přirozená, nenucená a přátelská. Taková jste i v běžném životě, pravda? Určitá míra nesmělosti či zdrženlivost dokážou také probudit pánskou zvědavost a touhu. Pak k vám sám udělá první krok.

6 tipů pro správný pitný režim

20. srpna 2014 v 8:00 | Míša
V letních vedrech si naše tělo tekutiny přímo žádá, takže většinou nemíváme s pravidelným a dostatečným pitím problém. Tělo však hydrataci potřebuje i v okamžiku, kdy zrovna žízeň nepociťujeme a nejsme vystaveni žhavým slunečním paprskům.


1. ZAMĚŘTE SE NA MNOŽSTVÍ

Z médií se k nám dostávají nejrůznější zprávy a výzkumy doprovázené čísly, které nám přikazují, kolik litrů tekutiny bychom denně měli svému tělu dopřát. Jak se ale v takové záplavě informací vyznat, když každá radí něco úplně jiného - stačí pít dva litry tekutin za den, nebo snad až čtyři?

"Samozřejmě nelze určit jedno číslo, podle kterého bychom se měli řídit všichni. Množství tekutin, které každý den potřebujeme, je závislé na naší hmotnosti. Obecně lze říci, že na každých 10 kg lidské hmotnosti je vhodné vypít 300 ml tekutiny," radí PharmDr. Lenka Zemanová, lékárnice z Alphega lékárny v Lounech.

2. NEZAPOMÍNEJTE NA TEKUTINY V POTRAVINÁCH

Tekutiny nepřijímáme jen ve formě nápojů, část je jich obsažená také v jídle - v polévkách, ovoci, zelenině apod. Tyto tekutiny jsou rovnocennými partnery nápojů. Vyhýbat bychom se ale měli přesyceným minerálním vodám, alkoholu, přeslazeným nápojům či kávě. Z nich se tělo v žádném případě nenapije.


3. JAK ZJISTIT, JESTLI PIJETE DOST

Přece jenom si nejste jisti, kolik tekutin jste vypili a zda to bylo dostatečné množství? "Nejjednodušším vodítkem, jak zjistíte, že máte v těle dostatek tekutin, je zabarvení moči. Je-li moč tmavá, je to znamení, že jste tělu dostatek tekutin nedopřáli," radí Alphega lékárnice Lenka Zemanová.

Pokud bude tělo nuceno potýkat se s nedostatkem tekutin, dá to zřetelně najevo. Organismus se bude hůře ochlazovat, hrozí dna, infekce vylučovacího ústrojí a odpadní látky se budou špatně odvádět z těla. Dalšími příznaky počínající dehydratace může být také nesoustředěnost a bolest hlavy.

4. VODA JE NUTNOST

Jednou z nejvhodnějších voleb při výběru nápojů je voda. Nejenže bude díky ní vaše tělo hydratované a nebude zatěžováno cukry, ale pití vody se projeví i na kvalitě vaší pleti. Voda pleť zvláčňuje, bojuje s výskytem vrásek a dokáže udržet svěží vzhled. Voda by měla tvořit 50 % vašeho denního příjmu tekutin.


5. BYLINNÉ ČAJE BY MĚLY BÝT SLABÉ

Pokud doplňujete tekutiny bylinnými čaji, myslete na to, že čaje by měly být slabé a byliny byste měli střídat. Při nadměrné denní konzumaci by totiž mohly léčivé účinky bylin působit na vaše zdraví naopak negativně.

6. POZOR NA OTRAVU VODOU

Několik litrů vody denně byste neměli pít naráz, ale v malých dávkách v průběhu celého dne. Tělo, kterému dodáme tekutinu pouze jednou či dvakrát za den, nebude hydratované, ale přepité. Vysoké množství vody v těle pak může škodit. Když se přepijeme, může v krajních případech dojít k otravě.

Mám mladšího přítele! A proč ne?

19. srpna 2014 v 23:19 | Míša

Toužíme většinou po starších, ale občas je láska slepá, a tak se občas stane, že ten vyvolený je zrovna o pár let mladší než my. Jak se s takovou vztahovou novinkou vypořádat?


Nebát se

Pokud bylo už vašemu milému patnáct a vám zrovna netáhne na čtyřicítku, není třeba se ničeho bát. Věkové rozdíly jsou v poslední době čím dál častější. Není třeba se na veřejnosti ani doma stydět.

Neponižovat se

Nikdy, ale opravdu nikdy před ním neříkejte, že by klidně mohl mít mladší slečnu, než jste vy. Tak dlouho to bude poslouchat, až vás jednoho dne opravdu poslechne. Je s vámi, protože vás miluje, chcete snad větší důkaz?!


Neřídit se radami ostatních

Samozřejmě nemám na mysli rady opravdových kamarádek, ale takové ty 'dobře míněné rady' ostatních známých ohledně vašeho věkového rozdílu si trpělivě vyslechněte a to je vše, co pro ně můžete udělat. Je to pouze vaše věc, koho máte ráda, a věk v tom nehraje roli.

Nebát se cítit sexy

Pro zamilovaného chlapa není nic víc sexy než jeho slečna. Tak se odvažte a nesrovnávejte se s mladšími ženami. Jste sexy a vybral si právě vás a žádnou jinou. Neschovávejte se proto a občas si dovolte luxus být tou sexy a krásnou. Věřte, že to funguje!

Když se hádáte kvůli penězům

31. května 2014 v 15:00 | Míša
Půjčky. Úspory. Plat. Tohle jsou ve vztahu výbušná témata. Jak konflikt zvládnete?





Dvaatřicetiletá Tereza vypráví: "Když jsme spolu začínali chodit, oba jsme měli slušný příjem. A vůbec jsme se nehádali. Jenže pak Marek přišel o práci a sehnal jen hůř placené místo, " a pokračuje: "A doma okamžitě začaly hádky. Nemáme vůbec žádné úspory, takže se nám běžně stane, že máme na účtu poslední tisícovku a výplata je v nedohlednu. Ke všemu splácíme půjčku na auto, kterou jsme si vzali ještě v bohatších dobách, ale Marek ho odmítá prodat. Kdykoli začneme hledat řešení, vždycky skončíme obviňováním, kdo z nás za to může." Podle průzkumu společnosti GfK zaujímají finance druhé místo v žebříčku nejčastějších párů. Byla by ovšem chyba vyhýbat se debatám o penězích jen proto, že způsobují ve vztahu dusno. Naopak platí, že čím víc budete o problému mluvit, tím spíš se vám podaří najít řešení.


Konflikt: Vnucuje vám svůj přístup k financím


Věříte, že peníze jsou od toho, aby se utrácely. Jenže váš partner by si nejraději celou výplatu nacpal do prasátka. Ve fázi chození, kdy každý hospodaříte zvlášť, není až tak důležité, jak se který z vás staví k penězům. Jenže později, když spolu bydlíte nebo mluvíte o společné budoucnosti, se z toho může vyklubat dost velký problém. Rozhodně nemá smysl věřit, že se jeden z vás v tahle zásadní věci změní.

Jak z toho ven: "Přístup k nakládání s penězi vychází především ze zkušenosti partnerů z jejich původních rodin," vysvětluje soukromá pražská psycholožka Milena Nováková. "Samozřejmě roli hraje i výše příjmu, která má také velký vliv na uvažování o utrácení a šetření." Jinými slovy: pokud váš drahý vydělává o polovinu méně než vy, nemůžete mu vyčítat, že je zvyklý obrátit v prstech každou dvacetikorunu. Neměl by ale k témuž nutit vás. "Pokud vám partner vnucuje svůj přístup, je to podobné jako v kterékoli jiné oblasti. Záleží na vás, jestli si necháte poradit a jste vlastně ráda, že nemusíte o všem rozhodovat sama, nebo jestli si chcete ponechat vlastní systém, případně nastavit kompromis," vysvětluje psycholožka. "Jedna z možností je, že každý z partnerů dá určitou část peněz na pokrytí společných výdajů, jako je bydlení, jídlo, spoření a podobně, a část peněz si každý nechá pro svou potřebu."

Prevence: Jestli chcete včas poznat, na čem s partnerem jste, už na začátku vztahu se ho ptejte, jak se jeho rodiče stavěli k financím. Spíš utráceli, nebo šetřili? Dostával kapesné? A ukládal si ho do prasátka, nebo hned šel a pozval kamarády na zmrzlinu?


Konflikt: Máte dluhy nebo nízké příjmy


Pokud se potýkáte s dluhy nebo prostě máte vyšší náklady než příjmy, jste nejspíš ve vztahu tři: vy, partner a úzkost. Možná si v duchu říkáte, že za všechno může váš milý, protože málo vydělává nebo si třeba půjčil na nové auto. Nebo od něj naopak slýcháte, že na vině jste vy, protože moc utrácíte nebo jste vybrala zbytečně drahý byt. Jenže takové debaty problém neřeší a jen vytvářejí ve vztahu ještě větší dusno. Jestliže přítel shazuje vinu za vaši společnou situaci na vás a vy jeho kritiku přijímáte nebo se bráníte protiútokem, stavíte se tím do role oběti. Jestli se jeden z vás dlouhodobě cítí obviňovaný a nápadný, může to lásku zničit.

Jak z toho ven: Uvědomte si, že jste ve vztahu dva a oba máte na běh věcí stejný aktivní vliv. Jste po uši zadlužení? Zkuste vymyslet různá řešení (prodáte auto, přestěhujete se do menšího bytu) a jejich seznam předložte partnerovi. "Je užitečné občas si položit otázku: Co je moje volba? V tu chvíli totiž přestáváte být obětí a berete iniciativu do svých rukou," vysvětluje koučka Iveta Clarke ze společnosti The New Frontiers. Až příště přijde řeč na nedostatek peněz, zkuste vyjádřit, co vlastně cítíte, chcete a potřebujete. "V běžné komunikaci tyto věty často neříkáme. Čekáme, že druhý odhadne naše potřeby, že ví, jak nás může zranit, že ví, co cítíme. není tomu tak. Namísto ukazování prstem na druhého zkuste při diskusi mířit ukazováčkem na sebe, mluvte o tom, co se děje s vámi, o svých potřebách, pocitech a očekáváních. Pak dejte prostor i druhé straně."

Prevence: Zjišťujte už v době, kdy s ním jenom chodíte, jaký je jeho přístup k dluhům. Má věčně vybraný kontokorent a vyčerpanou kreditku? Zřejmě má sklon utrácet víc, než si může dovolit. Další důležitý preventivní krok můžete udělat v době, kdy si vybíráte společné bydlení. Spousta párů si pořídí příliš drahý podnájem nebo vysokou hypotéku, jen aby se mohli blýsknout přepychovým hnízdem. Jenže pak je drtí moc vysoké splátky a finanční nedostatek vnese do vztahu úzkost.


Konflikt: Jeden z vás vydělává o dost víc


Hádky o peníze jsou často ve skutečnosti spíš bojem o moc. Podle partnerských poradců by výše příjmu neměla mít na rozložení sil ve vztahu žádný vliv. Přesto se často stává, že ten z partnerů, který sype do společné kasy víc, chce mít ve všem hlavní slovo. "Řada žen sní o rytíři, který za ně bude platit útratu. Jenže živitel rodiny nejdřív platí účty, pak začne rozdělovat příděly a následně ženě určuje, co má a nemá mít ráda," varuje psycholožka Sherry Argovová v bestselleru Proč muži milují potvory (vydalo Motto). "Finanční závislost je stejná jako závislost citová. Muž v obou případech nabývá dojmu, že ženu vlastní." Pokud kasu plníte vy, platí to naopak.

Jak z toho ven: Pokud vyděláváte míň, trvejte na tom, že budete platit alespoň část účtů. "Nemusíte jet napůl, hlavní je, aby každý přispíval," radí odbornice. Plaťte ze svého část nájmu nebo nakupujte domů jídlo. A pokud vás muž přemlouvá, abyste se na práci vykašlala a nechala se od něj živit, odmítněte. "Potvora muži nikdy nedopřeje, aby mu hlavou problesklo, že je s ním, protože na lepšího nemá. Právě proto její vztahy bývají plné úcty." Pokud naopak rozpočet táhnete vy, vyvarujte se povýšeného chování. Jakmile se k příteli začnete chovat jako k synovi, o kterého se musíte starat, vášeň vyprchá. Nepoužívejte peníze jako argument, proč byste o novém nábytku nebo dovolené měla rozhodovat vy. Ve zdravém vztahu máte oba stejná práva bez ohledu na to, kolik vyděláváte.

Prevence: Z výzkumu společnosti GfK vyplynulo, že čím spokojenější jsou lidé se svým platem, tím méně mají partnerských neshod. V zájmu vztahové pohody proto požádejte šéfa o vyšší plat.

Jak najít muže nastálo?

24. května 2014 v 15:01 | Míša
Už se chcete usadit, ale není s kým? Přečtěte si článek a dozvíte se jak zvýšíte šanci poznat muže, se kterým zůstanete.

Šárce připadá, že už vyzkoušela všechno. Rozhlásila po známých, že hledá partnera. Měla několik schůzek naslepo. Má profil na třech internetových seznamkách. Vyzkoušela speed dating. "Ale pořád nic," krčí rameny hotelová recepční. "V poslední době se na mě lepí samí chlapi, kterým jde jenom o sex. Anebo se zpočátku tváří, že to se mnou myslí vážně, ale pak bez vysvětlení zmizí." Šárce je jedenatřicet, má za sebou tři delší vztahy a od posledního rozchodu zůstává už dva roky sama. "Možná je na mně nějak poznat, že už bych chtěla dítě, a ty chlapy to děsí. Třeba dělám tu chybu, když mám na profilu v seznamce napsáno: Pouze vážný vztah. Jenže já chci, aby bylo od začátku jasné, o co mi jde. Anebo už jsou všichni fajn mužští po třicítce zadaní a zbyl jenom odpad, který nikdo nechtěl? možná bych měla zkusit i mladšího," mudruje Šárka. Co dělat, pokud máte dojem, že všichni volní muži okolo vás jsou buď neotesanci, nebo playboyové s hrůzou ze závazků, případně obojí? Chtěla byste se usadit, ale narážíte jen na protějšky, kteří si ještě chtějí užívat volnost? Co když vlastně ani nemáte na seznamování čas? Existují strategie, které vám cestu k tomu pravému usnadní.


Když potkáváte nevhodné partnery

Sobec. Lhář. Závislák. Maminčin mazánek. Notorický playboy. Příživník. "Se žádným z nich se nedalo žít," hodnoté své expartnery třiatřicetiletá Simona. "Přitom všechny moje kamarádky už potkaly hodné, spolehlivé a věrné chlapy. V čem dělám chybu?" Jestli by vaši bývalí byli dokonalou předlouhou pro atlas nevhodných partnerů, nejspíš to není smůla ani náhoda. Po příčině zapátrejte ve vzpomínkách na dětství. "Během života se v nás vytvářejí takzvané vnitřní programy, vnitřní přesvědčení. Ta nejhlubší vznikají v dětství. Získáváme je vším, co zažíváme a vidíme, zejména u rodičů nebo nejbližších lidí," vysvětluje psychoterapeutka Tereza Zahrádková z pražské poradny Santea. "Pokud tedy například od mámy slyšíme, že ji táta využívá nebo že jsou muži sobečtí, vyrůstáme s tímto vnitřním přesvědčením. Zároveň vidíme, jak se maminka našemu otci přizpůsobuje. Postupně tak vzniká náš vnitřní program, který nám napovídá: Muži mě budou vždycky využívat. Musím se přizpůsobovat, abych si ho udržela." Podvědomě si pak vybíráte právě takové partnery, se kterými můžete roli, odpozorovanou v dětství od matky, také hrát. Cítíte se v ní totiž bezpečně. Jestliže vztah vašich rodičů byl nevyrovnaný a plný nejistoty, pravděpodobně tíhnete k nespolehlivým, nevěrným nebo závislým mužům. Nic na tom nemění fakt, že jste si třeba v dětství opakovala, že nikdy nebudete žít jako vaše matka a že si rozhodně najdete lepšího chlapa. "Naše podvědomá mysl se snaží dokončit neuzavřené emocionální zkušenosti z dětství tím, že nás přivede k volbě partnera, s nímž budeme opakovaně prožívat dramata ze svého dětství," vysvětluje psycholožka Erika Matějková v knize Řešíme partnerské problémy. "Pokud jsme například od rodičů nedostávali v dětství dostatek přijetí a pozornosti, máme tendenci volit si partnera, který nám též neposkytuje dostatečné přijetí. Místo abychom z tohoto vztahu odešli, stále se snažíme si jeho pozornost zasloužit." O svých vnitřních přesvědčeních vůbec nemusíte vědět, a přesto se podle nich chováte. Máte prostě hluboko v podvědomí zakódováno třeba to, že pokud budeme milému odporovat a přít se s ním, mohl by vás opustit (protože matka v hádkách otci nikdy neoponovala a raději se mu podřizovala). A co je nejdůležitější, přitahujete ten typ partnerů, kteří vás ve vašem přesvědčení utvrzují. "Je to stejné, jako když nám v dětství rodiče opakují, jak jsme nešikovní a špatní. Začneme se pak špatnými skutečně cítit a jednat podle toho," vysvětluje psychoterapeutka Tereza Zahrádková. "Lidé se k nám jako ke špatným a nežádoucím začnou chovat. Jelikož je ale vnitřní program z části nevědomý, nerozumíme tomu a trpíme tím. tento model se opakuje v každém vztahu, dokud ho neobjevíme." Pokud se zaplétáte do samých bezvýchodných vztahů, těžko dokážete situaci sama vyřešit. Zkusit to ale můžete. Začněte tím, že se zamyslíte nad vztahem svých rodičů. Jak se k sobě chovali? Jaké chyby podle vás dělali? Připomínaly vaše nefunkční vztahy s bývalými partnery soužití rodičů? Abyste si mohla mysl přeprogramovat, musíte nejprve zjistit, na jaký program je vlastně nastavena. Určitě vám to usnadní rozhovor s psychoterapeutem. Objednat se můžete třeba na seberozvijeni.cz.


Když vás partneři brzy opouštějí

Další nápadník vám po několikáte schůzce napsal, že se k sobě vlastně nehodíte, anebo se rovnou přestal ozývat a odpovídat na vaše esemesky. "Moje poslední čtyři vztahy nepřežily dva měsíce," stěžuje si jedenatřicetiletá Andrea. "Do té doby se pokaždé všechno vyvíjelo slibně: romantické schůzky, skvělý sex, sliby, že mě přítel bude rozmazlovat. Pak najednou v jeho životě nastala nějaká neočekávaná okolnost, kvůli které se mnou nemohl dál zůstat." Jestli vás muži brzy opouštějí, může být opět na vině váš vnitřní program. Opakujte si: "Určitě zůstanu sama." A pak se podle toho chováte. Například na přítele od začátku moc tlačíte ve strachu, že od vás odejde. "Je fakt, že když mi muž během pár hodin neodepíše na e-mail, znervózním a esemeskou se ho ptám, jestli e-mail dostal a proč se neozývá," připouští Andrea. "A když dost rychle nereaguje na esemesku, hned mu volám. Nesnáším, když musím na odpověď čekat." Jenže muž může mít pocit, že ho pronásledujete a příliš tlačíte na polu. Třeba vám připadá, že když chlapíkovi, se kterým jste měla několik schůzek, napíšete tři zprávy za večer, dáváte mu prostě najevo, že vám na něm záleží. Jenže v tomhle případě opravdu platí, že méně je více. Většina mužů si na začátku nepotrpí na tak intezivní komunikaci jako ženy. A vůbec to nemusí znamenat, že by o vás nestál, byl citově chladný nebo se děsil závazků. Přílišným naléháním zkrátka vztahu nikdy neprospějete. Je také naopak možné, že strachem ze závazků trpíte ve skutečnosti vy, jen si to nepřipouštíte. "Pozitivní je, že svůj vnitřní program měníte už jen jeho uvědoměním. A samozřejmě je možné ho obrátit. I když to není lehké. Jedna z možností je chovat se podle nového programu. Tedy: Jsem žena, se kterou chtějí muži navázat vážný vztah. Zkuste zapřemýšlet: Jak se chová taková žena ve vztahu. Jaké partnery si vybírá? Jaký má vztah sama k sobě? doporučuje Tereza Zahrádková. Velkou roli hraje i vaše sebevědomí. Platí přímá úměra, čím raději máte sama sebe, tím zdravěji se chováte ve vztazích. připomeňte si, jaké jsou vaše dobré vlastnosti a proč by měl být muž šťastný, že chodí právě s vámi. Požádejte lidi, kterým důvěřujete, aby vám o nich vyprávěli.


Když nemáte na seznamování čas

Trávíte všechen volný čas v práci, nechcete si nic začínat s kolegy anebo ve vašem oboru převažují ženy? Nejspíš vám připadá logické zkusit internetové seznamky, jenže spousta žen při jejich používání dělá chyby. Nestačí si říct, že hledáte prostě volného muže, který se nebojí závazků. měla byste mít mnohem přesnější představu. Udělejte si seznam svých požadavků na budoucího partnera a neztrácejte čas s nikým, kdo do vaší škatulky nezapadá. Proč byste například měla randit s milovníkem extrémních sportů, když se vám dělá špatně i na řetízkovém kolotoči, z tělocviku jste měla čtyřky, vaší nejoblíbenější zábavou je lenošení v literární kavárně a s partnerem chcete trávit většinu volného času? Jestli hledáte může nastálo, je nesmyslné scházet se s někým jen proto, že o vás projevil zájem . Důležité je také informace, které o sobě na seznamce poskytujete. Americká spisovatelka Amy Webb provedla následující experiment: vytvořila si na seznamkách falečné profily a zjišťovala, na co dobře reagují muži, o kterých by se dalo tvrdit, že jsou "dobrá partie".

Doporučuje následující:

1. Buďte stručná. Váš profil by neměl obsahovat víc než pět set slov. Když jich o sobě napíšete víc, budete mužům připadat užvaněná nebo, což je ještě horší, zoufalá.

2. začínejte spíš s informacemi o svých zájem než o kariéře. Muže spíš zaujme skutečnost, že se ráda potápíte, než že právě usilujete o šéfovské křeslo.

3. Pokud hledáte partnera pro vážný vztah, vystavte svoje fotky z běžného života, třeba z výletu do přírody, ne stylizované portréty, na kterých jste silně nalíčená a ve svůdné póze.


Tak celkem úspěšně eliminujete zájemce, kteří hledají jen milenku. Amy Webb si na základě svého průzkumu vytvořila profil, ve kterém všechny zásady dodržela. Dostala šedesát odpovědí a jednu z nich od svého současného manžela. Online seznamování vás neláká? Zapojte chladnou logiku a vyzkoušejte strategii, která se vyplatila devětadvacetileté Sylvii: "Štvalo mě, že nemám moc příležitostí k seznamování. Napadlo mě, že nejlíp se seznámím na nějakém kurzu. Takže jsem sedla k internetu, vyjela si seznam kurzů ve svém městě a vybrala z nich pět, které by mě bavily. Pak jsem se zamyslela, na kterém z nich by mohlo být nejvíc nezadaných chlapů. Nakonec mi zbyl kurz lezení po umělé stěně. Říkala jsem si, že sportovci budou spolehlivější a vyrovnanější než třeba malíři nebo hudebníci." S mužem, kterého na kurzu poznala, už žije sedm let.


Když už jste z toho unavená

Nemá smysl se stresovat, trávit všechen volný čas na seznamkách a podřizovat celý svůj život tomu, že se co nejrychleji potřebujete seznámit s tím pravým. Raději nechte věcem volný průběh. Snažte se žít co nejaktivněji a dělejte věci, které vás baví tolik, že při nich zapomínáte na čas, starosti i fakt, že jste zrovna žena na lovu. Nic takového v životě nemáte? Vzpomeňte si, co vás těšilo, když jste byla malá, nebo jste chtěla vyzkoušet, ale dosud jste k tomu nenašla čas nebo odvahu. Na budoucího partnera možná narazíte právě v okamžiku, kdy ho pustíte z hlavy. Bude nablízku, až budete tančit flamenco, venčit psa z útulku, zkoušet první úchyty na lezecké stěně, nebo v literární kavárně předčítat ze své sbírky básní. Bude tam proto, že ho baví totéž co vás. Všimne si, jak vám to sluší, když jste tak ponořená do činnosti, která vás těší. Počká si, až se podíváte jeho směrem, a usměje se na vás. Anebo vás rovnou pozve na kafe a pak si budete povídat o těch básních, psech nebo flamenku. A třeba už spolu zůstanete.

Detox - Připravte se na léto

17. května 2014 v 15:00 | Míša
Možná jste o něm slyšeli už tolikrát, až je to otravné. Ale detox je víc než jen dieta. Kromě kil navíc se můžete zbavit pupínků, celulitidy, bolestí hlavy, zažívacích problémů, zánětů... takže tedy čím a jak?

1. Z vodní říše

Japonská sladkovodní řasa Chlorella vulgaris v tabletách obsahuje spoustu chlorofylu, který má vysoce očisťující účinky. Chlorella vám pomůže vyčistit trávicí ústrojí, odstranit z těla těžké kovy, toxiny a další jedy a zregenerovat játra.

Chlorella japan (prozdravi.cz, 167,- Kč)


2. Palivo pro pleť

Koenzym Q10 je součástí naší pleti. Zodpovídá za tvorbu energie buněk a je účinný antioxidant. V koncentrovaném množství ho najdete v pleťové masce "Q10 plus". Dodá pleti energii a odbourá z ní toxické volné radikály.

Nivea, 2 ks 38,- Kč


3. Kosmetika, co chutná

Připravte pokožku na přijetí nových živin a vitaminu D ze slunce, a to nejlépe péči, která ji dále nezatíží chemikáliemi. Báječný je peeling "Ocean Salt (335,- Kč) s mořskou solí a řasami (dodají minerály) a citrusy (vytáhnou z pokožky škodliviny) a následně krém "Sympathy for the Skin" (500,- Kč) s banány, vanilkou a mandlemi, který má zklidňující účinky na vysušenou a podrážděnou pokožku. Výborný je v létě i na spáleniny od Slunce!



4. Tekutá sklizeň

Denně bychom měli přijmout 200 g ovoce a alespoň 400 g zeleniny. Usnadnit nám to mohou ovocně-zeleninové šťávy. Ale pozor! Pouze takové, které jsou bez konzervantů, dodatečných barviv a sladidel. Šťávy "UGO" jsou přírodním vyrobené z lokálního ovoce a zeleniny a ošetřené metodou použití vysokého tlaku, která zachovává jejich barvu, chuť i vitaminy, minerální látky a vlákninu. Vybírat můžete z pěti chuťových kombinací mrkve, řepy, červeného zelí, celeru a jablka.

200 ml za 29,- Kč


5.Zdravý organismus

Kdo chce být zdravý a hubnout, musí mít čisté tělo, tvrdí odborník na detoxikaci a výživu. Mnoho toxinů je totiž uloženo v tukových buňkách. Proto radí ráno vypít 3 dcl vody s citronovou šťávou a třemi lžičkami mletého lněného semínka a doplnit to několika dřepy, rotací těla a shyby. Tím se podpoří vylučování škodlivin.



6. Medu zdar

Detoxikovat můžete i pomocí masáže, např. Tibetské medové. Med se díky kompresním masérským hmatům dostane do tělesných tkání, ze kterých vytáhne toxické látky. Zlepšení po této masáži zaznamenají i lidé trpící alergiemi, depresemi, bolestí hlavy nebo revmatem.



7. Jeďte na zelenou

Matcha jsou nejkvalitnější lístky japonského zeleného čaje rozemleté na prášek. Protože se Matcha tea nelouhuje a vypijete ho celý, dostanete do sebe vyšší množství vitaminů, antioxidantů, minerálů a vlákniny než u jiných čajů. Nemusíte ho ale jen pít. Díky jeho sladké chuti ho můžete přidat i jako ingredienci do dezertů.

(darjeeling.cz, od 455,- Kč)


8. Denně na zdraví

Imunooxi je koncentrovaný nápoj s výtažky z 10 druhů ovoce a zeleniny (dýně, mrkev, hrozny, borůvky, citron atd.), rostliny echinacea a vitaminu C. Kromě posílení imunity ochrání díky přírodním antioxidantům vaše buňky před poškozením volnými radikály a pomáhá organizmu se lépe vyrovnat se stresem a jinými zátěžovými situacemi, které vás mohou oslabovat a způsobovat nemoci.

Nutrend, 530,- Kč


9. To je jiné kafe!

Na pití kávy byste při detoxu měli zapomenout, výjimku ale udělujeme Zelené kávě. Na rozdíl od běžné kávy neobsahuje kofein a je bohatá na antioxidanty, které zabraňují předčasnému stárnutí buněk (v těle i v pleti!). Spolehnout se na ni můžete i v případě, že potřebujete udržet správnou hladinu cholesterolu v krvi a zabránit ukládání tuku v rizikových partiích. vhodná je také pro diabetiky. Koupíte ji s příchutěmi vanilky, kokosu a skořice.

DNM Company, 164,- Kč


10. Mladý ječmen

Mladé rostlinky ječmene jsou sklizeny ve chvíli, kdy z půdy načerpají nejvíce živin. Do vašeho organizmu tak jejich prostřednictvím proudí rostlinné bílkoviny, enzymy, vláknina a aminokyseliny. Zevnitř přirozeně čistí a ochraňují tělo.

Barley, 515 Kč


11. Detox přes kuchyň

Nejen během detoxu bychom měli jíst jídla, která naše tělo snadno stráví. Ideální, i z hlediska výživové hodnoty, jsou zelenina a ryby. Zkuste třeba salát "saké avocado" z avokáda, syrového lososa, mořské soli, kaviáru a limetky. Pokud nevěříte svým schopnostem, zajděte ho ochutnat do japonské restaurace.



12. Síla břízy

Usazování toxinů v těle a zadržování vody vede k rozvoji celulitidy. Detoxem si tedy můžete odpomoct i od nevzhledných dolíčků Řada kosmetiky Weleda s březovými výtažky povzbuzuje vylučování toxinů z kůže. Nejprve kůži očistěte a nastartujte březovým peelingem (209,- Kč) a pak masáží aplikujte březový olej na celulitidu (439,- Kč). Efekt podpořte pitím bio březové šťávy (289,- Kč).



13. Pročištění

Vláknina podporuje průchod stravy trávícím traktem a pomáhá z něj odvádět odpadní látky. Ze stravy jí ale denně získáte necelou polovinu doporučené dávky. Její příjem můžete zvýšit v cereálních nápojích.

Caro Active, Nestlé, 98,- Kč


14. Očistné krášlení

Dekorativní kosmetika vás nemusí jen krášlit. Její poslání je vás zároveň chránit a někdy dokonce vaši pleť i detoxikovat. V kompaktním pudru "Bio Détox Organic" (Bourjois, 429,- Kč) je 100 % přírodních látek (což dokládá certifikát Ecocert). Nejdůležitější je rostlinný chlorofyl, který pleť okysličuje a chrání ji před znečištěným prostředím a agresivními podněty zvenčí. Kromě něj pleť ochraňují i minerální pigmenty, které ji dále udržují matnou a svěží po dobu až osmi hodin. O minimalizaci výskytu lesku se stará i lněný pudr. K dostání je v pěti barevných odstínech.



15. Šéfkuchař

Stejně důležité jako jíst zeleninu je i to, jak ji připravíte. Jen správnou úpravou v ní zachováte maximum vitaminů a výživových hodnot. Zkuste parní hrnec "Cook@Home" (Russell Hobbs, 1299,- Kč).



16. Indická masáž

Ayurvéda detox je čistící procedura, která se provádí na masážním stole z léčivého dřeva. K masírování se používá pudr, který působí i jako peeling. Kombinace prokrvení kůže, masážních hmatů a dřeva stolu z těla vytáhne nečistoty a zadržovanou vodu.

Proč tak šílíme kvůli své postavě?

10. května 2014 v 15:00 | Míša
Továrna na sny jménem Hollywood nám prezentuje dokonalé míry, podle kterých si utváříme představu o tom, jak bychom měly vypadat, a při pohledu do zrcadla okamžitě propadáme panice. Kdy se konečně objeví zázračná mentální dieta, která nás zbaví komplexů z naší postavy?

S kily je to opravdu k zbláznění. Celých 92 procent žen je se svou postavou nespokojených. A trpí trvalým stresem. Jedno kilo navíc: od nynějška už jen jedna káva s mlékem denně. Dvě kila: nervozita. Tři kila: Ach bože! Konec večeří! Čtyři kila: Takhle to nemůže jít dál! Od pěti kil: panika, příručky o zdravé výživě, fitness centrum. V hubnoucí fázi: Naříkání a pochybnosti o tom, jestli vytrváte. Poté: Doufám, že nebudu mít za chvíli zase všechna kila zpátky! Neustále drama, protože je nám pořád sdělováno, že být štíhlá je to jediné správné! Navzdory ujišťování módních návrhářů, že na jejich přehlídkách přestanou chodit vychrtlé modelky, netoleruje se na molech skoro už ani velikost 36. A hvězdy ve světlech ramp navíc podněcují posedlost perfektní postavou tím, že nám každý den předvádějí, že přitažlivý je jen ten, kdo je opravdu štíhlý.

Štíhlý, štíhlejší, úspěšnější?

Tukové záhyby jsou v nablýskaném světě tabu! Zpěvačka a moderátorka Kelly Osbourne (29) změnila od základu celý svůj život, "spoustu práce" věnovala své postavě, přitom se učila mít sama sebe ráda, zhubla o 30 kilo a na konci roku 2012 se už bez ostychu ukázala v plavkách na obalu Cosmopolitan Body. Popová lady Christina Aguilera se v březnu na premiéře soutěže The Voice objevila o dvě konfekční velikosti štíhlejší, a to poté, co jí u zkoušek na americkou castingovou show, ve které je porotkyní, praskly její těsné kalhoty. A herečka Jennifer Hudson nedávno přišla na oslavu padesátileté existence Weight Watchers - Strážců váhy, programu na hubnutí, lehčí o téměř 40 kilo. Jak pak má člověk, prosím pěkně, sedět pohodlně na pohovce, pochutnávat si na muffinu a myslet si, že i s několika kilogramy navíc může mít v životě úspěch, místo toho, aby si obul běžecké boty a vyrazil ven?


To by mělo být zakázáno!

Na to, aby kila zmizela, je každý prostředek dobrý. Ovšem ukázkovým příkladem jo-jo efektu je Mariah Carey. Tato 44letá zpěvačka váží jednou víc, jindy zase méně, ale na obalech svých CD a propagačních fotkách vypadá vždycky, jako by byla v perfektní formě. Její postavu modelky jí tak každá žena závidí. Salma Hayek naproti tomu měla příliš výrazné křivky na konci roku 2012, a tak jí byl digitální bleskovou dietou její pas na obálce časopisu Harper's Bazaar zúžený na velikost XXS. Pro normální ženy je pak těžké netoužit po dokonalé postavě, když ty krásky z obálek časopisů a plakátů jim předvádí perfektní postavičky. Jenže málokdo už ví, že jim k figuře dopomohla technika a žádný superštíhlý pak ani gazelí nohy nemají.


Vzor s vedlejšími účinky

Tento hubnoucí teror celebrit v nás vyvolává tlak hubnout také. Z průzkumu britských vědců vyplynulo, že mladé ženy, které jsou fanynkami velmi štíhlých slavných krásek, mají větší sklon k poruchám příjmu potravy než jejich vrstevnice bez takových vzorů. Tento efekt je tím výraznější, čím větší je jejich obdiv a vnímaný rozdíl mezi postavami. Nízkotučné seriály, jako třeba Super drbna, nám zprostředkovávají obraz ženy, u kterého závisí krása, sex-appeal a úspěch pouze na štíhlosti. Proto je pro ženy velmi svůdné dělat to stejně jako celebrity. Například v Africe nebo na ostrovech Fidži neexistovaly před zavedením satelitní televize žádné poruchy příjmu potravy - dnes tam hladoví mnoho žen, aby se přiblížily svému ideálu.


Obelixův syndrom

O to, co z celebrit dokážou vykouzlit profesionální retušéři ve Photoshopu, se snažíme samy. Na Facebooku se ukazujeme v těch nejlichotivějších pózách. Na momentkách z dovolené, které posíláme svým nejdražším, máme zatažené břicho a jsme z boku, jinak bychom se ani vyfotit nenechaly. S pravdou se to přece nemusí brát vždycky tak úplně vážně, ne? Dvě třetiny žen se podle studie britské firmy Eat Water, která nabízí jídlo určené ke zhubnutí, dělají při udávání své váhy lehčí, než jsou, a průměrně si ubírají čtyři kila. Lží z marnivosti není ušetřený nikdo, ani váš nejdražší, ani nejlepší kamarádka. Na internetových seznamkách se ostatně s oblibou vytrácejí nejen kila, nýbrž také míry směrem k 90/60/90. Když se z více dělá méně, hovoří Francouzi o Obelixově syndromu, protože také tento otylý komiksový Gal vždycky lhal o svém malém problému s váhou.


Příčiny v dětství

Proč na nás tyto vzory takovým způsobem působí a proč je pro nás tak těžké akceptovat své tělo? "Protože nám nikdo v dětství nevysvětlil, že jsme královnou ve vlastní říši," říká psycholožka Katja Sundermeier. "Většina z nás nebyla ujišťována o své jedinečnosti a hodnocena jako celý člověk. Místo toho jsme byly redukovány na výkon a to, zda jsme krásné a milé." Důsledkem je, že přirozené zdravé sebevědomí, které dostáváme do vínku, je narušeno okolním prostředím. "Vzniká vnitřní konflikt, který v nás vyvolává nejistotu a snahu získat vytoužené uznání prostřednictvím toho, co je vidět navenek, například tím, že se chceme bezpodmínečně líbit mužům. A jsme ochotné kvůli tomu udělat cokoliv," říká expertka. Naše matky to nevěděly lépe, protože si tím procházely také. Nám kvůli tomu scházel v mladých letech ženský vzor, od něhož bychom mohly odkoukat, jak být spokojené a jak zjistit, že jsem krásné takové, jak jsme byly stvořené, ať už jsme hubené nebo baculky, malé nebo velké, s pršáčkem nebo šilhavé. Zkrátka bychom se měly samy sobě líbit a ne se sebou neustále bojovat. A protože právě tuto zkušenost nemáme, stále dokola si klademe otázku: Jaká vlastně musím být, abych se cítila dobře? "Z nutnosti se přizpůsobujeme svému okolí, a stáváme se tak loutkou řízenou ideály krásy. A tomu byste měla říct dost, " vysvětluje expertka.


Velké sebepodvádění

Nelžeme jen jiným lidem, nejsme především upřímné ani k sobě samotným. Vědci z Anglie na základě 3000 stravovacích deníků zjistili, že se každá třetí žena při hubnutí sama podvádí, a to průměrně devětkrát týdně. Na 36 procent dam, které touží zhubnout, už v prvních dnech tajně mlsá, kousek čokolády tu, karamelové frappuccino tam. Nejčastější výmluvy, když se naše chuť k jídlu před druhými, kteří o dietě vědí, nedá skrýt: "To byla přece jen malá proce, to mi neuškodí", "Můj oběd je sice větší, ale zato už pak nic jíst nebudu" a "Jinak si přece nic nedopřeji", "Tělo si o tuhle malou dávku sladkosti řeklo". Ale pak bohužel tloustneme ještě víc. A nedokážeme si vysvětlit, jak je to možné, když vlastně dietu vesměs dodržujeme. mezi dietářkami je i 37 procent žen, které jsou si vědomy toho, že se jedná o sebepodvádění, a dokážou se s tím poprat, jenže velký zbytek toho mlsání mezi jídly považuje za neškodné.


Od jablečného octa ke snídani až po jógu na vytvarování hýždí

Nejneuvěřitelnější kréda typu "Thin is beautiful" přicházejí z Hollywoodu, kde má svůj původ také "size zero". Megan Fox pije údajně každé ráno sklenici jablečného octa pro pročištění organizmu. Gwyneth Paltrow se nejn přísně makrobioticky stravuje, nýbrž každé sousto kouše minimálně 13krát. Jennifer Love Hewitt urychluje spalování tuků cvičením hýždí při "buti józe". A zdá se, že se slavné maminky chtějí zbavit těhotenských kil, jakmile opustí porodní sál, a skutečně toho během pár měsíců dosáhnou. Beyoncé: minus 27 kilo. Pink: minus 25 kilo. Kourtney Kardashian: minus 20 kilo. Pochybné podpůrné prostředky, jako například brýle podporující hubnutí, které opticky zvětšují porci na talíři, nebo vibrační pásy, které by vás měly zbavit tukových polštářků bez cvičení, zaplavují internet. A kdo chce, může si na chladničku pověsit prase, které hlasitě zachrochtá, jakmile otevřete dvířka, a ztichne až tehdy, když je zase zavřete.


Uniknout z pasti

Náš body mass index by neměli určovat druzí, nýbrž my samy. "Jsem atraktivní, když se cítím dobře ve svém těle a vyzařuje to ze mě. Zkrášlení fasády moc nepomáhá, když se uvnitř nic nezmění," říká Katja Sundermeier. "Nejde o to, co si myslí druzí, nýbrž o náš sebeobraz. A ten si může pozitivně vytvořit jen každý sám pro sebe." Dvě motta by tedy měla znít: Chci zůstat taková, jaká jsem, protože mám odzbrojující úsměv, smysl pro humor a temperament, odvahu a jasné názory. A: Netrápím se něčím, co se pro mě nehodí. "Když se kvůli něčemu cítíme nepříjemně, musíme se ptát: Vybrala jsem si svou práci, protože jsem to chtěla, nebo protože se to ode mě očekávalo? Podnikám toho ve volném čase tolik, protože jsem ráda společně s přáteli, nebo protože bych chtěla být oblíbená?" říká psycholožka. Kdo se má rád a dělá to, co mu vyhovuje, nemusí se přejídat, protože si potřebuje něco vykompenzovat, nebo z pocitu frustrace. "Být v souladu sám se sebou, dbát na zdravý způsob života, to přispívá k tomu, abychom se cítili dobře," říká Katka Sundermeier. A pak také už nepřijdeme na absurdní nápad, že by mohlo mít pár kil navíc něco společného s tím, že si práce nemůžeme najít práci nebo partnera.

A muži? Ti mají rádi křivky

Šílíme kvůli své postavě, přitom podle studie agentury ElitePartner nemá 25 procent mužů nic proti oblinám, ba naopak! Faktem je, že váš partner vás nechce jen na dívání, ale tak potřebuje něco k uchopení. To dokazuje experiment nizozemské Radboud University, při které měli atraktivitu ženských těl hodnotit jak muži bez poruchy zraku, tak slepci. Slepí muži se směli žen dotýkat, ti, kteří viděli, jen koukat a obě skupiny preferovaly bujnější tvary. A navíc, když má žena něco na bocích, má i něco v hlavě. Tuto souvislost zjistili na univerzitě v Newcastlu. Čím měly účastnice průzkumu výraznější křivky, tím lépe obstály v testech inteligence. Důvodem jsou nenasycené mastné kyseliny a omega 3 mastné kyseliny, které podporují aktivitu mozku a nacházejí se především v oblasti boků plnějších žen. Existuje ještě další důvod, proč by nám měli muži počítání kalorií rozmluvit: americká Monmouth University zjistila, že ženy, které drží dietu, mají sklon k nevěře.

Co je nakonec opravdu důležité!

3. května 2014 v 15:00 | Míša
Osm let se věnovala Australanka Bronnie Ware paliativní péči o umírající. O jejich zpětném pohledu napsala knihu, která se celosvětově stala bestsellerem. V mnoha případech zažila, že u lidí na konci života už náhle neexistovalo žádné "kdyby" a "ale" a že najednou poznali, na čem opravdu záleží. Bronnie Ware je přesvědčená, že následujících pět výzev vám změní od základu váš život!

1. Zůstaňte věrná sama sobě!

Nejčastěji jmenovaným opomenutím v životě podle Bronnie Ware je, že dotyčný "nesebral odvahu žít tak, jak by sám chtěl". Například více než osmdesátiletá Grace litovala, že setrvávala v nešťastném manželství. Její "závěrečná řeč" na smrtelné posteli: Buďte odvážnější a egoističtější, říkejte častěji "ne" a nežijte pro někoho jiného! Jste ve svém zaměstnání opravdu šťastná? Naplňuje vás váš vztah? Jste upřímná ke svým blízkým? Pokud jen krátce zaváháte u některé z otázek, měla byste se nad svou situací zamyslet! Přemýšlejte o vzdálené budoucnosti, o tom, jak se chcete na konci ohlížet za svým životem, a snažte se nenechat se při vytváření své vize brzdit krátkodobými nepříjemnostmi, jako je například výpověď ze zaměstnání nebo nájmu bytu. "Často nám zabrání při dalekosáhlém rozhodování strach, že jiné zklameme a dočkáme se výčitek," vysvětluje Bronnie Ware a cituje Buddhovu otázku: "Když ti někdo dává dárek a rozhoduješ se, jestli ho přijmeš, komu pak tento dárek patří?" Přistupujte k výčitkám stejně jako k nechtěným dárkům: nepřijímejte je, nýbrž je odmítejte. Tak se zbavíte pout, která si sama dáváte. Kdo má panický strach ze změny, měl by před touto úvahou krátce meditovat, například se pět minut soustředit na svůj dech. "To pomáhá k uvolnění ducha - osvobodíte se od negativních vzorů myšlení a přesvědčení, které si často celý život namlouváme, " vysvětluje autorka.

2. Nevěnujte svůj život práci, ale životu!

Ano, můžete si to myslet, ale ve skutečnosti se Bronnie Ware nikdy nesetkala s umírajícím, který by si přál, aby v minulosti více pracoval. Naopak - téměř všichni měli pocit, že dřeli namísto toho, aby pořádně žili. Tak jako John, který stále oddaloval svůj odchod do důchodu, ačkoli ho o to jeho manželka hodně prosila, aby si mohli ve dvou užívat pěkný podzim života. Až po 15 letech se k tomu odhodlal. Jenže Johnova žena tři měsíce předtím, než odešel do důchodu, náhle zemřela. "Měl jsem pořád panický strach ze ztráty svého postavení," řekl John a přiznal, že svou práci vůbec rád neměl, důležitá pro něj byla jen role, kterou díky tomu získal. "Až nyní, když umírám, je mi jasné, že ten, kdo je dobrým člověkem, toho dokázal více než dost. Proč se tak rádi poměřujeme podle materiálních věcí?" Vaše štěstí by nemělo být závislé na věcech, o kterých doufáte, že je jednou budete mít. Soustřeďte se na tuto chvíli a nacházejte smysl ve své práci - ať u jste zdravotní sestra nebo prodavačka. Záleží jen na vašem vnímání a pocitu zadostiučinění, který přitom máte. A dělejte konečně to, co milujete, pak to ani nebudete pociťovat jako práci.

3. Mějte odvahu vyjadřovat své pocity!

Jak byste se zachovala, kdybyste na konci zjistila, že svou vlastní rodinu vlastně doopravdy neznáte? Až neuvěřitelně mnoho pacientů Bronnie Ware si na tento stav stěžovalo. Kdo dává své pocity najevo, je automaticky zranitelný. Proto máme strach z toho být otevření a upřímní a budujeme si kolem sebe zeď. Australanka je přesvědčená, že když chceme být šťastní, musí jít tato zeď pryč! Vezměte si příklad z malých dětí, které ještě nevědí, jak se pocity potlačují, které každému přímo řeknou, že ho mají rády, pláčou, když jsou smutné, a dávají svému trápení volný průběh, aby mohly být pak zase veselé. Snažte se od této chvíle své pocity vyjadřovat hned a ne až tehdy, když už bude příliš pozdě. Odvahu na to vám dodají slova jedné z umírajících žen: "Řekněte lidem, že je milujete. Řekněte jim, že je dokážete ocenit. Když se jim vaše upřímnost nebude líbit, nebo reagují jinak, než jste doufala, je to jedno. Důležité je jen to, že jste jim to řekla." Také autorka věří, že upřímnost je osvobozující a vždycky se vyplatí: "I kdyby to bylo jen ve formě respektu vůči sobě samé nebo života bez pocitu viny, představovalo by to konec škodlivých vztahů nebo byste se dozvěděla něco, o čem jste předtím neměla ani tušení."

4. Udržujte kontakt se svými přáteli!

Smrtelně nemocná Elizabeth dochází k závěru: "Lidé, kteří vás akceptují takovou, jaká jste, a velmi dobře vás zanjí, jsou na konci cennější než všechno ostatní." Její výzva: "Dávejte svým přátelům co nejčastěji najevo, jak si jich ceníte, a nemějte strach, že budete zranitelná." Tato 55letá žena byla 15 let silně závislá na alkoholu a důsledkem toho ztratila přátele, svou rodinu a nakonec i své zdraví. Krátce před svou smrtí šla za všemi těmito lidmi, kteří pro ni byli dříve důležití. Uzavřela s nimi mír a od srdce řekla své rodině a přátelům, jakou cenu pro ni mají. Tím mola do svého života zase vpustit lásku. Podle Bronnie Ware poznáte dobré přátelství podle toho, že vás berou takovou, jaká jste, a naopak ani vy nechcete toho druhého změnit. Mluvte hned od začátku o případných problémech a nic své kamarádce nevyčítejte. Měla byste jí vždy jen vylíčit, jak se cítíte. Když bude uražená nebo se bude cítit ublíženě, je možná načase nechat ji jít. Nebudujte si vztahy s lidmi, kteří vás v životě nedostanou dál. A nečekejte od kamarádky, že vám dá všechno. Každé přátelství v sobě má mnoho pozitivního, ale také něco negativního. Radujte se z toho, že si s jednou kamarádkou užijete spoustu zábavy a chodíte s ní na večírky, jiné se zase můžete vypovídat, aniž by vás soudila, a se třetí sdílíte svůj nejoblíbenější koníček. Přistupujte ke svým nejbližším přátelům s bezpodmínečnou láskou a věřte tomu, že se vám vše dobré vrátí zpět. Zjistěte, s kým je vám dobře, a občas také překročte svůj stín, odpouštění je klíčem k hluboké spokojenosti!

5. Dopřejte si víc radosti!

Mnoho lidí až na konci svého života zjistí, že se člověk může vědomě rozhodnout pro štěstí, říká Bronnie Ware a doporučuje: "Říkejte si půl hodiny, že jste šťastná. Neříkejte si nic negativního, nedívejte se rozzlobeně, ale usmívejte se, to samo změní vaše pocity!" Někdy se člověk prostě musí ke štěstí nutit. Ten, kdo sám sebe považuje za dítě štěstěny, žije také automaticky na slunečné straně života. "Musíte si to jen povolit," říká autorka. Také Cath, která umírala navzdory svým pouhým 51 letům, pociťovala ryzí vděčnost. "Je to prostě tak, že vždycky chceme od života ještě víc, ale protože nikdy všechno nedostaneme, je důležité, abychom dokázali ocenit to, co máme." Uvědomte si, jaké dary jste v životě dostala. Každý večer před zrcadlem děkujte za to, co dobrého se vám dnes přihodilo. Štěstí je založené na osobním rozhodnutí a ne na vnějších okolnostech. Nejlepším příkladem je Lenny, který toho ve svém životě musel hodně překonat: ve 14 letech se stal sirotkem, později přišel nejdříve o tři ze svých čtyř dětí a pak navíc ještě o svou manželku. Bylo jí teprve 40- Přesto říkal, že měl dobrý života: "Poznal jsem lásku a ta nebyla ani jediný den menší. Nelámejte si hlavu malichernostmi. Myslete na to, že láska je stále přítomná!" Člověk bude mít natolik šťastný život, jak si ho on sám šťastný mít přeje - to je Lennyho moudrý poznatek. Není zapotřebí žádná drastická změna, jen musíte změnit svůj přístup a mít odvahu realizovat svá přání. Ze své zkušenosti pečovatelky si je Bronnie Ware jistá: "Co si o vás druzí myslí a čeho jste materiálně dosáhla, bude na konci úplně jiné: důležité je jen to, kolik štěstí jste dopřála lidem, kteří vás milují, a kolik času jste strávila věcmi, které vám ležely na srdci!"


Poutavá kniha, která vám dodá odvahu - Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Portál, 359,- Kč)

Když ten lamač srdcí jste vy...

26. dubna 2014 v 15:00 | Míša
Trápit se, že vás opustil? Ani náhodou! Rozchody se obvykle odehrávají ve vaší režii a za sebou necháváte zástup odkopnutých milenců.

Terezu nikdy žádný muž neopustil. "Ještě nikdy jsem se netrápila rozchodem,! krčí rameny sedmadvacetiletá kadeřnice. "To spíš chlapi fňukají kvůli mně." Její milostnný život připomíná film Nevěsta na útěku, ve kterém Julia Roberts utekla hned třem snoubencům od oltáře. I Tereza nechá pokaždé vztah zajít daleko. Začne s přítelem bydlet, plánuje s ním manželství a děti. "Jenže asi tak po roce mě partner přestane bavit, a tak odejdu," říká. "Je to podle mě lepší než čekat, až vztah přestane bavit jeho." Odkud se ve vás potřeba lámat mužská srdce bere? A když zamilované muže bez soucitu odkopáváte, neubližujete nejvíc sama sobě?

"Soucit? Jen ne s mužem."

Lámání srdcí je považováno spíš za mužskou disciplínu, ale libuje si v něm i spousta žen. Nejdřív si muže omotají okolo prstu a pak ho pošlou k šípku. Pokud k takovým patříte, nemusíte si ani uvědomovat, že za vaši pověst ničitelky mužů možná může dávný bývalý. "Příčinou takového chování může být nečekaný a bolestivý rozchod v období dospívání, díky kterému dívka mohla ztratit důvěru v muže i partnerství. V dalších vztazích se proto chová chladně, což se navenek může jevit jako forma pomsty vůči všem mužům. Uvnitř je však zpravidla zraněná a rozchody opakovaně trpí," vysvětluje partnerská poradkyně Alex Hrouzková z pražského My Life Studia. "Pomsta je tak sladká! Vychutnáváme si, jak ti přitakávači trpí. Soucit? Jistě, ale ne s mužem!" popisuje partnerská poradkyně Ulla Rhanová v knize Fuck & Go (vydalo nakladatelství Rybka Publishers) myšlenkové pochody některých takových žen. "Čím potřebněji ubožák vypadá, tím méně ho chceme a tím mocněji po něm dupeme." Po rozchodu obvykle přichází kocovina, protože ve skutečnosti nechcete být sama. I když si to třeba nepřiznáte, toužíte po hezkém vztahu s někým, koho budete milovat a on vás. Strach z odmítnutí a další špatné zkušenosti vám však brání, abyste se poddala lásce a vydala se tím partnerovi všanc. Negativní zkušenost s mužským pokolením jste mohla udělat také v rodině. Alex Hrouzková připomíná: "Mužem, který mohl ženu takto negativně ovlivnit v již raném dětství, bývá zpravidla otec, který se choval manipulativně a třeba až násilnicky směrem k matce i dceři."

"Pomoc, dusím se!"

Potřebu vymanit se z každého vážnějšího svazku mívají také ženy, se kterými otec v dětství nežil. Jakmile vám partner dává najevo upřímnou lásku, zpanikaříte. Co když si na něj zvyknete a on pak odejde? Takové ženy si často namlouvají, že je vážný a těsný vztah nebaví nebo se v něm dusí. Neklid, který pociťují, je však maskovaným strachem z odmítnutí. Mnohé se bojí i samoty, protože jim připomíná dobu, kdy marně toužily po přítomnosti otce. "O samotě panikařím úplně stejně jako v partnerství," přiznává jedna z nich, třiatřicetiletá Bára. "Z legrace říkám, že nedokážu žít s chlapem ani bez chlapa. Proto bydlím s kamarádem homosexuálem a udržuju dva tři paralelní vztahy. Ale totálně nezávazné! Jakmile se na mě některý muž začne moc lepit, odříznu ho." Možná sice jeste mistryně v lámání srdcí, ale máte skvělý vztah s otcem a neprodělala jste ždáný bolestný rozchod. Prostě vás jen baví mít nad muži navrch, přitáhnout si někoho na udici a pak ho zase poslat k vodě. Jenže podle partnerských poradců zdravý přístup ke vztahům si nikdy nezahrnuje soupeření a boj o moc. Pokud chcete muže popadnout, zmačkat a zahodit, nejspíš testujete svoji tržní cenu a zvedáte si sebevědomí. "Tyto ženy často nevěří, že by je nějaký muž mohl mít opravdu rád, neustále čekají ze strany muže nějaký podraz," vysvětluje Alex Hrouzková. Jakmile se protějšek začne chovat příliš zamilovaně, může ve vás vzbudit až odpor. Možná vám připadá, že když se někdo chová příliš mile, nejspší je to nějaká lesk. Raději couvnete a poohlédnete se po novém partnerovi. "Ženy podobného založení si neuvědomují, že takové jednání vychází z jejich paradoxně nízkého sebevědomí," dodává odbornice. Pokud ovšem každý vztah utnete dřív, než se stačí rozvinout, o hodně se připravujete. Nezažijete splynutí duší, ani vzájemnou důvěru.

Vystupte z kruhu

Nezoufejte, stálý a pevný vztah si můžete vybudovat nejen se svým kocourem, ale i s mužem. Následující příběh je důkazem, že diagnóza ničitelky mužů není neléčitelná. Třicetiletý Daniel vypráví: "Když jsem začal chodit s Bárou, společní známí mě varovali, že vždycky muže okouzlí, zařídí, aby se na ní stal úplně závislý, a pak se ho drsně zbaví." Daniel Báře otevřeně prozradil, co se o ní říká, a ona připustila, že má se vztahy problém a uvažuje o psychoterapii. "Už po třech sezeních pochopila, že ji vlastně zničil otec, který od rodiny opakovaně odcházez a zase se vracel," dodává Daniel. Alex Hrouzková přitakává: "Uvědomění si, že dělám ve vztazích něco špatně a mé chování vede jen k většímu a hlubšímu osamění, je nejlepší cestou k novému začátku. S pomocí psychologa či psychoterapeuta má pak žena velkou šanci změnit své chování a navázat hezký dlouhodobý vztah." A jak to dopadno s Bárou a Danielem? Jsou spolu třetí rok a plánují svatbu.

Velikonoce

21. dubna 2014 v 19:15 | Míša
Velikonoce (z lat. pascha < řec. πάσχα pascha < hebr. פֶּסַח‎‎ pesach - přechod, přejití) jsou nejvýznamnější křesťanský svátek {Katechismus katolické církve čl. 1166-1171}, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben (viz Výpočet data Velikonoc). Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "velikou noc", v níž byl Kristus vzkříšen.

V užším pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), resp. její vigilie na Bílou sobotu (zmiňovaná "velká noc"), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční třídenní (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné), v nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy 50denní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic.

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení Velikonoc a Velikonoční homilii Melitona ze Sard z 2. století. Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápou jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při východu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého (letnice). První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.

Lidové zvyklosti spojené s Velikonocemi se pochopitelně místně liší. Vzhledem k časové blízkosti křesťanských Velikonoc a jarní rovnodennosti mají tyto tradice pravděpodobně původ v pohanských oslavách příchodu jara.

Velikonoční symboly


Beránek představoval v židovské tradici Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé na Velikonoce pojídali beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. V křesťanství je beránek jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry on je beránek, obětovaný za spásu světa.


Kříž je nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Tento trest patřil k trestům nejvíce krutým a ponižujícím.

Bohoslužba velikonoční vigilie začíná zapálením velikonočního ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Od tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce (paškál). Ta je v mnoha kulturách chápána jako znamení života. Takto zapálená svíce se v průběhu velikonoční bohoslužby noří do křestní vody, je ozdobena znamením kříže a symboly Α a Ω, tj. začátku a konce věků, jimiž je Kristus. Tato svíce se potom zapaluje po celou velikonoční dobu až do letnic a při každém křtu, aby se naznačilo, že křest patří k Velikonocům. Tato svíce se též rozžíhá při křesťanském pohřbu na znamení toho, že zemřelý stejně jako Kristus prošel branou smrti; a církev se za něj modlí, aby vstal k novému životu s Bohem.

Dalším z velikonočních symbolů je vajíčko, symbol nového života, neboť samo zárodek života obsahuje. V mnoha kulturách je vejce symbolem plodnosti, života a vzkříšení. V souvislostí s lidovou tradicí vznikl zvyk tato vejce malovat; důvodem pojídání vajec o Velikonocích byla zřejmě i skutečnost, že vejce se nesměla jíst v postní době. V křesťanství se vejce vykládá jako symbol zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus, jako symbol nesmrtelnosti.


Kočičky symbolizují palmové ratolesti, kterými vítali obyvatelé Jeruzaléma přicházejícího Krista. Tradičním křesťanským zvykem je jejich svěcení na Květnou neděli a používání popela z jejich spálení o Popeleční středě.

Ačkoli mnoho nenáboženských tradic má své kořeny v křesťanské symbolice, některé velikonoční symboly můžeme vystopovat až z předkřesťanské doby. Například zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara, avšak např. v byzantské ikonografii představoval zajíc Krista. Symbolika zajíce pochází z tradice oslav svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy bohyně Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták.

Nenáboženské velikonoční tradice


Podobně jako mnoho jiných křesťanských svátků, i Velikonoce se přenesly i mimo církev. Už od jejich vzniku jsou časem oslav a veselí. Dnes jsou i komerčně důležité, protože se na ně váže mnoho zvyků, k jejichž uskutečnění je třeba vynaložit nějaké úsilí nebo jen tak zajít na nákup. Prodávají se například velikonoční pohledy, ozdoby nebo cukroví v podobě velikonočních vajíček, beránků nebo zajíčků.

V Česku je prastarou tradicí hodování a pomlázka. Na Velikonoční pondělí ráno muži a chlapci chodí po domácnostech svých známých a šlehají ženy a dívky ručně vyrobenou pomlázkou z vrbového proutí. Pomlázka je spletena až z dvaceti čtyř proutků a je obvykle od půl do dvou metrů dlouhá a ozdobená pletenou rukojetí a barevnými stužkami. Podle tradice muži při hodování pronášejí koledy. Nejznámější velikonoční koledou je tato krátká říkanka: "Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný…"

Jestli dojde dříve na pomlázku, nebo koledy, záleží na situaci. Ačkoli může být vyšlehání bolestivé, není cílem způsobovat příkoří. Spíše je pomlázka symbolem zájmu mužů o ženy. Nenavštívené dívky se mohou dokonce cítit uražené. Vyšupaná žena dává muži barevné vajíčko jako symbol jejích díků a prominutí. Pověst praví, že dívky mají být na Velikonoce vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a uchovaly si plodnost. V některých oblastech ženy mohou pomlázku oplatit odpoledne, kdy vylívají na muže a chlapce kbelíky studené vody. Zvyk se napříč českými zeměmi mírně mění.

Jiný výklad pomlázky - odvozeno od pomlazení, tj. omlazení. Proto muži používají mladé proutí s největším podílem "životní síly" kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhož důvodu ženy dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života. Jinak v Čechách nejsou tradicí hody ale koleda (hody jsou spíše pomístní název), přičemž koleda probíhala v průběhu roku vícekrát, ne jen v období velikonoc a jejím původním smyslem byla ochrana před špatnými vlivy a posílení těch dobrých. Za toto byli koledníci odměňováni. V průběhu doby se původní smysl vytrácel a vlastně se stala "lepší" formou žebroty chudší části obyvatelstva.

Velikonoční zvyklosti v zahraničí

Ve Spojených státech jsou velikonoční svátky náboženským svátkem, takže mnoho amerických rodin mimo návštěvy kostela se schází kolem zdobení velikonočních vajíček v sobotu večer a jejich "lovu" v neděli ráno. Podle dětských pohádek byla vajíčka během noci přinesena Velikonočním zajíčkem a poschovávaná po domě a zahradě, aby počkala na děti, až se probudí. Důvod, proč by to měl zajíček dělat, se vysvětluje jen zřídka.

V Anglii tradičně ženy přivazují muže k židlím a za propuštění požadují peníze.

V Norsku je, kromě lyžování v horách a malování vajíček, tradicí řešení vražd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy, jako je například Hercule Poirot nebo příběhy od Agathy Christie. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. Samozřejmě také vychází mnoho knih. Dokonce i krabice od mléka bývají potištěny příběhy s vraždami.


Ukrajinský velikonoční chléb pascha je tradičně pečen v několika různých velikostech, pro každého člena rodiny a jeden velký pro celou rodinu. Pascha je zdobená různými ornamenty - osmiramennými kříži, věnci, květinami a ptáčky z téhož těsta. I tímto se liší od ruské kuliči - neozdobeného chleba politého sněhem z bílků. Pro pečení paschy se používají speciálně vytvořené keramické formy, v mnoha domácnostech se využívají i různě široké hrnce. Paschu pečeme v pecích na Velký pátek.

Jen samé pozlátko?

5. dubna 2014 v 15:00 | Míša
Studie dokazují, že peníze v nás vyvolávají pocit štěstí. Ale jsme spokojenější, když utrácíme po tisících?

"Rád bych žil jako chudý muž na hromadě peněz."
Pablo Picasso

Bože, ten nádherný Fiat 500 by se mi líbil a ta hříšně drahá značková kabelka by se mi zase perfektně hodila k mým oblíbeným šatům. Na druhou stranu nepotřebuji nové auto a kabelek mám taky dost. Proč tedy nejsem spokojená? Kolik věcí potřebujeme, abychom měli dost? A kde se berou stále ta přání a touhy? Možná se inspirujeme u kamarádek nebo kolegyň. Vědci totiž zjistili, že nejvíce záleží na druhých, jestli jsme spokojení s tím, co máme: "Srovnáváme se se svými vrstevníky a osobami stejného pohlaví, se svými rodiči, sousedy, kolegy v práci," říká sociolog Jürgen Schupp z Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW) v Berlíně. To, jak při tom zabodujeme, rozhoduje u většiny z nás o úrovni naší spokojenosti. Nazývá se to Easterlinův paradox - podle amerického ekonoma Richarda Easterlina, který je autorem teze, že díky majetku můžeme být velmi šťastní, ale jen tehdy, když máme víc než náš soused. Přitom všichni ze zkušenosti víme, že radost z něčeho nového nám nevydrží věčně. Např. když si koupíme konečně dlouho vytoužené auto, sice nám jeho nová vůně nebo pocit při přidávání plynu pár týdnů dokáže vykouzlit úsměv na rtech, ale pak se zase vše vrátí k normálu. Tento fenomén zkoumal Švýcar Bruno S. Frey, který se zabývá pocity štěstí: "Většina lidí toho od konzumu očekává příliš a přeceňují štěstí, které z něj vyplývá." Přestože se všude píše o krizi, Češi podle statistik rádi nakupují a měsíčně v průměru utratí 2000 Kč za oblečení a boty, což je zhruba o poloviny méně, než utratí naši němečtí sousedé. Osobní preference se ale různí, někdo se spokojí s menším množstvím drahých značkových outfitů, druhý má mnoho cenově příznivých kousků. "A tak to je dobře. I když totiž potřebujeme ke štěstí víc než jen peníze, ten, kdo si ze sociálních důvodů nemůže dovolit nic, bude nespokojený. Takže je jasně, že ten, kdo málo vydělává, bývá málokdy happy," říká Schupp. A protože si s penězi můžeme dovolit i lepší vzdělání a v některých případech i zdravotní péči, postarají se nám i o delší, klidnější život. Přesto všechno nejsou milionáři, kterých je u nás od roku 2012 více než šestnáct tisíc, automatický nespokojenějšími lidmi na světě. "Větší spokojenost vám mohou přinést především velmi dobří přátelé, rodina a sociální sítě," říká sociolog Schupp. tady totiž nehraje prim žádný limit, ať už finanční nebo společenský. A navíc společné zážitky jsou pokaždé nepřekonatelné: dojetím plakat s kamarádkou v kině při nádherně kýčovitém romantickém filmu - to prožíváme intenzivnější a čerpáme z toho déle než z bláznivého nákupního maratonu, při kterém utratíme celou svoji výplatu. Vzpomínky na cestu s batohem po Vietnamu s přítelem jsou mnohem cennější než drahé šperky, které by vám mohl nakoupit k narozeninám či Vánocům. Kdo toto pochopí, dokáže mnohem snadněji překonat lítost, když si nemůže dovolit koupit třeba novou kabelku. My ženy jsme v tom opravdu dobré. A materiální statky pro nás nejsou tak důležité jako pro muže. "Ženy mají zřejmě lepší recepty na to, jak být šťastné," říká Schupp.

"Nasadila jsem si roční nákupní dietu"

Lenka, 32, mediální poradkyně z Prahy

Když jsem začala před svým přítelem skrývat tašky se svými nákupy, věděla jsem, že mám problém. Místo toho, abych se vyrovnávala se smutkem po ranách osudu ve své rodině, vláčela jsem domů kila oblečení. Kalhoty, svetry, trička, šaty nebo kabelky. Do chvíle, než jsem pochopila, že jsem si chtěla tímto nákupním opojením pohladit duši. Nepomáhalo to a nemohlo to tak už jít dál. Tak si nasadila dietu! Celý rok jsem si nic nekoupila! Místo toho jsem se dala do šití, pletení a předělávání. jen když mi zemřela kočka, málem jsem svůj plán porušila - než jsem se vzpamatovala, už jsem měla v košíku jednoho internetového obchodu dvě nesmyslné věci. V poslední chvíli jsem naštěstí notebook vypnula. A zbývající měsíce jsem dietu přísně dodržovala. Kromě toho jsem si stanovila meze do budoucna: nakupuji s větší rozvahou. Zjistila jsem totiž, člověk toho potřebuje mnohem méně, než si myslí.


"Záměrně se vzdávám symbolů postavení, ačkoli bych si je mohla dovolit"

Hana, 49, majitelka reklamní agentury z Prahy

Vzhledem k tomu, že jsem ředitelkou reklamní agentury, je mou prací prezentovat daný produkt jako absolutní luxus. Jenže tento blýskavý svět, který vytvářím pro své klienty, ve svém životě vůbec nepotřebuji. Klidně bych si ze svých výdělků mohla dovolit koupit vlastní byt, ale raději bydlím v pronájmu. Cítím se tak mnohem svobodnější. Klidně bych se mohla jednoho rána probudit a říct si, že se odstěhuji třeba do Singapuru. Nemám ani auto a často jezdím na porady MHD, což už několikrát ostatní zmátlo. Hodně lidí spojuje luxus s významem určitého člověka a nechápou, když se ho vzdá někdo, kdo něco dokáže a je respektovaný. Ani drahé oblečení a reprezentativní kanceláře nepotřebuji. Luxus pro mě znamená něco jiného: bydlet v centru města například. Nebo se nechat namasírovat. Tak se odměňuji. Přesto dokážu pěkné věci ocenit. Někdy jen tak obdivuji dvacet minut dokonalé švy kabelek Hermes. Ale kvůli tomu si je přece nemusím koupit. Také nechodím do muzea s nadějí, že si pak budu moci pověsit nad pohovku Picassa.


"Kufr s věcmi mi stačil k dobrému životu"

Kateřina, 31, webdesignérka ze Sydney

Měla to být normální dovolená. Ale po třech týdnech v Austrálii jsem věděla, že sem prostě patřím. Po návratu domů jsem hned začala pracovat na svém přesunu, aby mě náhodou neopustila odvaha a odhodlání. Dala jsem výpověď v práci a seznámila rodinu a přátele se svými plány. Potom jsem s dvacetikilogramovým kufrem odletěla do Austrálie. Tam jsem si mohla vzít jen to nejdůležitější. S těžkým srdcem jsem musela nechat doma svou sbírku cestovních průvodců. Jen jednu osobní věc jsem si vzala a ta tu momentálně zastupuje všechny mé vzpomínky: sněhová koule s obrázkem domu mých rodičů. Tu mi dali, abych nezapomněla, jak to vypadá, když sněží. Bylo pro mě osvobozující zkušeností zjistit, jak málo toho člověk opravdu potřebuje. Cítila jsem se tak nespoutaná. I dnes, o tři a půl roku později, mám ve svém malém bytě v Sydney jen to nejnutnější a pravidelně všechno zbytečné vyhazuji. To, co nepotřebuji každý den, si půjčuji od přátel.


"Peníze nikoho neučiní šťastným. Ale raději budu naříkat v jaguaru než v autobuse."
Francoise Sagan


"To, co už nepotřebuji, jde hned z domu!"

Nina, 29, ekonomka z Prahy

Miluji módu tolik, že jsem si z ní udělala své povolání: pracuji v jedné firmě, kde se vyrábí oblečení. Před pár lety byla má láska vidět i v mém bytě: šatní skříň praskala ve švech, komora v bytě byla přeplněná doplňky, kabelkami a botami. Jenže pak jsem se seznámila se svým současným mužem Alešem a po šesti měsících se přestěhovala k němu do jeho bytu o šedesáti metrech čtverečních. Před tím stěhováním jsem poprvé spoustu věcí vyřadila, nechtěla jsem začínat nový život se starou zátěží. Když se pak před necelými třemi lety narodil náš syn, rozloučila jsem se s dalšími věcmi, abych mu udělala místo na hračky a jeho oblečení. Nejdříve to pro mě bylo těžké, ale kvůli nedostatku prostoru v našem malém bytě mi nic jiného v podstatě nezbývalo. Teď už mi jde vyřazování věcí jako po másle. Naučila jsem se u módy sázet na kvalitu místo kvantity. to, co je zastaralé nebo jsem neměla půl roku na sobě, prodávám na internetu. Moje skříň díky tomu zůstává pěkně přehledná a já se cítím jako osvobozená.


Tohle mi v podstatě otevřelo oči, i když, tento stav již nějakou dobu trvá. Dřív jsem domů nosila tuny oblečení, doplňků, bot, kabelek.. Už to nebylo ani kam dávat. Peníze mizely, ale mě hřál u srdce takový zvláštní blažený pocit, jakože mám všechny ty krásné věci! Můžu si je kupovat, ani jsem je nepotřebovala nosit, některé ty věci mi jen zabíralo místo v pokoji, ale to mi stačilo. Byla jsem spokojená. Pak mi ale začalo docházet, že pokud chci v životě někam dojít, mít třeba dům, děti.. musím hodně věcí změnit! Přestala jsem zběsile nakupovat. Než si něco koupím, dobře si rozmyslím, jestli to vážně potřebuji. Na co další tílko? Mám jich přece dost. A další šaty? Ne, vždyť je neunosím. Neříkám, občas si udělám radost a něco si koupím, ale zcela výjimečně, třeba jako odměnu za něco, co se mi podaří. Rozhodně už si nákupy neléčím mindráky, ani špatnou náladu. To si raději zalezu do postele a rozdělám čokoládu. Hodně za to může i můj přítel. Když se nastěhoval, potřeboval místo na své věci, takže jsem přebrala skříně (ano, množné číslo) a zjistila jsem, že opravdu mít tolik věcí je zcela zbytečné. Zjistila jsem, že člověk si opravdu vystačí s málem. Pár triček, tílek, nějaký svetr, mikina, šaty, tenisky, sandálky, baleríny... Stejně tak kosmetika, šampon, sprchový gel, něco na odlíčení, make-up, paletka stínů, řasenka... nepotřebuju mít v koupelně čtyři šampony, tři masky a pět sprchových gelů, čtyři pasty na zuby (nepřeháním a je toho mnohem víc). Nemám ještě vyhráno, stále jsou mé skříně i koupelnové poličky zbytečně přeplněné, ale pracuji na tom, oblečení prodávám a rozdávám, kosmetiku se snažím spotřebovat a novou nekupuji. A věřím, že se jednou dopracuji tak daleko, abych mohla být šťastná i s tím málem :)

Proč je dobré mít nepřátele

29. března 2014 v 15:00 | Míša
V ideálním světe by žádní nepřátelé vůbec neexistovali. Po vašem boku by stál jedině muž se svatozáří hrdiny, kolegové v práci by vám při plnění úkolů s úsměvem nahrávali na smeč a ani v příbuzenském klanu by nepropukaly žabomyší války. Jenže realita je bohužel kapku jiná. Nepřátelé na vás číhají nejen na pracovišti, ale i v tramvaji, za kasou v samoobsluze, ba i na pravidelné rodinné sešlosti. Jenže i nepřátelé vám můžou skvěle posloužit.

Nutí vás na sobě pořád makat
Pravda je taková, že špetka zdravé soutěživosti ještě nikomu neuškodila. Třeba dvaatřicetiletá Agáta se poměřuje se svou rivalkou Emou už od střední školy. "Když premiantka třídy Ema ve čtvrťáku prohlásila, že se přihlásí jedině na medicínu, začalo ve mně něco hlodat. Jestli z ní bude doktorka, tak to já se stanu přinejmenším soudkyní, zařekla jsem se. A tak si podala přihlášku na práva. Na Karlovu univerzitu do Prahy jsme nakonec vyrazily studovat obě. Po promoci jsem získala místo ve vyhlášené advokátní kanceláři, Ema se zase v klidu věnovala vědecké práci. Vdávala se jako první. Do roka po její svatbě jsem se dostala pod čepec i já. Ema byla ve všem neustále přede mnou, táhla mě jako neúnavná lokomotiva. Nikdy bych nepřipustila, abych neměla něco, co Ema ano," svěřuje se úspěšná advokátka. Agáta ale zároveň připouští, že se aspoň díky konkurenci vyšvihla nahoru. Se svou nepřítelkyní si byla po celou dobu rovná, neohrozila přímo její pozici, ale naopak se nechala jejími triumfy inspirovat na cestě vzhůru. Každá z vás potřebuje životní cíle nebo aspoň orientační bod. "Jediným směrem na cestě za prosperitou je azimut určovaný vaším životním cílem. Kdykoli si nejste jisti, jestli jste na správné cestě, musíte lokalizovat svůj cíl," doporučují Ethan Willis a Randy Garn v příručce Jak mít život pod kontrolou (vydala Grada). Proč tedy nevyužít svého nepřítele jako motivaci, která vás dovede k úspěchu?

Krotí vaše ego, když to nečekáte
Zarývají se uštěpačné poznámky nepřátel do vašich zad jako čerstvě nabroušená kudla pod kůži? Drsná slůvka mohou mít překvapivě blažený účinek, i když vás zdánlivě zraňují. Může na nich totiž být zrnko pravdy, kterou tvrdošíjně odmítáte slyšet. Nepřátelé vás ostrými výpady donutí k sebereflexi a bleskově vrátí vaše okřídlené ego zpátky na zem. Zvykněte si na rivaly, patří totiž k životu každé z vás! Pokud ale neútočí přímo, nejedná se o velký problém, nic moc se neděje a není s nimi třeba bojovat. Jestliže ovšem zaútočí, třeba i jen slovně, reagujte, ale nebraňte se určitě déle, než odpovídá době nezbytečně nutné k vyřešení konfliktu. Vzpomeňte si vždycky na starou samurajskou ctnost: Když protivník hněvivě útočí, s úsměvem ho zklidněte.

Podrobují vás smysluplné kritice
"Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem," praví stará česká moudrost. Možná vás vaši kolegové považují za tichou vodu, která břehy mele. Anebo vám matka dennodenně vyčítá neprůbojnost a přítel hodnotí vaši domnělou slušnost vůči despotické šéfové coby naprostou závislost. Připusťte si, že na těchle poznámkách něco nejspíš bude a berte je především jako pomocnou informaci. Popisují totiž váš obraz, který vy sama vytváříte a který druzí vnímají svýma očima. Zároveň by vás ale měly ochránit před pácháním dalších chyb, i když je dost pravděpodobné, že s nimi moc nesouhlasíte. "Kolegyně v práci si mě zvykla úkolovat mimopracovními povinnostmi. Když jsem například odcházela na oběd, žádala mě často, ať i jí něco koupím. Navíc cestou do práce mi od ní párkrát pípla smska, ať jí taky přinesu to skvělé latté, věděla totiž, že se každé ráno stavuju v oblíbené kavárně. Moje nepřítelkyně přitom pracovala na stejné pozici jako já, ale byla zvyklá se prosazovat, kdykoliv vyčichala příležitost. Jednou jsem o tom vyprávěla svému partnerovi. Akorát tě prostě zneužívá jako služku, ty to nevidíš? podrážděně zavrčel. Jeho slova mě bodla a chvíli mi trvalo, než mi jejich skutečný význam došel. Den na to jsem díky tomu byla konečně schopná poslat panovačnou kolegyni do háje," uzavírá Tina, šestadvacetiletá asistentka prodeje.

Nevědomky rozšiřují vaše zorné pole
Když si přejete, aby někdo respektoval váš názor, musíte v první řadě respektovat vy ten jeho. A přitom se držte pravidla: Čím více náhledů na věc budete schopna, tím empatičtější se stanete. Galerie vašich schopností se pak díky názorovým odlišnostem bohatě rozroste. Mimochodem, věděla jste, že na světě existují dva typy lidí? Jedni tráví všechen svůj čas přemýšlením o svých omezeních a tiše závidějí úspěšnějším. naopak ti druzí, kteří si dobře uvědomují své slabosti, se rozhodnou soustředit na to, čím už disponují. Přestaňte proto zazlívat svému nepříteli jeho stanovisko, místo toho ho vtáhněte do svého myšlenkového světa. S tímto přístupem rozhodně získate na síle! Nespěchejte a poznejte prostřednictvím svých nepřátel lépe sami sebe.

Zdokonalují vás v asertivitě
"Nepřítel ti vytyčuje meze, dává ti tvar a pevnost," napsal francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Jinými slovy: každý střet s rivalem vás zdokonaluje v asertivitě. Stejně jako noc střídá den, musí být i rovnováha mezilidských vztahů vyvážena jak přílivem smíšků, tak bručounů ve vašem okolí. Vždycky se najdou lidi, kteří budou chtít vaše činy komentovat, ať už zahoříte pro cokoliv. Neměl by vás ale odradit fakt, že čím odvážnější zvolíte cestu, tím víc budou ostatní zpochybňovat její směr. Seberte radši odvahu a vnější vlivy ignorujte a také si pamatujte, že krok, který se dá vzít jednoduše zpátky, většinou nebývá ten nejefektivnější. Nadechněte se a vykročte mílovým krokem vpřed. Ale neohlížejte se zpátky!

Desatero asertivních práv - osvojte si je a převálcujte všechny nepřátele!
  1. Mám právo posuzovat své vlastní chování a city a být za ně zodpovědná.
  2. Mám právo nenabízet žádné omluvy a výmluvy ospravedlňující mé chování.
  3. Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědná za řešení problémů druhých lidí.
  4. Mám právo změnit svůj názor.
  5. Mám právo říct "já nevím".
  6. Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědná.
  7. Mám právo dělat nelogická rozhodnutí.
  8. Mám právo říct "nerozumím".
  9. Mám právo být nezávislá na dobré vůli ostatních.
  10. Mám právi říct "je mi to jedno".

Zdroj: Kniha Tomáše Nováka a Alžběty Pokorné Aserivity jako lék v profesních a mezilidských vztazích

Svoboda svědomí

22. března 2014 v 15:00 | Míša
Princip svobody svědomí znamená veřejné, společenské a právní uznání, že v určitých věcech se jednotliví lidé mohou řídit zásadami, které jsou ve sporu se zásadami většiny, ale jejichž porušení by pro ně znamenalo vážný zásah do jejich lidské identity a integrity. Společnost, která se řídí principem svobody svědomí, si proto u těchto lidí nevynucuje přizpůsobení většině, ve zvláštních případech dokonce ani právnímu řádu, a uznává tak zvanou výhradu svědomí. Příkladem mohou být odpírači zbraní "z důvodů svědomí".
Svoboda svědomí úzce souvisí se svobodou náboženskou, liší se však tím, že se chápe jako svoboda jednotlivce, nikoli jako přípustnost určité církve nebo společenství. Proto se prosadila později a s většími nesnázemi. Dlouho se také rozlišovalo mezi svobodou in foro interno, tj. doma, což znamenalo například domácí bohoslužbu, a in foro externo, čili na veřejnosti.

Některé starověké říše připouštěly výjimky pro výrazné náboženské skupiny například v Persii nebo ve starověké římské říši. V císařském Římě nebyli Židé nuceni obětovat bohům ani sloužit ve vojsku. Podobně byli křesťané a židé tolerováni v některých muslimských říších. Jednalo se však vesměs o uznání náboženství, nikoli o svobodu osobní. Urgentní potřeba svobody svědomí však vyvstala v pozdním středověku a zejména v reformaci, a to v nábožensky smíšených oblastech. Od 16. století ji někteří myslitelé začínají chápat ne jako výsadu pro určité skupiny (jako tomu bylo ještě v Tolerančním patentu Josefa II.), ale jako obecný princip a jednu ze základních svobod každého občana.
Dlouhou historii má i kritika svobody svědomí. Argumentuje obvykle:
  1. praktickou potřebou jednoty společnosti a dodržování stejných pravidel, anebo
  2. úvahou o tom, že pravdivé může být jen jedno přesvědčení, takže svoboda svědomí by pak znamenala "svobodu se mýlit".
Ještě v 18. století se většinou - a to i například v USA - připouštěla koexistence různých církví, vůči svobodě jednotlivého svědomí však měli i američtí politici vážné výhrady a zdůvodňovali je tím, že by mohla být záminkou pro náboženskou lhostejnost.

Lidské právo
V tomto smyslu, jako individuální lidské právo - i když s řadou omezení - vyhlásila svobodu svědomí Velká francouzská revoluce a po ní různé další v průběhu 19. a 20. století. Protože souběžně klesal veřejný a politický význam organizovaného náboženství, mohla svobodu svědomí vyhlásit i Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948.
Problém ovšem nastává tam, kde se výhrady "z důvodů svědomí" dostávají do sporu se zákonodárstvím států. Tak některé radikální křesťanské skupiny zásadně odmítaly přísahu, jiné odmítaly používat zbraně. Jejich členové pak byli - a někde dodnes jsou - trestání a vězněni. V naší zemi byla náhradní vojenská služba (beze zbraně) zákonem povolena až v roce 1990, vojenské úřady však mohly jen obtížně zjišťovat, kdo k tomu má skutečné "důvody svědomí" a kdo si chce jen vojenskou službu usnadnit; náhradní služba bylo proto delší a žadatelé se museli obhajovat před odbornou komisí.

Listina základních práv a svobod v článku 15 stanoví:
  1. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
  2. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
  3. Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Souvisejícími svobodami náboženskými se dále týká i článek 16.

Vězeň svědomí
Mezinárodní organizace pro lidská práva rozlišují zvláštní kategorii vězňů svědomí, to jest osob, které by mohly být z vězení propuštěny, kdyby se vzdaly některých svých zásad, které to ale přesto neudělají. Vězeň svědomí není totéž co politický vězeň, protože jeho konflikt se státem se netýká výkonu vlády a politické soutěže o ni, nýbrž určitých, obvykle náboženských zásad. Přesto se u nás často oba pojmy směšují a mluví se jen o politických vězních.
Podobné konflikty se vyskytují i v demokratických společnostech, například u lékařů, kteří se nechtějí podílet na interrupcích, anebo u lidí, kteří z náboženských důvodů odmítají povinné očkování. Princip svobody svědomí vyžaduje, aby se takové jednání netrestalo, problém však vzniká, pokud rodiče odmítají očkování svých dětí, protože tím zasahují do životů jiných, případně u infekčních chorob ohrožují i další.

Dětská pornografie

15. března 2014 v 15:00 | Míša
Dětská pornografie je druh pornografie, v níž jsou zobrazeny dítě či děti jako sexuální aktéři nebo objekty.
Definice pornografie ani dětské pornografie není obecně ustálená ani jednotná a obvykle se přizpůsobuje represivním potřebám státu. Obvykle se za dětskou pornografii považuje:
  • zobrazení soulože, masturbace nebo podobných aktivit, jichž se účastní dítě nebo děti
  • zobrazení dětských genitálií nebo dětské nahoty pořízené nebo používané za účelem sexuálního vzrušení nebo uspokojení
Definice zahrnuje nejen vizuální díla (fotografie, kresby, filmy, sochy), ale i literární nebo zvuková zobrazení (fantazijní povídky, záznam dětského hlasu apod.).
Český právní řád termín "pornografické dílo" nijak nevymezuje a pro regulaci dětské pornografie používá formulaci "pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě".

Toto je další téma, o kterém se tolik nemluví, ale mělo by se. Mnohdy si za to rodiče mohou sami. Nevědomky na internet nahrávají fotografie svých dětí hrajících si ve vaně, v bazénu, u moře.. Děti jsou na fotograficích nahé, což je ráj pro pedofily. Pokud už na internet tyto fotografie nahráváte, nesdílejte je se všemi. Zaheslujte si je, heslo dejte jen dobrým známým. Představa, jak někdo masturbuje nad fotkami mých malých dětí mě zvedá ze židle. A co hůř, v lepším případě se na ně jen dívají, dělají si dobře, ale co když se budou naše děti snažit vystopovat? Co když zjistí, kam chodí do školy a počkají si na ně? Jediná obrana před takovými lidmi je opravdu si nechat fotky a videa jen pro sebe a nikde je neumisťovat.

Přelouč

8. března 2014 v 15:00 | Míša
Přelouč se nachází asi dvanáct kilometrů západně od krajského města Pardubice. Město s jádrem na levém břehu řeky Labe se skládá z osmi místních částí - Přelouč, Klenovka, Lhota, Lohenice, Mělice, Škudly, Štěpánov a Tupesy.

Přelouč je jedním z nejstarších historicky doložených míst regionu. Ve svém znaku má černý rošt ve zlatém poli, který je atributem sv. Vavřince, patrona opatovického kláštera, kterému byla v roce 1086 králem Vratislavem I. věnována. K tomuto roku se vztahuje i první písemná zmínka o osadě s chmelnicí. Od té doby se význam Přelouče výrazně měnil. Dne 8. září roku 1261 byla původní osada povýšena Přemyslem Otakarem II. na město a bylo jí uděleno magdeburské soudní právo. Správa náležela zvláštní rychtě. Mezi jejími držiteli byl například i Jiří z Poděbrad. Ještě ve 13. století se město stalo významným strategickým tranzitním místem při labském brodu na spojnici Hradce Králové a Kutné Hory. Roku 1421 byla Přelouč údajně dobyta a zničena katolickým vojskem Jana Městeckého z Opočna.
Roku 1518 připojil Přelouč Vilém z Pernštejna k panství Pardubice. V druhé polovině 16. století dostala renesanční podobu a roku 1580 se stala královským komorním městem, když tato privilegia potvrdil Rudolf II.. Zároveň byl městu udělen městský znak s roštem sv. Vavřince. Za dob třicetileté války byla ale znovu poničena a rozkvět městu přinesla až stavba železnice a císařské silnice v 1. pol. 19. století. Díky těmto stavbám se Přelouč stala po Pardubicích druhým hospodářsky nejvýznamnějším městem regionu. V letech 1949 až 1960 byla městem okresním. V celém městě je v současnosti registrováno celkem 3563 domů a bytů a žije zde 9193 obyvatel.


Od konce 13. století bylo budováno městské opevnění. Mělo dvě hlavní brány, Horskou na západě (též Pražskou) a na východě Pardubickou a dvě fortny, na severní straně Semínská, na jižní Benešovická. Obě brány byly zbourány po požáru v roce 1809. První radnice je doložena z roku 1562, zbořena byla roku 1852. Nová radnice s chlapeckou a dívčí školou v novorenesančním stylu byla vystavěna v roce 1882. Ve stejné stavebním slohu byla v letech 1899-1901 vybudována Občanská záložna, novorenesanční evangelický chrám 1905 a Divišova vila, vše dle plánů architekta Rudolfa Kříženeckého. Vila sloužila pro účely městského muzea, pak jako pečovatelský dům církve Čbr.evang. Nyní zprivatizována a upravena. Kostel sv. Jakuba Většího, původně románský, barokně přestaven v roce 1646 po požáru v roce 1621, barokní varhany pocházejí z roku 1692. Hřbitovní kaple Navštívení Panny Marie byla postavena v letech 1682-84 v souvislosti s pověstí o zázračné moci mariánského obrazu. Sloup sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1704. Novorománská synagoga z roku 1861 byla roku 1937 pronajata církvi Československé husitské, v letech 1949-1952 zmodernizována na sbor Tůmy Přeloučského.

Na počátku 16. století vybudoval Štěpán Anděl z Ronovce vodovod, rozvádějící vodu z labského mlýna do dvou pivovarů a kašny na náměstí. Zároveň nechal postavit most přes řeku Labe. Roku 1923 byla zřízena čokoládovna Ego, zrušena v roce 1957, kdy budovy převzala Tesla Přelouč. Tato továrna, původně firma Radiozávody Přelouč - J.V.Myslík-Hyršovský a spol., později Radio Zenit Přelouč, byla v letech 1928-45 ve vlastnictví firmy Siemens-Halske a od roku 1948 se jmenovala Tesla Přelouč. Podnik zrušen v roce 1989. V letech 1922-3 vznikla filiálka Chlumeckých strojíren, kterou roku 1928 koupila vojenská správa a zřídila zde opravárenský závod. V roce 1845 byla Přelouč napojena na železnici Pardubice - Praha, v roce 1882 vystavěna odbočka do Vápenného Podola.

Na budově malé vodní elektrárny byla v r. 2009 zprovozněna fotovoltaická elektrárna s instalovaným výkonem 21 kW.


Stres

1. března 2014 v 15:00 | Míša
Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu.

Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a duševních reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž - fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.

  • Eustres - pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
  • Distres - nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Tento druh stresu patří k hlavním motivačním prvkům lidského konání. Pokud ovšem působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování.

Následující výčet faktorů vyvolávajících stres není ani nemůže být úplný. Běžnými stresory v životě jsou:
  1. fyzikální faktory: prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota
  2. Psychické faktory: zodpovědnost (nezaplacené účty, nedostatek peněz), práce nebo škola (zkoušky, dopravní špička, termíny úkolů), frustrace, nesplněná očekávání, věk
  3. Sociální faktory: osobní vztahy (konflikt, nevěra, zklamání, týrání), životní styl (přejídání, nezdravé složení stravy, kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek spánku)
  4. Traumatické faktory: události (narození dítěte, úmrtí, únos, znásilnění, válka, setkání, sňatek, rozvod, stěhování, chronické onemocnění, ztráta zaměstnání, ztráta životní role)
  5. Dětské faktory: vystavení stresu v raném věku může trvale zvýšit odpověď na stres, např. u týraných a zneužívaných dětí, školní zátěž, alkoholismus rodičů, přílišná náročnost rodičů.

Stres jako takový se dá řešit jedině snahou o odstranění jeho příčin. Léky nebo potravní doplňky mohou pomoci zvládnout některé průvodní obtíže (depresivní nebo úzkostné stavy apod.). Za určitých okolností mohou být užitečnými pomocníky při překonávání těžké životní situace.
Každodenní stres se lidé snaží zvládat různými způsoby, které mj. zahrnují fyzické cvičení, různé relaxační techniky, meditace atd. Strategie zvládání stresu jsou nazývány copingovými strategiemi. Coping = Reakce na stres + způsob zvládání stresu.

Stres je opravdový prevít. Každý z nás ho určitě někdy zažil. Stres ze zkoušky, ze seznámení s partnerovými rodiči.. seznam je dlouhý. Já jsem například celkem velký stresař. Z každé písemky ve škole jsem měla zimnici. U mě se stres projevoval tím, že mi bylo teplo, nebo naopak velká zima, polil mě studený pot, rotřásla se mi kolena, nemohla jsem dýchat, bolela mě hlava, bylo mi zle od žaludku, někdy se dostavil i průjem. Stresuje mě mnoho situací, jak už zmíněné zkoušky ve škole, tak setkání s příbuznými přítele, pohovory kvůli práci...
Pro mě existují dva způsoby jak to překonat:
1. sport, horká vana, muzika, odvar z heřmánku, psaní.. prostě jakákoliv činnost, která mě baví, která mě uklidňuje
2. prášky (lexaurin, belaspon)

1. varianta je samozřejmě šetrnější k tělu, šetrnější k člověku samému, také je bohužel méně pravděpodobná účinnost. Když si spolknu prášek, za chvilku jsem v klidu a mám to s jistotou. Ne vždy je čas nebo možnost si napustit vanu, či pustit hudbu.

Dobrý anděl

22. února 2014 v 15:00 | Míša
DOBRÝ ANDĚL je systém, pomocí kterého mohou až desetitisíce dárců, Dobrých andělů, výrazně pomoci tisícům nemocných i relativně malými pravidelnými měsíčními příspěvky.

DOBRÝ ANDĚL JE UNIKÁTNÍ SYSTÉM, PROTOŽE:

1. ROZDĚLUJE PŘÍSPĚVKY DO POSLEDNÍHO HALÉŘE

Peníze od tisíců dárců, Dobrých andělů, přijaté v jednom měsíci, systém DOBRÝ ANDĚL rozdělí rovným dílem stovkám rodin vždy první pracovní den následujícího měsíce. Veškeré provozní náklady nadačního fondu DOBRÝ ANDĚL jsou hrazené ze soukromých peněz jeho zakladatelů.

2. VIDÍTE, KOMU POMÁHÁTE

Každý dárce, Dobrý anděl, má vlastní andělské číslo a heslo, které mu umožňuje přístup na jeho Osobní účet na www.dobryandel.cz. Na něm si může kontrolovat, jaká je aktuální výše jeho příspěvků. Dárce také vidí jména, adresy a životní příběhy lidí, kterým systém DOBRÝ ANDĚL doručuje jeho příspěvky.

3. POMÁHÁ PRAVIDELNĚ, KAŽDÝ MĚSÍC

Systém DOBRÝ ANDĚL umožňuje tisícům dárců, Dobrých andělů, pravidelně každý měsíc finančně pomáhat stovkám rodin ve finanční tísni, kde otec, matka anebo některé z dětí trpí rakovinou nebo dítě trpí jiným závažným a dlouhodobým onemocněním.

Alkoholismus

15. února 2014 v 15:00 | Míša
Alkoholismus nebo též závislost na alkoholu, opilství je chronické recidivující onemocnění postihující nejen celou osobnost postiženého jedince po stránce psychické a fyzické, ale i jeho blízké, zvláště pak rodinné příslušníky. Patří mezi nejzávažnější a nejrozšířenější formy závislosti. Obecně lze o alkoholismu hovořit tehdy, dosáhne-li závislost na alkoholu takového stupně, že škodí buď jedinci, společnosti nebo oběma. Tuto nemoc je možno jako všechny ostatní duševní i tělesné poruchy léčit. Průběh závislosti na alkoholu je různý. Odlišuje se mimo jiné podle toho, jaký alkohol je zneužíván.
V České republice je alkohol problém, který je často bagatelizován. Dá se říci, že lidí, kteří problematicky konzumují alkoholické nápoje, jsou v Česku desetitisíce. Z dostupných statistik vyplývá, že problém tohoto druhu má 25 % mužů a 10 % žen. Znepokojující je i rozšířenost konzumace alkoholu mezi mládeží. Tento fenomén je na okraji zájmu veřejnosti a zastiňuje ho viditelnější drogová problematika. Je nutné konstatovat, že alkohol, i přesto, že je legální, pořád zůstává drogou srovnatelnou skokainem nebo opiáty. Nabaluje na sebe celou řadu negativních jevů, jako je kriminalita, rozvodovost, sekundární chronická až smrtelná onemocnění.

Alkohol působí na lidský mozek nejrůznějším způsobem. Může působit podobně jako amfetamin tj. povzbudivě, ale zároveň zklidňuje a otupuje úzkost (podobně jako např. benzodiazepiny). Má i lehce anestetický účinek. Po požití tedy dojde k pocitům uvolnění a klidu. Ovlivňuje tělesnou teplotu a působí též na motoriku. Tyto účinky alkoholu způsobuje skutečnost, že alkohol působí na různé systémy přenosu impulsů mezi nervovými buňkami (neuropřenašečové systémy): dopaminový, serotoninový, endorfinový.
Zablokuje-li alkohol glutamátové receptory, může dojít k utlumení několika různých procesů v neuronu, který přijímá podněty, včetně výdeje dalších neuropřenašečů. Zároveň tlumí aktivaci enzymů a hormonů, které hrají zásadní roli takřka ve všech tělesných procesech. Dochází ke zhoršení schopnosti neuronu zapínat a vypínat geny. Zapínání a vypínání genů je jedna ze základních tělesných funkcí. Je to jediný způsob, jak neurony mohou vytvářet receptory, vylučovat neuropřenašeče a udržovat se při životě. Narušení těchto procesů vede k narušení správného fungování mozku.

Funkce hipokampu má zásadní význam pro krátkodobou paměť a schopnost úsudku. Naváže-li se alkohol na glutamátové receptory v hippocampu, začne ovlivňovat paměť. Jedinec si ztěžka vzpomíná na to, co se stalo poslední dobou. Dokonce může dojít i k výpadkům paměti. Stejně tak se sníží schopnost sledovat své chování.

Alkohol ze začátku zvyšuje chuť k jídlu. Nepřímo stimuluje činnost hypotalamu, tedy oblasti mozku, ve které se nachází centrum hladu. Alkohol snižuje i rychlost reakcí. Je pravděpodobné, že i mozek pracuje pomaleji, zároveň ale i zornice reagují pomaleji na stimuly z mozku a zhoršuje se motorika. Díky velkému uvolňování tepla může snadněji nastat smrt zmrznutím nebo podchlazením.
Protože první stadium okysličení alkoholu probíhá postupně, koluje nerozředěný v krvi, která jej zahání do všech tkání. Jestliže se na dočasném uskladnění alkoholu podílejí všechny tělesné tkáně, je tímto procesem nejvíce poškozena tkáň nervová, která je na alkohol vůbec nejcitlivější. Tím je i vysvětlena opilost, jež je tedy v pravém smyslu narušení především vyšší nervové činnosti, což je práce buněk mozkové tkáně. Pořadí působení alkoholu na nervový systém je následující: mozková kůra, podkoří a mozeček, prodloužená mícha.


Kdo je alkoholik?

Zde je čtyřicet nejmarkantnějších znaků. Dle Dr. Jellínka:
  • Okénka (výpadky paměti na dobu v opilosti) s postupnou narůstající frekvence
  • Tajné pití
  • Trvalé myšlenky na alkohol
  • Překotné pití (nekontrolované)
  • Pocity viny
  • Vyhýbání se narážkám na alkohol
  • Změněná kontrola pití (neschopnost přerušit nebo zdržet se pití)
  • Vysvětlování důvodů k pití
  • Sociální obtíže narůstají
  • Velikášské chování jako kompenzace ztráty sebeúcty
  • Nápadné agresivní chování
  • Trvalý pocit zkroušenosti
  • Období abstinence vynucené tlakem okolí
  • Změny způsobu pití (k předcházení nepříjemnostem)
  • Ztráta dosavadních přátel nebo rozchod s nimi
  • Změna (změny) zaměstnání
  • Konání se točí kolem alkoholu (podřizování zájmů)
  • Ztráta zájmu o vnější svět
  • Nápadné sebelitování
  • Úvahy nebo realizace úniku z dosavadního prostředí
  • Změny v rodinném prostředí - odcizení
  • Bezdůvodné námitky alkoholika proti členům rodiny
  • Vytváření tajných zásob alkoholu v domově, práci, aj.
  • Zanedbání přiměřené výživy
  • Hospitalizace pro poruchy na tělesném zdraví
  • Pokles sexuálního pudu
  • Alkoholická žárlivost
  • Pravidelné ranní doušky
  • Výskyt prodloužené intoxikace
  • Etická deteriorace
  • Postižení mentálních schopností
  • Alkoholické psychózy
  • Styky s morálně deprivovanými osobami
  • U nižších společenských vrstev pití technického alkoholu (Okena)
  • Zvýšení tolerance - lepší snášenlivost, pozdější opití
  • Nedefinovatelné úzkosti
  • Třesy
  • Pití nutkavého rázu
  • Zhroucení racionalizačních systémů - tj. debakl
  • Lhaní, ev. i kriminální činy, krádeže

Nezbývá mi, než souhlasit, že o alkoholismu se u nás prostě nemluví. Každý pije jen na chuť a samozřejmě pouze příležitostně. Málo kdo ale přizná, že je to sedmkrát do týdne. Z alkoholismu si u nás každý jen tropí legraci. Ale ona to pak sranda rozhodně není. Ten konečný, poslední, stav je něco hrozného. Nemám s tím sama zkušenosti. Znám pár lidí, o kterých mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsou alkoholici. Vím, že by s tím měli přestat. To, jakým způsobem existují je hrozné. V jakých podmínkách žijí. Když seženou peníze, běží pro flašku rumu, i přesto, že již pár dní nejedli. Ale znám někoho, velmi blízkého člověka, který bohužel pochoval oba své rodiče, alkoholiky. Propili všechny peníze, propili dům, nadělali dluhy a nakonec propili i vlastní život. Ten člověk se rodičů dávno zřekl, ale i tak to muselo být hrozně těžké, zvlášť, když sám má alkohol rád. Věřím, že to pro něj je poučení a že si na to sám dá pozor.
Ono je dost těžké sama o sobě říct, zda jsem alkoholik či ne. Byly doby, kdy jsem denně pila. Ale třeba skleničku. Žádné bezvědomí, výpadek paměti. Dnes piji tak max. dvakrát do měsíce v sobotu večer.. sice hodně.. ale pořád asi v normě. Takže doufám, že alkoholismus není něco, co by se mě přímo týkalo. Ale i přesto bych na to ráda poukázala, zvlášť u mladých lidí, jenž jsou ještě ve vývinu a zbytečně si ničí zdraví a tím i život. Nestojí to za to. Zbytečně se opíjet. Dejte si sklenku na chuť, ale nepijte, abyste byli "cool", "in" a bůhví co ještě.. Alkohol není frajeřina.

Myslete na to. Život máte jen jeden a umírat na absťák z nedostatku alkoholu není pěkný konec života.

Valentýn 2014

14. února 2014 v 16:00 | Míša
Svátek svatého Valentýna (zkráceně také Valentýn), se slaví v anglosaských zemích každoročně 14. února jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Je to den, kdy se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tematikou stylizovaného srdce, jako symbolu lásky. V poslední době se tento svátek šíří i v kontinentální Evropě, do určité míry z komerčních důvodů.
Svátek je pravděpodobně odvozen od svátku Lupercalia slaveném ve starověkém Římě. V předvečer tohoto dne byly do "urny lásky" vloženy lístečky se jmény mladých dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho "miláčkem" v následujícím roce.
Legenda také říká, že tento den začal být známý jako Den svatého Valentýna až díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a později popraven 14. února. Svátek Luprecalia splynul s oslavami mučednictví Svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který je nyní 14. února slaven.

Já proti Valentýnu nic nemám. Naopak mi dost vadí to bojkotování. Pro mě a mého přítele je to prostě den, kdy jsme ráno vstali, popřáli si hezkého Valentýna, řekli si, že se máme rádi a dobrý. Ano, vadí mi, jak si obchodní řetězce nahrabou kapsy díky čokoládám, plyšákům, atd.. Přijde mi zbytečné utrácet a kupovat dárky. Dárky si dáváme k narozeninám, nebo když prostě chceme milého obdarovat. Ale takhle na povel, protože je Valentýn? To nee. Na druhou stranu mi přijde, že příspěvky na facebooku, o tom, jak je Valentýn k ničemu atd, píší většinou ti, kteří ho nemají s kým slavit. Kdyby drahou polovičku měli, jistě by slavit chtěli. Takže některé tyto příspěvky neberu vůbec vážně. Pak je tu ten druhý extrém, kdy vidím, jak kamarádi sdílí fotky, kde mají své dárky.. občas dost přehnané! I když takový pěkný Valentýnský víkend někde na horách či welness pobyt, nevadilo by mi to :)
Každopádně, co tím vlastně chci říct. Valentýna neodsuzuju, ale ani zvlášť neprožívám. Jak jsem řekla, popřáli jsme si hezkého Valentýna, řekli si, že se máme rádi. Venku svítí sluníčko. Je pěkný den. Mám dobrou náladu. To stačí. 1. Máj je také pěkný svátek. Akorát že, já osobně jediný rozdíl vidím v tom, že na 1. Máje hledáme rozkvetlý strom, zatímco na Valentýna si to Miluji tě, řekneme klidně v posteli.

Mějte hezkého Valentýna a pokud jste sami, tak nesmutněte, dívky si udělejte třeba příjemnou koupel, chlapci skočte s kamarády na pivo a kulečník. A třeba příští rok to vyjde ;)

Obezita

8. února 2014 v 15:00 | Míša
Obezita, česky otylost, je stav, ve kterém přirozená energetická rezerva člověka, která je uložena v tukové tkáni, stoupla nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví.

Pro bělošskou evropskou populaci je podle kritérií Světové zdravotnické organizace [WHO] definována indexem tělesné hmotnosti (body-mass index, BMI) vyšším než 30. Pro asijskou a pacifickou populaci je obezita definována BMI vyšším než 25, někdy než 27. Hodnota BMI v rozmezí 25-30 u bělošské evropské populace je označována jako nadváha.

Orientačním ukazatelem nadváhy je také obvod pasu. Při obvodu nad 102 cm u mužů a nad 88 cm u žen jde o obezitu. Existují další ukazatele (poměr obvodu pasu k obvodu hýždí, měření tloušťky kožní řasy apod.).

V České republice se udávají statistická data o 40 % obyvatel bojujících s obezitou. Jiné prameny hovoří o tom, že 60-65 % Čechů je obézních. Statistiky OSN hovoří o celosvětové epidemii obezity. Některé výzkumy hovoří o obezitě jako chorobě, kterou lze léčit jako virovou nemoc. Nové výzkumy naznačují, že příčinou mohou být i střevní bakterie.

Příčiny
  • Nadměrná chuť k jídlu vedoucí nadměrnému příjmu kalorií
  • Deprese (nedostatek harmonie v rodině, nemožnost seberealizace aj.)
  • Nedostatek pohybu (např. lenost)
  • Nedostatek spánku
  • Podzimní přibírání váhy (podvědomé vyhodnocení podzimních stresů jako signálu k zvyšování tukových zásob)
  • Mateřské přibírání váhy
  • Hypofunkce štítné žlázy
  • Nadbytek estrogenů
  • Bakterie, viry
  • Dědičnost

Abych pravdu řekla, je pro mě toto téma docela blízké. Protože mám obezitu dědičnou v rodině. Ano, jsem jeden z těch vzácných případů, který to opravdu má v krvi. Ale nebojte, nevymlouvám se tu, že jsem tlustá, protože je tlustá má rodina ;) Vůbec ne. Mám míry modelky a můj BMI je 18,9 ;) Opravdu mě dokáže vytočit, když se někdo vymlouvá na svoji váhu protože nemá čas cvičit, nemá čas zdravě jíst, má to v rodině.. atd.. Je to blbost! Na tohle si čas udělat musíte, jinak si nestěžujte. Pro mě to opravdu není lehké. Musím se hodně hlídat, a dost snažit. Kdybych se nesnažila, měla bych pravděpodobně 100 kilo, jako celá moje rodina. Neříkám, že jím jen saláty, atd. To je blbost. Mám jídlo ráda. Sem tam zajdeme do Mcdonalda, dáme si pizzu, někdy spořádám sáček brambůrků jen tak na posezení a miluju gumové bonbony, stejně tak ráda si dopřeju zmrzku a jiné. Ale, jo, všechno má svoje ale, snažím se cvičit a když už si dopřeju nějaký hřích, tak pak zase pár dní dodržuji zdravou výživu. Také se snažím v noci nejíst a hlavně mít zdravější snídaně. A bohužel, chce to prostě především zapojit sport. Nejsem nijak extra aktivní, ale v létě chodím běhat, v zimě sednu na rotoped, taky mám ráda zumbu, jógu a pilates. Díky tomu si stále udržuji svoji štíhlou postavu. Akorát mám strach z těhotenství. Obávám se, že pak budu s obezitou hodně těžce válčit. Nu, uvidíme. Chce to sílu, odhodlání a vytrvalost! A to já mám ;)

Takže vám chci říct, jestli nejste spokojení s tím, jak vypadáte, pokud se vám nelíbí hodnota na vaší váze, dělejte s tím něco. Není to tak těžké. A pokud to nezvládnete sami, tak zajděte k výživovému poradci, do fitka k trenérovi a nechte si pomoci! Nebudou se vám smát, nebudou na vás zlí, jsou tady od toho, aby vám pomohli a usnadnili vám váš boj! Tak se jim bez obav svěřte ;) A nenechte se ničím a nikým rozházet. Dělejte to kvůli sobě a uvidíte, budete na sebe moc pyšní ;)

Antikoncepce

1. února 2014 v 15:00 | Míša
Antikoncepce jsou všechny přípravky zabraňující početí.

Možností je několik: kondom, hormonální antikoncepce (prášky pro ženy), pesar, nitroděložní tělísko, vaginální kroužek.. a spousta dalších.

Nejčastěji používanou metodou je kondom. Dá se sehnat prakticky všude (drogerie, benzínové pumpy, obchodní domy, trafiky) a jeho cena se pohybuje do sta korun. Můžete si vybrat nejrůznější příchutě a vůně. Jeho použití je poměrně jednoduché: opatrně roztrhnout obal a nasadit na ztopořený penis. Ovšem máte-li nehty, jako já, je to nadlidský výkon (nebo jsem prostě jen nešikovná :D). Kondom je považován za nejlepší antikoncepci především kvůli faktu, že jako jediný vás ochrání jak před početím, tak před pohlavními chorobami. Proto jste-li s partnerem krátce, nebo jen jednorázově (nebudeme si hrát na moralisty) je určitě nejlepší volbou chránit se kondomem a to i v případě, že jako žena berete hormonální antikoncepci!
Nechci tu mluvit o historii kondomů a podobně, to si můžete najít sami. Chci zde vyzdvihnout především přítomnost.
Fakta tvrdí, že při správném používání je téměř minimální šance na otěhotnění. Ovšem riziko zde je, jako u všeho příjemného. Sama jsem zažila, že se kondom protrhl, a to byl pár dní koupený, takže žádné takové, že jsem ho roky nosila v peněžence.
Ovšem nevím jak vám, ale mně to prostě nestačí. Jen s kondomem jsem si nebyla jistá, měla jsem strach. Nejlepší kombinací dle mě je kondom + hormonální antikoncepce (stále tu mluvím o případě, že jste s partnerem krátce).

Hormonální antikoncepce: jedná se o prášky určené pro ženy. Na trhu je opravdu velké množství pilulek. Předepsat vám je může jen gynekolog, proto neberte žádné, které vám dají kamarádky či kdokoliv jiný. Doktor by vám měl udělat jaterní testy a určit, zda jsou pro vás vůbec pilulky vhodné.
Já mám například antikoncepci Lunafem. Jedná se o nízkohormonovou antikoncepci. Každé balení obsahuje tři platíčka po 21 tabletách. Což znamená, že 21 dní berete každý den jednu pilulku, potom následuje 7denní pauza a menstruace. Některé antikoncepce to mají i jinak, proto pečlivě čtěte příbalovou informaci!
U antikoncepce najdeme opravdu velké množstí vedlejších účinků, mezi velmi závažné nežádoucí účinky patří zvýšení krevní srážlivosti a z toho plynoucí nebezpečí žilní trombózy, která postihuje dolní i horní končetiny s hrozbou plicní embolienebo trombóza mozkových splavů, Ke středně závažným nežádoucím účinkům patří zhoršení nebo vyvolání migrenózních bolestí hlavy, ne zcela jasný vznik deprese, vzestup krevního tlaku nebo mírné poruchy metabolismu jater a adenomy jater. K nezávažným nežádoucím účinkům, leč nepříjemným, patří mírný přírůstek hmotnosti, způsobený spíše zadržováním vody a solí než zmnožením tukové tkáně, benigní bolesti hlavy, nevolnost a nucení na zvracení, únava, pigmentové skvrny v obličeji po oslunění (chloasma), mírné krvácení. oční poruchy, bolest prsů, problémy kůže.

Mně třeba tato antikonpce maximálně vyhovuje, protože je nízkohormonová, tak mi nedělá až takové problémy. Občas jsem hodně unavená, ve stresu a někdy mě bolí hlava, ale až takovou paseku v těle mi naštěstí nenadělává. A hlavně, nepřibrala jsem po ní ani gram. S tím ale souvisí i fakt, že má prsa mají stále stejnou velikost. Hodně z vás antikoncepci volí jako metodu na zlepšení pleti, tady ale nemůžu sloužit, nikdy jsem s pletí neměla problémy, takže netuším, zda je má pleť teď o něco lepší, přijde mi stejná.

Kolem braní pilulek je teď velký boom. Hodně se o tom mluví, hodně dívek dokonce velmi nahlas nabádá k nebraní antikoncepce. Nebudeme si lhát, není to nic dobrého. Cpát do sebe takové množství hormonů tělu vážně neprospívá ani v nejmenším. Ovšem rodit jedno dítě za druhým taky není dobrý plán. V dnešní době existuje opravdu velké množství nízkohormonových antikoncepcí a pokud je to možné, vyžadujte ji. Potom je dobré dodržovat dobrou životosprávu, pravidelně jíst vyváženou stravu, sportovat, dodržovat dostatek spánku, nepřehánět to s alkoholem, cigaretami (nejlépe úplně vysadit, ale znám to :D). Pokud se budete víceméně tímto řídit, tak vám antikoncepce nemůže způsobit tak velké problémy.

Podívejte, nejsem doktor, nejsem medik, mám jen vlastní zkušenosti ;)

Často od dívek slýchám, že se chrání tzv. přerušovanou souloží. Ta spočívá v tom, že muž těsně před vyvrcholením vyndá penis z pochvy ženy a ejakuluje mimo tělo ženy. Tato metoda je ale velmi nespolehlivá. Vyžaduje totiž velké sebeovládání od muže a ruku na srdce, v tomto momentě se málo který muž dokáže takto ovládnout. Navíc ani správné provedení nezaručuje úspěch - určitý menší počet spermií se totiž vyskytuje i v předejakulační tekutině.
A proto bych tuto metodu nedoporučovala! Snad jen pokud vám případně nevadí početí dítěte ;)

Existuje další spousta přípravků, ale mně šlo především o tyto tři. Pokud se chcete na něco zeptat, něco vás zajímá, tak se ptejte ;) Případně odpovědi najdu ;)

A pokud je tu nějaký moralista, nebo co já vím co, tak nejspolehlivější antikoncepcí je stále sexuální abstinence ;)

Sexualita

25. ledna 2014 v 15:00 | Míša
Sexuální vztah je především vztah mezi dvěma jedinci. Dříve se dala sexualita považovat za vztah mezi mužem a ženou, dnes je možností vícero.

Heterosexualita
Tradiční vztah je ovšem stále ten mezi mužem a ženou. Jde o jejich souhru, o to chtít být spolu, vycházet spolu, tolerovat se. V takovém vztahu je opravdu důležité, aby se partneři vzájemně poznávali, aby si rozuměli, měli případně stejné zájmy, nebo naopak tolerovali zájmy toho druhého. Důležitá je samozřejmě i sexuální souhra. Když vám to v posteli neklape, můžete se milovat sebevíc, ale časem stejně jeden či druhý odejde. Na druhou stranu, když je sex to jediné, co vám jde, vyvolá to stejný problém. Jeden či druhý se časem porozhlédne po někom, kdo se k němu hodí lépe. Je důležité o všem mluvit a pracovat na tom. Vztah je něco velmi křehkého, co se snadno rozbije.

Bisexualita je vztah, kdy má člověk touhu po opačném i stejném pohlaví. I když se o tom moc nemluví, v dnešní době je tato sexualita velmi rozšířená, především mezi ženami. Stále více žen vyhledává sex s jinými ženami, mnohým jde jen o ten pocit vyzkoušet si to, jiným se to zalíbí. Není na tom vůbec nic špatného a není sebemenší důvod se za to stydět! Hlavním symbolem bisexuální komunity je vlajka hrdosti bisexuálů či též vlajka bisexuální hrdosti. Poprvé byla představena v prosinci 1998 a sestává ze tří barevných horizontálních pruhů. Horní pruh v purpurové barvě, tvořící asi dvě pětiny vlajky, odkazuje k homosexualitě. Spodní stejně široký pruh v barvě královské modři odkazuje k heterosexualitě. A prostřední levandulový kruh, tvořící zbývající pětinu vlajky, odkazuje k bisexualitě. Kromě těchto symbolů existuje Bisexuální den hrdosti (oficiálně Celebrate Bisexuality Day), který připadá na 23. září. Poprvé byl slaven v roce 1999 a jeho ustavení bylo reakcí na častou marginalizaci bisexuální komunity a orientace.

Homosexualita je vztah mezi jedincem a osobou stejného pohlaví (dva muži, dvě ženy).
Muž je označován jako gay, žena lesba.
Na to, v jaké žijeme době, se stále najdou jedinci, jenž považují homosexualitu za něco nenormálního, dokonce za něco, co by se mělo léčit! Vždy, když tyto nározy slyším, říkám si, že léčit by se měli oni. Občas poslouchám názory typu: hele ty buzny, to je nechutný, a podobně. Tak předně, je to normální. Stejně jako vy nebo já máme právo se zamilovat, tak má právo se zamilovat kdokoliv. Ať už miluje stejné nebo opačné pohlaví. Láska si nevybírá, srdce se prostě zamiluje a je fuk do koho. Přijde mi nenormální, že to dneska ještě někdo vůbec řeší. Že homosexuálové nejsou záměrně vpouštěni do některých podniků, jsou uráženi a podobně. Vadí mi to. Opravdu mi to vadí. Možná za sto let bude všechno jinak.

A na závěr, jistě vás zajímá moje orientace ;) Jsem šťastně zadaná, mojí drahou polovičkou je muž ;) Avšak, mým životem prošlo i pár velkých lásek v podobě žen ;) Jsem bisexuální. Ráda se dívám po mužích i ženách a opravdu to nerozlišuji. Když se zamiluju, tak jsem zamilovaná a je mi jedno jakého pohlaví ta osoba je. Nicméně, setkala jsem se s nevolí, i ve svém nejbližším okolí. Ne každý je ochotný to tolerovat, bohužel. Jak jsem řekla, možná za sto let..

Deprese

18. ledna 2014 v 15:00 | Míša
Předně bych chtěla říct, že tento článek bude částečně informativní, ale především bude psán z mých vlastních zkušeností. Takže tady to máte, z první ruky. Žádné bludy, žádné výmysly, jen má čistá zkušenost. Dále bych chtěla říct, že to, že jsem takhle deprese prožívala já, neznamená, že je tak prožívá každý. Deprese je individuální nemoc. Stejně tak předepsaná léčba. Tak, dobrý? Můžeme.

Deprese je velmi závažný a život ohrožující stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je však silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.

V psychiatrických diagnostických a statistických manuálech je deprese uvedena jako duševní porucha mezi poruchami nálady (afektivními poruchami), a to především jako jedna z fází bipolární afektivní poruchy. Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná jako psychoafektivní porucha nebo maniodepresivní psychóza čicyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje nadměrnými změnami nálad, vitality, psychických funkcí a někdy i omezuje schopnost celkového "přirozeného" fungování.
Typická deprese podle klasifikace MKN-10 trvá v průměru kolem 6 měsíců, u mladších osob zřídka déle než rok, avšak v mnohých ohledech jsou průběh, příznaky a dynamika projevů individuální.

V nedávné minulosti bylo obvyklé dělit deprese podle příčiny vzniku na:
  • endogenní - příčina je v poruše chemie mozku (pravděpodobně nervovým přenašečem dopaminem)
  • reaktivní - reakce na nějakou stresovou událost
  • organické - při organickém poškození mozku (např. úrazy, nádory), krvácení, endokrinní poruchy, poruchy jater či slinivky břišní (např. cukrovka),
  • farmakologické - způsobená některými léky či přípravky (např. hormonální antikoncepcí).
V současnosti se od dělení na endogenní a reaktivní upustilo, téměř vždy lze nalézt souhru vnitřních dispozic a vnějších faktorů. Pokud se jedná o přímou reakci na událost nebo životní situaci (úmrtí blízké osoby, rozchod, ztráta zaměstnání), místo o depresi se někdy hovoří o poruše přizpůsobení, diagnostická kritéria však přesné rozlišení neumožňují.

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení - například ztrácí zájem o své koníčky, záliby a sex. Dále dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé - třeba i skoro celý den. Člověk například nemůže dlouho usnout a jde spát až v 6 hodin ráno. I když dotyčný spí 12 hodin, nenačerpá energii, ale naopak cítí slabost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou, někdy pro ně i samotné pokrmy ztrácejí chuť. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní přibírají. Tyto poruchy stravování se mohou střídat - určitou dobu jí člověk hodně, jindy málo. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohou soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Nemají z aktivity tak velký prožitek jako dříve. Charakteristická je i ztráta energie. Dotyčný cítí, jako by v celém těle žádnou neměl, cítí se velmi slabý. Nemá sílu udělat i tu nejméně náročnou činnost. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívají silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5-15 % nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Deprese se také může projevovat poruchami paměti, kdy nemocný budí dojem dementního člověka.

Dalšími konkrétními projevy životu nebezpečné deprese jsou například:
  • Nemocný má hlad /žízeň/, a není schopen si namazat ani chleba či podat/napít se pití (i když je má vedle sebe).
  • Většinou polehává, popř. se zabývá pasivní činností: sledováním televize apod.
  • Přestávají ho bavit činnosti, o které se dříve zajímal.
  • Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nemocný nezvládá umýt ani ruce.
  • Uvnitř celého těla cítí nepopsatelný stav. Pocity v mozku pacienti charakterizují slovy: čepice na mozku, mravenčení mozku, tlak v hlavě, svírání hlavy. Na jednu stranu možná výstižná přirovnání, když se vezme v potaz, jak je mozek křehký. Na druhou stranu pro toho, kdo deprese nezažil, příliš slabá.
  • Někomu se stává, že "ztuhne". Nemůže pohnout ani malíčkem, otočit hlavou ani mluvit. Když se ho někdo jiný snaží rozhýbat, má pocit, jako by jeho kosti byly ze dřeva. Tento stav může trvat 20 minut nebo třeba i hodinu. Tento druh deprese se nazývá "zpomalená deprese".
  • Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí tkví v tom, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní člověk má radost (úměrně tomu, v jakém stavu je), že se mu něco podařilo, i když třeba "jen" uvařit čaj. Není líný, ale nemůže nic dělat - i když chce nebo se o to snaží.
  • Nemocní těžko přijímají negativní informace, a to i takové, které se jich přímo netýkají. Není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii.
  • Často bývá nemocnému ráno hůře a večer lépe.
  • Sebeobviňování.
  • Člověk v depresi nezvládá někoho "dlouho" poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech - jeho mozek toho není schopen.
  • Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.
  • Je nervózní, chová se podrážděně, agresivně, může i "vybouchnout".
  • Nedokáže říct nahlas druhým, co chce či potřebuje - je to pro něho velmi náročné.
  • Může se vyskytnout i sebepoškozování, například na hřbetě ruky. Když si člověk ublíží, cítí, že se mu částečně ulevilo, ale tento pocit nemá dlouhé trvání.

Mýty a pověry

Děti depresí netrpí
Tento názor přetrvával do sedmdesátých let minulého století. Deprese u dětí mívají i další příznaky, které se u dospělých nevyskytují. Depresí onemocní jedno z třiatřiceti dětí a jeden z osmi dospívajících (podle údajů National Institute of Mental Health). U depresivních dětí je větší pravděpodobnost spáchání sebevraždy než u dospělých.
Depku má občas každý
Depka a deprese jsou dvě rozdílné věci. Tzv. depka je krátkodobá špatná nálada (např. po hádce s partnerem), kdežto deprese je dlouhodobý stav.
Ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně
Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese. Sebevraždu spáchá 10-15 % nemocných. A tato "výhrůžka" může být voláním o pomoc. 93 % sebevrahů se někomu o svém záměru zmínilo. Proto by se tato slova měla brát vážně a nemocný by se měl dostat do péče odborníka.
Sebevraždy jsou pokaždé způsobeny depresí
Depresí trpí dva ze tří sebevrahů. Sebevražda může být způsobena i požitím omamných látek (alkohol, drogy).


Trocha teorie ještě nikoho nezabila. Podívejte, tohle pro mě není lehké téma. Není to rozhodně diskuse k sobotnímu pivu. Málo kdo o mně ví, že trpím depresemi. Každý z nás někdy použil větu "Mám depku". Ale prosím vás, to nemá s depresí vůbec nic společného. Deprese je nemoc, normální regulérní nemoc, kterou vám musí diagnostikovat lékař a popřídě nasadit léky.
S depresí jsem se setkala poprvé ve 14ti letech. Myslela jsem si tenkrát, že mi u nohou leží celý svět. Měla jsem velké plány. Končila jsem základní školu. Měla jsem vybranou střední školu, dokonce i vysokou. Měla jsem nalinkovaný celý život. Vedle sebe jsem měla přítele, kterého mi záviděla celá škola. Měla jsem skvělou rodinu. Odjakživa se mi všechno dařilo a když nedařilo, víc jsem zabrala a šlo to. Byla jsem zvyklá dosáhnout všeho, co jsem chtěla. Ale nebylo to tak, že bych si jen ukázala a vše dostala. Byla jsem zvyklá makat, dřít, bojovat. O to víc jsem na všechno byla pyšná. A pak najednou bum. Byl konec. Rozvedli se mi rodiče, rozkmotřila se mi rodina, onemocněla jsem, nešlo mi to ve škole a rozešla jsem se s přítelem. Bylo toho na mě moc. Začala jsem pít, kouřit, brát drogy. Všechno mi bylo jedno. A tenkrát přišla deprese. Začala jsem se řezat, protože jsem nevěděla jak z toho ven. Neuměla jsem si poradit. V mojí hlavě se odehrávalo takové drama, se kterým jsem si absolutně nevěděla rady. Chtěla jsem umřít. A nebyla to jen tak nějaká fráze. Já jsem opravdu chtěla umřít.
Nechtělo se mi nic. Přestala jsem chodit do školy, mezi lidi. Ležela jsem doma v posteli. Nejedla jsem třeba několik dní. Pak jsem se najedla a hned jsem to musela vrátit. Moje tělo se mnou nespolupracovalo, šlo proti mně. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem uznala, že mám problém a že potřebuji pomoct. Téměř dva roky jsem válčila sama, než jsem si nechala pomoci. Zpětně nechápu, jak jsem to mohla přežít. Nechápu, že to se mnou všichni vydrželi. Každopádně, obrátila jsem se na lékařskou pomoc. Ze začátku jsem jen chodila na sezení a mluvila, mluvila a mluvila. Později bohužel bylo nevyhnutelné nasadit léky. Chtěla jsem bojovat, byla jsem odhodlaná bojovat, ale chyběly mi síly. Potřebovala jsem nakopnout. Poprvé jsem se setkala s léky Belaspon a Lexaurin. Belaspon jsem měla na spaní a uklidnění. Lexaurin byl na uklidnění přes den. Vždy, když jsem začala pociťovat tíseň, tak jsem si zobla a za chvilku jsem byla v klidu. Nutno říct, že tyto prášky se mnou jsou až do dnes. A upřímně pochybuji, že se bez nich někdy naučím žít. Je mnoho věcí, co mě naprosto rozhodí. Pro někoho maličkosti. Ale já bych bez Lexaurinu nezvládla testy ve škole, maturitu, pohovory, ale i obyčejné setkání s příbuznými přítele. Někdy jsem si musela prášek vzít i před setkání s vlastní rodinou či přáteli. Nedokážu to ovládat. Někdy to na mě prostě padne i když jdu jen nakoupit. A to si neumíte představit ten stres, udělá se vám zle od žaludku, polije vás horko, ale ruce máte polité studeným potem, celá se rozklepu, nemůžu mluvit, dýchat. Je to jako byste najednou vypnuli a jen se díváte, víc udělat nemůžete. Jsou dny, kdy nedokážu vylézt z postele. Ani na záchod. Prostě jen ležím a koukám do stropu. Když jsem poprvé odcházela od doktora, řekl mi, že se nemám bát, že věří, že maximálně do roka to spolu zvládneme a mně bude fajn. Pěkně prosím, dnes je to 7 let co k němu chodím. Není to ani jeho vina, ani moje. Během té doby se přihodilo tolik stresujících věcí, které nikdo nemohl předvídat, že je to prostě nejspíš v pořádku. Dobré je, že se snažím, že dělám všechno, co je v mých silách, abych se alespoň přiblížila tomu normálnímu životu.

Důležité je to nevzdat. Bojovat do posledního výdechu. Deprese je nemoc a jako většina nemocí, dá se zvládnout. Člověk ale musí chtít. Samo se to nevyřeší. Naopak, když to necháte být, bude to horší a horší a věřte mi, následky neléčené deprese jsou obrovské! A ponesete si je po zbytek života. A to nikdo nechce. Každý chce žít šťastně až navěky. I já.

Hodně sil všem! Držím vám pěsti.
 
 

Reklama