Deník

10. srpna 2018

10. srpna 2018 v 21:47 | Míša
Za posledních pár let jsem se stala silnější. A teď nemyslím kila, myslím sílu sebe sama. Částečně za to může všechno to, co se stalo a velký podíl má také pošta. Ono pracovat s lidmi a ještě s lidmi, kteří chodí na poštu je fakt něco. V Přelouči jsem ještě tak nějak byla i lidská. Asi to bylo tím, že jsem nechodila moc na přepážku, byla jsem spíš v zázemí, mimo lidi. Ale tady v Pardubicích se ze mě stal stroj. Dneska mi sice jeden pán řekl, že mám dobré srdce, ale řekl mi to až potom, co jsme na sebe byli dost oškliví.

Já jsem vám tu původně chtěla napsat článek o tom, jak jsem cynická, jak jsem zlá, ale nemám na to už ani chuť. Nemám chuť vůbec na nic. Nejradši bych se opila, fakt šíleně moc, do bezvědomí. Chybí mi ty časy. Chybí mi minulost, kdy bylo všechno tak nějak lehčí. Být dospělá je šílená otrava. Mít zodpovědnost.. pche.. demence..

Nebaví mě to, nebaví mě tenhle život.

Jinak, psali jste mi jestli žiju, tak jo, žiju. Už mám po rehabilitacích, záda mě pořád bolí, hlava taky.. Mám i po vyšetření EMG, ruka funguje kupodivu prej dobře, takže žádná operace zatím nehrozí. Prostě mám černé na bílém, že všechny moje momentální problémy pochází z mojí krční páteře, mám v háji 5. až 8. obratel. No a neaktivní jsem protože pendluju sem tam.. ráno na rehabilitace, pak jedu nakoupit, pak domů a do práce.. sem tam ještě do nemocnice s maminou na kontroly atd.. Ona u nás totiž teď momentálně bydlí, zlámala si totiž nohu a doma nemá výtah, takže bydlí u nás a není schopná ničeho.. takže se o ni starám. Takže asi chápete, že člověk, který není málem schopnej se postarat o sebe, se najednou má starat o celou rodinu.. no prostě jsem úplně v háji.. síly fakt ubejvaj a já prostě pomalu končím..

Už nemůžu..

1. června 2018

1. června 2018 v 6:52 | Míša
Už tři dny jsem nespala. Divím se, že vůbec ještě funguju.. noo.. i když, slovo funguju je asi dost silné. Už víc jak dva týdny jsem doma na neschopence, takže nějaké fungování není zrovna na programu dne. Za tu dobu jsem akorát párkrát umyla nádobí a dvakrát jsem vyprala, což mě vyčerpalo natolik, že jsem se z toho dva dny dostávála. Takže víceméně buď ležím v posteli a čumím na telku, nebo ležím v posteli a čtu si a nebo sedím u počítače. Takže to, že jsem tři dny nespala není zatím taková hrůza. Každopádně, vypadám strašně. Jsem celá taková oteklá, jsem bledá, mám rudý a oteklý oči.. prostě bych mohla klidně jít ven a strašit malé děti. Asi se ptáte proč nespím. Co mě trápí? Zřejmě to bude duch minulosti. Já popravdě nevím. Ale těch pár dní předtím, když jsem ještě spala, se mi zdály hrozně divné sny. V podstatě jsem se dívala na film o mně, o všem, co jsem doteď prožila a to hlavně to špatné. Bylo to tak strašný, že od té doby nespím a fakt mám sakra problém usnout. Jen co třeba trošku zaberu, okamžitě se vzbudím a to takovým tím infarktovým probuzením, kdy vystřelím, srdce mi příšerně buší, jsem celá zpocená a klepu se. Není mi vůbec dobře. A mám šílenej strach, co bude dál.

Víte, kdo mě znáte, nebo čtete, nebo tak něco, tak víte, že jsem dříve docházela k psychiatričce a brala jsem antidepresiva. Mimo jiné jsem nejdelší dobu hlavně brala prášky, které mi pomáhaly spát. Jakoby uklidňovaly mozek, aby se prostě zklidnil a dovolil mi v klidu spát a nic neřešit. Po cca roce jsme dávky snižovaly, až jsem je přestala potřebovat. A teď jsem už tak dva roky úplně bez léků a začínám mít pocit, že se to všechno vrací. Že ty děsy jsou zpátky a já vůbec nevím proč. Protože, tak jasně, mám práci, která je stresující, ale není to nic tak strašnýho, ale jinak? Jinak je prostě všechno v pohodě. Jako jo, teď jsem trochu ve stresu, protože mě v srpnu nebo v září čeká operace a do té doby musím nějak fungovat, protože do té doby mi nikdo nepomůže, tak mám trochu strach, jak to přežiju.. ale na druhou stranu, jsme s doktorkou domluvené, že když to prostě nepůjde, když to nebudu zvládat, tak mě nechá doma na neschopence, takže taková pomyslná berlička. Jasně, na druhou stranu jsem typ člověka, co se nevzdává a je mi proti srsti, že bych já něco nezvládla.. ale víte jak.. asi nevíte.. protože já taky nevím..

Vylejvám si tu srdce a vůbec nevím jestli to dává smysl. Prosím, omluvte styl psaní, omluvte chyby, nesmysly, omluvte všechno.. Tři dny jsem nespala! Jsem ráda, že sedím.

Přiznám se, že už dlouho jsem neměla strach. Už dlouho nebyl součástí mého života a teď tu zase je a já vůbec nevím, co s tím.. Mám teď hodně nových přátel, skvělých přátel, ale z téhle stránky mě ještě neznají a já mám strach se jim s touhle stránkou mého já otevřít.

Život nám nakládá nejrůznější zkoušky a my je prostě musíme zvládat. Ale co když už to nejde? Musí to jít. Musíme si pomáhat.. společně, společně to zvládneme.. hlavně člověk nesmí být sám.. Lituju všechny ty lidičky, kteří se s čímkoliv musí vypořádávat sami.. Já to znám, není horší pocit, než naprostá samota.. Tenkrát jsem to zažila, tenkrát, když jsem kvůli němu opustila všechny kamarády, rodinu a všichni na mě byli naštvaní a pak mě opustil on.. zůstala jsem sama, nejšílenější období... Vlastně, dodneška nechápu, že jsem se mu za to nepomstila :D :D Díkybohu, tenhle pocit jsem od té doby už ani jednou nezažila a doufám, že nezažiju..

Mám vás ráda...
Pro dnešek asi stačí ;)
M.

15. března 2018

15. března 2018 v 22:12 | Míša
Nedávno jsem ho potkala. No potkala. Prostě stál u nás na poště a koukal na mě. Nedýchala jsem. Srdce se mi zastavilo. Schovala jsem se. Prostě jsem zdrhla jako malá holka. Nebyla jsem schopná mu říct ani ahoj. Působil na mě jak kryptonit, jako by mě totálně oslabil. Chtěl, abychom byli kamarádi, ale já nemůžu. Nemůžu s ním jen tak kamarádit. Milovala jsem ho, byla jsem ochotná mu obětovat úplně všechno, celý můj život, dokonce i vztah a on mi ublížil, tak jak já mám být schopná se s ním kamarádit? Já mu pomohla, když on to nejvíc potřeboval, když nikoho neměl a v momentě, kdy to bylo pro něj dobrý a on měl zase všechno a všechny, tak jsem už nebyla dost dobrá. Bylo to asi popvé a naposledy, co se mnou někdo takhle vyběhnul a nejhorší na tom bylo, že mi sakra dlouho trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Jakou dobu jsem ho ještě omlouvala, že to nedělá schválně, že mě má rád, jen to prostě nevychází, a přitom už v té době si se mnou hrál. By mě zpětně zajímalo, jestli nás takových kravek bylo víc, nebo jen já?

Uplynulo hodně času a já už samozřejmě vím, jak pitomá jsem byla a kde přesně jsem udělala chybu a ejhle, i po té době jsem v prdeli, když ho vidím. Jak řekla moje kolegyně: "no joo.. když on je táák pěknej..". To sice není omluva, ale on je fakt pěknej, vysokej, sportovní vypracovaná postava.. prostě jak z katalogu. Ty vole, Michalo, a hlavně, on měl červený auto!

Tak tolik k mému ex milostnému životu. Minulý víkend jsem byla na sushi kurzu. My jako doma sushi děláme a je to dobrý, akorát to většinou to sushi moc nepřipomíná. Já jako umím uvařit perfektně tu rýži, dokážu ji skvěle dochutit, to jsem fakt už vymakala. Umím koupit lososa, tuňáka, krabí tyčinky, avokádo i okurku a že to jsou sakra velký prachy za to. Taky už dokážu poznat kvalitní řasy, chápeš, musí být platinový, nebo zlatý.. všechny ty další barvy už jsou méně kvalitní. Taky doma máme bezva sójovku a wasabi. Ale tím to sakra končí. Mám tu podložku, položím řasu, dám rejži, na to třeba lososa, zabalim a hovno. Rozsype se to, takže z toho něco vytvořím a žerem to prostě lžičkou!! Je to dobrý, v puse se to smíchá úplně stejně, jen to prostě vypadá děsně. Takže proto kurz sushi. Jako dobrý, paní mi to ukázala, poradila, moc šikovná, fakt jí to šlo. A já? Já to pořád žeru lžičkou, protože moje ruce jsou asi levý, nebo fakt nevím. Podívala jsem se, jak to dělá profík a já to dál prostě neumím :D :D Ale mám na to certifikát, kdyby vás to zajímalo.

Jinak v práci děs. Minulý týden v pátek jsem práci opouštěla s řevem, že končím, že v pondělí už nepřijdu, že tohle nemám zapotřebí a nasraná jsem byla takovým způsobem, že jsem fakt přemýšlela, že tu výpověď doma napíšu. Protože chyby dělá každý a dost často se najde někdo, kdo to za vás dá do pořádku, ale prostě abych tam ze sebe dělala kreténa, napravovala průsery a pak mi to ještě bylo vytčeno, to je moc i na mě. Prostě já tam vyřeším deset průserů za jiné lidi, pak dám sama něco do blbý krabice a hned největší průser... no ne, to nemá cenu ani psát, to byste museli vidět a zažít. Jen prostě, nespravedlnost je všude a vždycky to odnesou ti hodní a poctiví. Fakt je jediný štěstí, že jsem tady poznala pár naprosto skvělých lidí, kvůli kterým tam každý den chodím. Já tady ty lidi miluju.

Doma dobrý. Tím, že jsem hodně v práci a Ondra mi konečně dal telku do ložnice k posteli, tak máme doma dokonale uklizeno, protože já jsem buď v práci, nebo v posteli, takže nemám šanci udělat bordel. Teda až na tu postel. Ta už vypadá opět jako v Přelouči, plná jídla, zasraná od čokolády.. Jinak doma dobrý. Furt teda nemáme skříně, čekáme až mi skončí stavebko, takže je to takové náročnější. My jako skříně máme, ale půjčené a malé. Já se těším, až budu mít ode zdi ke zdi a až do stropu, tam se mi prostě všechno vejde :) Teď to mám všechno hrozně nahečmané a furt něco hledám. No a nevím jestli jsem vám to už psala, ale miluju svůj stůl. Mám fakt obří stůl. Mám na něm svůj obří monitor, notebook, kosmetiku a ještě se vejdu s omalovánkami a pastelkami, takže ho prostě miluju. A no je bílej! A taky svoji komodu miluju. Je velká, má 5 šuplíků a je plná kosmetiky. Pořád se chystám, že zase rozjedu blog s kosmetikou, dokonce jsem si koupila takový pěkný osvětlený fotokoutek, abych mohla fotit kdykoliv během dne, ale já na to prostě nemám čas. Takže zatím to skladuji a chystám se na to.

Já vlastně na počítač už moc nechodím. Jen vždycky postahuju filmy, seriály a zas to vypínám. Radši jdu s holkami na víno (já cider). Nebo prostě dělám cokoliv jiného, než sedět u pc.

Musím přiznat, že vlastně svůj život miluju. V téhle podobě, v jaké teď je, ho prostě fakt miluju :) Jsem spokojená i sama se sebou. Váhu si celkem držím, už nejsem vyzáblá, ale řekla bych, že mi to sluší, mám prsa (fakt!) a i zadek. Zpětně musím přiznat, že přibrat pár kilo mi prospělo. Taky se mi moc líbí moje vlasy,tak akorát dlouhé, pěkný střih (od opravdového kadeřníka) a krásně chladně blond (moje práce). Prostě mě baví takhle žít.

Jo vole, jsem spokojená a ty mi to nezkazíš.

Mám vás ráda!
M.

8. prosince 2017

8. prosince 2017 v 23:16 | Míša
Lidi okolo mě si musí myslet, že jsem se úplně zbláznila. Je mi 27 let a ven nevyjdu bez Vánočních ponožek, trička, svetru, čepice.. Doma nám hrají Vánoční písničky a všude je Vánoční výzdoba. Možná jsem to trochu přehnala, ale tyhle Vánoce jsou pro mě děsně důležitý. Jsou totiž naše první. Chápejte, s Ondrou to budou už naše čtvrtý nebo pátý Vánoce (teď fakt nemám kapacitu na to to počítat), ale pokaždé jsme někde byli. Buď u mojí mamky, nebo u jeho rodičů. Prostě vždycky nám ty Vánoce někdo naservíroval až pod nos. Letos je to opravdu naše. Museli jsme si koupit stromek, ozdoby. Musím napéct, navařit. Prostě jsou to fakt jen naše Vánoce. A já se na to hrozně těším. Za dárky jsem jako každý rok utratila už dvě výplaty a obávám se, že jsem opět neskončila.. Já prostě miluju dávat dárky, fakt to miluju a nedokážu koupit jeden či dva dárky, mám pro každého ikeáckou tašku. Jsem magor, fakt mi není líto ty ušetřené peníze utratit, však na dárky šetřím každý rok už od léta..

Takže u nás doma to teď jede velmi vánočně..

Jinak se mám docela dobře. Je mi celkem fajn. Síly mě neopouští, cítím se fakt docela dobře. V práci to taky jde, i když si všude můžete přečíst, že to pošta těžce nedává.. My, jako ukládací pošta to prostě odnášíme, protože jsme ten poslední článek, na který tam lidi řvou.. Ale celkem jsem už zvyklá. Když si vzpomenu, jaký jsem byla uzlíček nervů, když se na mě řvalo a teď.. no.. řekněme, že pošta je fakt nejlepší praxe na světě. Nedávno se mě někdo ptal, zda mi chybí účetnictví. Upřímně, vůbec mi nechybí. Pošta mě sice sere, ta práce je děsně na hovno, ale účetnictví bylo horší. Víte jak je super, když všechno vyjde a vy tolika lidem uděláte radost? Když mi tam babičky děkují za důchody, nebo za těch pár blbostí, co si tam koupí.. Je to děsně super. A když si mladej kluk přijde pro balík a vy mu řeknete, že tam má dva a on na celou poštu zahlásí: Vy jste fakt nejlepší na světě! To člověku tak moc zvedne náladu, že nic víc na světě není. A ještě ke všemu tu mám ten nejlepší kolektiv. Víte, já do té práce fakt chodím ráda a těším se tam.

Takže, co mi chybí ke štěstí? Momentálně zdraví, to by mohlo fungovat o něco víc, protože jestli to takhle půjde dál a nic se nezlepší, tak není sebemenší naděje na vlastní potomky a na adopci taky nemám nárok... poškozenýmu zboží dítě nikdo nedá. Na druhou stranu, pořád si nejsem jistá, že děti vůbec chci..

Tak nic, jdu spát.. zítra jdu do práce a pak opět na celé odpolko do Prahy, ták, vejletit, nakupovat, nasát atmosféru, užít si.. protože to já teď dělám.. užívám si každej moment.

Mějte se príma!
Míša

29. října 2017

29. října 2017 v 1:40 | Míša
Přijde mi úplně šílený, že už příští rok to bude deset let od té šílené tragédie... ZDE ...

Tu holku jsem šíleně moc zbožňovala, byla neuvěřitelným světlem v mém životě. Ten text, který jsem tenkrát napsala, ten pořád platí. Jen uběhlo strašně moc let, jinak se nic nezměnilo..

Ona... protože se uměla smát... byla barevná... a milovala bublifuk... neměla potuchy, že existují i špatné věci a nevnímala, že je na světě zlo... až do toho osudného dne... v ten den svět přišel o jednu z nejlepších duší... Chtěla umět létat... věřila, že víly existují... když na ně nebudete věřit, tak nějaká víla zemře... věřím, že letěla... a odletěla do lepších míst... směje se na nás s bublifukem v ruce a chrání nás od všeho zlého... Zanechala tu moc lidí... moc lidí, kterým se stýská... Na světě je hodně špatných lidí, lidí, kteří by si zasloužili zlo.. Ona neměla odejít, ona rozhodně ne!

Cítím se hrozně. Na malou chvíli jsem na ni zapomněla. Dobře, na dlouhou chvíli. Už tak rok jsem si na ni ani nevzpomněla. Až jsem viděla takový pěkný obrázek s vílou a vzpomněla jsem si na ni. A cítím se hrozně, protože na malou chvilku jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.. Verunka.. tak krásné jméno a já ho na maličkou chvilku zapomněla. Co to se mnou je? Jak jsem mohla?? Cítím se hrozně.. je mi ze sebe samotné normálně zle.

Zapomínám na lidi, které jsem milovala? Stane se to i s jinými? Nechci na nikoho zapomenout.. Já vím, že občas zapomínám. Vím, že si nemůžu vzpomenout na jméno, na zážitky, někdy i na city.. ale vždycky si nakonec vzpomenu.. Co když to ale jednou už nepřijde? Co když zapomenu úplně? Bude ze mě pak lepší člověk? Budu žít lepší život? Na odpovědi na tyhle otázky ještě nejsem připravená.. ještě je moc brzo.. Ještě si chci pamatovat, ještě to pořád chci být já! Na zapomínání je ještě čas, v téhle fázi ještě nejsem..

Moje nemoc postupuje velmi rychle a nikdo neví kdy to udeří naplno a trvale, ale prostě ještě ne, ještě ten čas nepřišel.. sakra slyšíš! ještě nejsem v téhle fázi, ještě mám čas.. Takže hej ty tam nahoře, ještě mám čas..

Sním či bdím, něco mezi tím.
V hlavě svár a žár, kterej neuhasím.
Chci v dálkách plout, poznat každej kout,
ale nech mě se ještě jednou nadechnout.


Takže jsme si porozuměli, jo? Ještě dýchám, ještě mám času dost. Takže žádný zapomínání.. Pamatuju si vás všechny a někteří ještě zaplatíte ;)

Miluju vás a pamatuju si všechno..
Míša

22. září 2017

22. září 2017 v 18:59 | Míša
Když jsem tenkrát opustila Přelouč a šla do Prahy, byla to totální katastrofa. Takže, když jsem se pak vrátila zpět, Přelouč jsem milovala a řekla jsem si, že ji nikdy neopustím. Bylo to moje město. Když člověk potřeboval, dojel si do Pardubic autem. Vlastně to byly jediné cesty autem, které jsem víceméně podnikala. Nepočítám, že jednou za měsíc jsem si zajela do Prahy. Teď, když žiju v Pardubicích autem vlastně už vůbec nejezdím. Všude si dojedu MHD nebo dojdu pěšky. Je to tady jednodušší, než sedat do auta. Ale o tomhle jsem snad ani psát nechtěla. Já vám prostě jen potřebuju napsat, jak je to hrozně divný, že už nežiju v Přelouči. Prostě pořád mám takovou nějakou tendenci jít na vlak a jet domů. Přitom jsem už doma tady. Mám tady všechny svoje věci a miluju náš byt. Bože náš byt je tak krásnej! Mám všechno o čem jsem vždycky snila. Mám nádhernou koupelnu, kterou jsem si fakt vysnila a kuchyň, ta je naprosto pecková. Miluju naši obří ledničku, miluju, že je plná jídla, který miluju. Strašně zbožnuju naši velkou televizi a obrovskej gauč a jídelní stůl a konferenční a taky můj obří psací stůl. Si možná něco kompenzuju :D ale máme doma fakt všechno obří :D :D Kromě záchodu, ten mi zas připadá nějakej mrňavej oproti tomu, co byl v Přelouči :D :D Ale jinak jsem všechno chtěla velký :) Peněz to stálo tři prdele, zadlužení jsme na třicet let, na dvacet, když to dobře půjde. Ale stálo to za to. Jsem teď fakt šťastná.

Já jsem vlastně narozdíl od Ondry musela změnit celý svůj život. Ondra se jen přestěhoval. Ale mě to stálo dosavadní domov, musela jsem změnit práci a to všechno najednou. Hrozně jsem se toho bála. Jak jsem dřív trpěla depresemi a úzkostmi a léčila se na psychiatrii, tak jsem se hrozně bála, aby se to nevrátilo, protože já nemám ráda změny a tady se změnilo úplně všechno, ale musím říct, že jsem to zvládla naprosto jedničkově. V práci jsem si už zvykla, mám ty lidi hrozně ráda, na to, že je neznám ani měsíc, tak jsou naprosto skvělí. Možná i lepší než byli v Přelouči. Nechci to zakřiknout, ale jsem fakt šťastná.

Takže oficiálně, žiju v Pardubicích, mám tady práci, mám tady kamarády. Tohle je teď můj domov. Do budoucna bych ještě pár věcí chtěla vylepšit, ale netlačím na pilu, není to nic, co by hořelo a bez čeho by nešlo žít.

Zítra jedu na houby. To je jediné, co teď potřebuju mnohem víc, vypadnout z města a vyvětrat si hlavu. Díkybohu za naši chatu!

Miluju vás.
Míša

23. srpna 2017

23. srpna 2017 v 16:37 | Míša
Tak co se od posledně změnilo. Fíha, kde sakra začít.

No ne, nedávno jsem se naskytla rozhovoru, kde se páry předháněly, kdo kde byl na dovolené. A dostala jsem se do situace, kdy padly všechny oči na mě a někdo pronesl: "Jéé.. ty chudinko a vy jste nikde nebyli? To ti musí být líto, že na to nemáte penízky". Nutno říct, že dotyčná měla včera pohřeb. Tak jo, kecám, neměla, ale vmetla jsem jí do ksichtu, že jsme sice nikde nebyli, ale máme kuchyň, dveře, garnyže, komplet nový nábytek a čistý byt a nutno říct, že nás to stálo přes dvěstě litrů, které jsme si našetřili, tak kdo nemá penízky, ty hérečko. Fuj. To jsem si ulevila.

Takže k věci. Jsem introvert jako prase, každej to ví. A miluju stereotyp. V určitých věcech. Jako například práce, bydlení atd.. A já se jakože rozhodla, že během jediného týdne změním bydliště a práci. Ouu jéé.. Každej komu to řeknu a zná mě, na mě čumí jak tele na nová vrata. Prostě to nejsem vůbec já. To není nic pro mě. Posraná až za ušima jsem už teď. Já příští čtvrtek v práci praštím tužkou, předám vše co mám a už se nevrátím. V pátek nastoupím do nové práce a v sobotu budeme stěhovat poslední věci a už se do Přelouče nevrátím. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla z Přelouče vypadnout, na druhou stranu to pro mě byl domov posledních 26 let a bylo to moje útočiště. Teď přijdu o svoje zázemí a o svůj "klid". V práci už jsem taky byla někdo. Na vyšší pozici, zaučovala jsem mladší a rozdávala rady. Teď to zase budu já, v té pozici mladší a to se mi sakra nelíbí. Svůj post jsem budovala přes rok a teď musím zase začít odznova.. Takže tak, to jen abyste věděli, že se rozhodně nenudím..

Miluju vás.

21. srpna 2017

21. srpna 2017 v 23:22 | Míša
Miluju tě, zakřičela jsem kamsi do tmy. A pak přišlo neuvěřitelně hlasité ticho. To ticho řvalo a rvalo mi uši. Po tváři mi stékaly slzy a já věděla, že je konec. Stála jsem tam ještě dobrých pět minut a čekala na zázrak. Ale nestalo se nic. Vůbec nic. Pomalu jsem odcházela kamsi do tmy. Ta tma mě bude provázet nejspíš celý život. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, natož pak pod nohy. A jelikož jsem neměla sílu ani na zvedaní nohou, logicky jsem zakopla o první kořen stromu, který jsem na cestě potkala. Skácela jsem se k zemi. Nic mě nebolelo, takže zřejmě nic zlomeného nehrozilo. Vybuchla jsem v obrovský smích. Válela jsem se tam na zemi, v blátě a špíně a nahlas se smála. Přišla jsem o životní lásku a já se tam válela a smála se. Přetočila jsem se na záda a pozorovala hvězdy. Bylo to tam. K tomuhle momentu jsem přesně směřovala. Už tenkrát jsem brečela, že umřela hvězda. A tady to bylo. Ležela jsem tam, opět zlomená a pozorovala hvězdy. Bylo to tam, přesně v tenhle moment se ta jedna hvězda opět zrodila. Na žádné zlomení není čas. Život je tak strašně krátkej, že na žádné trápení není čas. A tak jsem přestala plakat a začala se usmívat. Zrodila se nová hvězda. Nový člověk. Nová etapa. Říkej si tomu jak chceš, ale mě nezlomíš. Už ne.

Miluju tě, zašeptala jsem do ticha a slova směřovala sama sobě. Miluju tě a vždycky milovat budu. I kdyby nic nebylo, já budu a budu pořád sama sebou.

Milujte se, život je hrozně krátkej.

8. ledna 2017

9. ledna 2017 v 0:05 | Míša


Mám nějakou takovou nostalgickou náladu. A vlastně mám pořádnou depresi. O to je to horší. Mám nostalgickou náladu a depresi v jednom! Do prdele.

Víte, já jsem bývala jako Louisa, opravdu jo. Byla jsem za všech okolnosti optimistická. A neměla jsem s ní jen stejné povahové rysy, bůh je mi svědkem, já jsem bývala i tak barevná a praštěná jako ona! Ba dokonce, já jsem to dotáhla ještě víc k dokonalosti svými růžovými vlasy. Byla jsem tak veselá a plná života. Jenže pak jsem udělala asi tak tunu špatných rozhodnutí. Vybrala jsem si špatnou školu, pak špatnou práci, neprávného partnera. Vyvrcholilo to tím, když jsem se přestěhovala do Prahy a myslela jsem si, že mě tam čeká štěstí. Ale tam mě to všechno naopak doběhlo, ta samotna a bezcennost. Když jsem se pak z Prahy vrátila, už nic nebylo jako dřív. Já už nebyla já. Momentálně už nejsem ani trochu tím člověkem, kterým jsem bývala a kterého jsem zbožňovala. Chodím jako robot do práce, kde dělám a říkám jen to, co je správné. Dělám každý den to samé. Jsem obyčejná a tuctová holka. Nijak nevyčnívám. I když se o to snažím. Sem tam v zrcadle vidím náznak té staré holky. Občas se tam mihne a mám z toho radost. Snažím se ji pouštět zpět do svého života, protože ji tady prostě chci mít. Chci zpátky trošku té ztřeštěnosti a řekla bych, že u nás v práci by se taky hodila. Máme jen jeden život a je šílená škoda ho promrhat. Louisa se nečekaně stala minulý rok mojí nejoblíbenější filmovou postavou a já ji chci ve svém životě.

Ruku na srdce, vy byste nechtěli mít po svém boku člověka, jakým je Louisa? Nechtěli byste, když vám je nejhůř, aby přišel někdo jako je ona a trošku vás rozveselil? Já myslím, že by každý měl někoho takového ve svém životě mít, a nebo ještě lépe, mít kousek Louisy v sobě :) Já v sobě chci mít velký kus Louisy, a nebo stáré Míši, to je vlastně šumák :)

23. listopadu 2016

23. listopadu 2016 v 17:19 | Míša
Ex partneři, to je prostě kapitola sama o sobě. Já tak hrozně moc závidím lidem, kteří když se s někým rozejdou, už si na něj nikdy nevzpomenou, natož aby se k někomu takovému ještě někdy vraceli! Já se celý život topím v tomhle začarovaném kruhu. Vždycky jsem si myslela, že jednou s někým z nich nakonec skončím. Chápejte, všichni byli tak skvělí! Ti kluci byli opravdu úžasní. Skoro vždycky jsem si vybrala dobře, jen to prostě nebyli kluci pro mě. Oni by mi snesli modré z nebe a mně to bylo jedno. A v tom byl trošku ten základní problém. Strašně se za to nenávidím, že jsem jim tolik ubližovala. Mohla jsem být tak skvělá holka a místo toho jsem ze sebe udělala totálního debila. Všechny omluvy světa by nestačily, abych odčinila co jsem způsobila. Dost mě mrzí, že některé ty kluky jen občas vidím na facebooku, sem tam jim prolítnu profil, fotky, jen abych viděla, že jsou šťastní a že jsem se na nich nijak nepodepsala. Ač to tak asi nevypadá, já jim přeju všechno štěstí světa! Nezlobím se na nikoho z nich, že se mnou nechtějí být v kontaktu, chápu to, jen bych si to občas přála, protože to byli strašně moc dobří přátelé a já bych chtěla vědět jak se mají, co dělají, co plánují. Tolik bych si přála, abych mohli říct, že jsme přátelé. Že z lásky, která mezi námi někdy byla se stalo opravdové přátelství! Jsem naivní.




Ti chlapi mi změnili život. Někdo mi ublížil, někdo mě naučil milovat, ale všichni do jednoho mě posunuli někam dál. Všichni mi pomohli se nakonec stát člověkem, kterým jsem dnes a za kterého, světe div se, se vůbec nestydím. Jsem na sebe tak moc pyšná. Jo, já vím, samochvála, to je strašnej smrad. Ale vy kdo mě znáte, vy prostě víte jakej jsem byla fracek. Jak jsem byla nepoužitelná. Všechno mi bylo jedno, nic jsem neřešila, něco zas až moc. A dneska?? Mám stabilní práci, ve které jsem se opravdu našla a ve které jsem dobrá a bože, dokonce i uznávaná!! Mám pojištění, jo, jsem pojištěná! Já sama, dokonce i majetek, což vede k tomu, ty vole, já mám majetek! Na příštích dvacet jsem zadlužená hypotékou, mám vlastní byt! Máme auto, chatu. Mám spořící účet! A hlavně, mám rodinu a budoucnost. Nikdy jsem se necítila tak dospěle, jako se cítím právě teď. Až mě to děsí, ale tak nějak dobře.




Jinak je to tak nějak tak. Dneska mám narozeniny. Venku je podzim. Už cítím zimu, no jo, prostě jí cítím. Vánoce jsem před dveřmi a já nemám jediný dárek. Víte, já jsem vám jen chtěla říct, že se mám docela dobře. Vůbec netuším, kam mě život dál požene, co se dál stane, co ještě zažiju, ale momentálně se mám dobře. Tak už se nebojte, všechno bude dobrý, já to nikdy nevzdám, ať se stane cokoliv, nikdy to nevzdám.




Mám vás ráda!
Míša

3. listopadu 2016

3. listopadu 2016 v 17:39 | Míša
Vždycky jsem věděla, že jsem prostě trochu jiná, než všechny ostatní holky. Byla jsem ta divná, ta okolo které se všechno točilo, a přitom, já tak strašně nenávidím pozornost. Vždycky jsem byla pozorovatel. Strašně mě baví pozorovat a poslouchat lidi. Jsem prostě kývací typ. Určitě každý z vás někoho takového ve svém okolí má. Prostě člověka, kterému závidíte jeho společenský život a on po něm přitom netouží. Ale dost už o mně, o tomhle jsem se vůbec bavit nechtěla :D

Jakože hej, budou Vánoce! Fakt jo, zase po roce, budou Vánoce!! Já se těším, strašně moc. Jednak mám Vánoce ráda a hlavně, letos si naježím boží dárek. Víte jak, co si letos s mužem nadělíte? Tak různě, maličkosti, ponožky.. nebo třeba byt! :D Jo jo, my si s mužem nadělili byt. Momentálně vyřizujeme hypotéku, takže to tak pěkně na ty Vánoce vyjde. Budeme předělávat a budeme si to dělat prostě přesně podle sebe, rozumějte, přesně podle mě :D Konečně jsem spokojená. Protože tomuhle kroku předcházelo hrozně moc věcí. Například i stavba domu, který jsme ani jeden nechtěl. To byl neuvěřitelně unáhlený krok, který jsme nepromysleli, prostě jsme zbrkle jednali, hlavně rychle rychle. Tohle jsme opravdu probrali ze všech směrů, dohodli jsme dokonalé financování a všechno. Přijdu si kurevsky moc dospělá!! :D Kupuju vlastní byt, mám na krku hypotéku, mám spořící účet, jsem pojištěná a mám stavební spoření! :D No a do toho všeho jsem pořád šíleně nedospělá a dětinská!

Tak a teď z toho druhého směru, už nemám milence. Ach jo.. Tohle je kapitola sama o soběHolt se nevyplácí se zamilovat do svého milence, to fakt nee. Na druhou stranu je to asi dobře, protože jsem byla rozhodnutá se všeho vzdát a tím pádem bych teď neměla vůbec nic. Mohla bych se těšit na dalších pár let studií a bydlení v dětském pokoji a dotování chlapa. Brrr.. to nee.. Jsem ráda, že mám, co mám. A hlavně, že se mám na co těšit :D

A děti? Ale jděte.. toho už taky bylo dost. Pořídím si francouzského buldočka a budu hrdou matkou malého psa! No ne, já bych dítě chtěla, už pomerně delší dobu, ale není na to ten správnej čas. A hlavně, pořád není jistota, že se to povede a já už žádné potraty nepřežiju, po prvním jsem zralá na to to vzdát. Takže tak.


Jsem vás po delší době chtěla informovat, že jako ještě žiju! :D

Mějte se krásně!
Mám vás ráda!
Míša

17. června 2016 aneb Michalka zase píše

17. června 2016 v 22:40 | Míša
Absolutně nikdy nepochopím, proč mi nejvíc motají hlavu ti kluci, kteří o mě vlastně vůbec nestojí. Jakoby jen měli potřebu mě prostě trápit. Jakože vážně, to je furt samé ťuťuňuňu, och jak jsi úžasná, co já bych dal za holku jako jsi ty, bum prásk, blížíme se do cíle a najednou no víš, ono by to asi prostě neklapalo. Tak jako co to má být? Mimochodem, jsem naprosto střízlivá, no fakt, dneska dělám totiž střízlivého řidiče, to znamená, že jezdím po okrese a postupně rozvážím všechny ožralé členy této naší malé domácnosti a snažím se je v pořádku dostat do pelechu. Věřte mi, jsem mnohem radši v té druhé pozici, tohle se bez alkoholu zvládá fakt blbě :D

No ne, nechci znít jako pesimista, fakt ne. Ale prostě mě to štve. Ten kluk je tak fajn, tolik by nám to slušelo. Už to i vypadalo, že to bude úplně bombový, já byla tak šťastná a pak bum. Prostě ze dne na den konec. Dobrý no. Totální ignorace. Prostě jsem ho zavrhla a ukončila veškerý kontakt, protože mě to prostě bolelo! Bylo to těžký, hrozně moc, ale těžší by bylo se vídat a psát si a dělat jakoby nic, jakože jsem děsně velcí kamarádi a přitom tě blbečku miluji.. No jo, takže konec. A on vám po několika týdnech jen tak napíše a je to tu zas. Totálně se mi motá hlava, totálně bezvětří, prostě nevím. A do toho všeho mizerná práce s mizernými lidmi. A aby toho nebylo málo, tak za necelý měsíc zkoušky, které jdu dělat už potřetí, protože jsem prostě huba mluvivka a neumím být ticho a jsem prostě svá, chápete, prostě si na mě zkoušející zasedl, protože nejsem ubohá šedá myš, ale mám prostě svoje názory, což on nedokáže pochopit, protože v životě žádný názor neměl a tak vlastně netuší, jak je to děsně super, takže to zřejmě neudělám, ani kdybych chtěla.

Takže jo! Daří se mi príma príma prímově, nic mi neschází a všechno je děsně fajn!

Ale přece jen, ty vole, lidi, to se slušně říct nedá! Kdo jste četl moje hřebíky do rakve, tak jako, tak deset minut od vydání toho článku mi došlo, že to takhle dál nejde a já od té doby neměla ani lok coly! A víte co to je pro člověka, který denně dával dva litry s přehledem?! Ten tekutý cukr mi sakra chybí. Musím říct, že jsem od té doby mnohem méně unavená, a paradoxně mám víc energie, ale jakoby mému tělu něco chybělo. No uvidíme jak dlouho to vydržím. Každopádně mám doma pět balíků coca-col a pokud už to fakt nebudu pít, tak netuším, co s tím :D Darovat mi to přijde blbé, když je to takový hnus :D

Tenhle článek je takový zvláštní. Většinou si hodně rozmýšlím co napíšu a pak to píšu poměrně dlouho, pak si to znovu čtu a upravuji, co jsem napsala. Tohle číst prostě znova nehodlám a vydám to tak, jak to píšu. Těžko říct, jestli to vůbec bude dávat smysl. Ale asi u mě zase nastávají ty chvíle, kdy se prostě potřebuju vyblít a já už se nedokážu vyblít jen tak někde do šuplíku, prostě to musím ventilovat ven a doufat, že mě třeba někdo pochopí, že třeba jednou najdu nějakou spřízněnou duši, která mi porozumí a před kterou se nebudu muset cítit jako debil. Chtěla bych najít člověka, a nemyslím tím jen partneta, ale i kamaráda, před kterým budu moct být sama sebou. Protože já se už přetvařuji tak strašně často, že občas zapomínám, kdo jsem vlastně já sama. A to mě mrzí, že jsem taková společenská, komunikativní, ale prostě nemám kamarády. Mívala jsem jich dost, ale někdo se oženil, někdo šel do světa, na vysoké si našli nové kamarády a na tu starou prostě zapomněli. Jednou za rok si vyměníme sms na Vánoce a Nový rok a tím to hasne. V podstatě do kina nebo na kafe chodím sama, protože to tak prostě je. Je to smutný, hodně smutný. A když už jsem obklopena lidmi, mám pocit, že to stejně nejsou přátelé, ale jen vyžírky, vrhači nožů do zad a přizdisráči.

Ale už jsem zas jinde, než chci být! Chci být optimistka, fakt že jo. Takže znova, je to príma, príma prímový! :D

No ne, mohlo by být hůř, mnohem hůř! Jsem zdravá a to se počítá ;)

Mějte se krásně! A krásnou dobrou noc.. a zítra na mě myslete, budu sekat na chatě trávu, což je činnost, kterou ze srdce nenávidím.. protože nemanipuluji já se sekačkou, nýbrž ona se mnou! Má mě holka prostě na háku.. :D

1. prosince 2015

1. prosince 2015 v 20:27 | Míša
Rozhodla jsem se, že mi patří celý svět. Proč? A proč ne? Komu jinému by měl patřit, když ne mně? Kdo jiný v mých očích může být vhodnější k vlastnictví celého světa? Tím nechci říct, že jsem nejlepší, ale proč bych se proboha nemohla nejlepší stát? Vždyť k tomu stačí tak málo. Prostě jen být hodná, milá, pomáhat, smát se, žít... Svět totiž může patřit každému z vás, může patřit komukoliv, kdo sám sebe nepodceňuje, ale věří si, že právě on může být tím vlastníkem.

Tímhle krátkým odstavcem jsem chtěla dokázat jedno jediné, chtěla jsem vám ukázat, jak se pěkně sbírám ze dna. Jak opět rostu a získávám ztracené sebevědomí. Dávám se pomaličku dohromady a začínám si opět uvědomovat svoji sílu a své místo na světě. Už nemám pocit, že jsem jen bezcenná loutka, ale opět zažívám ten krásný pocit, že prostě můžu téměř cokoliv, že můžu něco dokázat, něčím být. Opět nacházím ten pocit, že jsem nepostradatelná a že někam patřím.

Když jsem nastupovala do nynější práce, měla jsem strach, že klesám hluboko. Ze dne na den jsem změnila naprosto odvětví své profese. Ale z účetnictví jsem byla tak znechucená, že jsem ho prostě už nechtěla ani vidět. Nechtěla jsem dělat s pány inženýry a ekonomy a podobnými. Potřebovala jsem vypadnout. Proto jsem tuhle práce vzala. Pak se mi to rozleželo a já měla strach, že se zakopu, že se mi lidi budou smát, jak jsem dopadla. No a vidíte to, ze všech prací, co jsem kdy dělala, právě tuhle miluju nejvíc! Dokonce mám i nejvyšší výplatu. Jsem tam opravdu šťastná a moc mě to baví. Kolektiv bych neměla, mám je tam všechny tak ráda. Blbej jeden měsíc a ti lidi mi tak přirostli k srdci. Snad to nezakřiknu. Prostě, kdybych se někdě měla do konce života zakopat, tak ať je to klidně tady :)

Takže tak. Mám pocit, že zažívám nejlepší období svého života, a samozřejmě, že za to můžou krátké vlasy! :D Takže tak, jsem šťastná a ráda se o to podělím se všemi svými přáteli, a kdyby mi někdo chtěl naopak škodit, tak táhněte do zadku ;)

Mám vás ráda!
Míša

16. listopadu 2015

16. listopadu 2015 v 23:29 | Míša
Každé ráno vstávám s pocitem, že dnešní den bude naprosto báječný a změní mi celý život. Nebo se o to alespoň snažím. A večer, než ulehám, snažím se vyjmenovat pár věcí, za které jsem ten den vděčná. Dost se mi teď daří ty negativní věci vytrácet z paměti a nechávat si v sobě jen ty dobré dojmy. Prostě se snažím vážit si maličkostí, jenže, je to fakt strašně těžký. Dřív mi to šlo úplně samo, byla jsem prostě ta veselá holka, kterou nic nevykolejilo. Byla to má pověst, že jsem prostě taková v pohodě. Než se to všechno začalo hroutit. Pokud mě znáte či sledujete, tak víte, že se mi za posledních pár let prostě pár věcí nevyvedlo a semlelo mě to mnohem víc, než jsem byla ochotna sama sobě přiznat. Věc se má tak, že jsem prostě přestala žít, začala jsem jen tak přežívat. Chodit do práce, večery trávit u televize. Nakonec jsem si na to zvykla a když už přišel čas, že jsem to chtěla změnit, tak si na to doma zvykli natolik, že mi to prostě nechtěli dovolit. Táákže, dostáváme se k řešení. Už mám plný zuby toho stereotypu. Takže naposledy, doufám, sbírám veškeré síly, co mi zbývají a opět začínám žít. Je mi jasný, že to půjde strašně pomalu. Přece jen, stárnu a stárne i moje okolí, lidé se berou, pořizují si děti, takže není moc šancí jak "divočit", ale chce to malé krůčky. Mám teď novou práci, která mě kupodivu hodně baví. Jsem hodně ve styku s lidmi, opravdu maximálně :D a to mi šíleně vyhovuje, úplně mě to změnilo. Sem tam se najde někdo hodně nepříjemný, ale ti milí lide to prostě maximálně vynahradí. Jsem v tomhle směru opravdu spokojená. To je první krok. Druhý krok, ehm, ostříhala jsem si vlasy. Ty krátké ke mně prostě patří. Vidím to každý den v zrcadle, jsem úplně jiná. Díky těm vlasům mi neuvěřitelně narostlo sebevědomí, fakt že jo! Mnohem víc si zase věřím, cítím se takhle prostě víc svá. Trošku jsem obměnila šatník, nepatrně. Prakticky jsem na sobě už dva měsíce neměla džíny, coo? :D Jsou to fakt jen malé krůčky, já to vím, ale lepší než sedět na prdeli a čekat, až mě to úplně definitivně semele. Aspoň něco dělám, aspoň jsem začala a hodlám pokračovat.

Takže přátelé, opět vás o to prosím, neotáčejte se ke mně zády a pomozte mi tohle kreténský období přežít a mějte se mnou trpělivost. Já se vám za to pokusím vrátit tu starou Míšu, tu, kterou měli všichni rádi a která se uměla smát a bavit a nebyla jen nepříjemný, zatrpklý společník lezoucí všem na nervy. Mám vás ráda.
M.

5. září 2015

5. září 2015 v 1:36 | Míša
Je pátek večer, jsem sama doma, mám před sebou nalitou skleničku dobrého pití, nožky z okna a koukám na hvězdy. Už mi chybí jen ta cigaretka, už nekouřím, ale že bych si z nostalgie zapálila? Přemítám o životě, co jsem dokázala, co jsem chtěla dokázat, co do budoucna a tak. Mám pocit, že za poslední rok se toho změnilo nějak strašně moc. Ráda bych si namluvila, že jsem pořád stejná, ale bohužel tomu tak není. Ta moje změna je nejspíš to nejhorší, co se mi kdy mohlo stát a co se stalo. Snažím se přijít na to, kdy jsem připustila, aby se můj život stal tak strašně nudný a stereotypní?! Vlastně... není nudný, celkem nedávno jsem si dovolila takové poblouznění smyslů. Cítila jsem se strašně dobře, když jsem dělala zakázané věci. Víte, to o tom zakázaném ovoci... :D Bylo to strašně fajn, bylo to tak dobré, že se mi po tom až stýská. Je to takové moje malé tajemství, na které budu ráda vzpomínat. Beru to tak, že jsem si dovolila naposledy vykolejit. Poté jsem si totiž nakázala, že nadále budu už jen ta hodná a správná holka, která se za všech okolností rozhoduje správně. Ale tajně doufám, že mi ještě někdy takové vykolejení bude umožněno :) Já se vždycky sama sebe ptám, co by na to řekl děda, a podle toho se rozhoduji. V mnoha těch situacích by mě chlapácky poplácal po rameni a řekl by: jo holka, jdi do toho! Na starosti mám času dost, měla bych si užívat a prožívat dokud to jde. Až přijde manželství a děti, už to takové nebude, budu tu pro tu rodinu, protože taková já prostě jsem, rodinný typ, takže dokud tu rodinu nemám, chtěla bych žít pro jiné věci, pro ty zábavné a úžasné věci!

Teď mě třeba nehorázně rozesmála rtěnka ve stojanu na tužky, prostě jsem ji tam asi bezmyšlenkovitě strčila, když jsem uklízela stůl, vypadá tam tak směsně. Když ji teď hned nevyndám, určitě na ni zapomenu a zítra ji budu hledat a budu běhat po bytě a nadávat, že mi prostě ty rtěnky někdo krade, a pak se začnu hrozně smát, protože si vzpomenu, že ji mám ve stojánku na tužky. Je to maličkost, a nejspíš si ťukáte na čelo, ale to je právě ono! Ty maličkosti, které dělají svět hezkým. Proboha živého, pokud toto bude největší problém z celého mého dne, tak nejsem já to šťastný člověk?!

Víte, jsem za hodně moc věcí moc vděčná, ale mám pocit, že to ne často dávám najevo. Momentálně jsem moc vděčná lidem okolo mě, že mě donutili konečně udělat řidičák. Je to taková úleva, moct si kamkoliv dojet. Často nám auto stojí před domem a já někam potřebovala, musela jsem furt někoho prosit, aby mě odvezl, teď prostě když se jim nechce, sednu do auta a jedu. Ta volnost, ty možnosti! Je to paráda! A pak jsem samozřejmě vděčná za rodinu, za tu vlastní i tu nevlastní. Hodně lidí momentálně považuji za rodinu, i když s nimi pokrevně nijak spřízněna nejsem, ale miluji je nade vše a jsem moc ráda, že jsem o ně nepřišla, stačilo tak málo! A pak takové ty blbosti, jakože jsem vděčná za to, že mám kde bydlet, kde spát, co jíst... :D :)

Proč to ale píšu?! Jen jsem chtěla, abyste věděli, že žiju, že se mám dobře, že jsem šťastná a že nelituji žádného zakopnutí ;)

Mám vás ráda.
Míša

23. června 2015

23. června 2015 v 13:15 | Míša
Ze všeho nejvíc nenávidím takovou tu hranou lítost, kdy mě po rameni poplácávají lidé a říkají, jak je to hrozně nefér, jak je to příšerné, přejí mi, abych se držela, říkají, že to zmáknu a že si vůbec neumí představit, co by dělali oni. V takové chvíli mám chuť křičet, že přece jim se nic nestalo, tak ať si to nechají! Ať mě nelitují, když o pět minut později se opět vrací ke svým pohodovým životům. Pokud máme být kamarádi, tak mě nelitujte, chovejte se úplně normálně, jinak prostě nevidím důvod, proč udržovat nějaké vztahy a můžete směle táhnout do prdele.

Za poslední týden jsem si opět ověřila, že nemám věřit lidem, že si už nesmím nechat mazat med kolem pusy, že nejdůležitější jsem prostě já, musím se starat opravdu jen sama o sebe a ne o jiné, protože se mi to vymstí. O mě se taky nikdo nepostará, tak proč já bych o jiné měla?!

Důlěžité je se zvednout, nezůstat na zemi. Znovu se vrhnout do boje. Jen mě mrzí, že s každou takovou další zkušeností se ze mě stává čím dál tím víc zlejší člověk. Víc přestávám lidem věřit, pomáhat, starat se. Jsem zase o chlup průbojnější a hlavně upřímnější. Neberu si servítky, naopak všechno říkám na rovinu, což prostě není vždycky zrovna prima nápad. Každopádně, já už lhát prostě nebudu. Budu si říkat věci na rovinu. Chci na sebe být pyšná.

Před nějakými třemi měsíci jsem opustila komplet svůj život, jaký jsem znala. Změnila jsem všechno. Teď jsem sama, šťastná, spokojená, trochu pomlácená, ale je to opět nový začátek, zase mi to dá něco nového. Rozhodně si nemůžu stěžovat, že by můj život byl jakýmkoliv způsobem stereotypní, protože to opravdu není. Těším se na nové zážitky, těším se, co mi život zase přinese. A tak by to mělo být. Takže vstávám ze země, zvedám hlavu nahoru a hodlám čelit všem výzvám, které se přede mě postaví.

Takže tak, miluju vás lidi!
Míša

6. června 2015

6. června 2015 v 23:15 | Míša
Nedávno se mě moje doktorka, psychiatrička, ptala, co bych udělala kdyby mi zazvonil u dveří s kyticí růží a přál si moje odpuštění. Bez rozmyslu jsem odpověděla, že bych se s ním vyspala. Nejdřív na mě tak koukala, pak se začala smát a ptala se proč. Opět bez rozmyslu jsem odpověděla, že proto, aby věděl o co přišel, aby věděl, co už v životě nebude mít a aby žil s pocitem, že přesně tohle bude někdo mít celý život vedle sebe, načež bych ho bez milosti vykopala a už v životě mu neotevřela ani dveře, natož srdce. Čekala jsem, že mě odsoudí a na místě mi potvrdí, že jsem magor. Ona mi ale řekla, že to je v podstatě první rozumný názor, který jsem jí řekla a že bych se divila, kolik ženských přemýšlí úplně stejně. Je to prostě normální obrana a chování nás děvčat.

Nevím jak to máte vy, ale v mém životě je většina mužských kokotů. Já taky nejsem úplně normální, viz moje psychiatrička, ale co se týče vztahů, jo dobře, jsem výbušná, jsem panovačná a sem tam musí být všechno tak, jak chci já, ale dokážu upřímně milovat, nepodvést, a jsem naplno oddaná. Nevěřím tomu, že by se jakýkoliv chlap se mnou měl špatně. Vždycky ho stavím na první místo. Každej má uklizeno, vypráno, navařeno, prostě nedokážu pochopit, proč si toho chlap nemůže aspoň trošku vážit, proč to nedokáže ocenit.

Já vlastně chlapa až tak nepotřebuju. No jo, ten sex, to je tak jediné. Ale jinak, jsem naprosto soběstačná. Nikdy si mě žádný chlap nevydržoval, takže kvůli penězům ho fakt nepotřebuju. Když se doma něco posere, dokážu opravit téměř všechno, i když jsem chlapa měla, tak jsem si údržbu bytu musela dělat sama, páč to buď neuměli, nebo se jim jen nechtělo. Takže já fakt nevím, na co chlapa? Na to sdílení pocitů? Hmm.. tak takového jsem stejně nikdy neměla. Žádnej mě nevnímal, nikdy. Mám trošku složitější myšlenkové pochody a nikdy nikdo si neudělal ten čas, aby se mě aspoň snažil pochopit, proč taky?! Hlavně že měli doma klid a bylo o ně postaráno.

Pardon, nějak nemám náladu dál pokračovat. Moje malé nebohé srdíčko je asi pořád až moc zraněné a já nedokážu psát dál.

Mám vás ráda a jednou tohle všechno určitě dopíšu a důstojně uzavřu, však já to ani jinak neumím ;)
M.


Těžko jsem tomu věřil
když jsem dnes uslyšel tu zprávu
Musel jsem jít přímo za tebou, abys mi to potvrdila
Říkali, že odcházíš
Že tě někdo uchvátil
A z tvého výrazu vidím, že je to pravda
Tak vyprávěj, řekni mi o svých plánech
Pak pověz mi ještě jednu věc, než odejdu

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít
když vše, pro co jsem žil, je pryč

Nepřišel jsem sem, abych plakal
Nepřišel jsem, abych se zhroutil
Můj sen se chýlí ke konci
A jak tě mám vinit
když stavím svět kolem
naděje, že jednoho dne z nás budou víc než přátelé
A nechci znát tu cenu, kterou zaplatím za snění,
když už teď je větší, než dokážu unést

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít
když vše, pro co jsem žil, je pryč

Nechci čelit ceně, kterou zaplatím za snění
Teď, když se tvůj sen splnil

Pověz mi, jak jen mám bez tebe žít
Teď, když jsem tě miloval tak dlouho
Jak jen mám bez tebe žít
Jak mám dál žít

když vše, pro co jsem žil, je pryč

15.5.2015

15. května 2015 v 13:55 | Míša
Věříte na osud? Já jo. Věřím, že nic se neděje jen tak, ale všechno má svůj opodstatněný důvod.
Věřím, že to všechno vedlo k mé momentální situaci. Musela jsem být tolik nemocná, abych si o dva roky protáhla školu, musela jsem vzít tu hroznou práci v Praze, abych tím zabila rok života a nabrala cenné zkušenosti. Musela jsem to všechno prožít, abych teď v dubnu nastoupila do skvělé práce, která mě tak moc baví!

Musela jsem poznat tolik falešných "přátel", abych teď ocenila ty správné a dokázala si vybrat komu věřit a koho si nechat po svém boku.

A všechny ty vztahy? Všechny ty kopance? Bylo to nutné! Každý den kopanec byl nutný k tomu, abych na toho člověka zapomněla. Nemusím ničeho litovat. O každém z nich vím, že nebyli ti praví, nemusím se bát co by kdyby, a kdyby náhodou kterýkoliv z nich zazvonil u mých dveří, bez ostychu bych ho vyrazila.

Všechno zlé i dobré si pamatuji, jsou to skvělé zkušenosti, které mi do života daly opravdu hodně! Už vím, co chci, vím za čím si jdu. Po strašně dlouhé době jsem tak volná a přitom tak svázaná! Ale přijdu si volná. Ano, mám povinnosti, mám zodpovědnost, ale v duši jsem volný člověk. Nemusím už řešit blbosti. Jsem tak úžasně uvolněná a plná tolik nových věcí a myšlenek. Můžu prostě cokoliv. Mám pocit, že zvládnu cokoliv!

Tenhle novej stav je pro mě opravdu skvělý, neocenitelný. Mám se dobře :) Čímž jsem nasrala spoustu lidí :D

Lidi okolo mě mají momentálně pocit, že se asi musím složit, že prostě nemůžu dál :D a já jsem navzdory všemu šťastná :D A není to jen nějaká přetvářka, opravdu se tak cítím! Užívám si. Dělám všechno, co mě tolik baví! Každý den poctivě cvičím, hlídám si jídlo, dělám si běžné radosti, nakupuji, scházím se s přáteli a občas pařím :D :D Jsem pánem svého života a času ;)

Takže naposledy říkám, ano, skutečně ano, jsem moc šťastná a žiju si svůj perfektní život :)

28. dubna 2015

28. dubna 2015 v 21:12 | Míša
Táákže, dneska jsem dostala řádnou pecku mezi voči, doslova. V podstatě, někdy minulý týden jsme si s kolegyní notovaly, že v momentě, kdy žila v příšerném manželství a začala muže podvádět s novým partnerem, něco se v ní zlomilo a najednou jí bylo všechno jedno, už se okolo manželství tolik nestresovala, bylo jí to buřt, počítala jen vteřiny, kdy bude z toho všeho venku. No a já jsem dneska dostala ťafku. Někdo, komu jsem věřila mi dneska opět ukázal záda. Nejdřív jsem byla šíleně naštvaná, pěnila jsem, nadávala, kolegyni jsem všechno řekla a ona se začala smát! Normálně se mi vysmála, a skrz smích mi jen řekla, že jsem naivní, že jsem fakt věřila, že se změní, a měla pravdu, v tu chvíli jsem se začala smát taky a smála jsem se až do konce pracovní doby, dokonce jsem rozesmívala i ostatní, i přesto, že bylo opravdu ošklivé počasí.

A přesně v tu chvíli mi to došlo! Jak jsem mohla být tak pitomá? Tak naivní? Jak jsem mohla věřit, že se někdo takový změní?! Má pořád stejné zvyky, pořád stejné chování, opakuje se jako rozbitý gramofon. Vzhledem k tomu, že jsem překopala celý svůj život, dnes budu usínat sama v obrovské posteli, sama se zítra probudím, sama si dám snídani a půjdu do práce, kde budu úsměvem oslňovat nového mladého kolegu, řeknu vám, ten by stál za hřích :P Už se nemůžu dočkat firemní grilovačky=přespávačky. Ono, když už jsem u toho, miluju všechny pracovní akce, kolegové jsem velmi družní a velmi často se plánují nejrůznější stmelovací akce, které jsou prostě skvělé :) Opravdu ti lidé, jsou moje krevní skupina, skvěle jsme si sedli a já jsem neuvěřitelně šťastná, že je mám, protože to nejsou jen kolegové, ale i přátelé!

Každopádně! Obrovskou radost mi dnes udělal Raego, konečně poslal do světa svůj nový klip, klip jsem dnes viděla poprvé a byla jsem strašně překvapená, čekala jsem k té písni něco trošku jiného, ale povedlo se to moc!


Při sledování toho klipu mi to všechno došlo. Nemám čas cvičit, nemám čas psát, furt se někde na něco vymlouvám, že nestíhám a pravda je taková, že se mi prostě nechce.. Nedokážu se k tomu donutit. A jak jsem pořád koukala na slečnu v klipu, nemohla jsem prostě dál sedět. Pustila jsem si ten klip na velké televizi, dala jsem přehrávání pořád dokola a dvě hodiny jsem fakt dřela, cvičila jsem skoro do vysílení a měla jsem ze sebe naprosto skvělej pocit! Opravdu jsem se cítila a pořád se cítím úplně báječně! Sice mě všechno bolí, ale ten pocit, když se díváte na tu slečnu a přitom sami dřete, ten je k nezaplacení. Fakt, zkuste to. Chvilku si sednětě a přemýšlejte, co už dlouho odkládáte, ale chcete to udělat?! Pak si pusťte ten klip a uvidíte, že vás v klidu dál sedět nenechá. Vedle ní, prostě něco dělat musíte! A já jsem se rozhodla, že v tom prostě budu pokračovat. Každý den přijdu domů, pustím si tenhle klip a budu na sobě dřít! Budu na sobě dřít do té doby, než sama se sebou budu naprosto spokojená, a budu na sobě dřít i pak dál, abych se sebou byla stále spokojená.

Takže, moje cíle jsou momentálně takové, že chci cvičit, chci cvičit každý den. Začnu klasicky s Jillian, která je prostě skvělá, motivující a mám s ní výsledky, přidám jógu kvůli zádům, a jen co bude zase lépe, tak vyběhnu do přírody. Chci zase začít zdravěji jíst. Protože teď hřeším úplně brutálním způsobem a fakt to tak nejde. Začnu se zase dopovat vitamíny, bylinkami a podobně zdravými věcmi, jenž mi pomáhají se držet ve formě. Chci se zlepšit v práci, člověk vždycky může dělat lépe, rychleji a víc s úsměvem! Chci být k lidem víc milá, vřelá a chci zase začít pomáhat. Nevím zda opět zvolím dobré anděly, nebo si tentokrát vyberu jinou nadaci, ale potřebuji zase někomu pomáhat, jak finančně, tak i osobně, i kdybych měla jen donést hračky dětem na onkologii. No a chci opět zaplnit svoji momentálnou prázdnou a studenou postel láskou, prostě ta méně hezká polovička tam chybí. Zatím jsem měla v lásce spíš smůlu, takže pevně doufám, že tentokrát setřu výherní los. Každopádně, nehodlám na nic tlačit, budu si teď užívat a zaměřím se hlavně sama na sebe.

Jsem fakt šťastná, že nejsem na nikom závislá. Jsem naprosto soběstačná. Mám skvělou práci, skvělé kamarády, báječnou rodinu, ke štěstí mi chybí snad už jen to vlastní auto :D Protože jinak všechno ostatní mám, a víte jak jsem ohromně bohatá, když mi ke štěstí chybí jen věc, kterou běžně koupíte za peníze?! Vezměte si, po čem lidé obvykle touží, po věcech, které prostě nekoupíte, a já?, já toužím po pitomém autě. Opravdu, brečím dojetím, jak jsem si konečně uvědomila, co všechno ve svém životě mám a jsem za to ohromně moc vděčná. Jen doufám, že nepokouším osud a právě jsem to nezakřikla.

Víte, každý se může mít lépe, ale je dobré se občas zastavit a vážit si věcí, které už máte. Každý chce víc, ale jsou lidé, kteří mají méně a dali by všechno za to, aby se měli jako vy.

Buďte silní! Věřte, běžte si za tím, a dokážete všechno!
A když už nemůžeš, tak věř, že můžeš dokud nepadneš tvrdě na držku ;)

Mám vás ráda!
M.

Aha, aha..

28. dubna 2015 v 18:57 | Míša
Píšu článek, píšu článek o neuvěřitelné síle. Pokud se už chvíli přesvědčujete, že byste měli něco dělat, ale furt se vám nechce, tak vám třeba dodám trošku síly, aby to fakt šlo, protože já tu sílu dneska našla, tak snad se mě nepustí ;)

Nikdy bych nevěřila, že když se pár dveří v mém životě zavře, otevře se spousta jiných, lepších dveří! Dnešek je pro mě novým začátkem, začátkem něčeho, co chci budovat, začátkem toho, jak chci a budu žít!

Takže se stavějte na hlavu vy všichni debilové, co jste mi stáli v cestě a brzdili mě, dneškem počínaje na vás z vysoka ser* a nehodlám se již nadále vámi zabývat, hodlám si žít svůj sen.

Mějte se zatím!
M.

25. dubna 2015

25. dubna 2015 v 22:27 | Míša
Někdy mám prostě neochvějný pocit, že mám věci pod kontrolou, že je mám pevně ve svých rukou, ale nakonec zjistím, že jsem v tom stejně zas sama a že si musím prostě poradit. Nikdo za mnou nestojí, nikdo mě nedrží za ruku. Nemám žádnou páku, žádný opěrný bod. Prostě i když mám kolem sebe mraky lidí a někdo z nich tvrdí, jak mě miluje, tak stejně si v tom jedu sama. Je to dost frustrující. Občas bych si přála, aby mi někdo pomohl, nebo aby ještě líp někdo za mě rozhodoval. Protože v některých situacích to prostě nedokážu. Nedokážu, nechci.. je to slovíčkaření. Kupodivu ale nevolím tu nejlehčí cestu, protože pak by mi rozhodnutí nezabralo víc než pár vteřin, já si zvolila tu horší, složitější cestu - neboli zkratku, takže se teď plácám mnohem horší cestou s šílenými podmínkami.

Nebudu tu složitě nic rozepisovat, prostě je to všechno úplně v hajzlu a já jaksi nevím jak dál. Ok, pochopeno?! Kdybyste mi někdo chtěl poradit, trošku se mi povrtat v životě a nejlépe to za mě vyřešit, tak se určitě ozvěte.

Mám vás ráda.
M.

Sobotní nákupy

19. dubna 2015 v 14:28 | Míša
Pustit čtyři baby samotné někam do obchodního centra je opravdu odvážné. Sobotní den jsem strávila v perfektní společnosti v centru Černý most. Co si koupily ostatní dámy vám psát nebudu, jelikož mi nepřísluší zveřejňovat jejich nákupy, ale mohu vám ukázat ty mé. Nejedná se pouze o kosmetiku, tak doufám, že vám to nebude vadit. Nicméně, kosmetikou začnu ;)




Rexona - Antiperspirant - fresh, 45,- Kč
L'Oréal - Casting Sunshine jelly - 125,- Kč
Rexona - Maximum protection Antiperspirant - clean scent - 159,- Kč
Miss Sporty - lak na nehty - 29,90 Kč
Essence - lak na nehty - součást časopisu Joy




Pantene - Instant repair spray, 65,- Kč
Garnier Fructis - Miraculous oil, 139,- Kč recenze
L'Oréal - Skin perfection - Awakening + Correcting Eye Cream, 229,- Kč
Astor - 5in1 base coat - 149,- Kč
Miss Sporty - lak na nehty, 29,90 Kč




Stavila jsem se i v Yves Rocher:
  • Pure calmille - Odličovač a tonikum 2v1, 185,- Kč recenze
  • Pure system - Hloubkově čistící maska, 179,- Kč recenze
  • Makeup pro bezchybnou pleť, 399,- Kč
  • Šumivá tableta do koupele - malina, 29,- Kč

Jako dárek jsem dostala k nákupu kosmetickou taštičku a za 79,- Kč víkendovou tašku.




Jelikož moje černé Conversky jsou již v šíleném stavu, potřebovala jsem nutně nové, nejdříve jsem si chtěla koupit ty samé, ale pak jsem potkala v obchodě House tyto černé kecky, které mi přijdou nejen vzhledově stejné, ale i kvalitou, hlavně jsou o dost levnější, tak je prubnu, 499,- Kč




U Deichmanna moje srdíčko zahořelo pro tyto botky, byla to láska na první pohled, následně i na první obutí a bylo jasné, že půjdou se mnou domů, 599,- Kč




V Reservedu moje srdce opět zažilo žár, na první pohled neforemné tričko, ale moc pěkně lichotí štíhlé postavě, 199,- Kč




Jelikož nejsem tak odvážná, abych už nosila šortky či sukně jen tak s holýma nohama, tak jsem potřebovala nějaké pěkné vzorované silonky, jediná volba je pro mě Calzedonia, 229,- Kč





Na knížku Na co Alice zapomněla si už chvilku brousím drápky, tak na ni konečně došlo, 399,- Kč





Ano, když teď pravidelně vstávám do práce, došlo konečně i na budík :D Navíc mám ráda, když se v noci vzbudím, tak jen zvednout hlavu a vidět kolik je hodin, 349,- Kč





Jelikož mě momentálně bez čelenky nepotkáte, tak moje kroky vedly i do Claire's, kde vždycky vyberu, tentokrát padla volba na klasickou černou, zajímavou barevnou, a pak ještě černou, která vypadá ve vlasech božsky :) 338,- Kč





Klasicky v New Yorkeru jsem popadla nějaká ta trička, tentokrát jen dvě, bílé, krajkové s rukávy po lokty (349,- Kč) a pak volnější šedé s krátkým rukávem (299,- Kč)





Nechyběla zastávka v Ikee, kde jsem si koupila pár nezbytností do práce





Dva polštáře domů, protože těch není nikdy dost





A kytí do práce :)


Na můj vkus jsem se celkem rozšoupla :D Ale mohlo být i hůř, teď mám na nějakou chvilku od nákupů pokoj. Jinak samozřejmě jsme se cestou stavovaly několikrát na jídlo, všude možně, na kafíčka, čajíčky, znáte to :) Krásně strávený den!

12. dubna 2015

12. dubna 2015 v 22:07 | Míša
Mám tu nejlepší práci na světě! A just že mám! :) Co si pamatuji, tak jsem vždycky toužila po tom, aby mě práce bavila a nejen práce, ale abych měla i úžasný kolektiv. A pořád nemůžu uvěřit tomu, že se mi to nakonec všechno splnilo. Kolektiv mám naprosto báječný! Moji dva šéfové jsou senzační chlapi, se kterými se prostě člověk vždycky domluví. Nikdo mi tu nedělá žádné naschvály, když jste debil, řeknou vám to, ale nesežerou vás. Jsme jenom lidi, chybu může udělat každý, důležité je, ale postavit se ke všemu čelem, říct si že jsem idiot, omluvit se a chybu prostě napravit. Opravdu jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem dostala šanci v této firmě pracovat a budu se sakra hodně snažit, abych nikoho nezklamala, a aby nelitovali, že mě přijali. Protože mně se tam opravdu líbí :) Teď v pátek jsme měli firemní akci. Nejdřív jsme šli na bowling, pak do hospůdky a už dlouho jsem se necítila tak dobře. Ač nejsem ranní ptáče, tak každé ráno vstávám s úsměvem a do práce se těším :)

Jinak, konečně si dodělávám řidičák. Po cca třech letech, kdy jsem se šíleně bála řídit, po loňské nehodě obzvlášť, jsem se odhodlala a usedla za volant. A samotnou mě hrozně překvapilo, jak mě řízení baví! Je to i panem instruktorem. Kdybyste někdo nevěděl, tak v Přelouči, do autoškoly k panu Krejčíkovi ;) Opravdu senzační učitel, velmi tolerantní a klidný. Všechno vysvětlí, naučí, do ničeho netlačí, úžasně vypráví. Prostě pohoda :) Takže se na každou jízdu velmi těším a nemůžu se dočkat, až autoškolu dodělám a budu si moct sama jezdit :) Mě z auta asi nedostanou :D Jen mi bude chybět pan Krejčík a jízdy s ním, to je fakt.

Jinak netuším, zda je něco nového. Mám se prostě fajn. Jasně, mohla bych se mít lépe ;) Aspoň ohledně jednoho malého detailu určitě ;) Víme! ;*

Nedávno jsem byla na chatě, ani nevím, zda jsem vám o tom psala. To bylo parádní! Naprosto suprovej den. Na chatě jsem byla naposledy někdy minulý rok, opravdu už je to delší doba a šíleně moc mi to chybělo. Tam se cítím jako já, bez problémů. Tam prostě problémy neexistují. Je tam úžasné ticho a klid, úplně jiný svět, jiná atmosféra, bez signálu a internetu!! Tam to člověk musí milovat, a nejen tam, ale i tam člověk musí milovat, tam prostě miluji :) hlavně jeho :*

Ještě bych vám toho chtěla napsat tolik, ale musím jít spát, abych se ráno mohla probudit s úsměvem a běžet do své úžasné práce, ze které pak hned poběžím do stejně báječné autoškoly a pak opět do postele a takhle teď pořád dokola :) Sice mám momentálně trochu komplikovanější a hektičtější život, ale ani maličko si nestěžuji, miluji to! A miluji ten pocit, že bude líp. Momentálně mě tenhle pocit drží hodně moc nad vodou a nutí mě každé ráno vstávat právě s tím mým úsměvem, protože prostě bude líp, víte? Stačí věřit a vydržet. Věř, běž a dokážeš! ;) Když už jsme u toho, co asi dělá Raego? Že by se chystal nějaký nový hit? Nebo Lipo? A nebo někdo úplně jiný?? :) Uvidíte, jako nikdy nespí peklo, tak nikdy nepolevím já a nové hity se rodí prostě pořád :) Na tohle moje hlava nikdy nezanevře, stejně jako papír a klasická propiska... jééé.. takových textů takhle ještě vznikne, tak čekujte hitparády, ono zas něco vyjde a můžete za tím hledat ten typický styl a rukopis, který umí jen hrstka jedinců. Ale už dost :P Dobrou!

Mám vás ráda!
M.

23. března 2015

23. března 2015 v 17:07 | Míša
Jít na vysokou školu pro mě bylo stejně samozřejmé, jako to, že budu dýchat a jíst. Nebyla jsem úplně normální dítě, vzhledem k tomu, že jsem už v první třídě měla vybranou jak střední, tak i vysokou školu, soudím, že jsem byla trošku zvláštní. Nejdřív se mi všichni smáli, ale po nějaké době usoudili, že to není nějaký rozmar malého dítěte, ale že to mám vážně promyšlené, vím oč jde a začali mě brát vážně. Co si pamatuji, tak mě od té doby všichni podporovali, a nebylo to takové to, že vám maminka říká, že opravdu krásně zpíváte a stanete se zpěvačkou, kdepak, podporovala mě nejen rodina ale i učitelé ve škole. Musím přiznat, že mě brali trošku jinak, měli ke mně maličko odlišný přístup, než k ostatním dětem. Věnovali se mi tam, kde jsem to potřebovala, věděli, jaký obor chci studovat a tak mi občas podstrčili jiné učivo, něco, co se mi mohlo hodit a podobně. Taky se mi líbilo, že ke mně měli víc dospělácký přístup. Samozřejmě, byla jsem dítě, ale jednali se mnou jako s dospělou.

Samozřejmě, jak už to tak bývá, všechno se začalo srát. Prošla jsem si věcmi, se kterými jsem si neuměla poradit a srazilo mě to na dno. Střední školu jsem nakonec dodělala jinou, než na jakou jsem původně nastoupila a od sedmi let měla v plánu ji dodělat. Když jsem držela v ruce maturitní vysvědčení, bylo mi jasné, že na vysokou nepůjdu. Nastoupila jsem do práce a začala vydělávat peníze. A tenkrát se objevilo "až to půjde, vysokou si dálkově udělám". Nutno říct, že už si to říkám pátým rokem a zatím to stále nejde. Ať už šlo o finanční potíže či zdravotní, vždycky se objevilo něco, co mě donutilo moje rozhodnutí o rok posunout. Já moc dobře vím, že by se to nějak zvládlo a že někdo opravdu cílevědomý by to zvládnul, ale já to prostě odkládám, až k tomu opravdu budu mít dobré podmínky. Mám strach, že když bych se přihlásila na školu za těchto podmínek, stejně bych ji nedodělala.

Ovšem, stále jsem odhodlaná si ten pitomej titul prostě jednou udělat. Stále je to pro mě osobně hodně důležité. Vím, že nikdo v mém okolí nikdy nepochyboval o tom, že vysokou školu udělám a já sobě i jim chci dokázat, že jsem ta holka, kterou ve mně celý život viděli. A i když jsem je nakonec asi nejspíš zklamala, tak jim to všem jednou vynahradím. Je mi 24 let a pořád ještě jsem neřekla všechno, co mám na srdci, ještě jsem všechno neukázala, mám v rukávu pár es. Pořád cítím v kostech, že můj život teprve začíná. Že jsem si odbyla to základní a teď mě čeká ta fajnová část, kdy nebudu jen přežívat, ale začnu konečně pořádně žít a život si užívat plnými doušky.

Ok, jsem možná naivní snílek, ale co má být?! Mám si jako říkat, že mám všechno hezký za sebou a před sebou jen roky dřiny v práci a pak smrt?! No to ani náhodou, den kdy se ze mě stane takhle smýšlející člověk si to radši půjdu hodit. Protože o čem ten život pak je?! To ke mně prostě nesedí.

Život mi naložil bedra celkem těžká závaží. Z mého pohledu jsem hodně silná, už mě jen tak něco nezlomí. Vytrpěla jsem si toho dost, abych věděla, co je v životě důležité, čí řeči si můžu brát k srdci a čí naopak vůbec. Stojím si za svým, a nehodlám polevovat. Pracuji na 110 % a s prací musím být především spokojená já! Nechci hodit do práce, odsedět si svých 8 hodin a jednou za měsíc nastavit ruku pro peníze. Jsem ten typ člověka, kterého musí bavit všechno co dělá. A když už mě něco nebaví, tak hledám pozitiva, díky kterým si můžu říct, že mě to prostě baví! Tím chci i říct, že se chci obklopit lidmi, které mám ráda, kteří mají rádi mě a neztrácet čas s idioty. Pořád platí, že důležité je mít ráda sebe sama a neshazovat se. Pokud se sami nepřijmete, jak vás může přijmout okolí?!

Mám vás ráda!
M.

20. března 2015

20. března 2015 v 15:46 | Míša
Stalo se vám někdy, že jste byli opravdu hodně moc šťastní, i když jste neměli být šťastní ani trošku?
Nastíním vám situaci. Představte si, že jste nervobě labilní a velmi citliví, dobrý, máte? Zrovna měníte práci a nastupujete na pozici, o které nevíte absolutně nic. Netušíte, co vás s nástupem čeká. Tím, že měníte práci jste ve velmi tíživé finanční situaci, prostě peníze nemáte a ještě minimálně do května mít nebudete a musíte si půjčovat od maminky, abyste se vůbec dostali do práce. A do toho všeho ještě musíte dělat řidičák, i přesto, že se za volantem necítíte vůbec dobře a v autě se prostě dost hodně bojíte. Prostě ukázková situace, ve které byste se měli hroutit, mělo by vám být zle, měli byste u svojí doktorky na psychiatrii hodiny a hodiny brečet. Ale vám je přitom úplně krásně a cítíte se za několik let úplně nejlépe!

Divný?! U normálních lidí asi ne, ovšem u mě je to sakra divný jev. Vůbec si nepamatuju, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná. To snad ještě žil děda a byli jsme na chatě a bylo mi tak šest let. Sakra dlouhá doba.

Abych to neprotahovala. Nové práce se vůbec neděsím, naopak, je to pro mě výzva a nesmírně se na to těším! Já prostě věřím, že mě to bude bavit, navíc ve skvělém kolektivu, takže to už je poloviční úspěch! Řidičák si holt udělat musím, budu ho potřebovat jak k tomu, abych se dostala do práce, tak i k práci. Navíc se mi bude hodit. Už mě vytáčí, jak jsem furt na někoho odkázaná a i když volné auto stojí u baráku, tak prostě musím furt někoho prosit, aby se mnou někam jel, kam potřebuju. Takhle už žádné prošení nebude, prostě sednu do auta a pojedu si kam budu chtít :) Navíc, i když máme momentálně na tři lidi dvě auta, tak se těším, že si pořídím nějaké svoje :) Chtěla bych nějaké maličké autíčko :) tak akorát pro mě. A co bylo to další?! No vidíte, už ani nevím, co mě před dvěma odstavci tak stresovalo. A o tom to prostě je. Venku je hezky, mám puštěnou muziku, dobře jsem se naobědvala, mám uklizeno, na balkoně mi schne vyprané prádlo a prostě je mi fajn. Život je hrozně krátký na to, aby se člověk pořád kvůli něčemu stresoval. A k čemu to nakonec je?! K ničemu! Jak nejde o život, jde o hovno. Musím se naučit spoustu věcí nebrat tak vážně a nedělat si kvůli tomu takové starosti. Já žiju v příšerném stresu, tlak mám tak vysoký, že když se naštvu, hrozí mi kolaps, a nakonec vůbec nevím proč! Jako by se tím něco vyřešilo. Naopak, musím se uklidnit, zachovat si chladnou hlavu a všechno si to vyřešit. A tím začínám právě dnes. Dnes, kdy píšu tento článek. Zítra jdu do autoškoly a za týden do práce. Jsou to tři kroky, kterými začínám budovat znovu svůj spokojený život. Jasan! Tak mě v tom zkuste podpořit a ne schazovat. Možná s některými věcmi nesouhlasíte, ale zkuste se zamyslet. Nejsme všichni stejní a každý můžeme udělat něco víc pro náš spokojený život. Takže respekujte moje kroky a zkuste se zamyslet nad těmi svými! Můžete začít blbostmi, například si ukliďte pokoj, zapalte vonnou svíčku, ustelte si postel, nebo si namalujte obrázek a někam si ho vystavte, nebo si třeba vytrhejte obočí do nějakého pěkného tvaru, prostě můžete začít úplnými blbostmi a stupňovat to, až se nakonec dopracujete k tomu, že budete také šťastní. Protože nic jiného v životě nemá větší smysl. Pamatujte, žijeme jen jednou, tak si to zkuste užít a prožít šťastní.

A nezapomeňte si užít první jarní den! Venku je krásně!

Mám vás ráda.
M.
 
 

Reklama