Osobnosti

Alan Rickman

31. ledna 2016 v 0:23 | Míša
14. ledna 2016 zemřel britský herec Alan Rickman. A svět truchlil. I já truchlila. Kdekdo by mohl namítnout, že jsem ho neznala, tak proč kvůli němu brečím?! A máte pravdu. Pana Alana Rickmana jsem opravdu neznala. Nikdy jsem se s ním nesetkala, nikdy jsem s ním nemluvila, ani nepila čaj. Ale znala jsem jiné muže, např. Severuse Snapea, Hanse Grubera, Harryho (Láska nebeská), plukovníka Brandona, šerifa z Nottinghamu.. a další jména.




Vezmu si na paškál třeba Severuse Snapea. Vyrostli jsme spolu. Dobře, já vyrostla, on jen stárl. Od prvního momentu jsem mu propadla. Těm temným očím. Chvilku jsem ho nenáviděla, což mi jistojistě odpustil, pak jsem ho totiž opět milovala. A nakonec jsem ho ztratila. Jak já tenkrát plakala. Ten příběh, to jeho navždy. Jeho smrt pro mě byla peklem. A nakonec jsem byla donucela dospět. Byly to kouzelné roky, během kterých z 12leté slečny vyrostla dospělá žena.




A teď jsem ho ztratila znova. A je to úplně stejné jako tenkrát. Stejně bolestivé. Takže, máte pravdu. Alana Rickmana jsem neznala, a truchlit za něj má právo jeho rodina, jeho přátelé. Ale já truchlím za ty ostatní chlápky, protože ty jsem znala a ty s panem Rickmanem zemřeli také. A nejvíc ze všeho truchlím za všechny ty ostatní chápky, za ty, kteří už ani nevzniknou a přitom mohli být na plátně tak skvělí.




Takže tak. Je mi to strašně moc líto. Upřímnou soustrast všem.



________________________________________________________________________________________________

Alan Rickman celým jménem Alan Sidney Patrick Rickman (21. února 1946, Hammersmith, Londýn, Anglie, Spojené království - 14. ledna 2016 Londýn) byl britský herec. Proslavil se zejména postavou Severuse Snapa ve filmovém zpracování románové septalogie Harry Potter od J.K.Rowlingové.

Alan Rickman se narodil 21. února 1946 v Hammersmithu v Londýně Bernardu Rickmanovi a Margaret Rickmanové, kteří pracovali v dělnictví, byli to labouristé. Když Rickmanovi v osmi letech zemřel otec na nádorové onemocnění, jeho matka se o něj společně se třemi sourozenci musela starat sama na předměstském sídlišti, kam se přestěhovala kvůli práci. Rickmanovi se zde nelíbilo a tak byl rád, že získal stipendium na Latymerovu střední školu v západním Londýně, kde začal se svou divadelní kariérou. Během dospívání si přál stát se umělcem-grafikem, proto vystudoval design na Royal Academy of Art a tři roky na to pracoval jako grafik ve společnosti Soho, kde se také seznámil s Rimou Hortonovou, jeho celoživotní partnerkou. Od roku 1977 spolu žili v londýnském Notting Hillu. Manžeství uzavřeli až po mnohaletém soužití, v roce 2012.[1] Jeho žena byla v letech 1986-2006 radní londýnského obvodu Kensington a Chelsea za labouristickou stranu, kromě toho vyučovala ekonomii na Kingston University.

Ve svých 26 letech se rozhodl pro hereckou kariéru, a tak po získání stipendia začal studovat na Královské akademii dramatických umění (Royal Academy of Dramatic Art). Školu navštěvoval dva roky, od roku 1972 a získal hned několik cen. V následující etapě svého života účinkoval v divadlech, rozhlase i televizi. Krátce působil i v Národním divadle. V následujícím období se stal členem Královské shakespearovské společnosti, v jejíž inscenaci zaujal rolí vikomta Valmonta. V téže roli se objevil i na Broadwayi, zde byl za svůj výkon nominován na cenu Tony (1987). Jeho rolí v divadle si všiml producent akčních filmů Joel Silver, který mu nabídl roli v připravovaném filmu Smrtonosná past (Die Hard). Jeho ztvárnění role padoucha Hanse Grubera bylo úspěšné a vyrovnalo se hlavnímu hrdinovi, kterého ztvárnil Bruce Willis. Po tomto úspěchu dostal další filmové nabídky, které odmítl a vrátil se do Londýna, aby mohl hrát v divadle. Přesto se k natáčení filmů vracel.

V roce 1995 se umístil na 34. místě v anketě o 100 nejpřitažlivějších mužů ve filmové historii magazínu Empira a roku 1997 získal 59. místo ve stejné anketě téhož časopisu. Hrál mnoho zajímavých a oblíbených rolí (například profesora lektvarů Severuse Snapea v kouzelnické sáze Harry Potter), hlavní role z mnoha ztvárněných postav byla jen jedna a to postava Franze Antona Mesmera, nazývaného také otec hypnotizmu, ve filmu Mesmer (1994). S úmyslem zahrát roli co nejlépe, provedl společně s režisérem Rogerem Spottiswoodem několik změn ve scénáři. To se ale hlavním investorům nelíbilo natolik, že odmítli projekt financovat. Vše odůvodnili tím, že s vyzněním celého díla a především hlavní postavy nesouhlasí. Spor skončil u soudu a přesto, že nakonec peníze byly zajištěny a film byl natočen, do kin se nedostal a skončil jen na videokazetách. Tato nepříjemnost byla pro něho zklamáním. V roce 1997 se rozhodl zkusit filmovou režii. Za snímek Zimní host obdržel mnoho cen a na mnoho byl i nominován.

Dne 14. ledna 2016 oznámila Rickmanova rodina, že zemřel na rakovinu, kterou poslední rok života trpěl.

Paul Ricoeur

18. srpna 2014 v 16:47 | Míša

Paul Ricœur

(27. února 1913 ve Valence - 20. května 2005 v Châtenay-Malabry u Paříže) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání.


Rozsáhlé Ricœurovo dílo zahrnuje mj. filosofii jednání, času, jazyka a vyprávění, sociální filosofii a filosofii dějin, výklady biblických textů a díla Freudova a pohybuje se mezi
  • fenomenologií (Filosofie vůle, 1950; Čas a vyprávění, 1983-85; Já jako druhý, 1990)
  • hermeneutikou (O interpretaci, esej o Freudovi, 1966; Konflikt interpretací, 1969; Živá metafora, 1975; Myslet bibli, 1998) a
  • etikou (Dějiny a pravda, 1964; Od textu k jednání, 1986; Spravedlivý, 1991 a 2001)
Za své životní dílo získal Ricœur řadu ocenění, mezi nimi Velkou cenu francouzské akademie, Hegelovu cenu ve Stuttgartu, Cenu Karla Jasperse univerzity v Heidelbergu, Cenu Leopolda Lucase na univerzitě Tübingen a Cenu papeže Pavla VI. Během období normalizace navštěvoval též bytové semináře v Československu a roku 1993 byl prvním laureátem Ceny Karla IV., kterou uděluje Univerzita Karlova v Praze.

Život a myšlení

Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. léta), hermeneutických (60.-80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.

Rané období
Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu "Esprit" pravidelně přispíval.
Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy Ideje.

Fenomenologické období
Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948-1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané Filosofie vůle.
Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy Freud a filosofie a Symbolika zla (II. díl Filosofie vůle, která mu získaly uznání.

Hermeneutické období
Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. Ricœur se snaží přepracovat tento "hermeneutický roub na fenomenologii" právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky.
Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako "starý šašek" a nástroj francouzské vlády.
Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: La métaphore vive (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice Temps et récit (Čas a vyprávění, 1983).
Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.

Období praktické filosofie
V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo Soi-même comme un autre (Já jako druhý). Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární. Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou.
Roku 2000 vydává knihu La mémoire, l'histoire, l'oubli (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.

Dílo

Česky vyšlo:
  • Filosofie vůle 1: Fenomenologie svobody, Praha 2001
  • Filosofie vůle 2: Konečnost a provinilost, Praha 2011
  • Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000
  • Čas a vyprávění 2: Konfigurace ve fiktivním vyprávění, Praha 2002
  • Čas a vyprávění 3: Vyprávěný čas, Praha 2007
  • Křehká identita; úcta k druhému a kulturní identita, Třebenice 2000
  • Myslet a věřit: kritika a přesvědčení (rozhovor vedli François Azouvi a Marc de Launay), Praha 2000
  • Rozhovory (P. Ricoeur a G. Marcel), Brno 1999
  • Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu, Bratislava 1997 (slovenský překlad)
  • Úkol hermeneutiky: Eseje o hermeneutice , Praha 2004
  • Výbor z kratších studií, Praha 1989
  • Život, pravda, symbol, Praha 1993

Adam Young

14. srpna 2014 v 12:54 | Míša
Adam Young. Když někde řeknu tohle jméno, většinou nikdo netuší o koho jde. Co když Vám ale řeknu Owl City? A jsme doma :)



Adam se narodil 5. července roku 1986. Je to americký hudebník, zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, producent a zakladatel elektronického projektu Owl City. V mnoha rozhovorech byl Adam dotazován na to, proč zrovna vznikl název Owl City, jeho odpovědí bylo to, že to jsou dvě náhodná slova, která měl na mysli a jejich spojení nedává žádný smysl a že je rád, když se lidé zamýšlí právě nad tím proč spojení Owl a City.Stál také v čele několika dalších projektu jako Sky Sailing, Port Blue a Swimming with Dolphins. Adam dříve působil jako sólový zpěvák, popularitu si vybudoval prakticky od nuly, bez protekce, když trpěl nespavostí a hrával doma u rodičů ve sklepě. Své elektropopové písně poslal na MySpace a iTunes, načež prodal okolo 2000 skladeb týdně pod názvem Owl City, po té narychlo vytvořil EP plně dlouhotrvající album. První hudební verze a zároveň album nepříliš úspěšné Of June debutovalo 21. dubna 2007, mělo 7 skladeb včetně Hello Seatle které bylo vydáno ještě jednou spolu s naopak úspěšným albem Ocean Eyes vydaném 14. července 2009 za kterou Owl City získalo zlatou desku. Hitem éterů celého světa se stal singl "Fireflies" (Světlušky). Ale proslavily se i hity jako "Hot Air Balloon" nebo "Vanilla Twilight". Za prodej desky Ocean Eyes v USA získala skupina v prosinci 2009 zlatou desku. Skupina jezdí koncertovat po celém světě.


Young žije ve svém rodném městě Owatonna v Minnesotě, kde píše programy a všechnu jeho hudbu. Také se zmínil, že má Aspergerův syndrom, často mluvil o tom, že je velice stydlivý a společensky introvertní, hlavně v případě, kdy má mluvit se ženou. Řekl, že ho baví fotografování a považuje se za amatérského fotografa. Popsal se jako křesťan a píše o jeho víře na svém blogu a prostřednictvím jeho hudby.



Alba:

  • Of June (2007)
  • Maybe I'm Dreaming (2008)
  • Ocean Eyes (2009)
  • Owl City Deluxe Edition (2010)
  • All Things Bright and Beautiful (2011)
  • As Featured Artist (2011)
  • Shooting Star (2012)
  • The Midsummer Station (2012)



Doufám, že stejně jako já pochopíte, proč musel být Adam mojí jedničkou v této rubrice :) :)

Úvod

13. srpna 2014 v 9:31 | Míša
Musím se přiznat, že tuto rubriku jsem plánovala vytvořit již delší čas. Já totiž strašně ráda čtu životopisy slavných lidí. A nejen těch dnešních, ale i těch historičtějších. Takže se nebojte, že byste se tu dočetli pouze o životě Miley, naopak, dočtete se tu určitě mnoho zajímavých věcí ;) I když je pravda, že první článek bude o někom, kdo nedosáhl ani 30ti let :) Ale je to člověk, který je podle mě naprosto jedinečný a proto si zaslouží být mým prvním příspěvkem :)

No, nechte se překvapit, snad se tato rubrika bude líbit ;)
 
 

Reklama