Téma týdne

Téma týdne: "Život ve vzpomínkách"

15. března 2018 v 21:47 | Míša
Vzpomínáš si, jaký to bylo... Přijde mi, čím dál tím víc, že hrozně moc žiju v minulosti. Spousta mých vět začíná slovy: vzpomínáš si.. a to přece nemůže být dobře. Jenomže, co jsem nastoupila do poslední práce, tak v podstatě se celý můj život odehrává tam. Nějak nestíhám tvořit nové vzpomínky a proto žiju v těch starých.

Tak jo, celkem kecám. Je pravda, že pošta mě zaměstnává fakt na plnej úvazek. Zdrhla jsem z Přelouče, protože tam na mě přesouvali strašně moc práce a to takovým stylem, že jsem měla fakt i třikrát více práce, než někteří jiní a to mi samozřejmě vadilo, protože světe div se, já mám fakt i osobní život. A tak jsem šla do Pardubic s tím, že tu budu částečně hrát blbku. No a světe div se, já jsem zas v té samé pozici. Jen slyším Míííšo.. tak už se mi ježí vlasy na hlavě, protože všichni se vším chodí za mnou a mě to štve, protože plat máme stejnej a já mám zase mnohonásobně víc práce a starostí a tím i nervů.

Ha, o čem jsme to mluvili? Jo o životě ve vzpomínkách.

Mám babičku. Je jí 80 let a já ji měla hrozně ráda. Jenže ona se změnila. Nemapatuje si nic dobrého. Ať pro ni uděláte cokoliv hezkého, ona vám odvětí, jak jste jí kdysi před deseti lety udělali něco špatného. Nepamatuje si prostě vůbec nic pěkného, ale kde jakou šílenou sračku, co jste před milionem let provedli má dokonale zapsanou v paměti. Přinesete jí 5 housek, ona jich chtěla šest, jste blbej, stejně jako před patnácti lety, když se jelo na chatu a vy jste zapomněli doma termosku s čajem. Je to neúnosný a bohužel to nejsou jen tak ledajaký prkotiny, jako termoska. Ona vám vmete chladně do tváře i fakt hnusný a vážný věci. A že mi toho má docela dost říct díky mému problematickému dospívání. Takže žiju ve vzpomínkách, vzpomínám na svoji milovanou babičku, která mě měla ráda, vždycky doma měla nanuky a brala mě na chatu, kde na mě byla fakt moc hodná.

Taky ráda vzpomínám na doby, kdy jsme byli rodina. Měla jsem mamku, měla jsem taťku a jezdili jsme na výlety, nebo doma koukali na telku.

Často se vracím ve vzpomínkách na doby, kdy jsem chodila na střední školu. Ráno jsem potkala na chodbě Monču a celej den jsme se smály. Školu jsem nenáviděla, ale kvůli Míše, Romaně a Monče jsem všechny ty roky nějak přežila.

A když na poště poučuju a zaučuju nové lidi, tak ráda vzpomínám, jak Jana s Ivou zaučovaly mě, jak jsem neznala rozdíl mezi složenkami a jak jsem byla úplně pitomá a neschopná uzvednout lehkej balík.

A občas si vzpomenu i na Zámek a na všechny ty skvělý lidi, no a i na ty méně skvělý. Na jednu stranu mě dost mrzí, že tohle už nikdy nezažiju. Ty propařený noci a ráno mi vůbec nebylo zle. Všechny ty drinky, panáky, objímání, doteky, polibky a i ten sex byl úplně jinej. Bylo to hodně bouřlivý, ale naprosto skvělý! Dneska bych s cizím týpkem do parku na procházku totálně vožralá už prostě nešla :D ale tenkrát?! Pche.. denní chleba.

Mít skvělý vzpomínky je pro život hodně důležitý. Na smrtelný posteli je na prd vzpomínat na to, jak jste byli doma a četli si knížku, a třebaže byla boží! Není mi ani třicet, ale mám bezvadný vzpomínky. Měla jsem skvělý dětství, plný zážitků,výletů, plný prostě všeho. Měla jsem skvělý dospívání, bouřlivý, ale plný bezvadných vzpomínek, za který se fakt nemusím stydět. Mám sakra na co vzpomínat. Ale teď by to chtělo to budovat dál. Jasně, za deset let můžu vzpomínat, že jsme koupili byt, že jsme ho celý předělali a že jsme byli na dovolené na Mallorce a wellness pobytu a taky v ZOO a v kině a na sushi kurzu a blablabla.. ale chtěla bych asi víc..

Táákže, mít vzpomínky je skvělý, ale nemůžete v nich žít věčně.. chce to jít ven a tvořit další a další vzpomínky.. aby bylo zas na co vzpomínat.. takže šup ven a tvořit, tvořit a tvořit.. Já jdu spát, ráno jdu do práce a potkám zase nové lidi, někoho potěším, někoho naseru, ale budu mít zase na co vzpomínat.

Téma týdne: "Mám tě ráda, ale..."

20. října 2017 v 21:15 | Míša
Mám tě ráda, ale.. to prostě nestačí. Tuhle větu jsem za svůj život řekla tolikrát, že to nespočítám ani na všech prstech, ani na těch půjčených od všech sousedů v paneláku. Nejsem na to ani v nejmenším pyšná. Chlapy jsem balila jak na běžícím pásu a stejně tak rychle jsem je opouštěla. Jako kdyby to byla soutěž a já musela za každou cenu vyhrát.

Co si tak vzpomínám, tak při vyslovování této věty jsem nikdy nic necítila. Prostě to byla výmluva. Víš, fakt tě mám ráda, seš hrozně fajn, mám tě opravdu moc ráda, ale jen láska prostě nestačí, víš, já potřebuju víc. A vždycky jsem našla něco, co se mi hodilo. Když bydlel u rodičů, tak jsem potřebovala chlapa na vlastních nohou. Když neměl práci, potřebovala jsem zajištěného. No, vždycky se něco našlo. Když nic jiného, tak nebyl rodinný typ a nebo naopak byl a to já nechtěla.

Až pak, potkala jsem chlapa, ten měl všechno. Měl všechno, co jsem od chlapa chtěla. Býval by mě dokázal udělat šťastnou, mohl být tím pravým, jenže já nebyla připravená. Hrozně mě vyděsilo, co mezi námi bylo. Nechci říct, že jsem byla dítě, to nebyla, byla jsem jistojistě dospělá, ale ještě jsem nemohla mít stálý vztah, nebo snad přemýšlet nad rodinou, společným životem... A tehdy přišla ta věta.. Víš, já tě moc miluju, opravdu že jo, ale láska prostě nestačí.. a naprosté ticho. Nepřišla žádná výmluva, protože žádná neexistovala. Zakončila jsem to tím, že tohle prostě nestačí a tím jsem utnula všechno. Opět, nechci říkat, že jsem tenkrát o všechno přišla, ale vlastně přišla. Přišla jsem o všechno dobré, protože pak přišly roky smutku a pláče, bože, byly to hodiny a hodiny pláče. Tolikrát jsem držela v ruce mobil a chtěla to vrátit. Ani nespočítám, kolikrát jsem stála před jejich domem. Kolikrát jsem schválně šla nebo jela tam, kde by mohl být. Všechny ty roky bez něj byly šílené. Šíleně prázdné. Ani nedokážu říct, co jsem v té době dělala. Já jen chodila do práce, nebo ležela doma v posteli a brečela. A když jsem ho náhodou potkala? Vyschlo mi v puse, rozklepala se mi kolena a dělala jsem, jak moc jsem nad věcí, jak moc je mi všechno kolem něj totálně u prdele. A přitom jsem mu jen chtěla skočit kolem krku a prosit ho, aby mě už nikdy neopouštěl. Jo, teď to vidím. Byla jsem dítě.

Ono na tom nakonec bude něco pravdy, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co chcete slyšet, pravda je, že ty zlé roky prostě jednoho dne skončily a zase přišlo něco dobrého. Vlastně jsem měla štěstí v neštěstí. Měla jsem opravdu hroznou práci, kde se po mně šéfová vozila nehorázným způsobem za fakt malej peníz. A tak jsem dala výpověď a byla jsem z toho částečně v šoku, tak jsem se jela s přáteli opít a můj mozek byl moc zaměstnaný tou blbou prací, že nemohl myslet na něj a na chvíli zapomněl a dal šanci někomu novému. Seděli jsme u stejného stolu, skoro naproti sobě. Pozorovala jsem ho. Byl tak veselý, šťastný, měl tolik energie, vduchu jsem si říkala, že něco takového bych potřebovala, aspoň na jednu noc. Jo, měl být románek na jednu noc, byla jsem odhodlaná si ho vzít domů, na noc, na sex, na vypnutí.. A tak jsme se zapovídali, bylo to super, nosil mi panáky, já byla najednou taky veselá. Z hodiny byly dvě, tři, čtyři, půlka noci.. a bylo to fajn. Pak jsem si odskočila a když jsem se vrátila, líbal se tam s mojí dobrou kamarádkou. Tak jo, otočila jsem se a odjela domů s pocitem, že mi aspoň zlepšil náladu. Ráno jsem se probrala s šílenou kocovinou a ještě něčím.. touhou zjistit víc, poznat ho. Pátrala jsem, hledala, našla, napsala.. a od toho dne jsem myslela jen na něj, na nikoho jiného. Z toho prvního večera bylo první rande, pak další, a za měsíc jsme byli oficiálně spolu, za pár měsíců jsme spolu začali žít a byl z toho opravdový vztah. Už žádné chození, tohle byl fakt vztah. Všechno jsme řešili spolu, vařili jsme spolu, měli společné peníze, budili jsme se vedle sebe, koupili si první auto... Ten původní škůdce, co zaměstnával můj mozek předtím se dlouho neobjevil, až po nějaké době se mi zase vrátil do života a já hloupá uvěřila, že by se mohlo něco změnit. Ale my spolu jsme se nikam neposunuli, nevyvynuli, zase spolu jsme byly opět ty dvě děti, co se nedokázaly zžít. A tak mi zlomil srdce ještě jednou a taky naposledy.

A dneska? Sedím ve svém krásném novém bytě, který miluju. Probouzím se vedle chlapa, který je pro mě vším a já vážně, ale opravdu vážně doufám, že už nikdy nebudu muset vyslovit tu prokletou větu... Víš, mám tě ráda, ale...

Téma týdne: "Motivace"

22. září 2017 v 19:14 | Míša
Mojí největší motivací je bezpochyby moje dítě. Mrzí mě, že jsem takhle neuvažovala už dřív. Teď než něco napíšu, nebo dám na facebook, tak přemýšlím, co by si o mně pomyslelo moje dítě. Za žádnou cenu nedopustím, aby se moje dítě mělo za mě stydět. Chci, aby bylo rádo, že se narodilo mně. Chci, aby bylo šťastné, že já jsem jeho matka. Tohle mě hodně nutí, chovat se správně, dělat dobrá rozhodnutí, hnát se za lepší pozicí v práci atd.. Podle mě není silnější motivace, než to, aby vás vaše okolí bralo, aby klidně závidělo. Ať mi klidně závidí, když bude co.

Snažím se žít především tak, abych se nemusela stydět sama za sebe. Plus se teda snažím, aby se nemuseli stydět ani moji nejbližší. Moje dítě bude mít tu nejlepší mamku na světě, to je moje motivace. A kdybych náhodou dítě nikdy neměla, tak aspoň budu vědět, že jsem se v životě vždycky zachovala jak nejlépe to šlo.

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"

8. ledna 2017 v 23:03 | Míša
Slyšíš ten zvuk? To umírá hvězda.
Nejdřív jen strašně dlouho brečela, ale nikdo to neslyšel. Protože byla až moc hrdá, nechtěla, aby to někdo věděl, a proto plakala velmi tiše. Když už to jen byť trošku vypadalo, že si někdo všimne, nasadila ten nejoslnivější úsměv a prohlásila, že jen špatně spala, jinak je všechno v nejlepším pořádku. A všichni jí věřili. Byla tak přesvědčivá, že kolikrát přesvědčila i sama sebe, že je vše v pořádku. A tak plakala, plakala a plakala. Až nakonec upadla na samé dno.

Tak už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Takhle umírá hvězda, která byla dřív nejšťastnější na světě! Neznala jsem optimistější hvězdu. Ona se tak krásně smála a tak často! Kdykoliv někdo potřeboval rozveselit, měl jistotu, že když přijde ona, bude všechno lepší. Dokázala potěšit, dokázala zlepšit náladu, dokázala každému rázně vysvětlit, že nic není tak hrozné. Ona prostě na všem našla pozitivum. V jejím podání se i smrt zdála být něčím lepším, než čím ve skutečnosti je. Ona byla prostě jedinečná.

Jenže to by nesměla potkat jeho. V tu chvíli získala do života třetího osudového muže. Měla svého milovaného dědu, svého tátu a pak přišel ještě on. Měla své tři muže, které nade vše milovala. Ten třetí jí měl dát budoucnost, měl jí dát život, jistotu, pochopení.

Všechno bylo krásné. Všechno bylo růžové, její vlasy, nehty, tváře, život. Doslova vše bylo růžové. Než přišlo to osudové datum. Den, který strávila s mužem svého života, se svou životní láskou. Protože si ho vybrala, vybrala si ho na úkor jiného milovaného muže, který ležel v nemocnici, a ten tam ten den zemřel, zemřel sám. Umíral zatímco ona se usmívala. A v ten den ztratila oba své milované muže. Ten jeden zemřel a na toho druhého se už nemohla ani podívat, protože mu to vyčítala. A o toho třetího přišla jen pár let později.

Tak a teď? Už to slyšíš? Takhle umírá hvězda.
Ale ona nezemřela. Jen pomalu umírá a stále se usmívá, aby nikdo neviděl a necítil její bolest. Aby nikdo netušil, jak vnitřně trpí, aby náhodou někomu nebyla na obtíž, aby náhodou někdo nevěděl, že i ona je jenom člověk a ne ten stroj, kterým se snaží být.

Ten zvuk je slyšet z mnoha míst, z mnoha lidí, jen se musíte víc dívat, opravdu dívat! Víc vnímat, ne jen hloupě procházet a přehlížet. Ten zvuk řve na každém rohu a tolik bolí.

Jo, už ho slyším.
A co s tím uděláš?
Nic, co by? Jak zachráníš umírající hvězdu?

Téma týdne: "Hřebík do rakve"

14. června 2016 v 15:31 | Míša
To už bude poslední, slibuji.
Pro mě je symbolem takového hřebíku do rakve tato věta. Kuřák opakuje, že tohle je poslední cigareta, alkoholik to samé řekne o panáku, obezní člověk o kousku dortu, gambler o vhozené minci do automatu, shopaholic o naposledy koupeném kousku oblečení, kosmetiky, elektorniky.. Každá tato poslední věc je obvykle jen další hřebík do rakve a jednou se ta rakev uzavře a už nebude cesty ven.

Zkusím popsat mé hřebíky dnešního dne:
1. hřebík - vstala jsem a zapomněla jsem si vzít prášek, který mě udržuje na živu
2. hřebík - posnídala jsem sklenici coca-coly a sladký perníček
3. hřebík - do práce jsem jela autem, místo toho abych šla ten kousek pěšky a měla aspoň náznak sportu
4. hřebík - cestou z práce jsem nakoupila bílé pečivo a obyčejný chleba
5. hřebík - k obědu jsem si udělala čočkovou polévku s fazolemi (vznikla kaše) a zalila jsem to litrem octa (miluju to!)
6. hřebík - celý den průběžně popíjím coca-colu
7. hřebík - chtěla jsem si zacvičit, ale jsem moc unavená, tak se s brambůrkami svalím do postele a kouknu na telku
8. hřebík - tak kolem té deváté se vyvalím z postele a ulovím aspoň kus čokolády, nebo rovnou druhou večeři

Možná jsem i na něco zapomněla. Je teda pravda, že ne každý den je stejný. Mám díkybohu aspoň pohyb v práci a sem tam se opravdu donutím sportovat. Nehrnu se do toho tolik, protože prostě nemusím. Neříkám, že by se nedalo nic vylepšit, ale dokud budu mít BMI 19, tak se prostě nebudu vzrušovat. Každopádně všechno tohle nezdravé, co děláme, jsou jen další pomyslné hřebíky do rakve. Na druhou stranu, jaký smysl má život prožít tím, že si budeme celou dobu něco upírat? Nic lepšího tyhle lidi nikde nečeká. Celý život jedli kameny, sportovali jak blázni 12 hodin denně, nedali si cigaretku, panáčka, nešli s přáteli do hospody.. a nakonec umřou úplně stejně jako ti, co si dopřávají. Asi prostě nevidím smysl v tom si neustále něco odpírat. Chápu, že dámy chtějí být hubené a tak si nedají dortík, ale tak si dám proboha dortík a druhý den se prostě donutím a budu cvičit déle. Ale jako..

Prostě a jednoduše, moje hřebíky do rakve jsou ve skutečnosti to, proč mě baví žít život. Tyhle neřesti jsou to z čeho mám jako člověk radost. A už proto si je nehodlám upírat.

O to víc si je budu užívat, protože si je užívám i za ty, kterým se ta rakev už bohužel uzavřela.

A jestli jednou bude nějaký hřebík poslední, tak aspoň budu mít pocit, že jsem žila spokojený život. Houk, domluvila jsem.

Téma týdne: "Spokojený život"

5. června 2016 v 16:31 | Míša
Mým největším životním přáním je mít spokojený život. Samozřejmě, chtěla bych být slavná, bohatá, volná... ale to jsou taková ta přání, která ve skutečnosti by můj život šťastným vůbec neudělala. Jediné, co má váhu je přání mít spokojený život. Mít šťastnou rodinu, mít velkou rodinu, mít v ní oporu. Chodit do práce, která mě baví a naplňuje a vracet se domů s dostatkem peněz, abych udělala šťastné ty, kteří jsou na mě závislí. Chtěla bych pejska, který bude vrtět ocáskem, když přijdu domů, protože mě opravdu rád vidí.

Chtěla bych opravdovou lásku. Žádné, že jsme si prostě zvykli. Ale opravdu opravdovou lásku, že bez toho druhého nemůžu dýchat.

Spokojený život je hrozně šikorý pojem, protože pro každého to znamená něco úplně jiného. Nemocný vám řekne, že chce být zdravý, chudý chce být hohatý, bohatý chce pravé přátelství... Bohužel žijeme v době, kdy je málokdo opravdu spokojený, protože nikdo nemá všechno a stěžovat si je mnohem jednodušší. Samozřejmě doba jako taková za to nemůže, za vším hledej lidi. Je to pouze a jedine lidská omezenost, co nás drží daleko od pocitu, být opravdu šťastný. A už jsem opět u toho, stěžuji si.

Nemám pravé přátelé, nemám pravou lásku, mám práci, která mě sere a nebaví, mám ale kde bydlet a co jíst. Rozhodně nemám spokojený život a je to moje vina, nikoho jiného, jen moje. Stačilo by zvednout zadek a něco s tím udělat, ale na to jsem moc líná, radši si vezmu z mrazáku zmrzku a pustím si seriál a čumím na spokojené životy v televizi a když se tam náhodou objeví někdo, kdo spokojený život nemá, tak si libuji, že v tom nejsem sama! :)

Berte to s rezervou, vždycky může být hůř a pokud chcete, aby bylo líp, tak to máte ve svých rukou ;)

Téma týdne: "Cena našich životu"

16. února 2016 v 18:16 | Míša
Kdo jsme, abychom určovali čí život má jakou cenu? Tohle by si snad mohl dovolit bůh, a i jemu bych k tomu něco řekla. Nikdo nemá tohle právo. Nikdo vám nesmí říkat, že jste bezcenní, nebo že máte menší cenu, než někdo jiný.

Pseudo fanoušci pseudo celebrit by pro ně skákali pod auta, před kulky, do ledového oceánu plného žraloků. Proč? Protože mají pocit, že oni mají pro lidstvo velkou cenu. Nemají. Aha, a kdo jsem, že si můžu dovolit tohle říct? Sakra. Začarovaný kruh.

Hodně dlouhou dobu jsem si myslela, že můj život je bezcenný. Že jsem úplně k ničemu, totálně nepotřebná. A dlouhou dobu jsem si budovala důvěru v sebe sama. Pro lidstvo jako takové mám hodně malý význam, téměř nulový, abych byla upřímná. Lidstvu jsem nijak nepomohla, nedokázala jsem nic, aby o mně na druhé straně zeměkoule věděli. Ale pro spoustu lidí však důležitá jsem. Moje vědomosti, moje nadání, i moje zájmy. Ráda bych si myslela, že svému okolí pomáhám objevovat nové věci, že pomáhám rozvíjet jejich vědomosti. Snažím se neustrnout. Chci se pořád rozvíjet, chci se pořád učit nové věci, nové informace. Zemřela bych, kdybych měla ustrnout v jednom bodě a už dál nic nedělat, jen se věnovat tomu, co už vím. Brr.. moje noční můra! Ráda bych si myslela, že jednou ještě něco dokážu. Něco, čím mnohonásobně zvýším svoji cenu.

Kromě toho, když nějaké dvě slepice, které moc dobře věděly do čeho jdou, mají cenu 145 milionů, tak proč bych sakra nemohla mít takovou cenu i já? ;) Myslete na to. A nikdy si nenechte nikým nakukat, že jste bezcenní. A když už by jste někdy byli napochybách, zavolejte mamce, babičce, a zeptejte se jich. Uvidíte, co vám poví. A pak z té odpovědi hodně dlouho čerpejte sílu ;)

Téma týdne: "Největší chyby"

19. ledna 2016 v 21:49 | Míša
Celý den přemýšlím, co byla moje největší chyba. A moje myšlení se stále stáčí k mým ex partnerům. Nějak si nemůžu vybavit nic jiného. Celkem směšné.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo 18. června. Ve škole se už neučilo. Byl krásný den, venku svítilo sluníčko. Už týden jsem měla dědečka v nemocnici. Každý den jsem za ním chodila. Milovala jsem ho. Ten den jsem za ním ale nešla. Už od rána jsem se culila, jako měsíček na hnoji. Byla jsem nadšená a trošku nervózní. Hned po škole jsem měla rande. Strašně důležité rande. Toho chlapce jsem milovala. Procházeli jsme se po městě. Líbali se po každých třech krocích. V obchoďáku jsme si v elektru vybírali televize do každého pokoje v našem snovém a zřejmě obřím budoucím domě. Byl to tak nádherný den! Domů jsem odjížděla autobusem, na uších jsem měla sluchátka a usmívala jsem se. Já se tak strašně moc usmívala. A byla jsem tolik šťastná. Když jsem došla domů, máma seděla na gauči. Ubrečená. Bylo mi to jasný. Dědeček umřel. Umřel sám. Nikdo ho nepřišel navštívit, nikdo tam s ním nebyl. Všichni měli moc práce a já? Já měla rande a usmívala jsem se! On umíral a já se usmívala!

Byl to jeden šťastný den obyčejné puberťačky, ale změnil mi život. S tím klukem jsem týdny, možná měsíce nepromluvila. Bylo o tolik snažší to vyčítat jemu, než sama sobě. Mám pocit, že od toho dne jsem si nikdy už žádné rande tak neužila, už nikdy jsem si nedovolila se tak smát a být šťastná.

Zdá se vám to ubohé? Ale tohle já považuji za svou největší chybu. Ne to, že jsem šla na rande, že jsem nenavštívila dědu, ani to, že jsem byla tak šťastná. Ale to, že jsem si už takový pocit nikdy nedovolila zažít.

____________


Mohla bych dál pokračovat tím, že jsem udělala chybu s výběrem školy, později i práce. Že jsem si zcela určitě několikrát vybrala dosti špatné kamarády. Nebo že jsem hodně pila, brala drogy a prokouřila si plíce. Málo jsem se učila, mohla jsem tomu dát víc. Mohla jsem být hodnější a poslušnější dcera. Mohla bych tu sedět týden a vyjmenovávat všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Ale nakonec, je to dobře, víte. Protože všechny tyhle chyby mě dostaly přesně tam, kde dneska jsem. Formulovaly ze mě člověka, kterým jsem. A já bych řekla, že to nakonec dopadlo poměrně dobře.

____________

Moje největší chyba?
  1. Nejsem šťastná a netuším co dělat, abych šťastná byla.
  2. Miluju ho.

Téma týdne: "Jeden den v cizím těle"

6. června 2015 v 23:03 | Míša
Přála bych si strávit jeden den v cizím těle. Nejlépe, aby to byl někdo, kdo hodně trpí. Možná bych si pak konečně začala vážit toho, co mám.

Není to tak, že bych byla úplná mrcha a vůbec ničeho si nevážila. Kdepak, jsem moc ráda, že jsem dospěla do tohoto bodu. Jsem hodně moc vděčná za svoji rodinu, svoji práci a za všechny ty bezva věci, které mi byly umožněny. Také jsem moc vděčná za všechna místa, na která jsem se mohla podívat. O tom prostě žádná! Ale pak jsou tu ty momenty, kdy se strašně sobecky lituju, je mi líto, že nemám tohle a nemůžu mít tamhleto. Obzvlášť mě štve, že skoro všude musím vlakem, protože prostě nemám auto. A to vám teda povím, v tomhle směru se umím litovat naprosto perfektně. A hrozně mě to štve! Ale i přesto se toho neumím vzdát. Je to takový zapeklitý, začarovaný kruh.

Chtěla bych jeden den strávit v těle nějakého boháče. Chtěla bych poznat ten pocit, když člověk může mít všechno, co chce. Chtěla bych si vytřít zadek pětitisícovkou :D Nemyslím si, že takoví lidé jsou opravdu šťastní a mají 100 % pravé přátele. Jsem přesvědčena o tom, že bych toho za jeden den měla dost a ještě ráda bych se vrátila k tomu svému. Ale jistota je jistota.

Chtěla bych jeden den strávit v těle nějakého člověka úplně na dně. Chtěla bych mít prázdnou peněženku, mít hlad, nemím kde složit hlavu, žádnou rodinu a ani přátele. Chtěla bych se potácet městem a nemít žádné plány. Tady jsem si naprosto jistá, že bych se ráda vrátila do svého těla.

Řekla bych, že si žiju takový ten zlatý střed, a proto bych chtěla poznat paradoxně naprosté extrémy. Jde mi především o jejich mysl, protože když to vezmu kolem a kolem, zažila jsem bohatství i naprosté dno, ale pořád jsem to byla já, s mojí myslí, a proto to nedokážu posoudit objektivně, protože jsem zažila příliš mnoho. Proto bych chtěla jejich mysl, jak to oni berou, co by chtěli, po čem touží. Protože ať už jsem byla bohatá, nebo chudá, toužila jsem vždy jen po jediné věci, žít tak, abych to jednou mohla někomu vyprávět tak, jak to skutečně bylo, a nemusela se za to stydět.

Nakonec, znám spoustu lidí, co by na jeden den chtěli být v mém těle. A musím se tomu smát. Proč? Asi budu znít hodně namyšleně, ale drtivá většina, by prstíkem hrabala, aby se o půl dne dřív mohla vrátit do svého těla.

Takže vlastně, opět jsem dospěla k názoru, že do cizího těla nechci, protože je mi naprosto dobře v mém šťastném, pracovitém a spokojeném těle. A tak to má být. Je úplně u prdele, co si o vás myslí jiní, záleží jen na tom, jak se cítite vy. Bude to nakonec jen vaše svědomí, kterému se budete muset zodpovídat.

Téma týdne: "Z generace na generaci"

20. května 2015 v 10:38 | Míša
Nemohu přestat plakat. Mám pocit, že jsem vnitřně už zcela vysušená, ale z očí mi i přesto nadále tečou litry slz. Jedna generace skončila, další se zrodí. Ale to už on neuvidí. Nikdy si nepochová vlastní vnouče, nikdy ho neuvidí.
Ovšem nebylo všechno marné, ze starší generace se na mladší generaci i přes jeho absenci přenesou jen ty nejlepší věci. Znám a umím všechno, co mě můj děda naučil a hodlám to předat svým dětem. Budu jim vyprávět, jak skvělý byl můj děda člověk, jak moc mi dal, a vzal.

Říká se, že každá další nová generace je horší a horší. Ale s čím to srovnáváme? S generací, kde nebyl internet, nesedělo se u počítačů, na tělocvik se nosili červené šortky a nacvičovalo se na spartakiádu. Tak se nedivme, že je dnešní generace horší, když srovnáváme jablka s hruškami. Za vším stojí člověk. Jak prosté by to bylo, kdyby rodiče věnovali čas a úsilí k výchově svých dětí. Stačilo by, aby děti měly základní slušné vychování a aby cítily, že jsou milovaní a respektovaní.

Jsem 90. ročník. Moje výchova byla, jak to říct, zajímavá. Na jedné straně babička, která mi dovolila všechno, na druhé straně babička, u které jsem musela dřít a nesměla jsem pomalu nic. Mezi tím stáli rodiče, kteří se opravdu snažili mi vštípit pod kůži jen to dobré. Občas té výchovy dost lituji, jsem totiž zvyklá zdravit, o všechno prosit, za vše děkovat a všude se omlouvat. Když do mě při nákupu někdo strčí, tak i když je to jeho vina, omlouvám se já a ještě mi vynadá. Pracuji v ekonomické branži, kde je třeba mít ostré lokty, a proto je moje vychování spíš někdy na škodu. Zas na druhou stranu, mám v sobě velmi vysokou míru taktu, což je celkově dost dobrá věc.

V každé generaci je pár jedinců, kteří tam dost dobře nezapadají a pak jsou tu i ti, kteří jsou naopak sto let za opicemi a jejich inteligence dost pokulhává. Důležité ale je, že se nemůže nová generace srovnávat s žádnou starší, protože jsou jiné podmínky, jiné zájmy, srovnávat se to prostě nedá.

Z generace na generaci by se mělo přesouvat především to dobré, to by se dětem mělo vštěpovat hodně hluboko pod kůži. Také by se jim ale mělo vyprávět to špatné, ovšem tak, aby bylo jasně pochopeno, že se to opakovat nesmí. Mlčet by se o tom ale nemělo, protože historie má sklon k opakování a tak by ti další měli být připravení, aby se včas rozpoznali, co se děje a mohli tomu zabránit, nikoliv podlehnout.

Abych to nějak zakončila, všechno má sve klady a zápory, i generace. A jen a pouze ti silní jedinci mohou přežít.

Téma týdne: "Světlo na konci lednice"

25. dubna 2015 v 22:45 | Míša
Pojďme na chvilku polemizovat o tom, jak velmi nepříjemná je situace, když v lednici praskne žárovka. Vzhledem k tomu, že kupříkladu já lezu do lednice jedině, když je v kuchyni zhasnuto, neb když mě nikdo nevidí, co jím, tak prostě nepřiberu, je pro mě tato situace dosti dost nežádoucí. Protože když zjistím, že je v lednici tma, tak buď sáhnu po něčem, co určitě nejím, nebo si musím rozsvítit a pak přiberu po všem, co zpráskám! Tak to jsem tak na úvod vystihla jednu hororovou noční můru.

Světlo na konci lednice pro mě představuje situaci, kdy si sednu před otevřenou ledničku, s funkční žárovkou, a prožeru se odshora až úplně dolů, až už v ledničce nezbyde ani droždí. Tuto situaci jsem nikdy nezažila, neb se snažím mít ledničku pořád narvanou jídlem, často vyhazuji něco prošlého, ba dokonce plesnivého, ale prostě v tomhle neumím šetřit. A opravdu doufám, že se nedostanu do situace, kdy bych po otevření ledničky našla jen nivu s nápisem eidam, cosi plesnivého v sáčku s etiketou mrkev a sklenici s okurkami. Už jsem takovou lednici jednou zahlédla a byl to tuze smutný obrázek, přepadla mě chuť lednici obejmout a šeptat jí, že to bude dobré. Jsem citlivá! No a co?!

Světlo na konci lednice pro mě občas představuje tu jedinou věc, kterou si z lednice odnesu. Mám hlad, nebo jen brutální chuť, neochotně se tedy zvednu ze židle a jdu se do lednice podívat jako do výlohy, stojím před ní, hypnotizuji jídlo, nemohu si vybrat, až nakonec žárovička začne hypnotizovat mě, už se nedívám po jídle, jen po tom světle a zamyslím se, zamkla jsem v práci?, poslala jsem tu fakturu?, odpověděla jsem na mail?, a s tím prázdným žaludkem a plnou hlavou otázek odcházím, v očích se mi stále ale odráží ta malá žárovička, jako plamen.

Může se zdát zvláštní, že někdo dokáže psát o světle v lednici, ale myslím si, že takových článků se najde. Pisálků jako jsem já jsou miliardy, lidí co dokáží psát úplně o čemkoliv a na každé téma vymyslí něco neuvěřitelného, neříkám čtivého, neříkám hezkého, ale dokáží napsat cokoliv. Chtěla jsem tu promítnout, jak je mi hrozně, ale místo toho mi světlo na konci lednice vykouzlilo na tváři úsměv a vlastně mi to i zlepšilo náladu.

Svět není příjemné místo k žití, není to kouzelné místo, kde by se každý měl dobře a krásně. Ale ta lednice, ta mi nic neudělala, ta mě naplňuje vlastně štěstím, protože já mám jídlo ráda, ráda ho připravuji, rádá ho jím, takže jen samotná myšlenka na lednici je pro mě prímová. Takže tak. Nevím jak vypadá světlo na konci lednice, nikdy jsem ho neviděla a vidět nechci. Protože proč bych měla chtít vidět cokoliv, co má konec?! Už někdy konec čehokoliv někomu přinesl něco dobrého?! Těžko. Takže ne, nechci vidět světlo na konci lednice, nechci vidět nic na konci. Houk. Skončila jsem. Mír s vámi dobří lidé!

Téma týdne: "Hlasy v hlavě"

19. června 2014 v 20:26 | Míša
Mám hlasy v hlavě. Mám jich hodně a mají svá jména! Jmenují se intuice, šestý smysl, svědomí, zkušenost, strach, vzrušení...

Tyto hlasy mi často našeptávají a radí mi. Když se v nějaké situaci rozhoduji, třeba zda je pro mě ta práce dobrá, objeví se a pomůžou mi se rozhodnout. Často se mnou mluví i svědomí. Několikrát, často, jsem se dopustila něčeho špatného, něčeho, čeho jsem později moc moc litovala a to se mnou pak svědomí promlouvá dlouhé hodiny, a v noci mě nenechá ani spát.

Já tyto hlasy v hlavě shledávám dobrými. Užitečnými. Jsem ráda, když se ozvou. Někdy dost nadávám. Když třeba mám skočit ze skály na skálu a ozve se strach, který mě nechce nechat skočit, řve mi v hlavě: neskákej.. a já pak třeba neskočím. Ale později jsem mu vděčná, jsem taková nešika, co kdybych zakopla, smekla se, nebo skočila málo a skončila dole na zemi? Je třeba pravda, že jsem o některé zážitky kvůli tomuhle přišla.. třeba jsem o něco byla ochuzena, ale čert to vem.

Já jsem ráda. Za všechno. Beru věci tak, jak přicházejí. Co se nestalo, se prostě stát nemělo a co se stalo, to se stalo, stejně minulost nikdo nezmění. Takže tak.

Miluju vás ;) Jen to jen život. Neberte to všechno tak vážně ;) A klidně si promlouvejte sami se sebou.. ;)

Téma týdne: "Píšu ti"

9. června 2014 v 12:05 | Míša
Ahoj,

jak se máš? Já vím, je to klišé. Každý začíná větou: Jak se máš? Já dobře. Jenže mě nic lepšího nenapadlo, víš. Tak doufám, že se máš dobře. Já jo. Dlouho jsme se neviděli a hodně se za tu dobu změnilo a stalo.

Tak například jsem odmaturovala, hned po škole jsem získala práci snů, ze které jsem po pár měsících ale odešla, protože z práce snů se stala noční můra. Dostala jsem se z hodně ošklivého rozchodu, celý rok jsem se z toho vzpamatovávala. A potkala jsem jeho, toho nejlepšího! Jsme spolu moc šťastní. Momentálně bydlíme v Přelouči. V našem bytě, víš. Trošku jsme ho předělali. Konečně jsem mámu donutila zrušit tu hroznou šatnu :D Takže se jí teď všude válí oblečení :D Ale můj pokoj teď vypadá báječně. Pryč šli všechny plakáty, všechny obrázky. Komplet jsme vymalovali, světle žlutou! Vypadá to prostě krásně, tak svěže, dospěle, nevěříš, viď?! :D Pořídili jsme si krásnou velkou postel, konečně už mě nebolí záda! Je to paráda. Taky jsme si pořídili velkou televizi, je to fakt bájo. Starou jsme dovezli na chatu, tam vlastně skončila i moje stará postel :D

Taky jsme se doma zbavili koberců a všude máme lino :) Vypadá to moc pěkně. Do kuchyně jsme si pořídili nový nábytek, ledničku, určitě by se ti to líbilo. Pořád je to ten starý komunistický byt, ale jsem v něm teď hrozně moc spokojená. Hlavně jsem tu s Ondrou. On je vážně skvělý. Je ti v hodně věcech podobný. Někdy, když mluví, slyším jakoby tebe. Asi byste si rozuměli, u cigarety byste si vyprávěli veselé historky. Jsem s ním vážně šťastná. Jezdíme na výlety, bere mě do kina, na jídlo. Teď jsme si koupili auto. Forda Focuse, v takové zelenkavé barvě. Je to šíleně dlouhé auto! :D A má pěkně lehký zadek, to jsme nedávno zjistili, když jsme v jedné "debilní" zatáčce dostali smyk. Ale jsme v pohodě, neboj ;) Měli jsme štěstí, oba jsem vylezli téměř bez škrábance ;) Taky hodně jezdíme na chatu. Předěláváme to tam, hlavně venku. Je potřeba tam dodělat snad milion věcí. Ondra dodělal střechu, zbavil se těch kamenných podpěr, víš, kolem záhonků a tak. Teď budeme snad dodělávat verandu. Jezdíme tam moc rádi. Je tam klid, grilujeme, válíme se. Konečně jsem našla někoho, kdo tam se mnou rád jezdí :) Taky často jezdíme k Ondrově rodině, jsou hrozně moc fajn. Společně s Ondrou jsem dostala vážně skvělou rodinu :) Jsou moc hodní, příjemní. Jezdím tam ráda, vždy mě to naplní takovou příjemnou energií, neumím to popsat, ale určitě mi rozumíš.

Teď o víkendu jedeme na Votvírák. To je ten festival, který otevírá sezónu, víš. Moc se těšíme :) Vloni jsme tam spolu byli poprvé, byli jsme spolu krátce, tak na to máme celkem fajn vzpomínky :D Tak snad letos to bude ještě lepší. Jede nás větší skupina, plánujeme, jak si k sobě dáme stany, budeme pít, jíst.. :D Ty víš, že já tyhle akce miluju. Hrozně ráda vzpomínám na osady :) Když se prostě slezla kupa lidí a byla zábava :) Na to mám opravdu krásné vzpomínky.

V létě bychom chtěli jet do kempu do Ádru, nebo do Turnova, vzpomínáš si, jak jsme tam spolu byli? Jak jsme hledali Klokočské skály? :D ta historka dodnes baví spoustu lidí :D Bylo tam moc krásně, tak bych tam Ondru chtěla vzít :) K moři se letos nejspíš nepodívám. Možná koncem srpna či začátkem září do Španělska, ale to vůbec není jisté.. Tak uvidíme. Pro nás je teď přední auto a chata, takže na moře holt není. Taky šetříme, protože bychom chtěli brzy jít do svého. Nejlépe do domečku, něco se rýsuje, ale nechci to zakřiknout.. to ti kdyžtak povyprávím jindy.

Tohle všechno ti píšu z jednoho prostého důvodu, i když jsme se hrozně dlouho neviděli, ani spolu nemluvili, tak chci, abys věděl, že se mám dobře a jsem šťastná. A i když se mezi námi stala spousta špatných věcí, tak tě mám prostě ráda. Jsi kus mě, nebo já jsem spíš kus tebe.. a hrozně moc se mi stýská.

Snad se máš taky dobře.
S láskou
Tvoje dcera

Téma týdne: "Černá ovce"

26. května 2014 v 15:33 | Míša
Každá rodina, každá třída v každé škole, v každé skupině.. prostě všude, kde je vícero lidí, se najde nějaká černá ovce. Buď je to člověk s nejsmutnějším příběhem, nebo naopak oběť, do které se může rýpat. Možností je spousta.

V naší rodině, například, jsem tou černou ovcí já. Odmalička jsem byla studijní typ. Vždycky to bylo takové to, že Míša bude první v rodině, kdo bude mít vysokou školu. Prostě to tak mělo být. Mně to nejen že šlo, mě to bavilo! Jenže pak se něco zvrtlo a já najednou měla sakra problém dodělat školu. Rázem jsem se z té chytré, šikovné holky stala tou černou ovcí, která celé rodině dělá jenom potíže. Jak málo stačilo, abych se v očích rodiny stala póvlem. No, v tomto postu nadále pokračuji. Abych byla upřímná, v očích mojí rodiny jsem je zklamala. Já je chápu, oni ode mě očekávali, že udělám střední, udělám vysokou, najdu si teplé místečko v kanceláři a budu za vodou. Z tohohle jsem splnila jen první bod, zbytek bohužel v nedohlednu :) Ale já jsem celkem spokojená. Po pravdě, hodně lidí se mě na to ptá, já nemám stálou práci, nenastoupila jsem nikde na pracovní smlouvu a nedělám si svoji 8hodinovou pracovní dobu. Další otázka je, z čeho teda žiji?! Peníze mám. To že nemám stálou práci, neznamená, že sedím doma na zadku. Po pravdě, práce mám dost, nevím kam dřív skočit. Mám prostě pár bokovek, z dob, když jsem ještě plnohodnotně pracovala, ty lidi si na mě zvykli a po mém odchodu jsem jim nabídla své služby, mimo ex firmu. A oni kývli, proč by ne, jsem levnější. Svoji práci si dělám kdy chci, když se mi nechce ráno vstávat, tak dělám odpoledne, když nemůžu spát, dělám v noci.. Důležité je akorát splnit práci do daného termínu, ale kdy ji dělám, je moje věc. Když přítel přijde dřív z práce (dělá střechy, takže když je velké vedro, chodí hodně brzo ráno do práce a hodně brzo z práce) takže prostě praštím tužkou a jedeme třeba k vodě. Mně takový způsob života vyhovuje. I když si jednou třeba budu nadávat, protože se mi to nikam nezaznamenává a tak bůhví, z čeho a jak mi jednou spočítají důchod, jestli vůbec bude. Ale teď prostě mi to takhle vyhovuje. Na nedostatek peněz si stěžovat nemůžu, kdo mě zná, tak ví, že dotuju chatu, jezdíme na výlety, kupuju si oblečení, kosmetiku, létám na dovolené.. Takže skutečně nechápu, proč lidé pořád mají potřebu řešit moje finance.. Do bytu jsme si pořídili nový nábytek, velkou televizi, novou kuchyň.. a lidi pořád budou rýpat, kde jsem na to vzala a pořád.. Čímž jsem krásně došla i k tomu, že jsem i černou ovcí mezi svými přáteli. Ano, jsem. Co mě znají, tak pořád střídám partnery, prostě mi trvalo, než jsem toho pravého našla. Taky mě mají za věčnou studentku, páč mi prostě trvalo trošku déle dodělat školu. Byli se mnou, když jsem ztratila první práci, když jsem odešla z druhé práce a teď mě mají za tu, co sedí doma na zadku. Spoustu věcí o mně ani neví, a mně je to asi jedno. :D Někdo tou černou ovcí být musí :D Kdyby věděli, že se mám dobře a že jsem šťastná :D a že mnozí by mi třeba mohli závidět.. ale což.. nevědomost je někdy krásnější :)

Já prostě žiju s tím vědomím, že někdo tou černou ovcí být musí. A dokud to nepřesáhne nějakou snesitelnou míru, tak jsem v pohodě. Moji kamarádi ví, že do mě mohou rýpat, ví to a za ty léta se i neaučili, kam až mohou zajít.. kdyby zabrousili do nějakého citlivého tématu, utnula bych je.. ale pokud si dělají srandu z mých bývalých vztahů a podobných věcí, tak jsem naprosto v klidu :)

A víte jak, v každé skupině je jeden debil, pokud žádného debila ve skupině nevidíte, jste to vy ;) :D

Berte to s humorem, lepší být černou ovcí, než být nikdo ;)

Téma týdne: "Když mi bylo pět"

18. května 2014 v 13:00 | Míša
Když mi bylo pět let, byla jsem malá. Měla jsem maminku, tatínka, babičku, dědečka.. už v pěti letech, bych se za tyhle lidi rvala do krve. Ale v životě bych si nepomyslela, že jednou přijde ještě někdo, čí život pro mě bude důležitější.
Kdybych mohla se svým pětiletým já mluvit, řekla bych jí, že až jí bude 23 let, bude mít vážnou autonehodu. V 70ti km rychlosti se proletí 40 metrů, ale jediné, co ji bude zajímat bude to, zda ten člověk vedle ní, je celý. V tom pětiletém věku, jsem si něco takového nedokázala ani představit.

Když mi bylo pět let, byla jsem taková malá nevinná a naivní holčička. Milovala jsem běhání po venku, hraní si na pískovišti a cachtání ve vodě, naopak, co jsem nesnášela bylo, sedět doma. Aby mě rodiče posadili před televizi a za pár hodin mě našli ve stejné pozici? To vůbec neexistovalo. Když už se stalo, že venku hoodně moc pršelo a já tam nemohla, tak jsem vytáhla všechny svoje bárbíny, oblečky a nábytek a rozkramařila to po celém pokojíku, tím jsem se dokázala zabavit. Ovšem 100% jistota mé zábavy byla venku s přáteli. Měla jsem tolik kamarádů :D Celé sídliště jsme se scházeli venku a hráli si :)

Nezajímala mě nějaká politika, neřešila jsem lidi přes psychologii. Nějaká ekonomika? Tohle všechno mě nechávalo totálně chladnou. Že se někde vraždí, nebo že existuje bezpráví? Nic takového. Svět jsem vnímala jako velké hřiště, plné dobrých lidí. Samozřejmě, měla jsem potuchy, že jsou nejspíš i zlí lidé, když mi rodiče říkali, že nemám brát bonbony od cizích lidí, nebo nastupovat k někomu do auta. Ale byla jsem skutečně dobrosrdečná, takže v mojí hlavě to spíš bylo tak, že nebudu brát od lidí bonbony, protože by jich pak měli málo pro vlastní děti a podobně.. že by mi někdo mohl ublížit? To mě nenapadlo.

Ovšem, moje pětileté já bohužel vyrostlo, vyrostlo do dnešní doby... a to už je na jiný příběh ;)

Téma týdne: "Styl" bydlení ;)

7. května 2014 v 18:44 | Míša
Nejprve jsem tento článek chtěla psát, pak jsem si řekla, že ne, že napíšu teda o svém stylu. Pak mi ale přišla škoda to zas nenapsat, kdy se mi povede to do nějakého tématu týdne zařadit. Takže jo :)

DŘÍVE:


Chci vám ukázat dva styly bydlení. Ten první, jsem měla po skoro celý svůj život. Byl to klasický dětský pokoj, později dívčí. Byl můj, měla jsem k němu milion důvodů. Chtěla jsem ho tak, bylo to celé o tom, že každý kus mého pokoje mě vyjadřoval, se vším jsem měla nějakou minulost, přítomnost.. Z celého mého pokoje jsem prostě dýchala já.

Velký plakát teorie nad postelí byl mým výsněným, protože tento seriál prostě miluji, ve volných chvílích na něj koukám a pořád dokola mě baví.






Plakáty seriálů a filmů, nejen, že se na ně ráda dívám, ale chtěla jsem je kolem sebe mít pokaždé, když se rozhlédnu. Často jsem se k seriálům uchylovala, když mi bylo opravdu hrozně, hledala jsem v nich naději, útěchu, pochopení..



Moje milovaná Mallorca. Prostě jednou za rok mi to nestačilo, potřebovala jsem ji kolem sebe mít. I z těch obyčejných pohledů ke mně prodila tamní atmosféra, slunce, moře.. Hodně mi to pomáhalo.


Pohledy a informace ze skal, které miluji. Mapa Prahy a Přelouče :) To vše vyjadřuje mou podstatu.


Fotografie mých přátel. Ráda je mám kolem sebe, alespoň takhle :)


Letáčky z muzikálů, které jsem navštívila, festivalů, vstupenky z kina.. A samozřejmě pásky ze zámku :)


V mém pokoji nesměly chybět květiny, v barevných květináčích, neustálý přísun želatinových bonbohů a velká zásoba svíček ;)


Moje knihovna, ale nenechte se zmást, nejsou to všechny knihy ;) navíc, fotografie je několik let stará ;)


Moje kytara ;)


Nahoře na skříni se u mě vždy našel nejrůznější alkohol :D náš i dovezený např. z Mallorcy ;)


Moje postel :)


Takhle jsem žila a vyhovovalo mi to! Pro jednu holku v pubertě ideální pokojíček :) No, ale znáte to, holka potká kluk, s klukem chtějí být spolu pořád.. takže došlo na rekonstrukci. Nejdříve jsem to obrečela, pro mě to bylo, jako bych opouštěla sama sebe.. Nakonec, když se ohlédnu, jsem za tu změnu moc ráda. Protože to jak žijeme teď, je prostě krásné :)

TEĎ:



Naše krásná postýlka :)


Morčecí koutek, prádelní koš a televizka :)


Ondrův koutek, moje nohy a skříně :)


Naši plyšáci :D













Tak snad jste na snímcích poznali, jakou velkou změnou stylu prošel můj, teď už náš pokojíček :) A předělali jsme komplet podlahy v celém bytě, kuchyň je nová, chodba.. :) Ale tyto snímky bohužel nemám :) Takže alespoň takhle my bydlíme :)

Téma týdne: "Styl"

7. května 2014 v 18:12 | Míša
Každý má nějaký styl. I kdybyste chodili nazí a neměli žádné vlasy, tak budete mít styl naháče bez vlasů. Někdo má svůj vlastní osobitý styl, jiní se stylizují do nějaké osobnosti, případně hudebního stylu (rocker, metalista..). Beze stylu se žít nedá, to prostě není reálné.

Já sama jsem si prošla mnoha styly. Ještě na základní škole, co si pamatuji, jsem často nosila krátké sukně a barevné nadkolenky :D Bože, tím jsem byla známá. Myslela jsem si, jak jsem in :D Hodně rychle jsem přešla na styl džínů, tenisek a triček s nápisy, obrázky z filmů a seriálů. Moje sbírka těchto triček byla obrovská! A samozřejmě všude jsem měla placky. Těch jsem nakonec nasbírala něco kolem 300 ks. Později přišly na řadu barevné vlasy. Nosila jsem oranžovou, růžovou, modrou.. nosila jsem ježka, rozcuch.. Po nějaké době jsem svůj styl, co se týče oblečení usadila do džín, trička a tenisek, proto moji osobnost vyjadřovali právě vlasy, každý týden jiné :)


Nutno říct, že všechny účesy jsou mojí výrobou ;) Už 9 let jsem nebyla u kadeřnice :) :D A ne, nejsem vyučená ;) Můj obor je na míle vzdálený :D

Abych ale pokračovala. Co se třeba týče líčení, nemám asi vyloženě styl. I když je pravda, že třeba co se týče stínů, tak používám spíše natural barvy, linky mám oblíbené šedé.. Třeba večerní líčení na zábavy je prakticky pokaždé stejné.. spíš se vyžívám v takovém tom denním na pár hodin.. kdy i zkouším barvy atd.
U oblečení je to se mnou tak, že všichni kamarádi vám řeknou, že nosím sportovní styl :D Ale to je tím, že mě neznají v pracovním. Oni mě prostě v životě neviděli v kostýmku, šatech, botách na jehlách. Což jsem do práce musela nosit každý den. Mám toho plné skříně, ale oni to prostě neví :) Mají mě za tu sportovní holku, protože tak mě znají, a po pravdě? Mně to vůbec nevadí. Mám plnou skříň blůzek, sukní, černých kalhot.. A ani trošku mi nevadí, že mě v tom kamarádi neznají, protože to není můj styl. Není. Nosím to, když musím. Ale já budu navždy ta holka v džínách s converskami :) Tak je mi nejlíp :) To je můj styl, cítit se dobře! A tak by to měl mít každý. Pokud se vám líbí trička s obrázky, noste je! Nikdo nemá právo vám cokoliv přikazovat, zakazovat. Je pravda, že se mi spousta věcí nelíbí, a když se někdo zeptá, řeknu to. Ale pokud se to líbí jemu?! Tak ať to nosí.

Styl je něco, co vám nikdo nemůže dát. Musíte si ho najít sami. A o tom to je! ;)

Btw. momentálně jsem zrzka ;)

Téma týdne: "Závislosti"

4. května 2014 v 18:22 | Míša
Člověk se může stát závislým naprosto na čemkoliv. Od gumových bonbonů, až po drogy, cigarety, léky... Je opravdu nepřeberné množství věcí. Důležité je, jak s tím člověk naloží. Co si budeme povídat, nějaká závislost na gumových medvídcích je prd, oproti závislosti na drogách typu pervitin, heroin.

Já osobně jsem závislá právě na tom prvním :D na Haribo medvídcích. Mohla bych se po nich utlouct, jakmile doma je nenačnutý sáček, buďte si jistí, že déle než pár minut se u nás neohřeje, je hned pryč. Potom je to pepsi cola, vím, co obsahuje, vím jaké je to svinstvo, ale nemůžu ji přestat pít. Já jiný kofein do svého těla nedostanu, ani cukry jinak nejím. Všechno sladké bytostně nesnáším, žádné dorty, sušenky, nic takového u mě neuvidíte. Proto si myslím, že u mě cola není až takový problém. Navíc, jsem štíhlá, nikdy se u mě nevyskytl žádný zdravotní problém, který by byl způsobený colou, takže no problem. Jsem závislá na časopisech. Nedokážu je nečíst, nemám ráda ty bulvární, nýbrž čtu Joy, Cosmopolitan, Fashion Club, Apetit, F.O.O.D. a sem tam ELLE. Mám ráda nové trendy, mám ráda jejich články. A mám ráda, když si s časopisem můžu zalézt do vany nebo do postele, proto volím papír před internetem. Pak to jsou samozřejmě knihy, nechci absolutně vědět, kolik peněz mě stály všechny moje knihy :D Tipuju, že mám doma plus mínus 400 knih. Když si vezmu že jedna kniha průměrně stojí kolem 250,- Kč (mám ale i knihy, jejichž cena sahala mnohem výš) vychází to na nějakých.. no fuj.. :D :D Další mojí závislostí jsou filmy. Filmy jsou mojí vášní odjakživa, už v 16ti letech jsem si chvilku přivydělávala tím, že jsem psala pro jeden časopis recenze, moc mě to bavilo. Teď už je píšu jen sporadicky. Spíše jen názory pro csfd, když se někdo ozve, sepíšu toho víc.. Jsem závislá na cestování. Nejprve to byla Česká republika, kterou jsme křížem krážem projeli snad celou. Pak jsem se přesunola do Evropy, kde to byly státy Francie, Rakousko, Itálie, Chorvatsko, Německo, Polsko, Slovensko, Španělsko, Menorca, Ibiza, Mallorca... Takové nákupy ve Francii či Španělsku, nebo lyžování v Itálii, to opravdu patří mezi věci, které prostě člověk musí okusit.. ovšem je pak těžké vrátit se k nákupům v Praze či Krkonošším.. Přiznám se, že mě naopak vůbec neláká Amerika ani Anglie, a už vůbec nic z Asijských států.. Ne že by to bylo daleko, létání zbožňuji.. ale ta kultura, lidé.. nic mi to neříká, neláká.. Já jsem prostě zahořela pro Evropské státy.. :)

Když pominu všechny tyhle věci, největší závislostí je pro mě láska, přátelství, rodina. To jsou ty jediné věci, na kterých v životě opravdu záleží. Všeho ostatního bych se klidně vzdala. Tohle jsou totiž jediné závislosti, kterým se naprosto oddám a které mě mohou dostat na lopatky. Žádné jiné závislosti nejsem ochotná naprosto propadnout. Nikdy.

Téma týdne: "Tóny písně"

24. dubna 2014 v 13:38 | Míša
Ten pocit, když poslouchám nějakou píseň, vnímám text a vidím se v tom. Každý druhý člověk na světě říká, že je pro něj hudba vším. Ale je to pravda? Hudba je v našich životech opravdu důležitá, ale většina lidí ji má jako kulisu. Jen aby zaplnili ticho. Pak jsou tu ale ti, pro něž je hudba opravdu vším, celým životem! Jsou to především ti, kteří mají nějaký dar, ať už hrají na hudební nástroje, píší texty, skládají hudbu, nebo zpívají. Pokud nějakým způsobem máte dar zasahovat do hudby, je pro vás opravdu vším.

Byly doby, opravdu krásné životní chvíle, kdy jsem chtěla hudbě věnovat celý svůj život. Chtěla jsem, aby mě tato sféra naprosto ovládla, abych jí opravdu propadla. A tím jsme se dostali k té třetí skupině lidí, to jsou ti, kteří mají tento dar, ale promarní ho. Důvodů je hodně, třeba strach, strach z vyhoření, strach z prohry. Svět hudby může být krásný, ale může vás i zničit. Když jste dobří, začne se o vás mluvit, začne se o vás svět zajímat a ztratíte soukromí. Získáte slávu, ale za jakou cenu! Bála jsem se, že získám slávu, zkušenosti, nové známosti, ale přijdu o svůj život. A tak jsem se raději stáhla. Neříkám, že ještě občas nenapíšu nějaký text, nebo s úsměvem nepopadnu kytaru, stejně tak když slyším nějakou písničku, pořád mám tendence hledat chyby a snažit se je opravovat. Pořád ve mně hudba je. Pořád ve mně ta část žije, ale řekla bych, že umírá, pláče. Jsem naprosto vyrovnaná a smířená s tím, že tenhle svět pro mě není, že skončil. Mám svoji rodinu, mám svůj klid a mám svoji hudbu! Denně s ní žiji. A to mi stačí. Tenhle můj obyčejný svět.

Ať už děláte cokoliv, hudba vám může příjemnit život. Tyhle tóny písně, to jsou vaše životní tóny! Najděte si to svoje, vžijte se do toho. Žijte pro tyhle tóny, které jsou vašim životem! Pouze vašim! Nenechte si lidi mluvit do ničeho, co chcete dělat, je to váš život, ne jejich. Vy s tím budete žít, nikoliv oni! A proto jim nedovolte, aby ve vás zabili jakýkoliv tón, protože oni pak budou šťastní na úkor vašeho štěstí! Vězte, že každý má svůj osud nějak, někde napsaný, ovšem scénář je ve vašich rukou. Co má přijít, to přijde. Důležité je všechno brát tak, jak to je. Některé věci jdou změnit, některé je lepší nechat být. Pokud z vašeho života někdo odešel, mělo se tak stát. Pokud jste spadli, seberte se a znovu vyskočte na nohy.

Hej, já tu nechci nijak moralizovat, ani vám nechci radit, jak žít. Ale trvalo mi 22 velmi dlouhých let, abych pochopila hodně životních pravd. Promarnila jsem hodně času s lidmi, kteří za to nestáli. Někteří mě obohatili o hezké chvíle, někteří o ošklivé zkušenosti, ale všechno mě to posunulo tam, kde jsem dneska. A jsem tam velmi šťastná! Dosáhla jsem bodu, kdy už se nestydím lidem poradit. Dřív mi to přišlo hloupé, měla jsem život na nic, měla jsem v něm hrozný bordel a proto, když ode mě někdo chtěl radu, styděla jsem se! Jak já, s takovým životem, můžu někomu radit?! Ale dneska? Jsem vyrovnaná, smířená, spokojená! Můj život má konečně nějaký smysl, nějaký cíl! A to jsou právě ty tóny mé písně = mého života. A já je vnímám a poslouchám.

Téma týdne: "Knihomolství"

20. dubna 2014 v 0:40 | Míša
Kolik mám knih jsem si uvědomila teprve chvíli, kdy jsme předělávali byt a já byla donucena všechny svoje knihy přemístit z bodu A, do bodu B. V tu chvíli jsem se opravdu proklínala za své knihomolství. Myslím, že do ničeho jsem nevrazila tolik peněz jako do knih (i když, kosmetika jasně konkuruje).

Miluji tu vůni knih. Miluji jak nově koupenou, otevřenou knihu, tak tu starou, co mám po dědovi někdy z roku 1930. Listování knihou je moje droga.

Nezlobte se, tento týden nemám nějak náladu psát.. Celý týden si čtu, ale na psaní prostě není chuť, tak prosím omluvte protentokrát délku a kvalitu mého příspěvku týdne. Ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Prostě není vždy posvícení.

Téma týdne: "Město v oblacích"

13. dubna 2014 v 1:35 | Míša
Klasika. Kolem páté hodiny večerní jsem si napustila vanu. Pěkně hodně horké vody, spousta voňavé pěny, momentálně mám vůni vanilky a oříšků, opravdová slast! Padla za vlast nějaká ta maska na obličej, na vlasy. Prostě znáte to, ženská když někam má jít.. Z vany jsem vylezla pěkně čisťounká a voňavoučká, přesně tak, jak to mám ráda.
Na ksicht jsem si namalovala obličej, nijak to nepřeháním. Lehký make-up, přepudrovat, většinou kouřové stíny, řasenka, rtěnka a jdu, celá příprava max. dvacet minut.
Domluva s mojí skříni je ale o poznání horší. Před tou bych mohla stát věčně a stejně budu i nadále brečet, že v ní nic nemám. Já vím, vím, mám tuny oblečení, ale nic z toho se zrovna přece nehodí! :D
Když už teda konečně stojím uprostřed pokoje namalovaná, dokonce i oblečená, je čas na parfém a přelakování vlasů. Samozřejmě ještě musím doladit doplňky, nutností jsou náušnice, náramky a řetízky už pak jsou podle nálady. Ještě kabát a botičky a můžeme vyrazit. S přítelem a kamarády se chystáme do místního clubu na discotéku. Bohužel je to sice místní club, ale je vzdálený 12 km od našeho bydliště. Ale to je maličkost! Máme sjednaný odvoz, musíme k němu cca 5 minut cesty pěšky. Takže jdeme.

"Co to sakra je?" zní moje otázka, když vystrčíme paty z domu. Někde hoří? Není vidět ani na špičku nosu. Město je pohlceno v dýmu. Nebo to není dým? Jsou to mraky? Vážně? Unesli nás mimozemšťani?!
Je to vlastně dost osvěžující. Není nic vidět. Nevidím kolem sebe odpadky, psí hovínka, vůlgární malůvky a nápisy.. Přijde mi to jako taková čistá nevinnost. Představuji si, jaké je asi nebe. Ano, věřím v něj, chci v něj věřit. Tento svět opustilo hodně lidí, kteří jsou pro mě vzácní a proto chci věřit, že jsou někde v nebi, kde hrají karty a dívají se na mě :)

Město v oblacích, mají tam domy jako my. Krásné velké domy, prostorné, dobře vybavené :) Nádherně zelené zahrady s bazény. U každého domu stojí auto, přesně takové, jaké majitel chce. Ale nejezdí na žádný benzín, naftu ani plyn. Prostě jezdí. Ledničky v těch domech překypují jídlem a pitím, na co máte chuť, to tam prostě je. Všude panuje klid a mír, nikdo nikomu nic nezávidí, neexistuje tam nenávist, zloba.. Všichni si přejí jen to nejlepší. Nikdo nikoho nepomlouvá, protože není důvod. Lidé si tam pomáhají, podporují se.

Mám mnoho představ o takovém městě v oblacích, ale nakonec se všechno rozplyne. I ta mlha, kterou jsem v ten večer viděli. K ránu, když jsem se vraceli domů, opojeni nějakým tím alkoholem, svět už byl zase tím stejným světem, kde nic nebylo snadné a vyloženě krásné. A taková je realita.

Téma týdne: "Život mimo Zemi"

1. dubna 2014 v 15:37 | Míša
Ahoj,

jmenuji se Keiko. Je mi 16 let. Žiju na planetě Zemi už 15 let. Ano, správně, nenarodila jsem se tady. Narodila jsem se na planetě, která je od té vaší vzdálená několik tisíc stovky let. Ale bohužel na naší planetě vypukla válka a tak mě rodiče poslali naší vesmírnou lodí sem k vám. Prý, abych měla šanci na lepší život. Bohužel moji rodiče byli naivní a věřili, že tady je to lepší. Sice u nás byla válka, ale jinak na sebe všichni obyvatelé byli vždy hodní, pomáhali si, podporovali se. Slova jako závist, nenávist a podobná, jsem se naučila až tady. U nás nic takového nebylo. U nás se nevraždilo. Jedna osoba by jiné osobě nebo zvířeti ublížit nemohla. I z omylem rozešlápnutého brouka jsme hodiny plakali. Věříme, že každý tvor si zaslouží být milován a mít šanci na normální život. U nás nebyli dětské domy ani jiné ústavy, protože nikdo by se svého potomka nevzdal. U nás jsme neměli žádné doktory, nikdo nikdy nebyl nemocný. Nejsou u nás žádné továrny, takže nás neohrožoval smog. Nevyráběli jsme plasty, takže se na nás nevalily tuny odpadků. Každý měl dům, u domu políčko, zvířata. Všechno, co jsme potřebovali jsme si vypěstovali. Někteří vyráběli oblečení, jiní nábytek. Ti neměli čas pěstovat, proto probíhal výměnný obchod. Aby ti, co vyráběli neměli hlad a mohli dál vyrábět. Neměli jsme žádnou vládu, soudy, policii, nepotřebovali jsme nic z toho. Každý se choval tak, jak chtěl, aby se ostatní chovali k němu. A když někdo šlápnul náhodou vedle, tak tu byli ostatní, aby mu pomohli a přivedli ho na tu správnou cestu.

Apríl.

Jmenuji se Míša a žiju na této zkažené Zemi. Už 23 let. A věřím, že někde ve vesmíru je život.

Téma týdne: "Cestování časem"

30. března 2014 v 16:22 | Míša
Kdo by nechtěl umět cestovat časem? Já tedy určitě, jednak bych chtěla vidět svoji budoucnost, zda bude hezká, případně se víc snažit, aby hezká byla. Ale především, ráda bych změnila pár věcí v minulosti.

Vím, že bych tím ohrozila celý svět :D Už Doctor to Rose říkal a když zachránila otce, málem zničila celý svět. Ale víte, jak to s holkama je. Jsou nepoučitelné!

Nejprve bych se chtěla znovu setkat s lidmi, kteří už tu s námi bohužel nejsou, ale mně velmi chybí. A pak bych ráda změnila pár maličkostí. V některých situacích bych držela hubu, v některých bych se naopak ozvala. Některé lidi, bych si vůbec nevpustila do života, jiným bych naopak šanci dala.

Jsou to jen sny. Ve skutečnosti bych svoji minulost ovlivňovat nechtěla. Protože si moc dobře uvědomuji, že bych tu dnes seděla úplně jiná. Kdybych některé věci neprožila, nezocelily by mě, nebyla bych tak silná. Neměla bych takovou odvahu, neměla bych ty zkušenosti, které jsem díky tomu získala. Byla bych jiný člověk. Třeba lepší, ale třeba taky ne.

A vidět budoucnost? Co když bude ošklivá? Co když budu žít sama v garsonce a kolem mě bude šedesát koček? A budu ta nerudná sousedka, co všem nadává a nikdo ji nemá rád!

Takže ne. Nechci umět cestovat časem. Nechci ;)

Téma týdne: "Lapač snů"

22. března 2014 v 19:24 | Míša
Mandala (kolo, oblouk) znamená kruh nebo dokonce magický kruh. Ačkoli toto slovo pochází z východu, samotná mandala je nadkulturním symbolem jednoty a rovnováhy vyskytující se ve všech dobách, kulturách i náboženstvích.

Jelikož je mandala nadkulturní symbol, vyskytuje se napříč časem, kulturami, náboženskými i filosofickými systémy. Můžeme s ní setkat na všech kontinentech, ačkoli ne všude slovo mandala pro označení kruhových obrazců používají.

Tzv. mandala je právě indiánský lapač snů.

Troška teorie pro začátek. Pro mě je lapač snů jakási kulatá věcička, která se prodává na každém rohu, visí z ní různé předměty, většinou cinkací a lidé věří tomu, že když si ji zavěsí nad postel, tak funguje jako lapač snů. Ale nějak tomu nerozumím, k čemu jako slouží? Jakože lape sny ze vzduchu, aby se nedostali k dané osobě? Nebo naopak lape sny, aby se k osobě dostali??

Indiánský amulet, lapač snů - tzv. dream catcher, který má za úkol chránit dobré sny a zachytit ty zlé. Lapač snů zavěšují indiáni volně do místnosti nebo přímo za hlavu spícího. Pro Indiány jsou sny velice důležité, protože je považují za vzkazy duchů a značně ovlivňují jejich život. Lapač by měl mít tu vlastnost, že zlé noční můry zachytí v pavučince a první ranní paprsek je spálí, zatímco ty dobré nechá sklouznout po peříčku dolů, do duše spáče. Lapač snů zavěšují indiáni volně do místnosti nebo přímo za hlavu spícího.


Ták takhle to je. Přiznávám se, že je to poprvé v životě, co jsem se tohle dozvěděla. Zřejmě je to tím, že to je vůbec poprvé, co jsem po tom pátrala. Do teď mě to nezajímalo, protože na takovéhle věci prostě nejsem, ani nikdo v mém okolí. Pardon. Nemám ráda nic indiánského. Nesnáším batikované hábity, nelíbí se mi jejich muzika, jejich myšlení.. prostě ne. Nikomu to neberu! Nekoukám na ně skrz prsty, rozhodně je nediskriminuji, jejich názor je stejně důležitý jako ten můj, jen to prostě nevyhledávám. Mám raději jiný styl. Takže lapač snů u mě doma nenajdete, ani kdybyste hooodně hledali ;) Ale nemůže za to jen fakt, že se mi to prostě nelíbí (u mě doma najdete na zdi sušené růže, jako dekoraci květiny, svíčky, aromalampy...), ale je to i tím, že prostě sny nemám. Mám naprosto bezesné noci. Mám sen tak dvakrát do roka, jinak prostě ne. A když už se mi něco zdá, tak buď padám, nebo mám sex. :D Nesmějte se, jiný typ snů prostě nemívám :D Jako malou holčičku mě to trápilo, chtěla jsem snít o jednorožcích, princeznách a samozřejmě princech na bílých koních. Bohužel, nic takového se nekonalo, alespoň ne ve spánku. Naučila jsem se snít s otevřenýma očima, začala jsem psát a své sny házet na papír :) Ale o tom zas jindy ;)

Mějte se krásně ;)

Téma týdne: "Ohlušující ticho"

11. března 2014 v 9:13 | Míša
Buď blond. Buď blond. Buď blond.

Jedna velká místnost, strop, tři zdi, okno. Ze všech směrů tu na mě řve ticho. Je to nesnesitelný. Nic není tak hlasité, jako neustálé ticho.

Mluvit s květinami není znak bláznovství. Znakem bláznovství bude až to, když ti ty květiny začnou odpovídat.

Když jsem byla mladší, milovala jsem, když jsem mohla z města vypadnout na chatu, kde jsem vždy nalezla úplné ticho. Milovala jsem hodiny sedět v trávě a jen se dívat kolem sebe. Odjakživa jsem byla trošku samotář a hledala jsem útěchu v maličkostech. Pozorovat přírodu, květiny, broučky, nebe... Vydržela jsem v tomhle mém osobním tichu hodiny a hodiny. Nepotřebovala jsem nikoho kolem sebe, nemusela jsem s nikým mluvit. Jen já a moje ticho.

Jenže to bylo chtěné a vyhledávané ticho a v tom je ten kámen úrazu. Teď ticho nehledám a nevyžaduji. Zoufale toužím po hluku, zoufale toužím, aby tu na mě někdo hovořil. Tak moc chci někoho poslouchat, třeba drmolení totálních kravin, ale aby někdo mluvil a já mohla zas jen poslouchat. Vnímat svět okolo sebe.

Tohle ticho, jeden pokoj, tři stěny, strop a okno. Bolí mě z toho hlava.

Stojí na druhé straně místnosti a něco říká. Vidím jak se mu hýbají rty, ale nic neslyším. Dívám se na něj, úporně se snažím poslouchat, ale nic neslyším. Mluví vůbec? Mluví na mě?

Tohle ticho, tak ohlušující.

Stojím na kolejích, vidím blížící se vlak. Vidím ho. Světla mu svítí, oslňují mě, bolí mě z toho oči. Houká? Vidí mě? Snaží se mi dát znamení? Ustoupím.. projíždí. Ale pořád jen ticho. Nic jiného než ticho.

Ticho dokonale ovládlo můj život. Ticho a nic víc.

Vidím ho, je tak krásný. Cítím ho, nádherně voní. Pohybuje rty, něco říká. Ale já slyším jen ticho, ohlušující ticho, které ovládlo můj svět. Vymazalo všechno veselé, vymazalo smích. Zničilo můj optimismus. Zabilo všechny dobré stránky, které jsem měla. A jako obranu moje tělo nainstalovalo tohleto ticho. Aby už nebylo nic jiného.

Vážně doufám, že jednou přijde den, kdy se probudím, vyběhnu ven, oči mi oslní sluníčko, ucítím vůni ranní trávy, na nohou ucítím rosu, od ucha k uchu roztáhnu úsměv a za sebou uslyším: "Dobré ráno, miláčku".
 
 

Reklama